Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Česká poezie po roce 2000

21. 10. 2009

1201

Autor

behram hrafn

Povídka

Česká poezie po roce 2000

Malý sál s pódiem. Přestože je malý, lidé se v něm netísní – moc jich nepřišlo. Většinou jen účinkující.

Moderátor říká cosi o důležitosti poezie, málokdo ho poslouchá, pod pódiem sedí roztřepané, nervózní bytosti, které mají za chvilku přečíst něco ze své tvorby – dávají jí velký význam – mladí básníci v malé literární kavárně.

Najednou se zadní dveře sálu otevřely a vstoupila dívka. Zraky všech mladých básníků se na ni pozorně upnuly, ale jejich naděje na seznámeni pohasla, když viděli, že přátelsky zamávala na jednoho z nich a sedla si vedle něj.

Bylo to mladá básnířka Veronika.

A z dřívějška se znala s Viktorem, vedle kterého si sedla.

„Co sis přinesla za básně?“ zašeptal opatrně Viktor, aby nerušil prvního účinkujícího, který na pódiu komolil a různě patlal své verše:

kdybych neseděl - na jiném míztě
tebou v putyce pro míztní
byl by ztín a plaveckým ztylem
motýlek

„Je docela dobrej,“ hodnotila jeho vystoupení Veronika, „co jsem si přinesla? Tady tohle,“ ukázala Viktorovi nějaké texty v průhledné složce.

„Můžu se podívat?“

„Jo.Samozřejmě.“

Viktor se začetl. Moc se mu to nelíbilo protože básníkům se zásadně líbí jenom vlastní díla nebo díla mrtvol, ale přesvědčoval sám sebe, že je to super, už jenom kvůli Veronice.

„Tady ten verš, podivná zmatenost křovinořezu, je skvělej,“ řekl.

„No jo, pohyb křovinořezu mi vždycky připadal takovej jako trochu zmatenej,“ zašeptala Veronika, „tak jsem o tom napsala.“

„Jo, úplně si to vystihla, to je naprosto suprový,“ odpověděl Viktor a nemyslel to ironicky, spíše se chtěl vlichotit a Veronika by ani ironii nepostřehla, neboť chápat křovinořez jako zmatenost je originální, avantgardní a tudíž žádané a tak se jenom těžko může stát terčem ironie. Ten, kdo stojí mimo svět poezie, to jen těžko chápe.

Potom přišel na pódium druhý poéta. Poté třetí. A čtvrtý. Někteří si v hledišti zapálili cigarety, ačkoliv to bylo nezdvořilé a zakázané. Chtěli hezky po intelektuálsku ukázat, že nejsou nesmělí introverti plní existenciální úzkosti ale cool rebelové, ačkoli slovo cool v jejich intelektuálském slovníku nemohlo existovat, protože nebylo dostatečně in. A vlastně i „in“ bylo na indexu, protože nebylo dostatečně cool Život mladého intelektuála, a zvláště básníka, je složitý.

„Dostavil se Viktor Lächerlich?“ zeptal se moderátor publika.

„Jo! Tady jsem!“ zvolal Viktor a hrnul se na podium se stohem papírů, jejichž zvířecky pomačkané rohy vyčuhovaly z dobitých desek, nedbalá elegance.

„Nebojte, nebudu to číst všechno,“ pokusil se Viktor o vtip, když viděl letargické oči svých kolegů (být letargický v tu dobu bylo v módě), což mělo jako důsledek pár nucených úsměvů krátkého trvání.

„Chtěl bych říct, že tuto báseň chci věnovat Verče, která sedí tady s námi v hledišti,“ započal Viktor své vystoupení další servilitou vůči Veronice, který si o tom pomyslela, že je to kamarádsky milé a že Viktor je hodnej kluk.

Viktor si odkašlal

Caps lock na klávesnici křičí

zelené kostky

směrem k bolesti

počasí na zítřek

šampon pro kočky

čtu si

Hegela

a žiju

Osvětim, Terezín, Buchenwald.

Přečetl i další tři básně a pak se na chvilku zamyslel, jestli má Veroniku pozvat na rande hned z pódia, což by bylo krásným romantickým gestem, nebo až když si sedne zpátky, protože tak by se vyhnul v případě záporně odpovědi trapasu.

„Chcete snad ještě něco říct? Čas letí!“ řekl moderátor netrpělivě.

„Ani ne,“ odpověděl Viktor. Z pódia odcházel bez potlesku, protože, jak již napsáno, letargie bylo v tu dobu v módě.

„Když se posadil zpět k Veronice, ta jenom špitla „docela to šlo“ a dál na něj nijak nemluvila, přitom Viktor prahnul po nějakých názorech, ale zase nechtěl na Veroniku naléhat.

Básnické setkání zakončila svým výstupem právě Veronika, která byla, narozdíl od všech ostatních a kvůli tomu, že byla holka, přivítána potleskem při nástupu i po skončení své prezentace.

Její verše nijak zvlášť nevybočovaly z již proběhlé produkce, snad jenom používání moderních předmětů bylo důvodem, že působila neotřele.

Traktory kypřící

útěchu nad nedokonalostí

MP3 přehrávač v kapse

přináší mír v srdci

podivná zmatenost křovinořezu

krouží kolem procesorů v hlavě

Liberté. Egalité. Fráternité.

vrtulníky v půlnoci gondol

řvou.

Když si sedla zpátky do hlediště, pár mladých básníků ji gratulovalo a létaly slova „úžasné“, „dokonalé“ „nevídané neslýchané“ nebo „fakt dobrý“.

Až když se už všichni básníci rozcházeli, Viktor řekl Veronice: „Bylo to dneska fajn, že jo?“

A Veronika odpověděla: „No jo, to bylo.“

A Viktor: „Co kdybychom zítra zašli do Café?“

V té chvíli si Veronika uvědomila, že ji Viktor vlastně balí a trochu ji to překvapilo.

On totiž Viktor byl přímo vzorem mladého literáta: archetyp Kafky, nešikovný, hubený a trochu nesmělý, a jak bylo toho času u mladých intelektuálů už nekafkovsky zvykem, nosil dlouhé mastné vlasy a dvoudenní strniště.

Prostě a jasně, představte si neholeného a nestříhaného Kafku s trochu menšíma ušima a máte Viktora. Navíc oba dva mají společné studium práv. Novověká kafkovská karikatura.

Veronika byla potěšena i poděšena. Těšilo ji, že se o ní zajímá literát, básník ale děsil ji právě jeho rachitický zjev. Proto zvolila klasickou obranu:

„Zítra nemám čas,“ řekla.

„A pozítří?“ zeptal se Viktor.

„Možná příští týden,“ odpověděla .

