Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLegenda o hradní paní
20. 10. 2009
3
4
2256
Autor
Gerrhen
Začínal vlažný podzimní den. Slunce se vyhouplo nad obzor, hejno ptáků tiše proletělo kolem nejvyšší hradní věže a stočilo svůj let k rodícímu se kotouči. Z lesů se vytrácel stín, na louky padla ranní rosa. Na cestách se nepohnul ani kamínek. Hrad se tyčil nad krajinou jako němý strážce, jako jediný svědek pamatující každý okamžik minulosti a hrdě vystavující svou nedobytnou hruď budoucím pohromám.
Hradní paní zvyklá vstávat před králem již seděla před svým zrcadlem. Hřebenem opatrně jezdila po svých kaštanově hnědých vlasech a broukala si oblíbenou melodii. Písničku o hrdinech, kteří se vydali na místa, která před nimi nikdo nenavštívil, ale přesto se vždycky vrátili domů.
Sluha potichu položil tác se snídaní na stolek, nalil víno do pohárů a odešel.
Další hejno ptáků se prohnalo kolem věže, tentokrát však nabralo jiný směr.
Král vstal, objal a políbil svou ženu, oblékl se a odešel se slovy, že dopoledne se bude věnovat lovu. Jeho paní před zrcadlem stále neúnavně rozčesávala své výjimečně dlouhé vlasy a přemýšlela, co mohlo jejího muže tak rozrušit, že se vydal do lesů ihned po probuzení. Zvykla si už na všemožné manýry, záludnosti a překvapení. Naučila se ničemu se nedivit. Možná proto jí ani toho ráno nepřišlo jeho chování zvláštní.
Přiblížil se čas oběda a hradní paní sedíc u okna vyhlížela svého muže. Vyšívala. Čekala, až se z hradeb ozve kapitán stráže s hrdostí ve svém silném hlase oznamující, že se vrací král. Představovala si, jak vjede se svou smečkou psů na nádvoří a oslavně zakrouží, aby dal na obdiv kořist hozenou za sedlem, jak to dělával po každém úspěšném lovu. Usmála se, když v mysli ucítila jeho pevné, ale přesto něžné objetí. Jenže potom se slunce posunulo o dvě své délky z poledne. To už bylo velmi pozdě. Královna vstala a šla se projít do zahrady. Utrhla si jablko a zakousla se do něj se stále trvající myšlenkou: Kde je?
Po dalších hodinách, když slunce nad západem začínalo tmavnout, svolala všechny muže, které mohl hrad postrádat, a vydala se ho hledat. Brzy se přihlásil večer. Prohledali většinu lesů patřících k hradu. Bezúspěšně. Když nastala úplná tma, zapálili pochodně a lucerny, ale i přesto nebylo vidět na víc než pár kroků. Všichni věděli, že tuto noc už nemohou nikoho najít. Se slzami v očích královna svolila, aby se vrátili. Ráno moudřejší večera.
Seděla na svém koni se skloněnou hlavou. Nechala se vést lidmi před ní. Bylo jí jedno, kam jdou, jestli zpátky do hradu, kde na ni nečeká nic než chladná postel, nebo hlouběji do lesa. A potom, když by to nejmíň někdo čekal, otočila koně a odcválala zpátky. Její poddaní na ni volali, ale protože byla jediná na koni, nemohli se za ní vydat. Museli doufat, že ji najdou ráno spolu s jejím manželem.
Začali hned za svítání a hledali další dva dny, ale nenašli jedinou stopu. Jako by země spolkla krále, královnu i jejich koně.
Po letech se začaly vyprávět příběhy o dámě oblečené v černém závoji, která na koni projíždí lesy a hledá svého muže. Někteří dokonce tvrdili, že ji viděli projíždět, když se v lese s přicházející nocí setmělo, ale když projela kolem nich, cesta byla prázdná. Nebo že ji viděli na kopci, jak bez hnutí shlíží do kraje a hledá i tu nejmenší stopu. Všichni věděli, že tu noc, co odjela od své družiny, přísahala, že nenabude klidu, dokud svého muže nenajde.
Toho dne byl Hagar zamlklý. Do obvyklého plánování se nezapojoval a myšlenkami byl pořád jako by jinde. Po několika hodinách, když už se na něj lidé okolo nemohli dívat, se ho někdo zeptal.
„Zítra odjíždím,“ odpověděl.
