Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV obležení - část 1.
23. 10. 2009
1
1
370
Autor
Medvěd
Představte si, že v jiném světě opravdu existují trpaslíci a žijí zároveň s lidmi. Představte si, že v tomto světě se vede krutá válka proti zlu. Zlem ale nejsou žádní skřeti, jsou to lidé, snažící se ovládnout celou zem a zotročit jiné rasy. Podaří se jim dobýt město, v jejich historii stejně významné, jako v našich dějinách například Leningrad?
Do hostince U Černého jablka vtrhnul starý muž. Byl to místní žebrák. Na opáleném těle vyselo několik špinavých, značně potrhaných cárů látky, které byly cítit chlastem a močí. Oči měl vykulené děsem, u huby pěnu a hrudník se mu divoce zdvihal a klesal.
,,Útočí! Oni útočí!“ zavřískal ve dveřích, přitom ukazoval křivým ukazováčkem ven.
Několik lidí - povětšinou obchodníků, kteří dorazili včera nebo ještě dnes – zvedlo oči od sklenice piva nebo karet a se zájmem si staříka prohlíželi.
Hostinský si odfrknul, položil na pult sklenici, kterou právě utíral a nahnul se přes bar k tulákovi:
,,Ty blbe!“ zašeptal jedovatě ,,S touhle zprávou sem chodíš obden! A když to není útok, tak je to zase stažení vojska, takže odsud vypadni a neplaš mi zákazníky!“
Pár mužů se posměšně uchechtlo, ostatní se věnovali tomu, co dělali před vpádem mužíka.
,,Tak slyšel si?!“ zařval hostinský na žebráka, který stále stál ve dveřích jako přikovaný a bouchl přitom svou mohutnou tlapou do stolu. Ochlasta sebou vyděšeně škubl, rozhlédl se po zákaznících, kteří nyní každý do jednoho sledovali jejich potyčku a šeptnul:
,,Jste blázni…“ už už se otáčel k odchodu když se městem rozlehla hromová rána. Všichni v hostinci strnuli. Bylo slyšet rány dopadajících a roztříštěných kusů kamene, které se rozlétly v nedaleké ulici. Chladný vzduch proudící do vokálu otevřenými dveřmi sebou přinesl žalostný, bolestný řev.
***
Všichni okamžitě vstali. Na zem s třeskotem dopadlo pár sklenic a na lesklé podlaze se objevily louže piva. Stařík zíral na zlaté skvrny, které mu rostly před očima lačným pohledem. Pohotově se přilepil ke stěně a přidržoval dveře odcházejícím kupcům, kteří ať už rychle nebo pomalu nebo tiše nebo hlasitě opouštěli hostinec a rozcházeli se tam, jak kdo potřeboval. Na světlém pultu z bukového dřeva zacinkalo pár mincí, které tam před odchodem zanechalo několik poctivých zákazníků. Hostinský, jindy strašný lakomec a držgrešle, si jich ale nevšímal. Byl bledý jak sníh, těžce dýchal a neslyšně si cosi mrmlal pod vousy. Nakonec se otočil na patě ke dveřím schovaným ve stínu za pultem, které vedly do obytné části stavení. Měl totiž svůj dům i živnost pod jednou střechou, což mu zaručovalo že mu žena nebude tahat cizí chlapy do postele a odrážela se v tom i jeho lenost a pohodlnost. Konečně se ke dvířkům odpotácel kolébavou chůzí jakou mají tučňáci a ty se za ním s ponurým vrznutím zavřely.
Zůstal jsem jenom já a stařík. Ten si mě pramálo všímá, vrhá se totiž s blaženým výrazem za bar, popadá skleničku kterou hostinský před chvíli umyl a sám si čepuje pivo.
Mezitím se zvenčí ozvaly další dvě rány. Hluk v ulicích sílí, zkáza se přiblížila.
BUM! Sklenička spadla a rozbila se. Žebrák se svezl pod kohoutek, k blaženému výrazu se přidává zmatenost, která se dostavuje vždy, když to člověk přežene s pitím. Pivo mu teče s pípy přímo do pusy. Vždy když polkne, rozlije se mu zlatá tekutina po obličeji a krku. Nepochybuji o tom, že to je nejšťastnější den jeho života. Následovala další hromová rána.
Postavím se, z vedlejší židle si vezmu pásek s pochvou a připnu si ho k pasu. Ze země pak zvednu štít, opřený o stěnu a zamířím k východu.