„Tak já se ti ozvu,“ usmál se Viktor a položil svou ruku na její stehno, jako znamení toho, že si od toho slibuje něco víc než jenom vypití kafe a nazdar.

„Zakázanej dotyk,“ zpražila ho Veronika a s vědomím své náhle nabyté důležitosti opustila literární kavárnu.

O literatura! Ó poezie! Miliardy popsaných stránek! Něco stále nutí člověka, aby hledal nová a nová sdělení, nové a nové myšlenky, aby se trápil nad složitými větami filozofů všech dekád nebo aby alespoň, v případě nižšího intelektu, žasl nad banálními sděleními vychytralých autorů.

Veroniku děsil svět. Velmi brzy zjistila, že úzkost, která se v ní hromadí, lze ze sebe snadno dostat krátkými verši:

Jsem sama

docela sama

jako kámen v poušti

osamocená

Přehlédněme prosím to, že kámen je v poušti málokdy osamocený, zvláště jedná-li se o kamenitou poušť. Poezii si zapisovala do malého růžového deníčku a když ho po půl roce otevřela a pročítala si své básničky, zjišťovala, že se jí docela líbí, vyhledala si na internetu literární server a tam publikovala ty, které považovala za nejlepší.

Ohlasy nebyly tak úplně špatné. Časem se dokonce dokázala přiblížit k mainstreamu daného serveru, což vypadalo nějak takto:

kamenitá osamělost

ne neúplně pouštní

obzor hraje si mimo mě

možnost vítězství

bohužel

a tím se propracovávala k čím dál lepším a lepším ohlasům. Takže si za chvíli o sobě začala myslet, že přetéká talentem.

Začala se plně věnovat životu internetové komunity, což obnášelo i pravidelná veřejná čtení v literární kavárně.

A proč Veroniku děsil svět? Začalo to v pubertě. V oblasti okolo pupíku a na zádech ji vyrostly nepřehlédnutelně černé chlupy.

Copak u pupíku, to člověk oholí a nikdo o tom nemusí vědět, ale se zády, to byl problém, ne že by to nezkusila (velké zrcadlo podmínkou) ale výsledek nebyl přesvědčivý.

Za módy bokovek, holých zad a povinných školních plavání to byl problém

Nešlo to utajit.

Za chvíli se stala známá.

Spoustu lidí neznalo její jméno, ale její přezdívku, Yetti.

Kvůli tomu se ji ještě žádný kluk, kromě metr šedesát vysokého chcípáčka, nepokusil pozvat na rande.

Až Viktor.

Rande s Viktorem. Ha. Zvažovala pro a proti. Cítila, že potřebuje nějakého kluka, který by ji chránil, říkal hezká slova, chtěla už i to a pomalu si už začínala myslet, že se žádný vhodný kandidát na pozici jejího přítele nikdy nenajde. To vše mluvilo ve Viktorův prospěch, byl v dlouhodobém horizontu jediný, kdo o ní projevuje a bude projevovat zájem.

Ale on se jí prostě nelíbil, nepřitahoval ji.

Když si ho představila vedle sebe v posteli, spíše jí to odpuzovalo.

Viktorovi se zatím fantazie rozběhla na plné obrátky, představoval si rande, o kterém se zcela naivně domníval, že proběhne někdy během příštího týdne.

O chlupatosti Veroniky samozřejmě věděl, ale přišlo mu to jako výhoda. Jeho sebevědomí v oblasti balení holek bylo hodně nízko, na hezkou holku nedokázal ani promluvit, proto mu Veroničina chlupatá anomálie vyhovovala, neboť si myslel, že jako taková bude Veronika snadno dosažitelná.

Těšil se na to rande, bylo by to jeho první v životě.

Opusťme teď Veroniku a Viktora a přejděme k Michalovi.

Michal nebyl básník, nechtěl být básníkem a kromě toho, že přečetl všechny díly Mládí v hajzlu se ani o literaturu nezajímal a přiznával, že pravidelně číst je nad jeho síly.

Vyučil se na automechanika a v tu dobu pracoval v jednom servisu v okresním městě, pobýval tedy v krutě nepoetickém prostředí, kde nejsložitější lingvistický obrat bylo zvolání pyčo, podej mi tu pyčovinu!

Že má doma básnickou sbírku, zahrabanou mezi pornočasopisy, to by nikdy nepřiznal. Že některé básně z ní skoro zná nazpaměť, to by snad nepřipustil ani na mučidlech, styděl se za to.

Neznal autora té sbírky ani její název, chyběla obálka a prvních pár listů.

Připadala mu naprosto super.

byl to ten největší poraženec na světě

ale nikdy se nevzdal

prý spával v křoví. myslím, že tam

i umřel. už není

mezi živými.

jedna velká tlustá kurva

se ho dotýkala pro štěstí

a smála se.

nikdo neměl štěstí. s kurvou je už taky

amen.

„Teď jsem největší poraženec na světě já,“ vzdychl Michal zatímco zahrabával sbírku zpátky mezi porno.

Chodil s jistou Lýdií, byl s ní pět let. Poznal ji, když měl on patnáct a ona čtrnáct. On šel do učení, ona na gymnázium. Hodně se milovali.

Pak šel on pracovat a ona studovat. Do Prahy. Na ekonomku. Chvilku to spolu ještě táhli a pak mu najednou řekla: „Musíme to skončit, protože jsou mezi náma moc velký rozdíly.“

„To, že jsou mezi náma moc velký rozdíly, si všimla, až když odjela do Prahy!!!“ rozčiloval se často Michal u piva.

Asi dva týdny chlastal jak utržený z řetězu a nakonec si řekl, že na nejbližším fesťáku bude opilý jenom trochu, že tam sbalí nějakou holku z těch, co se na něj neustále lepí a bude zase dobře.

Na ten samý fesťák jako Michal se chystala i Veronika. Obrážela všechny hudební akce v nejbližším okolí, protože ve své zoufalé osamělosti čekala, že tam narazí na nějakého hezkého prince, co řekne pojď na panáka! a následně můžu ti zítra zavolat?

Ideální princ by vypadal zhruba takto: Vysoký svalnatý árijec, mohutný v těle, který by úderem ruky dokázal zabít býka.

Ale tato představa byla skryta v jejím podvědomí, ve skutečnosti si neuvědomovala, jak má ideální princ vypadat, vůbec netušila, koho hledá.

Michal je vysoký, statný, svalnatý árijec.

Na fesťáku držel v pravé ruce pivo a v levé tu či onu holku, ale s čím dál větším smutkem si uvědomoval, že žádná není jako Lýdie.

Veronika má chlupatá záda. Skupinka lúzrů stála u baru, dívala se na ni a smála se. Veronika je neslyšela, ale bylo ji jasné, že se baví na její účet.