„Proč nám to říkáš až teď?“
„Co by to změnilo? Odjet stejně musím. Nechtěl jsem si to připustit, ale teď, když mi zbývají poslední dva dny, padlo to na mě.“
„Tak si zítra uděláme výlet.“
„Kam?“
„Kam asi.“
Věže starého hradu se pyšně tyčily k obloze, monumentální svědci dávných slavných dob, které dobyvatelé, vládci a obchodníci zašlapali do prachu dějin. Hradby táhnoucí se kolem hlavní budovy mlčenlivě stály i po staletích připravené bránit své pány a hlavní budovu zdobily prapory vlnící se v jemném větru. Tohle bylo jeho místo, jeho domov. Tady vždycky žil, sem patřil. A nyní odjet? Ale určitě se najdou další hrady, které se mu vryjí do srdce.
Stoupali po kameny vyseté hradní cestě k bráně, která je vítala svými rozevřenými křídly. Potom vešli a byli doma. Všechny krásy jejich vysněných světů na ně čekaly uvnitř, tady byly všechny sny na dosah ruky a přesto tak vzdálené, že se o tyto poklady musel svádět nerovný boj.
Pozdravili známé tváře a šli se bavit. Den jim uběhl v arénách při rytířských kláních, rozhovorech s lidmi na stáncích anebo popíjením medoviny. Hagarovi se celé hodiny zdály jako jedno dlouhé nadechnutí. Přestože se zdál být ten den jako každý jiný, v němž se vydali z moderního shonu do minulosti, tento byl jiný. Pořád ho vzadu v hlavě něco tížilo. Něco mu neustále připomínalo, že jeho dny se krátí. Jako by mu smrtka přikládala na hrdlo zubaté ostří kosy a tichounce mu do ucha šeptala, že má ještě trochu času.
Ke konci dne se vydal do hlavního stanu, kde pokaždé našel spoustu známých, se kterými si měl vždycky co říct. Ale v tu chvíli tam nebyl nikdo. Jen v zadní části se někdo přehraboval v truhle s kostýmy, ale daného zatím krylo víko. Hagar chvíli počkal, nechtěl nikoho vylekat svým tichým příchodem. Potom se víko zavřelo a za truhlou se postavila mladá slečna oblečená v dobových šatech. Překvapilo ho, že ji ještě nikdy neviděl, myslel si, že zná všechny patřící na hrad.
„Já tady hledám...“ zarazil se, protože ani nevěděl, koho hledal. Vlastně neměl úplně v úmyslu sem jít. Spíše ho večerní osamělá procházka zavedla sem.
„Mají vystoupení, tady nikdo není.“
„Ty k nim patříš?“
„Uhm,“ pokývla hlavou dívka.
„Ještě jsem tě tady neviděl. Ale možná proto, že jsem tady už dlouho nebyl. Já jsem Hagar.“
„El.“
„El?“
„Přesně tak. Musím jít, měla jsem jim donést nějaké kostýmy, které jim teď chybí.“
Prošla kolem Hagara a během chvíle se ztratila za rohem. Ten jen pokrčil rameny a vydal se směrem, kterým odešla. Brzy došel do velkého amfiteátru, kde právě probíhalo šermířské vystoupení. Postavil se dozadu a sledoval závěr. Stihl jen posledních pár scén, ale tyto hry stejně znal nazpaměť. Potom jim zatleskal a zašel si pro medovinu.
Když se podruhé vrátil do stanu, bylo tam mnohem víc lidí. Jejich vřelé uvítání mu tlačily slzy do očí, ale ubránil se. Prohodil se všemi pár slov, ale znovu měl pocit, že mezi ty lidi nepatří, jako by se všemi mluvil přes sluchátko a skleněnou zeď ve věznici.
Vytratil se a zamířil k hradbám, kde se ve tmě schovávaly lavičky, na nichž v tuto dobu většinou nikdo nebýval. Posadil se, do tichého vzdechu vložil veškerou svou beznaděj a smutek a zabořil hlavu do dlaní.
„Nelíbí se ti tady?“ ozvalo se nedaleko vedle něj. Vůbec si nevšiml, že tady někdo sedí. Ihned v ní poznal El.
