fragment Gabriel

„Když mu o chvíli později bral tesař míru na rakev, uviděli z okna, jak shůry padá déšť drobných žlutých kvítků. Celou noc padaly na městečko jako tichá bouře, pokryly střechu, zatarasily dveře a udusily zvířata, která spala pod širým nebem. Napadlo jich tolik, že na úsvitě byly všecky ulice vystlané souvislým příkrovem květů a museli je odklízet lopatami a hráběmi, aby pohřební průvod mohl projít.“

G.G.Marquez

                Bohapusté město, které Sebastian stejně nikdy nepřestal nazývat Labutí osadou, ačkoliv živou labuť zde už léta nikdo neviděl, se pomalu probouzelo. Avšak nikoliv ze sna, ale spíše z tuhé a dlouhotrvající kocoviny. Na ulicích se válely mraky lidí a bylo ztěží rozeznatelné, zda tu leží od předchozí noci nebo již několik měsíců; tedy pokud tu neleželi opravdu dlouho, to potom už pomalu prorůstali do tmavého betonu. Do ulic vjíždějí první auta a koňské povozy, zpoza stromů vycházejí lidé do prací, které nemohou snést, Gabriel se probouzí, vedle sebe slečnu, pod sebou benzínovou pumpu.

                Gabriel se narodil a dosud žije v Labutí osadě. Celý život byla jeho matkou Sára, i přestože jí leccos nikdy neodpustil. Byla to osoba s poněkud špatně nastaveným sebevnímáním. Myslela si že znát Salvatora Daliho znamená rozumět modernímu umění. Domnívala se, že je modní expertka, když všem donekonečna tvrdila, že ponožky nepatřejí do sandálů; co se týče  bytového designu její drzost byla nepopsatelná – katalog Ikei není učebnice! Jelikož věděla , kdo je Řehoř Samsa, velice dobře se orientovala v literatuře. Znala jen základní poučky typu „herec nesmí nikdy mluvit zády k publiku“ a jednoduše řečeno, celé její světové povědomí bylo dost povrchní. A tak, když si vybírala porodníka, který odrodí malého Gabriela, vybrala toho nejstaršího, co našla, protože měla neochvějnou představu, že jen praxe tě naučí dobré gynekologii. Ten přestárlý neštastlivec si ale bohužel spletl porod s potratem a tak se málem stalo, že se Gabriel nikdy nedostal na svět.  Vůle života byla tenkrát silnější než pochybný ženský úsudek, a tak Sebastianův syn přežil svůj vlastní potrat pouze s malinkatým šrámem, přesněji řečeno s věčnou alergíí na lepek.  Když byl Gabriel mlaďouňký a musel chodit do školy pro mlaďounké právníky, nenáviděl toho neschopného porodníka stejně tak moc jako svoji matku. Důvodem byla naprosto bezohledná šikana. Pro děti nikdy není nesnadné objevit nečí slabiny, a tak mu neustále nabízely chleba, házely mu mouku do kávy a všestranně ho terorizovaly veškerým známým pečivem. Situaci ale zachránil nakonec Sebastian, když prosadil vyhlášku zakazující dělat si z Gabriela srandu kvůli jeho alergii. Pár dětí si kvůli této výhlášce posedělo pár roků ve věznici , pár jich přišlo o život, ale nakonec až na pár vyjímek splnila svůj účel a Gabriel se mohl pár let vklidu věnovat studiu. Sebastian byl v Labutí osadě od té doby, co měl na náměstí sochu, nuceně váženým občanem;  obyvatelé osady byli sice zvyklí vážit si lidí s vlastní sochou, zároveň mu však nikdy neodpustili časy, kdy bydlel ve Stověžaté a žil si svůj bohémský život. Z Gabriela se nakonec ve svých dvanácti letech stal první právník v Labutí osadě, i když chvíli to vypadalo, že umře někde zapleten do ostnatého drátu nebo ho roztrhá granát. Krátce před desátými narozeninami totiž usoudil, že mu už život na universitní půdě nemá co nabídnout, a tak se přihlásit k armádě. Nakonec však zjistil, že válka je mnohem povrchnější záležitostí, než doufal, proto se vrátil na bojiště zakouřených kavárenských stolů a vydýchaných soudních síní. Tedy čistě pro úplnost, takhle by Gabrielův život shrnul ve zkratce Sebastian, sám Gabriel by byl mnohem výřecnější (přecejen nezapomínejme, kdo byla jeho matka).

Gabriel se probudil na střeše benzínové pumpy. Přesněji řečeno se zrovna probouzel, protože to byl ten typ člověka, co se probouzí dlouze a napínavě. Tentokrát Labutí osadu napínal opravdu dlouho, protože si chtěl ono probuzení do prvního zářijového dne co nejvíce vychutnat a patřičně užít. Slečna, co předchozí noc usnula s hlavou na Gabrielově břiše, byla teď moc ráda, že spí a nemusí se účastnit téhle lehce stupidní frašky. Před spaním jí četl svou oblíbenou knížku, zatímco si prohlížela fotky krásných kluků. V noci, když spala, jí hladil lokty. Pozoroval oblohu a přísahal sám pro sebe, že jí zůstane vždycky věrný. Ale nikdo mu tohle nemohl mít za zlé; jeho otec byl cynik, který se celý život bál především toho ,aby nebyl sentimentální, a Gabriel se mu chtěl podobat co možná nejméně. Sebastian byl ten typ člověka, co razí teorii, že se lidé chovají zpoloviny podle své dosavadní zkušenosti a zpoloviny podle toho, co četli. I když málokdy přiznal, že tenhle nesmysl okoukal od Antona Myrera. Gabriel tenhle přístup k lidem vyloženě nesnášel, zčásti také proto, že jeho otec díky téhle povýšenosti strávil většinu života sám, jen se svými knihami, popřípadě se Sárou, což nebyla o moc lepší varianta. Chtěl se od svého otce distancovat až do té nepatřičné míry, že odmítal přiznat skutečnost, že aspoň některé životní problémy musel po svém otci zdědit. Každý v Labutí osadě například věděl, že oba mají zálibu nepatřičně  se zamilovávat do nesprávných žen. I když tato nechtěná záliba bývá tak častá, že jí těžko můžeme považovat za něco klíčového. Sebastian by se asi nebál prohlásit že „jejich společno bylo mnohem hlubšího a osudovějšího rázu.“