Na fesťák přišlo celé městečko. Za skládacím stolkem seděl Viktor se svým kamarádem Lumírem, nudil se, usrkávali pivo, ale opatrně, aby nedopadli jako tamten namol opitý chlápek, který na procházející blondýnky v minisukni pokřikoval oplzlosti.

Najednou Viktor uviděl Veroniku. Ve společnosti svých dvou kamarádek, známých jako Gorila a Godzilla, dívky si o něčem povídali a tvářily se jako na pohřbu.

Michal se zatím objímal s další holkou, v pravé ruce stále pivo, ale ne, ani tato není jako Lýdie.

Ta Lýdie. Ta štětka.Od té doby, co se dostala na školu do Prahy, se jí strašně zvedlo sebevědomí a už ji nestačí obyčejný automechanik. Ta štětka.

„Co tady dělá Veronika?“ podivil se Viktor, „vždyť přece nemá až do konce týdne čas?“

„Asi ti kecala,“ řekl Viktorovi jeho kamarád Lumír.

„Ale hovno. Potřebuju vodku,“ odpověděl Viktor Lumírovi.

„Na co vodku?“ zeptal se Lumír.

„Potřebuju jít za Veronikou A necitím se úplně v pohodě.“

„Alkohol ti v tom nepomůže. To je jenom pověra.“

„No jo.“

Viktor se zvedl a navzdory moralizování Lumíra si dal vodku. Dvojitou.

Pak, když už konečně ucítil, že do něj vstoupil dostatek alkoholové kuráže, se vydal vstříc Veronice.

„Ahoj,“ zeptal se jí, „jak se máš?“

„Mám se fajn,“ odpověděla.

„Zatím trošku nuda, tady, že?“

„No jo.“

„Pojď, zvu tě na panáka.“

„Ne, já teď nemám chuť.“

„Tak někdy potom?“

„Jo. Někdy potom.“

Chvilku si mezi sebou Viktor a Veronika prohazovali fráze („dneska se podařilo počasí, co?“ „jo,jo, dneska je fakt hezky“) a potom se Viktor vrátil zpátky ke svému kamarádovi Lumírovi.

První útok na Veroniku nevyšel, je třeba sebrat síly na další.

„Ten je ale roztomilej,“ rozplývala se nad Viktorem Veroničina kamarádka Gorila, „má takový brejličky, ty já přímo zbožňuju.“

Godzilla neříkala nic. Chodila s o dvacet let starším řidičem kamionu a připadalo ji hloupé rozplývat se nad jiným chlapem.

Veronika řekla: „Zval mě na rande. Nevím, jestli mám jít.“

„Seš blázen? Normálně jdi! O takovýho kluka jen tak nezavadíš!“

„No jo, ale já pořád nevím...Co myslíš ty?“ obrátila se na Godzzilu.

„Já myslím, že se má brát to, co je,“ řekla smutně Godzilla, která svého řidiče kamionu měla asi ráda, ale jenom těžko by ho mohla milovat.

„Takže vy obě dvě říkáte, že bych si s ním měla něco začít.“

„Jo. On není tak špatnej. Není to sice atlet, ale zase bude hodnej.“

„Nevím. Ještě si to rozmyslím,“ ukončila prozatím toto téma Veronika.

Michal vzal do levačky další holku.

„Ahoj, odkud seš?“

„Odsud, z Poříčí.“

„To je fajn.“

K Michalovi přišel jeden z jeho známých. Byl poněkud opilý.

„Mám pro tebe informaci,“ vyřvával podnapile, „je tady Helena a právě mi řekla, že by dala cokoliv za to, aby se s tebou mohla aspoň jedinkrát vyspat.“

„Jo? Kde jsi ji naposled viděl?“ projevil Michal zájem.

„Naposled u stánku s chlastem.“

„Asi s ní půjdu hodit řeč,“ řekl Michal a šel vstříc novému sexuálnímu zážitku, ve kterém by utopil smutek po Lýdii.

„No nic, jdu znovu pozvat Veroniku na panáka, teď to musí vyjít“ řekl asi tak po dvou dalších hodinách sezení na lavičce Viktor svému kamarádovi Lumírovi.

Veronika, Godzilla a Gorila seděli na trávníku a poslouchali právě hrající kapelu.

„Podívejte, jde znovu k nám,“ zašeptala Godzilla.

„Jde zase za Veronikou,“ navázala na to Gorila, „ten je tak roztomilej!“

„Jenže já pořád nevím,“ pokrčila rameny Veronika, „když mě zase pozve na panáka, co mám dělat? Pořád nejsem rozhodnutá.“

„Normálně jdi. Poslat ho do prdele můžeš vždycky.“

„To je fakt.“

Viktor se usmíval ze všech sil, když říkal: „Tak už tě můžu pozvat?“

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděla Veronika.

A tak šli ke stánku s chlastem.

Michal šel taky ke stánku s chlastem.

„Ahoj Heleno!“ zahalekal Michal na červenovlasou dívku oblečenou v růžové minisukni a v růžovém topu s hlubokým výstřihem a několika vkusnými piercingy a aniž by nějak zdržoval dalšími řečmi, přitiskl ji sobě, rukama objal její zadek a začal se s ní líbat.

„Nějak zhurta, ne?“ řekla Helena, když ji dovolil znovu se nadechnout, ale nebyla v tom ani stopa výčitky.

„Slyšel jsem, že se se mnou chceš vyspat.“

„Tak to jsi slyšel dobře.“

„Mám volnej byt.“

„To zní skvěle.“

Přesně v tu chvíli mžoural na alkoholovou vývěsku Viktor.

„Dáš si Kamenickou Vodku, Niedźwiedź Wodku, rum, ferneta?“ otázal se Veroniky

„Mají tam jabko?“

Viktor si přečetl seznam znovu.

„Jo, mají. Jablečný Jelcin.“

„Tak toho mi kup.“

„Dobře. Já si ho dám taky. Mohl bych poprosit? Dvakrát jabko.“

„Jasně,“ odpověděl prodavač.

Dostali dva malé plastové kalíšky.

„Tak na tebe,“ ťukl Viktor kalíškem svým do kalíšku Veroniky.

A v ten moment uviděl v podvečerním šeru Michal Veroniku.

„Lýdie?“ řekl nahlas, „co tady dělá Lýdie? Myslel jsem, že je v Praze!“

„Co máš s Lýdií?“ zeptala se Helena a pohladila ho po hrudi, „vždyť ti dala kopačky, ne?“

„Počkej chvilku, jenom s ní prohodím pár slov.“

„Lýdie!“ vykřikl na Veroniku „co tady děláš?“

Veronika se podívala, kdo na ni tak křičí.