Chvíli váhal s odpovědí, ale trapné ticho ho donutilo odpovědět. „Právě že líbí, až moc.“
„Tak proč ten smutek?“
„Zítra odjíždím.“
„Vrátíš se.“
„Za dlouho.“
„Hrad na tebe počká. Stojí tady už tak dlouho a pořád čeká.“
„Asi máš pravdu.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Doléhalo k nim jen veselí ze stanu a jediné světlo byla vpovzdálí hořící louče. Nad hradbami proletěl netopýr. Hvězdy zářily měsíci svůj blikavý koncert. A hrad stále němě a neústupně hlídal okolí, smějící se malým lidičkům a jejich malým problémům.
„Kdyby kouzla existovala a já si mohl zakouzlit jen jedno,“ řekl Hagar po chvíli. „Vzal bych si s sebou tento hrad.“
„Lidé, kteří takto přemýšlí, si vždycky berou svůj hrad s sebou. Lidské srdce je nedobytný hrad plný snů, lásky, touhy i nenávisti.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si a podíval se do míst, kde se oproti tmě rýsovala postava zabalená v plášti. „Jen kdyby to nebylo tak dlouho. Celý rok.“
„Už tolikrát se mi stalo, že rok byl dlouhý jako jediný den a někdy se zase den táhl jako nekonečný rok. Čas bývá náš nepřítel, ale když si vybereš jiného správného soupeře, nepřítel tvého nepřítele se stane tvým spojencem.“
„Budu to muset zkusit.“
„Zkus to. A za rok mi povyprávíš, jak jsi bojoval, ty a čas bok po boku.“
„Pokud se potkáme. Musím jít spát. Tak tedy… sbohem.“
„Naviděnou, rytíři.“
Nejdříve to byly dny, které se táhly pomaleji, než doufal. Ty se poté přehouply do měsíců, kdy neustále zachraňoval a uzdravoval. Jeho vnitřní síla mu pomáhala zvládnout neúprosné vedro i situace, na které ho nikdo nemohl připravit. Párkrát se mu smrt vysmála přímo do očí, ale většinou vyhrával on, bral jí životy přímo z jejích kostnatých rukou. Slova díků přijímal s lehkým úsměvem a hmotné dary odmítal. Věděl, že pokud má to horoucí peklo přežít, musí rozdat vše, čím ho Bůh pro tento úkol obdařil.
A potom, co zima překročila kopce a svými ledovými jazyky olízla zemi a jaro ji připravilo o vládu, se vrátil. Byl znovu mezi svými. Vrátil se domů, z chlapce plného snů se stal muž, který cenu snů zná až bolestně dobře, a přesto se jich nevzdává. Věděl, jaká je cena života a také jakými poklady se platí za každý jeho okamžik.
Vrátil se. Po necelém roce.
Král pronásledoval na koni mladou laň. Kdysi mu chůva vyprávěla pohádku o princi, který celou noc pronásledoval laň a v okamžiku, kdy ji ztratil, vjel na lesní mýtinu, kde našel keř bílých růží a svou životní lásku. Ta pohádka se mu vryla do srdce a on si umanul, že tuto laň uloví, aby se pohádka stala skutečností. Přestože už svou lásku našel, chtěl té jedinečné a krásné ženě přinést dar jako z pohádky. Třeba narazí na bílé růže. Nebo najde mýtinu s malým domečkem, kde ho bude jeho paní čekat na prahu. Žije přece v čase kouzel.
Jenže najednou se mu laň ztratila.
A on se probudil.
‚Zajímavý sen,‘ pomyslel si.
Blížilo se poledne, oslava jeho příletu se protáhla a on šel spát až nad ránem. Oblékl se do kostýmu a v domluvený čas dojel na hrad.
Zastavil se před bránou a rozhlédl se. Stál v bráně sám. Vzhlédl. Kolem hlavní věže proletělo hejno ptáků. Pokýval hlavou. Za ten rok se hrad nezměnil.
Vešel do hlavního stanu. Připadalo mu, že to bylo včera, co odjel.
Připil si s ostatními a poslechl si historky posledních měsíců. O svém posledním roce mluvit nechtěl, inkoust některých temných obrazů v jeho mysli ještě nestihl zaschnout.
Pozdě odpoledne mu zazvonil mobil. Jediný přístroj moderní doby, který musel mít pořád u sebe. Neustále ho měl připravený, ale stále doufal, že bude mlčet, že se nikdy nerozezní.
Hovor netrval dlouho. Jeho duše se krčila a plakala v koutě, ale nedal na sobě nic znát.
Ucítil na svých zádech pohled. Otočil se. „El!“
„Elmen-leeas, chceš-li,“ usmála se na něj. Uvědomil si, že ten úsměv byl jeden z mála důvodů, které ho nutily nikdy se nezastavovat, ale po každé ráně vstát a jít dál.
