Stromov 1/3

Každý z dobré společnosti, kdo mne zná, by jistě potvrdil, že nepřichází v úvahu, abych se stýkal s osobou tak pochybnou, jakou je pan Ivan Pauli. Co se mne týče, studoval jsem s tím člověkem na vysoké škole a sotva skončily promoce, ta poslední věc, po které bych toužil, by bylo obnovit náš vzájemný vztah (či jak nazvat pouto mezi námi).

Nikdy jsem na něj nevzpomínal jinak, než jako samolibého cynika, který vynikal zejména v tom, že za večer spořádal neuvěřitelná kvanta vodky. Nedávno jsem se v podobném duchu cosi vypustil před svým otcem; v podstatě jsem jen vyvodil, že ten člověk už musí ležet někde na pitevním sále s načisto tvrdými játry. Otec mne ujistil, že pan Ivan Pauli se nejenže těší vynikajícímu zdraví, ale i provozuje s naší firmou čilý obchod. Proto otec naléhal, abych se pokusil osvěžit to dávno zašlé kamarádství, nebo jak eufemisticky to vlastně nazval. Zřejmě si představoval, že já a Pauli jsme byli jako nerozluční bratři; přičemž ve skutečnosti mou jedinou starostí bývalo, jak se zbavit svého věčně v lihu naloženého kolegy.

V podstatě se nic nezměnilo. Když mne po pěti dlouhých letech Pauli spatřil na prahu svého bytu, nedal najevo překvapení. Vpustil mne dovnitř, jako by se vrátily naše společné časy na koleji; jen malíčkem mi nonšalantně ukázal, kde hledat přezůvky.

V obývacím pokoji jsem pak našel  stále stejné ingredience. Stůl byl zaneřáděný maličkostmi, jako jsou nůžky, lebky, skalpely a bůhvíco ještě; podle toho, co Pauli považoval za předmět svého momentálního zájmu. Mezi nimi trůnil velký popelník, přetékající šedým popelem, zřejmě pozůstatkem desítek doutníků, které tu kdy padly za oběť.

Hned vedle se tyčila skoro prázdná láhev (a nebo lépe by bylo snad říct flaška) surové ruské samohonky, podezřelá od vršku až po očividně zfalšovanou etiketu. Bůhví který pašerák ji sem přepravil a stejně tak jen bůhví proč člověk jako Ivan Pauli má zapotřebí míchat  luxusní havana s tou nejhorší sortou chámského chlastu.

Můj hostitel mne posadil do obrovského ušáku, přímo proti druhému křeslu. Ke svému překvapení jsem zjistil, že zírám do tváře černovlasé ženě. Oplácela mi můj pohled tak upřeně, že jsem na okamžik pomyslel, že ta dáma tu sedí vycpaná a svůj význam má jen jako položka ve zdejším inventáři.

Příliš sem nezapadala, alespoň na první pohled. Seděla distingovaná a ztuhlá, jako by právě spolkla pravítko. Decentním oblekem a strohým vyčesanými účesem nijak nepřipomínala typ ženy, ve které by si Pauli snad měl libovat. I když popravdě řečeno, nepamatuji se, že by se k ženám choval s nějak zvláštní afinitou, ať už nosily cokoliv.

Teprve po podobnějším zkoumání (přičemž ta dáma si mne prohlížela stejně pozorně) jsem dospěl k závěru, že sem patří. V první chvíli jsem si totiž myslel, že v pravé ruce drží klacek. Jistě se podivíte spolu se mnou; klacek v dlani viktoriánské dámy? Pak se mi rozsvítilo, že nonšalantně svírá dýmku jako Sherlock Holmes blahé pověsti. Levou rukou si zase přidržovala sklenku s jantarovou whisky. I před ní se nacházela poloprázdná láhev, což mne přivádělo k přesvědčení, že jsem se octl na shromáždění anonymních alkoholiků. Jen mi tu chyběla snaha o jakoukoliv nápravu.

„Beáto,“ řekl Pauli. „Tohle je Stromov. Nějaký čas jsme spolu studovali.“

Ta žena mi unyle mávla sklenicí. I přes ohromná kvanta alkoholu, která musela vypít, jsem na ní nepozoroval známky opilství.

„Čekáme právě nějakou návštěvu,“ poznamenal Pauli. „Pomohl bys nám trochu uklidit?“

Můj vrozený smysl pro pořádek mi nedovolil přihlížet svinčíku kolem jinak než s utěrkou v ruce. O dalších pět minut byste mne přistihli, jak odstraňuji lebky a skalpely, vyvětrávám místnost a utírám nejhorší nánosy prachu. Jedinou známkou ochoty mi jakkoliv pomoci bylo, že ti dva zvedli své sklenice a láhve; a to myslím jen ze strachu, že by o ně při mém frenetickém úsilí mohli přijít.

 „Koho vlastně čekáš?“ zeptal jsem, když jsem skončil a složil se do nabídnutého křesla. V ruce se mi, ani nevím jak, objevila sklenice.

„Netuším,“ odpověděl Pauli se sobě vlastním fatalismem. Připomínal mi znuděného dandyho, který vítá podomní květinářku se stejným klidem jako vtrhnutí bandy extremistů s puškami a konopným provazem.

Mlčky jsem čekali asi půl hodiny. Právě v okamžiku, kdy jsem začínal pochybovat o tom, zda se vůbec kdy kdo objeví a já tam zůstanu uvězněný v jako nějaké absurdní divadelní hře, vyhlížející Godota, který nikdy nepřijde, se ozvalo nesmělé zaťukání.

„Někdo by měl jít otevřít,“ poznala zádumčivě ona záhadná Beáta.

„Stromove,“ řekl Pauli. „Budeš té lásky?“

Malátně jsem vstal a vykročil vstříc osudu. Abych pravdu řekl, předpokládal jsem, že za dveřmi najdu kohokoliv: od E.T. až po předsedu vlády, taktéž mimozemšťana. Nicméně  šok, který jsem zažil, když jsem za dveřmi potkal jeptišku, si neumíte představit.