„Zatraceně,“ ulevil si Michal, když uviděl obličej, „jsi neskutečně podobná jedné holce.“

Veronika si ho ve vteřině prohlédla.

V další vteřině si uvědomila, že

To je on! Přesně ten, kterého hledá!

Jak vedle něj vypadá Viktor uboze.

Svaly se mu derou z trička, pořádné bicepsy, z kraťasů silné nohy, široký hrudník a pevné břicho, modré zasněné oči a krátce střižené vlasy, obličej romantického odpadlíka z filmu o divokém západu.

„A je ta holka, které se podobám, aspoň pěkná?“

„To si piš, že je sakra pěkná.“

„Nechceš mě pozvat na panáka?“

„Klidně na deset panáků. Co piješ?“

„Jabko.“

„Hej,“ vykřikl na stánek s chlastem, „přihoď mi sem prosímtě jabko! A ruma!“

„Mohl bys už jít?“ zeptala se Veronika nesměle Viktora.

„No jo,“ vzdychl si Viktor, došlo mu, že prohrál a rychle zmizel.

„Kdo to byl?“ zeptal se Michal Veroniky

„Ale, to není vůbec důležitý.“

„Sereš mě!“ zařvala Helena, když jí došlo, že se s Michalem dneska nevyspí.

„Někdy jindy!“ utrousil stejnou tóninou Michal a Helena naštvaná odešla do jiné části areálu.

„Kdo to byl?“ zeptala se Veronika.

„Ale, to vůbec není důležitý.“

Fesťák nadále pokračoval. Gorila se snažila sbalit Viktora a Viktor ji ošklivě poslal do prdele, načež Gorila s brekotem odešla domů. Za Godzillou přišel její řidič kamionu a společně se začali opíjet pivem. Helena sbalila svého učitele češtiny, hladila ho v rozkroku a slibovala mu, že se o tom na gymplu nikdo nedozví.

Viktor se zvířecky opil a jeho kamarád Lumír odešel domů, protože s požíváním alkoholu nesouhlasil.

A Veronika a Michal? Pili, povídali si, navzájem na sebe šahali, tančily spolu ploužáky a když si chtěli odpočinout, Michal si sedl na lavičku a Veronika si mu sedla na klín.

Fesťák se dostával do své závěrečné fáze.

„Musím jít na záchod,“ oznámil Michal Veronice a odkráčel, jako všichni mužští návštěvníci fesťáku, k cihlové zdi

Veronika na chvíli osaměla. Což nemohlo uniknout Viktorovi, který se bezcílně šoural po areálu a jehož opilé piruety a komické samomluvy si do mobilu nahrávaly pubertální dívenky.

„Ty ani nevíš,“ řekl Veronice, když se k ní přiblížil, „jak tě JÁ miluju. To on – on ne, vždyť se na něj podívej! Ten bude holky, jako jsi ty, měnit jako ponožky! Poslouchej, vždyť ty jsi hezká holka, tak proč zrovna on, když tě miluju JÁ? A co ti on jako může nabídnout? Vždyť ten bude někde za minimální dělat vyhazovače, ale JÁ budu právník a JÁ jsem básník, chápeš to? JÁ ti můžu dát všecko, on ti nedá nic! Chápeš to! A JÁ tě navíc miluju! A on, on

se s tebou chce jenom vyspat, chápeš to? Ne, nechápeš, ale musíš vědět, že JÁ tě, sakra, miluju! A JÁ a ti můžu dát všechno a taky to udělám, protože JÁ tě MILUJU!“

A v takovém duchu na ni mluvil dál a Veroniku to dosti otravovalo, ale bála se přesunout na jiné místo, protože pak by ji Michal taky nemusel najít.

Michal domočil a vrátil se.

Viktorův monolog se stále neměnil: „On je nic, JÁ jsem lepší, chápeš? JÁ tě MILUJU!“

„Bolí mě ruka,“ zakňoural si hned Michal, „jakejsi blb na mě měl kecy. Chtěl jsem mu natáhnout, ale trefil jsem zeď.“

„Ukaž, já ti to pofoukám,“ řekla svádivě Veronika, hladila jeho zápěstí a foukala na něj.

Pane bože! On je tak super! Nikdo na něj nemá!

„Ty to nechápeš! JÁ tě MILUJU!“ zakřičel Viktor ještě jednou na Veroniku.

„Pořád mě tady otravuje,“ řekla Veronika.

„MILUJU!“

„Vypadni, nebo poznáš, co je to bolest!“ zavrčel Michal, rozkurážený ještě z bitky u zdi.

„Ty drž hubu!“ odsekl Viktor.

Michal vstal a třel si pěst v dlani.

„Jdi do hajzlu!!!“ zaječel na něj Viktor, kterému po vodce narostly ramena.

Jestli čekáte, že Veronika zakřičela něco jako Nech ho být! nebo Hoši, neperte se! tak jste na omylu.

Veronika fascinovaně pozorovala Michala a chtěla vidět, jak jeho svaly rozehrají koncert na Viktorovi.

Nic takového se ale nestalo, Michal jenom Viktora nadzvedl a odhodil dobré čtyři metry.

Ležící Viktor pochopil, že bude lepší jít domů.

Stejně už byly tři ráno a fesťák měl za půl hodiny končit.

Doma usnul... jako by ho do vodky hodil.

Probudil se k poledni a bylo mu špatně. Velmi špatně. Jen tak tak doběhl k záchodu a vyzvracel se do něj.

Byl také velice smutný, cítil se mizerně.

Rozhodl se o tom napsat báseň.

Mám srdce plný hněvu!

Sakra!

Mít tak pěsti ze železa!

Dát mu přes držku!

Zuby by lítaly!

A Ji bych si odvedl

jako kořist.

Jo!

Báseň se mu vůbec nelíbila. Neměla ty správné nonsensové kudrlinky, které podle něj dělaly báseň básni.

Zkusil to znovu.

Mám srdce plný Sakra!

Mít tak železo v pěstích!

Dát ruce k jeho držce

Zub by zřel boží světlo

A kořist by byla Ona

Ok!

„Jsem moc naštvanej na to, abych psal poezii,“ zamumlal si a přemýšlel, jak vyléčit kocovinu. Bohužel neměl s chlastáním moc zkušeností ,takže si dal horkou sprchu, což jeho stav jenom zhoršilo.

Potom se díval na jakýsi stupidní film a najednou mu došlo, že Veroniku asi nadobro ztratil.

Kocovina v něm probudila sebelítost a tak začal brečet. Brečel asi hodinu a pak si dal třicet minut pauzu, aby mohl brečet znovu.

V pozdním odpoledni se mu ulevilo, takže začal vymýšlet různé krkolomné plány, jak se do přízně Veroniky vetřít.