                Uklidil po sobě odpadky, srovnal deku (Sebastian byl přirozeně velmi nepořádný) a pomalu slezl ze střechy pumpy. V tu dobu k benzínce přijíždělo černé sportovní auto – Sára by určitě věděla značku a typ a tyhle zbytečný okolnosti. Gabrielovi stačila informace, že v tom autě sedí kdosi, koho by si přál nepotkat nikdy natož teď. Prapodivná bytost, které nejeden člověk řikal Laperson.  Lapersonova matka byla skautka a jeho otec byl dekadent; většinu svého života strávil jako uznávaný kritik, než se ale o něm rozkřiklo, že si kdysi nechal u Pákistánce za pumpou odstranit pokoru. Především to ale byl muž kvůli kterému Sebastiana opustila Sára. Jen co ho Gabriel zahlédl, okamžitě se vrátil se nahoru, na střeše zbyl už ale jen vzkaz – „musím jít. Nemám čas. Čau.“

                Jestli je Sebastian něčím poznamenaný, tak určitě tím, že byl jedináček. Není ale rozmazlený ani sobecký, jeho poznamenanost spočívá v tom, že své dětství strávil především v depresích sněním o životě v Paříži nebo alespoň menším pocitu samoty. Gabrielovi tuto zkušenost odepřel tím, že mu nadělil o rok, měsíc a den mladší sestru. Rozhodně zde není na místě se jí více věnovat, i když maličkost si neodpustím: Sebastian jí dal jméno Franny, což vyvolalo nepřiměřené reakce odborné veřejnosti. Intelektuálové se totiž komicky rozdělili na dva tábory, kdy jeden tvrdil, že tím odkazuje na Salingera a druhý mu odporoval tvrzením, že přece přirozeně jde o poctu Johnu Irvingovi. V tu dobu sice bydlela celá jejich rodina ve Stověžaté, ale ve chvíli, kdy se intelektuálové pustili do otevřených pouličních bojů, Sebastian tvrdě rozhodl, že se vrátí do Labutí osadu, kde žádní takovíto lidé nebyli a kdyby ano, museli by se stejně skrývat a spolčovat leda potají.

                „Pepča Štěnátko Kříž? Kdo to sakra má bejt?“ křičel na policistu Gabriel. „No přece vy!“ Klasická pouliční kontrola totožnosti odhalila, že s Gabrielovým jménem je něco v nepořádku. Přesněji řečeno –že se mu změnilo. Podle osadní vyhlášky se musí ihned zítra buďto hlásit na úřadu nebo navštívit doktora. Do té doby se nesmí zdržovat v ulicích ani veřejných prostorech. Bude muset přespat doma. U otce, který už úplně přestal psát, protože se bojí klišé a kýče. Takový umělec je dočista zbytečnej, říkaval Gabriel kdykoliv na toto téma přišla řeč.

Když Gabriel přišel domu, Sebastian seděl v okenním výklenku a četl si Prousta. Už jen tahle maličkost Gabrielovi zrychlila tep; přišel sem totiž, aby mu řekl o nepřijemné nemoci, nikoliv aby sledoval jak se jeho otec sám před sebou předvádí. Aniž se pozdravili, šel host do kuchyně a postavil vodu na čaj. Přesněji řečeno, na čaj a kávu. „Proč si mi taky neudělal čaj?“ zeptal se otec ve dveřích. „Já myslel, že lidi jako ty nepijou čaj, jen kafe.“ Posadili se v jídelně ke stolu a potichu si pili to svoje. Ani jednomu to nepřišlo divné, byli zvyklí na ticho ve vzájemné přítomnosti. Po pár hodinách se Sebastian zeptal: „Pořád seš s ‚pěkná ústa, oči zelené‘ ?“

„Můj bože, proč jí tak říkáš?“

„Přijde mi to příznačný. No tak promiň. Seš nějakej podrážděnej poslední dobou. Neni ti něco?“

„Vlastně sem tak trochu nemocnej...Já chci bejt s někym jinym, víš.“

„Z toho se dostaneš, musíš být odvážný mladý muž...Jo a s kym?“

„No to je to, co nevim! Vim jen, že nechci skončit s někym, kdo nepřijde na premiéru mojí hry, protože zrovna bude dělat něco strašně intelektuálskýho.“

„Ona nedělala nic intelektuálskýho, ona šla na kafe s milencem. Nevim, proč se musíš pořád hrabat v minulosti.“

Ale Sebastian věděl, že to je evidentně on, kdo se zasekl. Na pár dalších hodin se odmlčeli. Sebastian honil po pokoji brouka, Gabriel seděl na terase a čekal, až začne padat listí a věci se dají do pohybu. A jak už bylo řečeno, přes všechny rozdílnosti, to byly dvě spojený duše.