„Pan Pauli?“ zeptala se.

„Ne, jsem jeho přítel,“ řekl jsem – a ani se při té lži nezačervenal. „Pojďte dál, ehm, sestro.“

„Nejsem žádná vaše sestra,“ odsekla jeptiška. Nakvašeně odkráčela do pokoje, kde se zastavila na prahu a propukla v děsivý záchvat kašle.

„Máte tuberkulózu?“ zeptala se jí se zájmem Beáta. „Asi jste se někde nakazila, když jste ošetřovala chudé. V každém případě se prosím nepřibližujte mým směrem. Snažím se žít pokud možno zdravě.“

Což řekla hned po té, co si řádně lokla své whisky a důkladně potáhla z dýmky. Nicméně v ten okamžik mi přišla jako průkopník racionální výživy.

„Ten vzduch,“ zasípala jeptiška. „Ten vzduch… Promiňte, smím?“

Odpotácela se k oknu. Zdálo se, že jí její kritický stav nedovolí jednat jinak, než vzít nejbližší židle a z posledních sil rozbít veškeré skleněné tabule. Nakonec marně zalomcovala klikou.

„Dovolíte?“

Má výchova mne nutila zasáhnout. Až teprve teď mi došlo, že pro nekuřáka může být v celé místnosti poněkud nedýchatelno. Konečně jsme záhadu zavřeného pokoje rozřešili a sestra se vyčerpaně zhroutila do křesla.

„Musíte mi odpustit,“ zasípěla. „Ale musím se přiznat, že tenhle moderní nešvar z celého srdce nenávidím.“

„Moderní?“ optala se Beáta a překvapeně zírala na  dýmku. „Jak jste vlastně stará, matko? Pokud vám přijde kouření jako moderní zlozvyk, pak bych se nedivila, kdybyste Kristovi vlastnoručně omývala nohy.“

Jeptiška se na ni zahleděla jako na jedovatého hada. Myslel jsem, že ji setře za tu matku, ale ona jen pověděla: „Předpokládám, že vy nejste Ivan Pauli, dcero?“

„Toť otázka,“ vyfoukla Beáta rozvážně kouř. „Máte, předpokládám, na mysli nějaký tajemný transcendentální význam?“

Jeptiška si jen netrpělivě odfrkla a obrátila se vylučovací metodou na posledního člena: „Pak to musíte být vy!“

„Zdá se,“ řekl Pauli. „A vy jste kdo?“

„Jsem ředitelka katolického výchovného ústavu, určeného pro mladé dívky. Můžete mi říkat matko, jako to dělá tato dáma – a nebo mi říkejte paní ředitelko. Předpokládám, že nepatříte k nám?“

„Nejsem dívka a ani nepotřebuji vychovávat,“ zavrčel Pauli.

„Nejste katolík, myslím.“

„Já jsem,“ poznamenala Beáta. „Prošla jsem si tím od začátku do konce.“

Ředitelka nesouhlasně přejela pohledem po sklenici a dýmce: „Nezdá se, že by to na vás zanechalo stopy, milá dcero.“

„Někdy na sobě pozoruji jistý vliv,“ odporovala Beáta.

„To věřím,“ poznamenala jeptiška a ukázala na láhev. „Tuším, že poslední dobou je ten vliv hodně výrazný.“

„Promiňte, matko ředitelko,“ ozval se Pauli, „přišla jste kázat proti démonu alkoholu a nebo proti bídným kuřákům? Mohli bychom se zavést rozvrh, ať se nám ty zlozvyky nepletou.“

„Přišla jsem na doporučení mé známé řádové sestry.“

„Vane, ty se znáš s jeptiškami?“ optala se Beáta. „Kdy se ti to stalo?“

„Znám jen sestru Kláru,“ odpověděl Pauli.

„Ano, to je ona,“ řekla ředitelka. „Ta si vás nemůže vynachválit.“

„Aha, tahle!“

Zdálo se, že Beáta má ponětí, o kom je řeč. Já sám, i když jsem Pauliho pět let neviděl, si nedokázal představit okolnosti, za kterých by se družil ausgerechnet s řadovými sestrami.

„Pane Pauli,“ řekla ředitelka naléhavě a naklonila se nad stůl, „vy mi musíte pomoc. V naší škole řádí ďábel.“

„Ach tak.“

Ohromit mého spolužáka se zdálo být neřešitelným problémem. Jeho vnímání světa bylo otupeno záplavou levné vodky.

„Ďábel?!“ vykřikl jsem tedy za něj. „V dnešní době?“

„Podle vás tedy Satan úřaduje podle kalendáře?“

„Jsme v dvacátém prvním století!“

„Vy se asi domníváte, že mocnosti pekelné mají právě dovolenou,“ poznamenala ředitelka kysele. „Nebo snad, že jejich funkční období skončilo s nástupem počítačů?“

Rozhlédl jsem se kolem pro pomoc. Ti dva se tvářili jako fanoušci na fotbale a napjatě sledovali naši slovní přestřelku.

„Ale uvědomte si, že…“

Dostal jsem se do trapných rozpaků. Nikdo se mne nezastal s poukázáním na to, že dnes jsme na hony vzdáleni středověkému tmářství.