A večer mu bylo dobře natolik, že už dokázal napsat poezii podle svého gusta

Bolestivost ve člověku nezhynula

Ó tak!

Železem natřít pomocníky

rozetřít hněv do světa

způsobit křik raněných

kvůli femme fatale

Budiž vůle Boží

Když se probudila Veronika, bylo jí také špatně, protože také toho vypila docela dost,

přesto si vyzpěvovala veselé šlágry a nějak neměla už chuť psát poezii, sice ze zvyku napsala

Radost hodinek

Radost rádia

Radost mobilního telefonu

Radost stolní lampy

Radost kytary

mnou cloumá

Ale už to necítila jako opravdovou nutnost, napsat nějakou báseň. Protože najednou byla šťastná!

Celý den si zpívala, ani na svou otravnou matku neštěkala, a to už bylo co říct.

Když se probudil Michal, bylo mu také špatně. Ale večer už šel zase na pivko, protože si sobotní večer bez pivka neuměl představit.

V hospodě si sedl ke štamgastům.

„Tys musel být na fesťáku nažranej jak doga, co?“ řekl mu štamgast.

„Ani ne. Byl jsem vcelku v pohodě.“

„Jo? Jenom, že jsem neviděl chlapa, kterej by šel střízlivej do Yettiho.“

„Kdo je to Yetti?“ zeptal se Michal.

„No kdo asi? Veronika Fuksová.“

„Jo, včera jsem se skamarádil s nějakou Veronikou Fuksovou,“ připustil Michal, „no a co, vždyť je vcelku dobrá, ne?“

„Pěkná možná je, ale má chlupatý záda. Jak sněžnej muž.“

„No na záda jsem se jí nedíval,“ přiznal Michal, „ale i kdyby, tak co. To se dá oholit.“

„Chlape! Líbí se mi na tobě, že vůbec nic neřešíš!“ zahalekal štamgast a objednal dva velké rumy.

Ve státním rádiu se každý čtvrtek vysílal pořad pro začínají básníky s názvem Pero můzy.

Sice ho nikdo neposlouchal, ale mladí básníci se dělili na ty, co byli v rádiu a ty co nebyli v rádiu.

Přišla řada i na Viktora. Celou noc třídil svou poezii, aby potom mohl výběr poslat mailem do vysílání Pera můzy.

A ve čtyři ráno napsal svoji ódu na Veroniku.
Věnováno Veronice Fuksové

Utrpení v koncentráku

Utrpení ryby na suchu

Utrpení kosmonauta bez skafandru

Utrpení Hitlera bez zástupů

Utrpení komunisty bez dělníků

Utrpení psa bez pána

Utrpení brouka pod podrážkou

Utrpení otroka pod bičem

Utrpení kapky vody v poušti

Utrpení vojáka v Iráku

Utrpení rovnice bez rovnítka

(...)

To všechno sečti a dvakrát vynásob

a zjistíš

jak se cítím já, když mě nechceš.

A k tomu připsal: Pokud nebude uvedena tato báseň, tak odmítám dát souhlas s uvedením mých dalších básní.

A tak chudák rádiový recitátor omílal třístránkovou mantru utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení, utrpení...

„Ukaž mi záda!“ vyzval Michal Veroniku na jejich prvním rande.

Schůzka probíhala v parku T.G. Masaryka, dříve Stalinových alejí.

Po velkém a prosluněném areálu parku, který byl založen sudetským nacistou, chodili maminky s kočárky, proháněly se děti s kolečkovými bruslemi a na lavičkách popíjeli bezdomovci čůčo a milenci drželi se za ruce.

„Proč?“ zeptala se Veronika a bylo jí jasné, že ji její stigma zase dostihlo.

„Ukaž záda,“ řekl nekompromisně Michal a vyhrnul jí tričko.

„Mazec,“ okomentoval její chlupatost.

„Vadí ti to moc?“ řekla smutně Veronika.

„No, že by se mi to nějak moc líbilo, to ne,“ byl Michal upřímný, „ale zase to není nic hroznýho.“

První rande proběhlo v pohodě.

Veronika je jako Lýdie.

Vypadá jak Lýdie.

Možná není tak spontánní jako Lýdie, tak drzá jako Lýdie a tak extrovertní jako Lýdie a tak sprostá jako Lýdie a určitě za večer neudělá osm piv jako Lýdie, ale jinak je to úplná Lýdie.

A dnové plynuly.

„Pojď do literární kavárny,“ řekla Michalovi Veronika, „na básnický čtení.“

„Už bysme se mohli někdy pomilovat, co myslíš?“ dělal Michal, že Veroniku přeslechl.

„Nevím.Teprve se známe tři týdny.“

„Známe se tři týdny, ale do literární kavárny spolu chodit můžeme.“

„Jak to souvisí?“

„Nevím,“ řekl Michal a začal Veroniku líbat.

„Panebože....“ pomyslela si Veronika, „on je tak živočišnej...“

„Některý věci jsou prostě nevysvětlitelný,“ řekla Helena, zatímco jí její kamarádka – tatérka ji na zadeček malovala malinkého andílka.

„A co třeba?“ zeptala se tatérka a ze všech sil se soustředila, aby neudělala na kresbě nějakou chybu.

„Že chlap – nádhernej svalnatej chlap, sexidol, kterej kdyby ukázal na kteroukoliv ženskou z tohohle města, tak ji dostane do postele, začne chodit s holkou s chlupatejma zádama.“

Tatérka se začala smát a kuckat, takže zornička andílka padla někam jinam než měla.

Malý sál s pódiem. Přestože je malý, lidé se v něm netísní – moc jich nepřišlo, většinou jen účinkující.

Moderátor říká cosi o důležitosti poezie, málokdo ho poslouchá, pod pódiem sedí roztřepané, nervózní bytosti, které mají za chvilku přečíst něco ze své tvorby - dávají velký význam – mladí básníci v malé literární kavárně.

Odposledka malá změna: přišly čtyři dívky. Jedna je sestrou jednoho mladého básníka, šedá myš.

Další je básnířka, která si zaplatila vydání své vlastní sbírky. Učí se na švadlenu, ale o sobě rozhlašuje, že studuje na módní návrhářku. Bojuje s obezitou.

Třetí je oblečena v masivní různobarevně batikované sukni a červeně batikovaném tričku , přes rameno pletenou kabelku. Na nohách sandály. V kabelce THC.

A čtvrtá je, samozřejmě, Veronika. A s Michalem.

Michala napadlo, že když si dá pár piv, tak že tu opičárnu lépe přežije.

Klasika: V pravačce holka, v levačce krýgl.

Po pravici se k Veronice posadil Viktor. Michal ho ignoroval.