„Nevěřil jsem, že první rok vydržíš. Lidé se tady střídají velmi rychle.“
„Někdo musel dávat na hrad pozor, když tě vyhlížel. Někdo mu musel dávat naději.“
Hagar se poklonil. „V tom případě ti děkuji za tuto neocenitelnou službu. Přijmi prosím pozvání na roh medoviny.“
El se místo odpovědi usmála, sladce, jak to umí jen ona. U hradní zdi mluvili dlouho. Slunce zapadalo, ale oni to nepostřehli, jejich čas plynul vlastním tempem, jako když šíp mine svůj cíl nebo kolibřík ustrne v letu. Mluvili dlouho. Velmi dlouho. Po těch měsících si měli mnohé co říct.
Král pronásledoval na koni mladou laň. V silném měsíčním světle byla bílá jako sníh a její běh připomínal smuteční modlitbu za duši zemřelého. Přestože věděl, že den dávno umřel a doma ho čeká jeho paní, nechtěl se vzdát. Štval koně, kterému docházely síly, ale laň byla jako přízrak, jako sen ve snu. Když už jí byl nadostřel, když zvedal kuši, kůň zakopl a spolu s Hagarem spadl do rokle schované v křoví. Tělo omlácené o stěny vypovídalo službu. Věděl, že domů se už nikdy nepodívá, věděl, že už nikdy neuvidí krásné oči a magický úsměv své paní. Umíral s myšlenkami na ni. Po lících mu stekla slza.
Buch buch
Buch buch
Buch...
Hagar se s trhnutím probudil. El, kterou držel celou noc za ruku, se ani nepohnula. Ostatní rozesetí po místnosti spokojeně oddychovali zabalení do svých snů. Za okny svítalo. Zaschlá slza ho ještě trochu tlačila na líci. V hlavě mu pulzovala jediná myšlenka: Odjezd.
Situace se zhoršila a všichni lékaři jsou povoláni zpět do služby. Nemá na vybranou.
Zvedl se a v tichosti sbalil své věci.
Odešel, ale své tepající srdce nechal na podlaze. Samotné, bezbranné a v beznaději doufající. Nechtěl nikomu nic vysvětlovat. Nikomu. A možná hlavně sobě. Nebo jí? Co na tom záleží.
Podzimy již svou větrnou krutostí smetly listí ze stromů a zima se svou zuřivostí zakously do třesoucí se země, aby jaro mohlo všechno vyléčit. Téměř rok sedával každý západ slunce na kopci a zkoumal severní oblohu. Nezajímal ho západ slunce. Kdyby měl srdce, každý večer by plakal. Ale místo toho se jen díval z nejvyššího kopce a doufal, že už třeba zítra bude moct jet domů. Jenže i kdyby se mu to podařilo, i kdyby ho konečně pustili, stejně by to bylo k ničemu. Ztratil srdce i ženu, které patřilo. Neměl nic.
Toho dne měl volno. Rozhodl se že pojede do několik mil vzdáleného města, jen aby se rozptýlil a nemusel celý den sedět u sebe v pokoji a přemýšlet. Polorozpadlým autobusem jel necelé dvě hodiny, ale za ty roky si na nepohodlí zvykl. Na měkkou postel už dávno zapomněl, neustálý hlad bral jako samozřejmost a ani z otřesného horka si nic nedělal. Zvykl si. Na dotírající vzpomínky si ale zvyknout nemohl. Nedokázal to.
Vystoupil z autobusu a vydal se směrem na velkou tržnici, kterou musel projít, aby se dostal ke své oblíbené čajovně. Nenašel lepší místo, kde by mohl své vzpomínky lépe zahalit do tabákového dýmu.
Pozdravil se se svým známým prodavačem, který vlastnil stánek se starými zbraněmi. Vždycky se rád u něj zastavil a povídal si s ním o věcech, kterým rozumí oba stejně, i když z jiné kultury. Tentokrát se ale nezastavil. Něco ho pohánělo dál.
A potom sebou čas trhnul ve chvíli, kdy ji spatřil. Stála na druhém konci ulice a usmála se, stejně jako před dvěma lety, když ji viděl poprvé, stejně jako to uměla jen ona. Ten úsměv zmrazil kroky kolemjdoucích, zastavil šíp mířící neomylně ke svému cíli nebo nechal ustrnout křída kolibříka v letu, utišil celý svět, zastavil čas.