„Ďábel,“ poznamenal Pauli zasmušile. „To by mohlo být. Koneckonců, někdo ty moderní diety a ženské časopisy musí prodávat. Matko ředitelko, máte hlas. Vyprávějte nám prosím vše od začátku, nevynechejte žádné podrobnosti. Budeme vám věřit stejně, jako byste byla samotný posel apokalypsy.“

„Vážený pane,“ začala jeptiška, „musím předeslat, že v dnešní době není právě snadné vést katolickou školu. Názory lidí, jako je například váš kolega,“ ukázala pohrdavě mým směrem, „a nebo odstrašující příklad jiných,“ tentokrát obviňující prst mířil na Beátu, „způsobily, že katolická výchova ztratila na popularitě. Náš věk bohužel neklade příliš důraz na křesťanské hodnoty, ba dokonce je považuje za škodlivé. Nicméně přesto stále bojujeme proti zlu nevědomosti. Škola, kterou jsem založila a která navazuje na slavné tradice, si klade za cíl vychovávat ctnostné moderní dívky…“

„Malý moment, matko ředitelko,“ skočil jí Pauli do řeči, „ale slovo moderní se vylučuje se slovem ctnostné, zejména mluvíte-li o děvčatech. Umí alespoň vařit?“

„Naše schovanky nejsou v žádném případě emancipované,“ prohlásila ředitelka hrdě. „Žena je nádobou plodnosti. Jejím údělem je péče o rodinu, protože ona, abych tak řekla, udržuje oheň v rodinném krbu.“

„Nezdá se, že bych přišla o moc,“ zamumlala Beáta.

„Naše dívky,“ pokračovala ředitelka podrážděně, „nám jsou svěřovány z katolických rodin; a my o ně pečuje a vychováváme je. Nedovolujeme jim, aby přišly do styku se zkažeností vnějšího světa. Izolujeme je v dobrém slova smyslu.“

„Důvod, proč jsem skončila u flašky whisky,“ zabrblala Beáta a vyčítavě si dolila. „Mé dětství nestálo za nic.“

„Dětství katolických děvčat je šťastné,“ namítla ředitelka. „Ale někdy se najde koukol mezi pšenicí.“

„Líbí se mi, jak se vyjadřuje,“ pošeptala Beáta hlasitě mým směrem. „Určitě musí být u těch svých zatracených schovanek děsně populární.“

„Ano, slečno, mohu potvrdit, že se u svých děvčat těším obzvláštní přízni. Až donedávna jsem měla veškerou jejich důvěru. Ale události z poslední doby poněkud otřásly vztahem mezi námi. Jestliže mohu začít…“

Ivan Pauli zvedl hlavu: „Vy jste ještě nezačala?“

„Promiňte mi, prosím. Čili, začala bych událostí starou čtyři dny. Bylo už pozdě noci a já a tři další sestry jsme právě dohrály partičku kanasty. Mým partnerem  v té hře byla sestra Josefína. Nebýt jí, byla bych jistě vyhrála. Ale to nešťastné trdlo dokázala třikrát po sobě shodit hromádku sestře Fidélii, což mi hnulo žlučí. Jak jen může být člověk plný křesťanské lásky, když to nemehlo…“

„Dobrotivý bože,“ zaúpěla Beáta. „Kanasta! Po večerce? A my jsme si vždycky myslely, že si tehdy  jeptišky vytrhávají chlupy z hanbatých míst. Vždycky u toho příšerně vřískaly.“

„Jste si jistá, že vás vychovávali na katolické škole?“ zeptala se ředitelka nevraživě. „My své dívky neučíme skákat jiným do řeči.“

„Och, pardon!“

„Tedy, právě jsme se rozcházely, když jsme zaslechly příšerný výkřik. Nemusím zdůrazňovat, že jsme se rozběhly na místo, celé vyděšené. Když jsme otevřely dveře od pokoje naší studentky, našly jsme ji v bezvědomí, položenou na posteli. Pane Pauli, jako žena slušných mravů, vám nechci příliš podrobně popisovat polohu, ve které se to nebohé děvče nacházelo, ale protože je podstatné, abyste znal souvislosti, pokusím se o to. Ta ubohá dívka se tam válela polonahá, noční košili vyhrnutou až nad pupek. Klín zůstal odhalený a nohy roztažené, jako by - jako by…  Rozumíte mi?“

„Prý Ďábel,“ ušklíbla se Beáta. „Každá slušnější doktorka by vám vysvětlila oč jde. Když jste byla mladá, nehrála jste si podobně s vaším oblíbeným plyšákem?“

Ředitelka zrudla nevolí: „Vážená slečno, žijeme v dvacátém prvním století, ani já jsem někde nezaostala ve středověku. Myslely jsme také spolu s ostatními sestrami, že si to ubohá Amélie způsobila sama; že možná ten požitek, když se takto vydráždila, byl příliš silný a ona upadla do bezvědomí, zachvácená nezvladatelným vyvrcholením.“

„Uf,“ zabručel Pauli. „Musíte zacházet do detailů? Jsem příliš starý na to, abych poslouchal erotické historky z internátní školy.“

„Promiňte!“

„Řekla jste,“ pokračoval Pauli, „že jste se ze začátku domnívaly, že na vině je přílišná přecitlivělost vaší zatracené schovanky na dráždění prstem. Proč jste si to přestaly myslet?“

„Pane Pauli, je mi trapné o tom mluvit…“

„Nám je stejně trapné to poslouchat,“ odsekl Pauli znechuceně.

„Mně ne,“ ozvala se Beáta. „A náš nový přítel,“ ukázala na mne, „je také jedno ucho.“

Tentokrát byla řada na mně, abych se začervenal. Pauli se na mne obrátil se soucitným výrazem. „Promiňte, Stromove,“ řekl konejšivě, „já zapomněl, že v tvých časopisech, co sis schovával pod postelí, bylo podobných scén mraky. Pokusím se nekazit tvůj požitek.“

„Jářku…“ nadechl jsem se, abych se ohradil, ale on už se otočil na jeptišku: „Klidně tedy mluvte, matko ředitelko. Pro tyhle dva má vaše vyprávění jakési kouzlo a já – já se pokusím ho přetrpět.“

A zaklonil se dozadu v křesle s výrazem těžce zkoušeného člověka.