„Poslouchala jsi Pero múzy?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla Veronika, „upřímně, ani si nemůžu vzpomenout, kdy jsem Pero múzy poslouchala naposled.“

„To je škoda, protože jsem tam měl báseň věnovanou tobě.“

„To je milý. Ale teďka ticho. Už se začíná.“

„Lásko, já si skočím ještě pro pivko, jo?“ oznámil Michal.

„Okej lásko, Myško, přines mi prosím taky jedno malý, jo?“

„nebylo by to neběžné

nebylo by to nesměšné

nechat si nezmodrat

všechny nedůležité pochody v těle“

pěl první poéta na pódiu.

„Líbí se ti to lásko?“ zeptala se Veronika Michala.

„No, víš jak já a poezie,“ zamručel Michal.

Potom už nastoupil Viktor. Potil se a červenal a byl vůbec nějak víc nervózní než všichni ostatní.

„Tuto báseň, vlastně celé své vystoupení, chci věnovat Veronice, která je mezi námi v hledišti...“ říkal Viktor.

„Panáčkovi to asi jednou nestačilo,“ zavrčel Michal a mávl k baru, že chce další pivko.

„...tato báseň hovoří, samozřejmě, o lásce, jako většina básní. Někde jsem slyšel, že žena je jako skalní pevnost, která se musí zdlouhavě a za velkých obětí dobývat. A já tě chci dobývat, Veroniko, i přes mnohá protivenství, kterých se mi od tebe dostává. Já vím, že teď jsi čerstvě zamilovaná do toho svého svalovce, ale jednou pochopíš, že moc šťastný život s ním mít nebudeš...“

„Drzost některejch lidí mě udivuje,“ zavrčel Michal trochu víc hlasitě.

„Nech ho bejt, lásko,“ položila mu Veronika hlavu na rameno, „je to jenom takovej malej chudák.“

„...a tak přejděme k básni s názvem „Miluju tě, Veroniko!“.“

Jsou lidí jako

a ty víš kdo

ti kteří vypadají jako supermani

ale není všechno zlato, co se třpytí

a on je pyrit

to ti garantuji

možná na mě nehrajou svaly

neznám ani jednu posilovnu

v okolí

ale opravdu ti můžu nabídnout tak málo?

Pro hloupý život

žij s ním - hlupákem

„Dál už nemám co říct, děkuji,“ řekl Viktor a s myšlenkou, že to Michalovi pořádně natřel, si sedl do hlediště.

„Hej! Hej! Můžu taky říct nějakou básničku?“ začal se Michal divoce hlásit, protože ho vytočilo to poslední dvojverší.

„Jste zapsán?“ zeptal se moderátor.

„No, nikam sem se nezapisoval, ale když tady náš přítel tak brzo skončil, tak máme ještě nějaký časový rezervy, ne?“

„No, trošku předstih máme,“ připustil moderátor, „ale zase nemůžeme porušovat pravidla.

„No tak!“ začala se přimlouvat i Veronika.

„Já nevím,“ reagoval na to moderátor.

„No tak! Že chceme, aby šel Michal na pódium?!“ obrátila se Veronika na lidi v hledišti a začala rytmicky tleskat, načež se k ní všichni připadali, takže moderátorovi nezbývalo nic jiného, než to povolit.

Michal sebevědomě vyskočil na pódium, s pivem v ruce, zdlouhavě se napil, ukázal rukou na Viktora a zeptal se:

„Jak se ty vůbec jmenuješ?“

„Viktor, vole.“ odpověděl Viktor nakvašeně.

„Tak fajn, Viktore. Panbůh ví, poezie mi může být ukradená, ale znám jednu takovou básničku, která se mi moc líbí, sice nevím, kdo ji napsal, ale to snad nebude na škodu.

A že ty jsi tak pěkně básnil o mě, tak já si pomocí té básničky zabásním o tobě.“

Viktore, ty hajzle

jestli ještě kurva vstaneš

srazím tě zase k zemi

co je?

říkáš že žeru vajgly?

zabiju tě!

Ty malej ubožáku

Ještě jednou jdi do mě

a ti garantuju

že to nepřežiješ

blbečku.

Michal se znovu napil piva a řekl:

„Faktem zůstává to, že já chodím s Veronikou, zatímco ty seš takovej chudák opuštěnej.“

Najednou Michalovi těsně kolem hlavy proletěla židle, kterou vrhnul Viktor, rozčílený na nejvyšší míru.

„Teď zažiješ cestu peklem,“ usmál se Michal, úplně naposledy se napil piva, aby hned na to šel ztrestat Viktora.

Helena šla do solária, její tělo je zboží, které musí zůstat atraktivní.

U šatny solárka potkala kamarádku.

„Mám superdrb,“ řekla jí kamarádka, „Michala odvezli na policajty.“

„Na policajty? To se dalo čekat,“ odvětila Helena, „co udělal?“

„Vymlátil jakejsi básnickej sraz.“

„Ty vole,“ vyprskla Helena. „co on dělal na básnickým srazu?“

„No byl tam s Yettim, se tam popral kvůli Yettině.“

„Neskutečný. Ta holka musí šukat jako bůh, že s ní je.“

„Já to taky nechápu,“ zavrtěla hlavou kamarádka a zapadla do šatny.

„Už bysme se mohli pomilovat, už jsme spolu přes měsíc,“ řekl Michal a líně se protáhl.

Byli u Michala doma a dívali se na americkou rodinnou komedii.

„Ještě ne. Ještě pořád nejsem připravená.“

„Podívej se lásko, každej den se na světě milují miliony lidí. A nedělaj z toho vědu.“

„Já se ale pořád ještě trochu bojím.“

„Jestli máš menstruaci, tak to řekni rovnou, nemusíš se tak stydět.“

„Ne. Nemám menstruaci.“

„Tak proč mám ještě tak dlouho čekat?“

„O víkendu nebudou naši doma,“ řekla Veronika váhavě, „tak to by snad šlo.“

„Tak fajn,“ řekl Michal.

„Ááááá!“ zaječel Viktor, trápící se na zubařském křesle.

„No tak, vždyť ta injekce už musela zabrat,“ řekl zubař, zoufalý z Viktorova neustálého ječení, „a nějak vám tam ten vyraženej zub musím nasadit.“

Viktor nekřičel z bolesti.

Viktor křičel ze vzteku.

Mlátit do Michala bylo jako mlátit do stěny.

Dostávat rány od Michala bylo jako dostávat rány kladivem.

Druhý den, po posledním rozhovoru Veroniky a Michala o tom, kdy se už konečně pomilují, jel Michal autobusem z práce z okresního města domů, do Poříčí, a na zastávce potkal Helenu.

Helena se vracela od kadeřníka, vlasy zářily ještě červenější červenou, oblečená jenom v síťovaném topu a tmavězelené lehké sukni, která ji sahala těsně nad kolena.

