Jednorožec

Skoro každý zažil normální den, ale já ne. Hned od prvního paprsku, které na mne posvítilo z ranního slunce jsem poznal, že dnes je dnem vyjímečným. Spíše jsem si myslel šťastným, ale časem můj život plul k přístavu smutku, kde pak zakotvil a kotva je venku stále.

 

Brouzdím se v sychravém počasí listím, které krásně šumí. Do toho spadne pár kapek vody, které se roztříští o zem a další osud nemají. Slunce pomalu utíkalo z toho našeho smutného nebe, čím dál víc se na nás sjíždějí dívat černé mraky. Ale já doufal, doufal jsem v naději, že k nám přijdou barvy, náš svět oživí. Ale čas plynul, moje cesta se zkracovala a já přestával doufat, že vesele u nás bude. Přesto ve mě klíčila naděje.

 

Má cesta skončila, skončila v temném lese s čerstvým vzduchem, ale ten jako by se mě bál. Odcházel. Naopak ke mě přicházelo vlhko. Sama příroda mě vynesla z lesa ven, odtamtud, kde se mi tak líbilo. Jako kdyby to tmavo v onom lese byla moje duše v podobě zemské.

 

Toť kráčím zpět, domů. Samou cestou, která je smutnější a smutnější. Stále čekám, nevím na co, ale sám vím, že něco bude. Sám první paprskem mi to pověděl, a poté odešel. Přestal jsem očekávat, že něco bude, ale ono se to stalo. Z hroudy listí v pěšině vylezl zářivý jednorožec, přinesl barvy. Vteřina uplynula a nečekaně údeřil ohromný a zlý blesk do rohu jednorožce. Ten se změnil v černého koně, který utekl bůhvíkam a všechno ono skončilo. Už to není, uteklo to ode mne pryč. Už nesneslo mojí smutnou tvář, jakoby mistr vytesal z kamene. Ale už to není. „Sbohem“ řekl jsem si v duši, kde se celý tento příběh odehrál.