„Děkuji,“ řekla jeptiška. „Musím k jistému zahanbení přiznat, že podobných případů se do roka pár vyskytne. Mluvila jsem i s ředitelkami nekatolických škol, pravdaže jen v náznacích, a zjistila jsem, že dívky se dráždí všude na světě, bez ohledu na víru či národnost.“

„To je mi objev,“ zamumlala Beáta.

„Ovšem,“ pokračovala ředitelka, „skutečných potížích s tím bývá málokdy. Měly jsme několik drobných zdravotních problémů, jednou se nám jedno děvče velice ošklivě poranilo, když se pokusilo ke svým radovánkám použít…“

„Prosím, dost těch svinstev,“ zachroptěl Pauli. Pak se ohlédl na nás a svalil se do křesla. „Promiňte,“ zamumlal.

Nebyl bych pochopil, co tím myslí, kdybych v té chvíli také nepohlédl na Beátu. Seděla nakloněná do předu, napjatě vystrčená k jeptišce, v ruce pozapomenutou sklenku whisky - a ty oči! Její oči zářily takřka nadlidským zájmem. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, že totéž musel Pauli pozorovat i u mne.

„Je to fascinující, viďte,“ zamumlala ředitelka. „S ostatními sestrami jsme tyto poruchy našich studentek probíraly častokrát. Máme za to, že hříšné tělo má přirozenou nechuť k sebeomezování a sebekázni.“

„K věci, prosím,“ zabručel Pauli a dolil si vodky. „S takovou tady budeme do rána. Skončila jste v situaci, kdy jste jednou svou zatracenou žákyni přistihla se stehny dokořán; a navzdory zdravému rozumu jste usoudila, že za to nemůže její pubertální věk, ale snažení nepozemské bytosti, nejlépe samotného Satanáše. Já se ptám proč?“

„To ten zápach, pane Pauli,  odpudivý zápach síry. Bylo jím nasáklé takřka všechno. Jako by se v peřinách naší schovanky vyválel pekelný pes, páchnoucí smilným chtíčem.“

„Smilným chtíčem,“ zasupěla Beáta a pohrdavě mávla dýmkou. „Tím jste pokazila celou atmosféru. Proč by chtíč, ke všemu smilný,  měl páchnout po zkažených vejcích?“

„Protože… protože…,“ matka ředitelka se zakuckala. „Poslyšte,“ řekla nakonec. „Nemám s podobnými věcmi příliš zkušeností. Přesto je mi jasné, že pokud najdu svou dívku v podobném stavu, s pohlavím pokrytým nečistými zbytky a  napůl udušenou sirnými výpary – a to prosím v uzamčeném pokoji -, pak nezbývá než dojít k závěru, že…“

„…že hoch té dívky si libuje ve zvláštní kolínské,“ řekl Pauli. „Prosím vás, matko ředitelko, proč trochu nebrzdíte svou představivost? Do okna vaší svěřenky vleze bláznivý satanista, trochu přitlačí na pilu – a vy hned vidíte síly pekelné.“

„Satanista?“

„No ano. Hlavně mladíci před dvacítkou si libují, když nosí černou kůži, obrácené kříže a vedou morbidní řeči. Není se co divit, že se vrhl na vaše děvče. Vždyť klášterní růžičky mají alespoň vztah k tématu. Zato moderní děvče nemá žádný poměr ke katechismu; taková ignorance pak musí odpudit i umělohmotného zplozence temnot. Naproti tomu produkt vaší výchovy, když k ní vleze náš hoch do pokoje s kozlí maskou a bude smrdět jako úl po vysíření, se nadšeně přidá ke hře. Bude kvílet jako zatracená duše, zatímco její soudobá kolegyně by jen znechuceně ucedila, že už viděla lepší triky.“

„Pane Pauli,“ ředitelka si položila ruce na prsa, „nevěřím, že byste takhle mohl mluvit, kdybyste viděl to co já. Jsou jisté meze, čeho je člověk schopný.“

„To si myslíte vy,“ řekl Pauli a mávl dlaní kamsi k oknu. „Ta sebranka tam venku dokáže všechno, když jde o trochu laciné erotiky.“

„Ne, to není možné. Pochopte, to děvče bylo úplně bez sebe, šílené strachy, bolestí a ponížením. Okno bylo zavřené zevnitř. Dveře byly otevřené, to ano, ale kdyby tudy utekl ten váš satanista s pochybnou kolínskou, pak sám uznáte, že bychom ji musely na chodbě ucítit. Nehledě k tomu, že by musel utíkat kolem nás.  Věřte mi, že to musel být pekelný démon. Ostatně ta dívka to sama přiznala.“

„Svědectví  osoby, o které jste se laskavě vyjádřila, že byla, cituji, šílená strachy, bolestí a ponížením, mi nepřijde právě věrohodné. Ale budiž, povězme, že přeskočíme všechna racionální vysvětlení, a vrhneme se po hlavě do metafyziky. Co vlastně po nás chcete, matko ředitelko?“

„Pomoc.“

„Pomoc?“ opakoval Pauli užasle. „Víte, nejsem právě kovaný v domorodých rituálech, ale neměla byste si zavolat exorcistu, a nebo jak, vy katolíci, říkáte těm svým šamanům?“

Matka ředitelka zvedla obočí.

„Šamanům?“

Poprvé se tak ozvala proti blahovůli, se kterou ji do teď Pauli přijímal. On ovšem její námitky buď nepochopil a nebo pochopit nechtěl.