Když se rozešla k němu, všechno se vrátilo k normálu, jako by ani čas nezpozoroval, že byl změněn.
Našla ho.
Hradní paní zvyklá vstávat před králem již seděla před svým zrcadlem. Hřebenem opatrně jezdila po svých kaštanově hnědých vlasech a broukala si oblíbenou melodii. Písničku o hrdinech, kteří se vydali na místa, která před nimi nikdo nenavštívil, ale přesto se vždycky vrátili domů.
Sluha potichu položil tác se snídaní na stolek, nalil víno do pohárů a odešel.
Další hejno ptáků se prohnalo kolem věže, tentokrát však nabralo jiný směr.
Král vstal, objal a políbil svou ženu, oblékl se a odešel se slovy, že dopoledne se bude věnovat lovu. Jeho paní před zrcadlem stále neúnavně rozčesávala své výjimečně dlouhé vlasy a přemýšlela, co mohlo jejího muže tak rozrušit, že se vydal do lesů ihned po probuzení. Zvykla si už na všemožné manýry, záludnosti a překvapení. Naučila se ničemu se nedivit. Možná proto jí ani toho ráno nepřišlo jeho chování zvláštní.
Přiblížil se čas oběda a hradní paní sedíc u okna vyhlížela svého muže. Vyšívala. Čekala, až se z hradeb ozve kapitán stráže s hrdostí ve svém silném hlase oznamující, že se vrací král. Představovala si, jak vjede se svou smečkou psů na nádvoří a oslavně zakrouží, aby dal na obdiv kořist hozenou za sedlem, jak to dělával po každém úspěšném lovu. Usmála se, když v mysli ucítila jeho pevné, ale přesto něžné objetí. Jenže potom se slunce posunulo o dvě své délky z poledne. To už bylo velmi pozdě. Královna vstala a šla se projít do zahrady. Utrhla si jablko a zakousla se do něj se stále trvající myšlenkou: Kde je?
Po dalších hodinách, když slunce nad západem začínalo tmavnout, svolala všechny muže, které mohl hrad postrádat, a vydala se ho hledat. Brzy se přihlásil večer. Prohledali většinu lesů patřících k hradu. Bezúspěšně. Když nastala úplná tma, zapálili pochodně a lucerny, ale i přesto nebylo vidět na víc než pár kroků. Všichni věděli, že tuto noc už nemohou nikoho najít. Se slzami v očích královna svolila, aby se vrátili. Ráno moudřejší večera.
Seděla na svém koni se skloněnou hlavou. Nechala se vést lidmi před ní. Bylo jí jedno, kam jdou, jestli zpátky do hradu, kde na ni nečeká nic než chladná postel, nebo hlouběji do lesa. A potom, když by to nejmíň někdo čekal, otočila koně a odcválala zpátky. Její poddaní na ni volali, ale protože byla jediná na koni, nemohli se za ní vydat. Museli doufat, že ji najdou ráno spolu s jejím manželem.
Začali hned za svítání a hledali další dva dny, ale nenašli jedinou stopu. Jako by země spolkla krále, královnu i jejich koně.
Po letech se začaly vyprávět příběhy o dámě oblečené v černém závoji, která na koni projíždí lesy a hledá svého muže. Někteří dokonce tvrdili, že ji viděli projíždět, když se v lese s přicházející nocí setmělo, ale když projela kolem nich, cesta byla prázdná. Nebo že ji viděli na kopci, jak bez hnutí shlíží do kraje a hledá i tu nejmenší stopu. Všichni věděli, že tu noc, co odjela od své družiny, přísahala, že nenabude klidu, dokud svého muže nenajde.
Toho dne byl Hagar zamlklý. Do obvyklého plánování se nezapojoval a myšlenkami byl pořád jako by jinde. Po několika hodinách, když už se na něj lidé okolo nemohli dívat, se ho někdo zeptal.
„Zítra odjíždím,“ odpověděl.
„Proč nám to říkáš až teď?“
„Co by to změnilo? Odjet stejně musím. Nechtěl jsem si to připustit, ale teď, když mi zbývají poslední dva dny, padlo to na mě.“
„Tak si zítra uděláme výlet.“
„Kam?“
„Kam asi.“
Věže starého hradu se pyšně tyčily k obloze, monumentální svědci dávných slavných dob, které dobyvatelé, vládci a obchodníci zašlapali do prachu dějin. Hradby táhnoucí se kolem hlavní budovy mlčenlivě stály i po staletích připravené bránit své pány a hlavní budovu zdobily prapory vlnící se v jemném větru. Tohle bylo jeho místo, jeho domov. Tady vždycky žil, sem patřil. A nyní odjet? Ale určitě se najdou další hrady, které se mu vryjí do srdce.