,,Pomalu s tím chlastem, nebo si ze svého nejkrásnějšího dne nechceš nic pamatovat?“ ptám se, když míjím pult s opilcem a utáhnu kohoutek. Žebrák cosi naštvaně zamumlá, mocně říhne a hned vzápětí mu spadne hlava na rameno a usne.
Ulice se změnila k nepoznání. Po levé straně je kvůli zřícenému domu téměř neprůchodná. Silné nosné trámy praskly pod silou úderu a neunesly váhu kamenných kvádrů. Teď tam leží hromada roztříštěného kamene se spoustou dlouhých ostrých třísek, horní patro se plně nepropadlo, takže je co chvíli slyšet temné zapraskání zbylých trámů, které co nevidět povolí. Druhá strana ulice je plná prchajících lidí. Pomalu se vydávám za davem, pod nohama mi křupe zdivo a nad hlavou ponuře krákají vrány, které čekají hody.
Zahýbám do postranní uličky, když tu se proti mně vyřítí drobná jednotka ani ne čtyřiceti mužů.
,,Jdeš s námi vojáků!“ zavřeští jejich velitel. Všichni vojáci jsou aspoň o hlavu menší než já a ani velitel není výjimkou, kromě toho je z nich jasně nejmladší.
,,Nejdu.“ Odpovídám klidně. Očividně ho povýšili před nedávnem, ne-li dneska a teď se snaží udělat dojem na svoji jednotku. Jednou z největších chyb při válce jsou nezasloužená povýšení. Ten kluk přede mnou nemá žádné zkušenosti, nemá dostatečný výcvik, vede ty muže na smrt a to jen proto, že je z bohaté rodiny a jeho rodiče chtěli, aby jejich syn zemřel jako něco víc než jen voják.
,,A půjdeš!“ dupá zlostně trpaslík. Je těžké mu odporovat, trpaslíci jsou neústupní.
,,Kam jdete?“ ptám se abych získal čas.
Tato otázka zjevně zklidnila mladého velitele: ,,Zbrojnice byla zasažena. Potřebujeme každou ruku k odklízení jinak je půlka vojska bez zbroje a výstroje.“
Rozhlížím se po odhodlaných tvářích vojáků, nakonec se rozhodnu je podpořit.
Běžím hned vedle velitele. Chvíli jsme zticha. On si vychutnává vítězství a já přemýšlím.
,,Je to celé špatně.“ Zamumlá když zahýbáme za roh, před námi se z prachu vynoří černá cedule s obrázkem jablka. Jsme u hostince.
,,Co je špatně?“ ptám se tiše a upírám zrak kupředu, kde se pomalu rýsují trosky zničeného domu.
,,Všechno. Podle hvězd neměli zaútočit ještě nejméně týden.“
S těží zadržuji ruku. Chci mu vlepit pohlavek, nakonec svírám ruce v pěst a skrz zaťaté zuby odpovídám: ,,Hvězdy jsou vysoko a my jsme tady…“
,,Ano, ano, ano…“ mává najednou trpaslík divoce rukou aby mne umlčil a zastavuje se. Konečně si všiml zříceniny domu. Mám pocit že z mé odpovědi nerozuměl ani slovu. Horní patro se mezitím propadlo čímž způsobilo ulici zcela neprůchodnou. Nastalo ticho, při kterém bylo slyšet oddechující vojáky a tlumené dunění válečné vřavy. Nedočkaví mrchožrouti se přesunuli blíže k hradbám, tam je čekají hody už teď.
Mladý trpaslík jde pomalu k troskám a pečlivě si je prohlíží. Najednou se mu rozjasní tvář.
,,Tady! Tady!“ vřeští nadšeně ,,Pád domu narušil stěnu s vedlejším domem! Je tam prasklina! Když ji prorazíme můžeme se přes ten sousední dostat na druhou stranu!“ Nikdo se nepohnul.
,,To je rozkaz!“ vřísknul. Rozhlížím se po ostatních, nikdo se k rozkazu nemá. Uvědomuji si ale, že tu jsou všichni kvůli mně, a že čím dřív se odsud dostaneme, tím dřív budeme nápomocni.
,, Nebude lepší se vrátit?“ ozve se jeden z vojáků.
,, Rozhodně ne!“ vzteká se prcek a začíná rudnout vzteky.
,, Udělám to.“ Pronáším tiše, skoro šeptem. Trpaslíci na mne hledí zděšeně. Nevěří svým uším, jeden mne chytá za ruku a táhne do davu, vysmýkám se mu.
,, Nedělej to! Neví co říká! Je to hloupost!“ ozývá se z davu. Mladý trpaslík je ale spokojen a tleskáním mne povzbuzuje.