„V každém strašidelném filmu jich pár najdete. Křepčí kolem postele, na které se zmítá posedlá ubožačka, a chrlí ze sebe svěcenou vodu a špatnou latinu.“

„Já vím, co je exorcista,“ vysvětlila matka ředitelka suše. „Ale pochopte, že nazývat vážené kněze církve šamany, to už snad zachází poněkud daleko.“

„Navíc tolik zase nekřepčí,“ podotkla Beáta. „Co já si vzpomínám na hodiny katechismu, tak vždycky stáli jako solné sloupy a cosi si pro sebe huhňali.“

„Tak či tak,“ matka ředitelka loupla po Beátě očima, „obrátila jsem se na vás, protože nechci riskovat skandál. Z jistých důvodů bych byla raději, kdybyste dokázali můj problém vyřešit bez přispění církevních autorit. Obě dívky, které zatím byly oběťmi, se mnou souhlasily, že by nebylo dobré, kdybychom celý incident hlásily výš.“

„Řekla jste obě dívky?“

„Ach ano,“ matka ředitelka ztišila hlas. „Včera večer, o dvanácté hodině, byla pekelnými silami napadena další z mých žaček. Pane Pauli, snažně vás prosím, pomozte mi dřív, než přijde na řadu další.“

Musím přiznat, že při těch nenadálých slovech mi po zádech přejel mráz. Když jsem se však podíval kolem sebe, našel jsem u Beáty jen pohled plný vzrušení a u Pauliho netečnou lhostejnost. I když na pár letmých okamžiků se mi zdálo, že v nich čtu jakési chmurné zadostiučinění, jako u člověka, který je spokojen, že zlé síly na světě nezahálí.  

Náhle vstal, což byl u něj pohyb tak činorodý, že nás všechny překvapil. „Dobře, matko ředitelko,“ pronesl, „vyrazíme za dobrodružstvím. Beáto, ty pober pití! Stromov sbalí všechno ostatní! Peklo nepočká…“

S tou větou, za kterou by se nemusela stydět kdejaká rocková diva, zahřmělo a naše tváře ozářilo světlo blesku. V zrcadle jsem zahlédl svoji tvář a zjistil jsem, že je zkřivená děsem.

Nikdo si nesmí představovat, že náš přesun proběhl v právě srdečné atmosféře. Náš přepravní prostředek brzy zahalil dým z tabáku; proti tomu protestovala matka ředitelka kašlem nápadným tak, že se jí Pauli bezelstně optal, zda skutečně netrpí nějakou vážnější plicní chorobou.

Proti podobné ignoranci neměla jeptiška obrany, proto ji už dále nepokoušela a se staženým okénkem se pustila do konverzace.

„Nevím, co se to poslední dobou děje,“ stěžovala si. „Potíže bývají vždycky, o tom žádná, ale poslední měsíc jich přibylo požehnaně. Představte si, že z naší výborné kuchařky se stala vegetariánka.

Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby ovšem ta chudinka netoužila vnutit své přesvědčení všem kolem sebe. Nikomu nic neřekla a ve vší tajnosti připravila místo plánovaného hovězího jakousi podezřelou hmotu ze sóji a  mletých luštěnin. Ještě teď si vybavuji tu odpornou pachuť, co mi zůstala na jazyku, jak jsem se to pokoušela žvýkat.

Když jsem si tu nešťastnici zavolala, hájila se tím, že si myslela, že nepoznáme rozdíl. Jak bychom ho mohli nepoznat, to mi povězte! V každém případě odmítla dále vařit cokoliv, co by obsahovalo maso, mléko a vejce, takže jsem ji s lítostí musela vyhodit. Před odchodem ale stačila přesvědčit několik našich žákyň, že taková dieta je prospěšná a zdravá. A jak to teď mám napsat jejich rodičům?

Může mi prosím vás někdo vysvětlit, kde se v té chuděře vzali tak pochybné sklony k fanatickému kazatelství?“

„To byla řečnická otázka - a nebo ne?“ optal se Pauli znuděně. „Vždycky jsem si myslel, že na fanatická kazatelství si drží monopol právě křesťanská církev. Nemůžete se divit, že ji okolnosti ovlivnily. Kdyby vařila ta vaše dáma ve školní jídelně, nemyslela by na vegetariánství, ale na to, kdy jí skončí šichta.“

„Tak či tak,“ jeptiška, mám ten dojem, neposlouchala, „museli jsme přijmout nového kuchaře, Itala. To je samé siete ragazza graziosa, la mia madre sa cucinare a nebo giuro che lo sposerò; opravdu si myslíte, že tohle je vhodný člověk pro dívčí školu?“

„My si nemyslíme nic,“ ujistila ji Beáta, přičemž jí oči zasvítily pobaveným leskem. Když jsem se na ni zadíval pozorněji, zdálo se mi, že v ní vidím cosi jižanského, takřka italského.   „Prosím, pokračujte!“

„Samozřejmě, Gennaro je už stařec, nikdy bych si nedovolila přijmout na naši půdu mladíka. Ale přesto, víte, tuhle jsem ho přistihla, jak se převléká. Je chlupatý jako opice a celé tělo má tetované nahými ženskými. A to mi prosím při pohovoru tvrdil, jaký je dobrý katolík.“

„Je to Ital,“ zavrčel Pauli; a poprvé tak dal najevo jakýsi osobní názor. „Středomořská plemena jsou sama o sobě urážkou matky Přírody. Nemůžete se pak divit, že je dobrý katolík. Totéž platí o Polácích.“

„Říkejte si, co chcete,“ vedla ředitelka svou, „ale já jsem přesvědčená, že Gennaro je do celé věci namočený; že v tom jede.“

„Otevřel si zobák, co? Don Pauli nemá rád, když jeho kámoši žvaní,“ zavrčela Beáta ze zadního sedadla. Všichni jsme naskočili, když jí hlas zhrubl jako barové rašpli. „Chlupatí poslední dobou kolem moc čuchají, asi připravíme pro Gennara betonové botičky; ať políbí dno průplavu ještě dnes vo půlnoci.   Kapišto?“

„Co prosím?“

„Promiňte mi,“ řekla Beáta s holubičím úsměvem. „To ta italská krev. La cosa nostra, mafie a korupce na nejvyšších místech. Zrádce naší familie Gennaro; přísahala jsem při svatém Františku z Neapoli, že se nezastavím, dokud nezatančím valčík v jeho krvi.“

„Jak prosím?“ optala se matka ředitelka zmateně.