Stoupali po kameny vyseté hradní cestě k bráně, která je vítala svými rozevřenými křídly. Potom vešli a byli doma. Všechny krásy jejich vysněných světů na ně čekaly uvnitř, tady byly všechny sny na dosah ruky a přesto tak vzdálené, že se o tyto poklady musel svádět nerovný boj.
Pozdravili známé tváře a šli se bavit. Den jim uběhl v arénách při rytířských kláních, rozhovorech s lidmi na stáncích anebo popíjením medoviny. Hagarovi se celé hodiny zdály jako jedno dlouhé nadechnutí. Přestože se zdál být ten den jako každý jiný, v němž se vydali z moderního shonu do minulosti, tento byl jiný. Pořád ho vzadu v hlavě něco tížilo. Něco mu neustále připomínalo, že jeho dny se krátí. Jako by mu smrtka přikládala na hrdlo zubaté ostří kosy a tichounce mu do ucha šeptala, že má ještě trochu času.
Ke konci dne se vydal do hlavního stanu, kde pokaždé našel spoustu známých, se kterými si měl vždycky co říct. Ale v tu chvíli tam nebyl nikdo. Jen v zadní části se někdo přehraboval v truhle s kostýmy, ale daného zatím krylo víko. Hagar chvíli počkal, nechtěl nikoho vylekat svým tichým příchodem. Potom se víko zavřelo a za truhlou se postavila mladá slečna oblečená v dobových šatech. Překvapilo ho, že ji ještě nikdy neviděl, myslel si, že zná všechny patřící na hrad.
„Já tady hledám...“ zarazil se, protože ani nevěděl, koho hledal. Vlastně neměl úplně v úmyslu sem jít. Spíše ho večerní osamělá procházka zavedla sem.
„Mají vystoupení, tady nikdo není.“
„Ty k nim patříš?“
„Uhm,“ pokývla hlavou dívka.
„Ještě jsem tě tady neviděl. Ale možná proto, že jsem tady už dlouho nebyl. Já jsem Hagar.“
„El.“
„El?“
„Přesně tak. Musím jít, měla jsem jim donést nějaké kostýmy, které jim teď chybí.“
Prošla kolem Hagara a během chvíle se ztratila za rohem. Ten jen pokrčil rameny a vydal se směrem, kterým odešla. Brzy došel do velkého amfiteátru, kde právě probíhalo šermířské vystoupení. Postavil se dozadu a sledoval závěr. Stihl jen posledních pár scén, ale tyto hry stejně znal nazpaměť. Potom jim zatleskal a zašel si pro medovinu.
Když se podruhé vrátil do stanu, bylo tam mnohem víc lidí. Jejich vřelé uvítání mu tlačily slzy do očí, ale ubránil se. Prohodil se všemi pár slov, ale znovu měl pocit, že mezi ty lidi nepatří, jako by se všemi mluvil přes sluchátko a skleněnou zeď ve věznici.
Vytratil se a zamířil k hradbám, kde se ve tmě schovávaly lavičky, na nichž v tuto dobu většinou nikdo nebýval. Posadil se, do tichého vzdechu vložil veškerou svou beznaděj a smutek a zabořil hlavu do dlaní.
„Nelíbí se ti tady?“ ozvalo se nedaleko vedle něj. Vůbec si nevšiml, že tady někdo sedí. Ihned v ní poznal El.
Chvíli váhal s odpovědí, ale trapné ticho ho donutilo odpovědět. „Právě že líbí, až moc.“
„Tak proč ten smutek?“
„Zítra odjíždím.“
„Vrátíš se.“
„Za dlouho.“
„Hrad na tebe počká. Stojí tady už tak dlouho a pořád čeká.“
„Asi máš pravdu.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Doléhalo k nim jen veselí ze stanu a jediné světlo byla vpovzdálí hořící louče. Nad hradbami proletěl netopýr. Hvězdy zářily měsíci svůj blikavý koncert. A hrad stále němě a neústupně hlídal okolí, smějící se malým lidičkům a jejich malým problémům.