„Ahoj,“ pozdravila Michala, „jak jde život?“

„V pohodě.“

„Pořád chodíš s Yettinou?“

„Možná.“

„Jak možná?“

„Prostě možná.“

„Nechceš ke mě zajít na kafe? Pokecali bysme o tom, jak si vymlátil ten básnickej sraz.“

Michal se chvilku rozmýšlel.

„Jo. Myslím, že mám zrovna chvilku času.“

Helena. Trójská Helena.

Michal. Antický atlet Michael.

Pojď se propadnout do orgií starověku, Michale.

Pojď se propadnout do orgií antiky, Heleno.

„Jaký si dáš kafe?“ zeptala se už u sebe doma Helena Michala.

„Asi žádný,“ odpověděl Michal,“ já kafe moc nepiju.“

„Já si teda dám,“ pokrčila rameny Helena, „a co piješ? Protože nevím, co ti nabídnout.“

„Dal bych si pivko.“

„To radši ne. Nesnáším, když se líbám s chlapem a táhne z něj pivo.“

„My se budeme líbat?“

„Uvidíme, brouku. Jak to teda bylo s těma básníkama?“

„Nebylo to nijak zajímavý.Jeden takovej malej sráč řekl, že mě zabije, tak jsem mu natáhl.“

„A co on?“

„Párkrát mě praštil, ale bylo to, jako kdyby mě přetáhl polštářem. Přišel asi o dva zuby.“

„Prej tě odtáhli na fízlárnu.“

„Jo.“

„A?“

„Nic. Mohl za to ten chcípáček, protože mě vyprovokoval. Ale aby z toho nebyly zbytečný problémy, tak jsme to skončili dohodou.“

Ta Helena. V ruce hrnek s rozpustnou kávou, rozpuštěný rudý vlasy, sedí na židli, rozkročený nohy, je vidět malý trojúhelníček tang, který zakrývá to nejdůležitější.

Helena dopila kávu a opláchla si hrníček.

„Koupila jsem si nový plavky. Chci vědět, jak se ti líbí. Počkej chvilku, jo? Jenom se do nich převleču.“

Michal je najednou v kuchyni sám.

Z kapsy vytahuje peněženku a z peněženky kondom.

Ten pokládá na stůl.

Najednou se otvírají dveře.

Helena v plavkách.

Ach Bože.

Kolik ošklivých holek se musela narodit, než si nastřádal krásu pro tuhle?

„Líbí se tí plavky?“

„Kdyby jsi v nich nebyla ta, tak by za nic nestály.“

„Dík.“

Michal vstává ze židle.

„Myslím, že se budeme líbat,“ říká suše a přistupuje k Heleně.

Helena. Sakra. Ta to ale umí. Kam se na ni hrabe Lýdie.

Heleno.

Něco takového člověk jen tak nezažije.

Sakra. Heleno. Každý tvůj pohyb je dokonalost sama.

Každý tvůj pohyb je malá extáze.

Heleno. Ty to ale sakra umíš.

Víš kam šáhnout, ty víš úplně všechno.

Heleno, nepoznat tebe znamená nepoznat tu nejkrásnější věc života.

Heleno!

Uskupení těch nejsmutnějších veršů probíhá hlavou, když tak člověk jde v šeru podvečera skrz čtvrť plnou špinavých činžáků,

láska je jen běs

láska je jen děs

láska? Kam jsem to vlez?

Čím víc byl Viktor nešťastný, tím méně se mu dařilo básnit tak, jako by on sám chtěl.

K čemu je člověku znalost poezie?

Kdyby tak raději měl svaly. To by v bitce s Michalem nemusel tak špatně dopadnout.

K čemu mu pomohla znalost Halase, Holana a Zahradníčka?

Poezie je duchovní útěcha.

Prý.

Ale teď to nějak nefunguje.

Kdo to vychází z tamtoho činžáku?

A s kým se to líbá ve dveřích?

Mobil – foťák – cvak.

Ha – ha –ha. Svaly možná nemá, Michale, ale má mobil s foťákem.

„Otevři! Něco pro tebe mám!“ řval Viktor před řadovým domkem, kde bydlela Veronika.

Otevřelo se okno v prvním patře.

„Vypadni! A přestaň mě otravovat!“

„No, jestli nechceš vidět, jak se ten tvůj Michal líbá s jinou holkou, tak já půjdu.“

„Tak si jdi!“ vyhodila ho Veronika, ale za chvilku se jí to rozleželo v hlavě a vyběhla na ven.

„Viktore!“ zakřičela na Viktora, který už mizel na konci ulice, „jak jsi to myslel, že se Michal líbal s jinou holkou?“

„Úplně obyčejně,“ odpověděl Viktor, „mám to vyfocený na mobilu.“

„Ukaž to,“ poručila mu Veronika netrpělivě.

Ale na malém displeji telefonu byly sice vidět nějaké postavy blízko u sebe, ale nešlo rozeznat o koho jde.

„Zase na mě šiješ nějakou boudu, co!?“ rozčilila se Veronika.

„Ne. Přísahám, že je to Michal. Máš doma počítač? Napíchnu ten mobil k počítači a na monitoru to bude vidět daleko líp.“

„Ne. To určitě není Michal,“ zavrtěla hlavou Veronika, „a už tě nikdy nechci vidět.“

Veronika nasupeně zabouchla dveře domu.

Viktor odešel zklamaně domů.

Michal odešel domů naprosto fascinován svým prožitkem.

V Ostravském kulturním občasníku vyšly v příloze poezie zároveň básně Viktora a Veroniky.

Pod básněmi byli komentáře jednoho váženého českého básníka.

Veronika Fuksová:

Svět je úžasnej

Mé srdce tepe dobře

jak švýcarské hodiny

baterkou je láska

Svět je báječné místo k žití

já miluju a on miluje mě

střídavý proud,

který napájí jeden obrovský neon

naší lásky

Viktor Lächerlich:

Vzít tak sekeru

a všechno kolem rozmlátit

ji a jeho a tebe taky

vybuchnout jako atomová bomba

a smést

ji a jeho a taky tebe

co s tím? Co s tímhle systémem,

který je skrz naskrz prohnilý?

A špatný?

Člověku člověku vlkem

láska – neexistuje

vítězí ten silnější

ne ten lepší

mít tak dobrou, nabroušenou sekeru!

Komentář českého uznávaného básníka:

Jsem rád, že do našeho občasníku konečně došly verše, které chtějí něco říct

(narozdíl od jiných, kde jsou psány takové nesmysly jako cinkající křídla motýlů/plavou v železném špalku).

U slečny je vidět, že je právě čerstvě zamilovaná a všichni ji upřímně přejeme, aby láska brzy nevyprchala.