„S rudou růží v zubech, jak jinak,“ odvětila Beáta.

Ředitelka vrhla znechucený pohled do zrcátka: „Jste si jistá, že jste kdy studovala na katolické škole?“

„Proboha, Beáto,“ zachrčel Pauli. „Odpustila by sis ten slabomyslný humor? Gennaro přirozeně není podezřelým; a ani jím být nemůže.“

„Jak to?“

„Víte, matko ředitelko…,“ Pauli založil ruce do stříšky, což dělal vždy, kdy předpokládal, že jeho partner v rozhovoru mu není s to porozumět. „Sotva si můžeme myslet, že vetchý stařík, Casanova per oral, který na své kůži nese jména nešťastnic, se kterými pravděpodobně nikdy nic neměl; muž, který nezná ženy natolik, aby nevěděl, jak je pošetilé jim nabízet sňatek; zastydlý rádoby mladík, stále ještě chorobně  závislý na matce, bude pachatelem našeho tajemného zločinu. Umíte si ho představit, jak se s kozlí maskou krade chodbou kláštera a znásilňuje vaše zatracené schovanky? Doufejme, že vyslanci říše pekelné mají lepší vkus.“

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla matka ředitelka. „Podle mého Gennaro je namočený do té věci s prstenem.“

„S prstenem?“

Pauli s Beátou se na sebe užasle zahleděli. Také já jsem se octl, lidově řečeno, mimo mísu.

„Asi kódovaný způsob řeči,“ soudila Beáta. „Věc s prstenem rovná se v klášterní hantýrce nevinné děvče zmermomocněné Luciferem. Dala jsem ti prsten – poslala jsem na tebe pekelné psy.“

Pauli si vzdychl jako těžce zkoušený člověk. „Smím předpokládat, matko ředitelko, že ta věc nemá nic společného ani s kuchařem Gennarem a ani s vašimi zatracenými schovankami?“

„Na to bych nesázela,“ řekla jeptiška tajemně. „Byl to právě Gennaro, o kterém jsme dvě hodiny nevěděli – a zrovna tehdy přiběhla sestra Fidélie s  Jobovou zvěstí: ztratil se prsten svaté Bernardy, zakladatelky našeho kláštera.“

„Ach tak,“ zabručel Pauli. „Už je mi všechno jasné…“

Matka ředitelka si jeho slova vyložila ve smyslu: „Chápu, že jste slabomyslná!“ a vydala se protestovat: „Prsten svaté Bernardy je neocenitelná relikvie, naše duchovní dědictví. Kdybyste znali historii a pravdu o svaté Bernardě, pochopili byste, proč je pro nás ten šperk tak důležitý. A hlavně, kolik škody může jeho ztráta způsobit. Dovolte mi, abych vás poučila…“

„Já tyhle klášterní historky znám,“ zašeptala Beáta hlasitým šeptem. „Jak se jednou nadechne, už ji nezastavíme. Leda bychom jí nacpali do krku šálu a nechali ji někde u patníku.“

„Svatá Bernarda, slečno,“ prohlásila matka ředitelka důstojně, „byla na rozdíl od vás ctnostnou ženou, vychovávanou v pravé křesťanské pokoře.“

„Nepotkáme se s ní, že ne?“

„Svatá Bernarda zemřela léta Páně tisíc tři sta dvacet osm.“

„Ano, tehdy to byl dobrý rok. Pokračujte, prosím.“

„Svatá Bernarda, pane Pauli,“ začala jeptiška přísně, „se narodila v obchodnické rodině; již od mládí proslula zbožností a přísnou sebekázní. Jejím snem bylo stát se nevěstou Boží. Toto její přání velice rozzlobilo jejího otce. Ten však nechtěl na dceru naléhat. Rozhodl se ji připoutat ke světské marnosti rafinovanou lstí: kupoval jí drahé dárky - šperky, jimiž se podle něj ráda zdobí každá žena. Svatá Bernarda ovšemže nosila tyto cetky jen s ohledem na něj.“

„No bodejť,“ poznamenala Beáta. „Kdybych já tak měla takového tatíka!“

„Jedním z nich byl i prsten nesmírné ceny, přivezený kupci z dalekého Orientu. Když jí ho otec chtěl darovat, Bernarda ho odmítla, protože byl vyroben pohanskými řemeslníky. Velmi se tehdy pohádali, protože její paličatý otec trval na svém. Když jí navlékl prsten násilím, utekla Bernarda do blízké kaple, kde se trpce modlila a prosila za odpuštění hříchu marnivosti. V tom, ejhle, rozsvítilo se jasné světlo a veškeré šperky, jimiž byla Bernarda ověšena, padaly jeden po druhém na zem. Jak se dotýkaly podlahy, roztříštily se a rozpadly se v prach. Jako poučení všem, že svět vezdejší je marnost nad marnost a nic než marnost.

Poslední se z dívčiny ruky vyvlékl právě orientální prsten; ten však nedopadl na dlažbu, ale na lem široké Bernardiny sukně. Sama světice poznala zásah Prozřetelnosti a přísahala, že bude tento prsten vždy nosit jako připomínku dnešního zázraku. Vstoupila pak do kláštera, kde konala mnoho skutků dobrodiní; a když zemřela, byla její ruka i s prstenem zachována jako připomínka její velké zbožnosti, jako svatá relikvie.“

Nastalo trapné ticho.

„Kdybych já tohle někomu vyprávěla,“ poznamenala Beáta, „tak mi vyčte, že je to hodně blbá anekdota. Ale já všechny varovala; martýria jsou na jedno brdo.“

„Životy mučedníků jsou zde, abychom se z nich poučili,“ odsekla jeptiška koženě. „Ne abyste v nich hledala zábavu.“

„Poutavé,“ ozval se Pauli. Když jsem se k němu otočil, abych se přesvědčil, že nemluví ironicky, zjistil jsem, že se nestará o žádné vyprávění, ale hledí ven z okna vozu.  