„Kdyby kouzla existovala a já si mohl zakouzlit jen jedno,“ řekl Hagar po chvíli. „Vzal bych si s sebou tento hrad.“
„Lidé, kteří takto přemýšlí, si vždycky berou svůj hrad s sebou. Lidské srdce je nedobytný hrad plný snů, lásky, touhy i nenávisti.“
„Máš pravdu,“ povzdechl si a podíval se do míst, kde se oproti tmě rýsovala postava zabalená v plášti. „Jen kdyby to nebylo tak dlouho. Celý rok.“
„Už tolikrát se mi stalo, že rok byl dlouhý jako jediný den a někdy se zase den táhl jako nekonečný rok. Čas bývá náš nepřítel, ale když si vybereš jiného správného soupeře, nepřítel tvého nepřítele se stane tvým spojencem.“
„Budu to muset zkusit.“
„Zkus to. A za rok mi povyprávíš, jak jsi bojoval, ty a čas bok po boku.“
„Pokud se potkáme. Musím jít spát. Tak tedy… sbohem.“
„Naviděnou, rytíři.“
Nejdříve to byly dny, které se táhly pomaleji, než doufal. Ty se poté přehouply do měsíců, kdy neustále zachraňoval a uzdravoval. Jeho vnitřní síla mu pomáhala zvládnout neúprosné vedro i situace, na které ho nikdo nemohl připravit. Párkrát se mu smrt vysmála přímo do očí, ale většinou vyhrával on, bral jí životy přímo z jejích kostnatých rukou. Slova díků přijímal s lehkým úsměvem a hmotné dary odmítal. Věděl, že pokud má to horoucí peklo přežít, musí rozdat vše, čím ho Bůh pro tento úkol obdařil.
A potom, co zima překročila kopce a svými ledovými jazyky olízla zemi a jaro ji připravilo o vládu, se vrátil. Byl znovu mezi svými. Vrátil se domů, z chlapce plného snů se stal muž, který cenu snů zná až bolestně dobře, a přesto se jich nevzdává. Věděl, jaká je cena života a také jakými poklady se platí za každý jeho okamžik.
Vrátil se. Po necelém roce.
Král pronásledoval na koni mladou laň. Kdysi mu chůva vyprávěla pohádku o princi, který celou noc pronásledoval laň a v okamžiku, kdy ji ztratil, vjel na lesní mýtinu, kde našel keř bílých růží a svou životní lásku. Ta pohádka se mu vryla do srdce a on si umanul, že tuto laň uloví, aby se pohádka stala skutečností. Přestože už svou lásku našel, chtěl té jedinečné a krásné ženě přinést dar jako z pohádky. Třeba narazí na bílé růže. Nebo najde mýtinu s malým domečkem, kde ho bude jeho paní čekat na prahu. Žije přece v čase kouzel.
Jenže najednou se mu laň ztratila.
A on se probudil.
‚Zajímavý sen,‘ pomyslel si.
Blížilo se poledne, oslava jeho příletu se protáhla a on šel spát až nad ránem. Oblékl se do kostýmu a v domluvený čas dojel na hrad.
Zastavil se před bránou a rozhlédl se. Stál v bráně sám. Vzhlédl. Kolem hlavní věže proletělo hejno ptáků. Pokýval hlavou. Za ten rok se hrad nezměnil.
Vešel do hlavního stanu. Připadalo mu, že to bylo včera, co odjel.
Připil si s ostatními a poslechl si historky posledních měsíců. O svém posledním roce mluvit nechtěl, inkoust některých temných obrazů v jeho mysli ještě nestihl zaschnout.
Pozdě odpoledne mu zazvonil mobil. Jediný přístroj moderní doby, který musel mít pořád u sebe. Neustále ho měl připravený, ale stále doufal, že bude mlčet, že se nikdy nerozezní.
Hovor netrval dlouho. Jeho duše se krčila a plakala v koutě, ale nedal na sobě nic znát.
Ucítil na svých zádech pohled. Otočil se. „El!“
„Elmen-leeas, chceš-li,“ usmála se na něj. Uvědomil si, že ten úsměv byl jeden z mála důvodů, které ho nutily nikdy se nezastavovat, ale po každé ráně vstát a jít dál.