Oproti tomu v mladíkovi je něco vzteklého, něco tak vzteklého, až mě to děsí. Jistě je naštván na náš konzumní svět, který sice nabízí všechno, ale jen pro vyvolené a je přímo vidět, že mladík mezi ty vyvolené nepatří. V televizi vidíme alfa samce v drahém autě třímající v levačce nějaký luxusní předmět (mobil apod.) a v pravačce nádhernou ženu, která je připravena mu ihned plnit veškerá přání.

Co zbývá člověku, kterému se toto nedostává? Co zbývá Quasimodovi, který nesmí vstoupit do krásného nablýskaného světa krásných žen a luxusu? Chtít dobrou, nabroušenou sekeru a jít si to s tím světem vyříkat.

„Dvě kofoly,“ zahalekal Michal na číšníka.

Seděl s Veronikou v příjemné hospodě, z jukeboxu se linuly zamilované songy.

„Ty si nedáš pivo?“ zeptala se Veronika.

„Asi ne,“ řekl Michal, „protože mě napadlo, nevadí ti, že když se s tebou líbám, že ze mě táhne pivo?“

„No, možná mi to trochu vadí,“ připustila Veronika.

Za hodinu měli Veroničiny rodiče odjíždět na dvoudenní zájezd do Prahy. Na muzikál a na Karlův most.

Veronika byla ještě sice trochu nervózní, ale už se i těšila. Zbývalo si ale ještě něco vyjasnit.

„Byl za mnou Viktor,“ začala opatrně Veronika, „a ukazoval mi na mobilu vyfocenýho prý tebe a nějakou...“

„Jenom jsem se s ní vyspal,“ skočil ji do řeči rychle Michal.

„Jak vyspal? Vždyť to je nevěra!“

„Není to nevěra.“

„Jak to, že to není nevěra?“

„Protože s tebou jsem ještě nespal. Takže jsme tě ani nemohl podvést.“

„Takže až se se mnou vyspíš, tak už nebudeš spát s žádnou jinou?“

„Ne. Protože to by už byla nevěra.“

Veronika zakroutila hlavou. Na to neměla co říct.

„Už je šest,“ upozornil ji Michal, „už můžeme jít k tobě.“

Rachot klíče v zámku. Dupot dvou párů nohou po schodech. Otevírání ložnice rodičů. Ulehnutí na postel.

Neměla bych se vysvlíct?

Ale ne.

To už mě vysvléká on. Vůbec se neusmívá. Tahá ze mě oblečení soustředěně, bez úsměvu.

Co dělat?

Já nevím co dělat. Ve škole se to neučí.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí.

„No tak, lásko! Povol mi aspoň opasek!“

Opasek. Jasně.

Stáhnul si tričko. Nádhera. Hra svalů.

Co dál? Roztáhnout nohy, jasně.

Ale co dál?

Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.

Michal měl celou dobu, co chodil s Veronikou, jednu obavu. Když je tak chlupatá na zádech, v jakém stavu to bude vepředu?

S úlevou zjistil, že tam se to nijak nevymyká normě, ale pak si všiml, že část, kde se Veronika musí holit, pravděpodobně šahá až někam k pupku.

„Mazec,“ řekl potichu.

„Cože?“ zeptala se Veronika.

„Nic. Jenom říkám: Mazec.“

Veronika se vůbec nehýbala.

Michal přešel ke zkoumání prsou. A ke své obrovské nelibosti zjistil, že okolo bradavek raší malé černé chloupky.

To byl konec.

Veškeré vzrušení opadlo.

Chlupatý prsa. Ech.

Helena. V té chvíli si vzpomněl na Helenu. Panebože! Ta byla tak krásná! Božská Helena!

Proč by měl ztrácet čas s Veronikou, která se možná jenom trochu podobá Lýdii, když může mít nádhernou Helenu?

„Skončíme to,“ zamumlal Michal.

„Proč? Já jsem už připravená,“ protestovala Veronika.

„Já nemyslím jenom tohle. Já myslím celej náš vztah.“

„Celej náš vztah?“

Už tě nechci nikdy vidět, nepiš mi, nevolej mi,“ řekl Veronice Michal, oblékl se a odešel.

Heleno, jdu k tobě. Heleno. Má Heleno.

Veronika chvilku ležela, pak jí to docvaklo a oblékla se.

Nezdálo se jí to?

Nebyla to halucinace?

Hned mu zavolala.

Zvednul to.

„Co se děje, lásko?“ zeptala se ho.

„Budu k tobě upřímnej,“ řekl do telefonu, „zamiloval jsem se do Heleny. Bylo to s tebou fajn, ale už s tebou nemůžu být.“

Pak to položil.

Všechno se zbortilo.

Zase je sama. Zase je Yetti, která se musí tahat s Godzillou a Gorilou. Trio příšerek.

Mohla by zavolat Viktorovi. Určitě by mě zájem.

Ale no tak. Vždyť je to jenom taková nula.

Bylo dvacátého května.

Napsala si do svého růžového deníčku:

Měla si všechno

Teď nemáš nic.

Houpačka.

Pán Bůh dal

Pán Bůh vzal

život jde dál.

Michal si ve své tajné sbírce podtrhl verše:

vysvlékla se přede mnou,

nahání mi to hrůzu,řekl jsem,

zrušíme to,

Heleně poslal učitel češtiny z gymplu, ten, který se s ní muckal na fesťáku tyto verše:

Helenko, mě bylo hned jasné, že s tebou bude ten vztah komplikovaný, tak alespoň ti posílám pár veršů od mého oblíbeného básníka A. Sovy:

Patří už jinému... Ale to láká
ke hříchu svést.
Západ se v krvavých záblescích smráká
nad temnem cest.

Ukradnout vášeň, již poznal jiný,
jenž netuší.
To horečné tajemství něčí viny
mít na duši.

Za nocí, za dnů co žádost hoří,
plá smyslů hra.
Kdos tělo již urval a duchu se koří
a láska zrá.

Poslouchat jednoho, s klidným čelem
se jeho zdát.
A druhého s vášní divokých šelem
milovat.

Viktor se probudil do krásného rána a cítil se být už v pořádku. Vzpomínka na Veroniku pořád bolela, ale už to nebylo nic, co by se nedalo nepřežít.

Hned si zabásnil svým starým dobrým nonsensovým stylem, který se tak nelíbí komentátorovi Ostravského literárního občasníku:

Sněhová kalamita vprostřed Jadranu

oznámila výprodej jablek v plném proudu

zahrada Epikůrejců nabízí

banány ve slevě

Kristus na kříži

cucá bonbon

21. 10. 2009

Dát tip

pobavilo :)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Česká poezie po roce 2000

Autor

12 názorů

Sdílení