Stáli jsme na úpatí vysokého kopce; na něm postavili středověcí řemeslníci budovu, poplatnou stylu, jež byl v té době moderní. Kolem nás se rozprostírala černočerná tma, skučel studený vítr a nad hlavami tiše plachtili netopýři. Musím se přiznat, že nyní, tváří v tvář takovým kulisám, jsem najednou ztrácel argumenty pro svou předchozí hádku s matkou představenou. Zdravý rozum odsud mizel, hnaný příšernými strašáky pověrčivé lidské minulosti.

Jaká pochmurná usedlost! Zde opravdu mohly působit mocnosti pekelné! U žaludku se mi usadil tísnivý pocit, onen v literatuře oslavovaný strach ze tmy.

„Říkáte, že se ten prsten ztratil?“ ozval se Pauli.

„Ano. A já jsem přesvědčená, že Gennaro v tom má prsty.“

„Hm, dost sotva,“ usoudil Pauli bez dalších důkazů. „Padlo tu, že jste ho uchovávali spolu s rukou. Nechám stranou fakt, že civilizovaný člověk si podobné exhumace odpouští, spíše se zeptám, zda se prsten ztratil i s příslušenstvím?“

„Nikoliv, zbytek naštěstí zůstal ve vitríně.“

„Ještěže tak,“ oddechla si Beáta. „Takže jste nepřišli o své duchovní dědictví, že? I když mluvit o duchovním odkazu v souvislosti s vysušenou paží mi přijde poněkud groteskní. O své vlastní organické zbytky se doufám staráte pečlivěji.“

Matka ředitelka zaťala zuby.

„Do školy musíme pěšky,“ podotkla. „Jsem svým žačkám příkladem. Věřím, že otužování těla prospívá i mysli. A vy, slečno, to potřebujete jako sůl.“

Pak už nečekala na nic a vydala se do kopce svižným tempem.

„Vidíš,“ zašeptal Pauli Beátě, „kdybys držela zobák, mohli jsme nahoru autem.“

Ale dále si nestěžoval, jen se zahalil úžeji do dlouhého hubertusu a vydal se za ní. Všiml jsem si, že slabě napadá na levou nohu, takže vypadá jako postřelený havran. Hned za ním klopýtala Beáta, nepřipravená na podobný výšlap, oděná pouze do lodiček a tenkých šatů. 

Nakonec jsme vešli do studené vstupní haly kláštera. Kolem nás jako vyplašení zajíci procupitaly černě zahalené jeptišky. „Dobrý večer, matko představená. Dobrý večer.“

Pokud jsem si dobře vyložil jejich úzkostlivý výraz, pak naše průvodkyně tu vládla rukou tvrdou a nesmlouvavou.

„Dobrý večer, sestro Aloisie. Dobrý večer, sestro Jupitero. Postarejte se prosím o naše hosty. Budou jistě chtít vidět ty dvě dívky a Gennara.“

„Ale prosím,“ ozval se Pauli. „Stačí nám ukázat jen tu vaši poslední oběť. První přepadenou si necháme na zítřek. A co se týče Gennara, myslím, že můj názor už znáte. Nechte Taliána spát spánkem nespravedlivých.“

Matka ředitelka snášela nesouhlas v přítomnosti svých podřízených velice špatně. Zaťala zuby, jako by byla právě podrobena krajně bolestivé operaci někde v rektální oblasti.

„Jak si přejete, pane Pauli! Potkáme se zítra na modlitbě.“

A odkráčela s důstojností, jaká v nás zanechala dojem. Dvě jeptišky se nás ujaly a vedly nás do křídla, kde se nacházela ošetřovna. Obě dvě se zdaleka nepodobaly na neohrožené misionářky, kázající víru mezi ubohými neznabohy. Naopak, z obou vyzařovala nejistota, jako z děvčátek, které někdo při něčem přistihl. Tak nějak si představuji první křesťany, ještě v dobách, kdy je znudění Římané házeli lvům a jiné divé zvěři.

„Musím uznat,“ poznamenala udýchaně Beáta, zlomená možná na těle, ne však na duchu, „že prostředí, jako je tohle, podněcuje fantazii. Jistě tady máte hodně veselých zážitků, že, sestro Aloisie?“

„Jaké myslíte, prosím?“

„Například záchvaty, podivná vidění a časté sebevraždy.“

„Nevím, o čem mluvíte, slečno.“

„Ale, ale. A já přitom měla dojem, že jste pravděpodobná kandidátka. Přiznejte se, nemáte už někde v truhle přichystaný konopný provaz - a na něm důkladnou smyčku?“

Buď se mi něco zdálo, ale musím uvést, že jeptiška pod kápí poněkud zbledla. „O tom se nehodí žertovat, slečno.“

„Žertovat?“ Pauli se ani neobrátil. Při jeho proslovech mne začínalo mrazit. „Ve zdech, ve kterých se prohánějí síly pekel, posedlé jakýmsi erotickým šílenstvím, se snad ani nehodí mluvit vážně. V to nepočítám okolnost, že jsme ve společnosti žen, které za vrchol své náboženské obsese považují schraňovat mumifikované zbytky své dávno mrtvé kolegyně. Ani bych se nedivil, kdyby ten zločinný erotoman, co tady řádí, byl obdobou faraónovy pomsty. A pokud se té černé komedie týče, sotva bych si uměl vybrat lepší místo. Skandinávské země, kde je málo slunce, trpí nejvyšším počtem sebevražd. To se pak nedivte, sestry, že vás Beáta už vidí houpat se někde v průvanu. Vždyť slunce nevidíte, co je rok dlouhý; ať už pro ty zdi a nebo kvůli těm příšerným sutanám. Rád se s vámi vsadím, že jedna z vás do měsíce odejde z tohohle slzavého údolí, pohozená někde za hřbitovní zdí jako úspěšný sebevrah.“