„Nevěřil jsem, že první rok vydržíš. Lidé se tady střídají velmi rychle.“
„Někdo musel dávat na hrad pozor, když tě vyhlížel. Někdo mu musel dávat naději.“
Hagar se poklonil. „V tom případě ti děkuji za tuto neocenitelnou službu. Přijmi prosím pozvání na roh medoviny.“
El se místo odpovědi usmála, sladce, jak to umí jen ona. U hradní zdi mluvili dlouho. Slunce zapadalo, ale oni to nepostřehli, jejich čas plynul vlastním tempem, jako když šíp mine svůj cíl nebo kolibřík ustrne v letu. Mluvili dlouho. Velmi dlouho. Po těch měsících si měli mnohé co říct.
Král pronásledoval na koni mladou laň. V silném měsíčním světle byla bílá jako sníh a její běh připomínal smuteční modlitbu za duši zemřelého. Přestože věděl, že den dávno umřel a doma ho čeká jeho paní, nechtěl se vzdát. Štval koně, kterému docházely síly, ale laň byla jako přízrak, jako sen ve snu. Když už jí byl nadostřel, když zvedal kuši, kůň zakopl a spolu s Hagarem spadl do rokle schované v křoví. Tělo omlácené o stěny vypovídalo službu. Věděl, že domů se už nikdy nepodívá, věděl, že už nikdy neuvidí krásné oči a magický úsměv své paní. Umíral s myšlenkami na ni. Po lících mu stekla slza.
Buch buch
Buch buch
Buch...
Hagar se s trhnutím probudil. El, kterou držel celou noc za ruku, se ani nepohnula. Ostatní rozesetí po místnosti spokojeně oddychovali zabalení do svých snů. Za okny svítalo. Zaschlá slza ho ještě trochu tlačila na líci. V hlavě mu pulzovala jediná myšlenka: Odjezd.
Situace se zhoršila a všichni lékaři jsou povoláni zpět do služby. Nemá na vybranou.
Zvedl se a v tichosti sbalil své věci.
Odešel, ale své tepající srdce nechal na podlaze. Samotné, bezbranné a v beznaději doufající. Nechtěl nikomu nic vysvětlovat. Nikomu. A možná hlavně sobě. Nebo jí? Co na tom záleží.
Podzimy již svou větrnou krutostí smetly listí ze stromů a zima se svou zuřivostí zakously do třesoucí se země, aby jaro mohlo všechno vyléčit. Téměř rok sedával každý západ slunce na kopci a zkoumal severní oblohu. Nezajímal ho západ slunce. Kdyby měl srdce, každý večer by plakal. Ale místo toho se jen díval z nejvyššího kopce a doufal, že už třeba zítra bude moct jet domů. Jenže i kdyby se mu to podařilo, i kdyby ho konečně pustili, stejně by to bylo k ničemu. Ztratil srdce i ženu, které patřilo. Neměl nic.
Toho dne měl volno. Rozhodl se že pojede do několik mil vzdáleného města, jen aby se rozptýlil a nemusel celý den sedět u sebe v pokoji a přemýšlet. Polorozpadlým autobusem jel necelé dvě hodiny, ale za ty roky si na nepohodlí zvykl. Na měkkou postel už dávno zapomněl, neustálý hlad bral jako samozřejmost a ani z otřesného horka si nic nedělal. Zvykl si. Na dotírající vzpomínky si ale zvyknout nemohl. Nedokázal to.
Vystoupil z autobusu a vydal se směrem na velkou tržnici, kterou musel projít, aby se dostal ke své oblíbené čajovně. Nenašel lepší místo, kde by mohl své vzpomínky lépe zahalit do tabákového dýmu.
Pozdravil se se svým známým prodavačem, který vlastnil stánek se starými zbraněmi. Vždycky se rád u něj zastavil a povídal si s ním o věcech, kterým rozumí oba stejně, i když z jiné kultury. Tentokrát se ale nezastavil. Něco ho pohánělo dál.
A potom sebou čas trhnul ve chvíli, kdy ji spatřil. Stála na druhém konci ulice a usmála se, stejně jako před dvěma lety, když ji viděl poprvé, stejně jako to uměla jen ona. Ten úsměv zmrazil kroky kolemjdoucích, zastavil šíp mířící neomylně ke svému cíli nebo nechal ustrnout křída kolibříka v letu, utišil celý svět, zastavil čas.
Když se rozešla k němu, všechno se vrátilo k normálu, jako by ani čas nezpozoroval, že byl změněn.
Našla ho.
4 názory
Měl jsem inspiraci, která mě vedla přesně k této podobě, tak jsem psal :)