Takto pochmurně vylíčená budoucnost, předpověděná lhostejně jednotvárným hlasem, asi jako by Pauli vypočítával nedělní nákup, na obě jeptišky mocně zapůsobila.  Jedna z nich, myslím, že sestra Jupitera, otevřela ústa, aby protestovala, pak ale sklopila oči a tichým hlasem poprosila:

„Nepovíte to matce představené, že ne?“

„Vy jste ale hodné duše,“ poznamenala Beáta - s takovým opovržením, že markýz de Sade by byl na ni pyšný. „Nerady byste jí přidělávaly starosti, co?  Někde v koutku se ubrečíte k smrti, ale děsně nerady byste, aby vám ta vaše matka představená vyhubovala. Vy si troufáte být nešťastné? Vy si troufáte být nespokojené? Disciplína duše začíná od disciplíny těla, takže si běžte desetkrát vyšplhat ten zatracený kopec.“

Sžíravá ironie se ovšem jeptišek ani nedotkla. Pokojně složily ruce a poznamenaly: „Matka představená má pravdu. Nejsme hodny, nejsme hodny a opět nejsme hodny. Jen bychom nechtěly, aby se to dozvěděla.“

„Až vás uvidí viset na špagátě, celé modré a s vyplazeným jazykem,“ podotkl Pauli, „pravděpodobně jí to dojde. Nepůsobí sice nejbystřejším dojmem, ale viselce snad pozná.“

Obě jeptišky si vyměnily vyděšené pohledy.

„Je to ostatně působivá smrt,“ navázala Beáta klidně a zapálila si dýmku. „Tradiční prameny mluví o dlouhé agónii. Během ní se bude vaše tělo zmítat, pouštět šťávy a vůbec dopouštět se fyziologických projevů, za jaké byste se normálních okolností styděly. Doufám, že se budete věšet v hábitu. Pokud ne, připravíte těm, co vás budou odřezávat, opravdu nechutné divadlo. Měly byste se pokusit brát na ně ohled. Na rozdíl od vás, které už budete mít veškeré starosti za sebou, je čeká zkrušující povinnost. A nemyslím tím pohřeb, ale očištění, s vaším prominutím, zaneřáděné mrtvoly. Zatímco nyní máte obě docela líbezné tvářičky, přitažlivé pro mnoho mládenců, po smrti byste něco vzbudily leda v osobě nenapravitelného nekrofila.“

Když Beáta skončila, zaplnil dým z její lulky ponurou chodbu, kudy jsme byli  vedeni. Měl jsem krátkou vizi, ve které jsem spatřil vykuřování domu, napadeného morem. Téměř živě jsem viděl postavy v černých hávech, jak nakládají znetvořené mrtvoly na valník a vozí je k obrovské jámě, zasypané nakonec vápnem.

Nebyl jsem asi sám, kdo trpěl na chorobné fantazie. Obě jeptišky se chytily za ruce, celé zelené v obličeji. Beátino vyprávění v nich vzbudilo zřetelnou nevolnost.

„Už bychom ale měli přestat žertovat,“ řekl náhle Pauli. „Co kdybychom se zaměřili na náš problém?“

Žertovat!? Víte, v osobě Ivana Pauliho bylo pro mne vždy něco záhadného. Ta diagnostická přesnost, s jakou se Beáta a on strefovali do cizích myšlenek, mu nechyběla ani v době, kdy jsme spolu navštěvovali vysokou školu. A už tehdy projevoval nedostatek taktu, když tak pochybně vpadl do hájenství cizí mysli.

Mně osobně bylo nebohých jeptišek velice líto. Ať už se chystaly na cokoliv, byla to ještě mladá a jak si Beáta všimla, ne právě nepůvabná děvčata.

„Jestli je hodláte utěšovat, Stromove,“ ozvala se náhle Beáta, „tak si dejte pozor, ať se o tom nedozví matka ředitelka. Ať už si vezmete na paškál jednu po druhé a nebo obě zároveň, vsadím se, že ta bigotní semetrika by byla raději, kdyby se místo toho podřezaly ve vaně.“

„A propos, sestry, “ dodal Pauli, „když už bavíme o těch svinstvech, ke kterým má náš přítel Stromov zálibu už od mládí, aniž by považoval za vhodné se léčit – nuže, sestry, co mi můžete povědět o pekelných silách, co tu znásilňují školačky? Podle toho, jak se červenáte, předpokládám, že vás tenhle vzrušující zážitek minul. A nebo se mýlím?“

Abych pravdu řekl, nečervenaly se jen ony, i mne to postihlo. Uznávám, že v soucitu, kterým jsem jim hodlal věnovat, by se našlo i pár postranních pohnutek. Z nějakého důvodu mne jejich něžné tvářičky, křehké kosti a smutné oči naplňovaly vzrušením; takřka jako by mne posedl zde přítomný démon, toužící po pochybné rozkoši za každou cenu.

Sotva bych se odvážil na ně pohlédnout jinak než v hlubokém studu – ale když jsem to provedl, zdálo se mi, že ke mně sestra Jupitera nevzhlíží právě nevraživě. Sestra Aloisie se dokonce usmála, ale pak se kousla do rtů.

„My s těmi věcmi nemáme nic společného,“ řekla nakonec. „Pojďme prosím dál. Zavedeme k vás ošetřovně.“

„Hlavu vzhůru,“ pošeptala mi Beáta cestou. „Pokud projevíte dost mužné statečnosti, pak se vám podaří vyrvat dvě utrápené duše peklu. Alespoň na nějaký čas, přiznávám. Ale v zásadě považuji za lepší, když shoří v plamenech kvůli kapce lásky, než kvůli tomu, že se neodborně pověsí za krk.“

Nestačil jsem nic odpovědět, protože jsme právě zastavili u dveří, na kterých bylo velkými písmeny napsáno: ŠKOLNÍ OŠETŘOVNA. NEKLEPAT!