Vánoce

Sedím doma, z kazeťáku se ozývá pomalá vanoční melodie. Kenny G a jeho Miracles (nádherně zahraný saxofon). Všude kolem mě je tma, jenom lampička osvětluje malou část mého obličeje a přes mé rameno dopadá na okopírované stránky. Četl jsem to už asi milionkrát a vždycky to budu číst znova. Václav Hrabě a jeho Blues pro bláznivou holku. Zavřel jsem oči a začal se vracet pomalu do minulosti. Kdy jsem ta slova slyšel poprvé?? Už vím! Seděl jsem ve tmavém sále uprostřed vánočního koncertu. On seděl vedle mě. Jedna z nejkrásnějších chvil v mém životě. Drželi jsme se za ruce a tiše naslouchali uklidňující hudbě. Z ničeho nic vypadnul proud. Situaci začal zachraňovat Mirek Kovářík a já poprvé slyšel slova při kterých mi stále běhá mráz po zádech. Natáhl jsem se ke kazeťáku, ztišil hlasitost zavřel jsem opět oči a pomalu si říkal ty zlomky, které si pomatuji?..

Večer
Dole pode mnou zářila Praha
Bylo mi úzko z tolika světel
Tak jsem se díval na oblohu
jestli nebude padat aspoň jediná hvězda
pošetilá zbytečná plavá a nahá
Když v tom jsem ze tmy uslyšel hrát blues
na památku velkého sebevraha
Začal to klavír Hluboko v basech
blouznilo v horečce zelené moře
a pak jsem zaslechl trubku jak chraptí
hořce a choře
Krásná absolutně nerozumná a nerentabilní hudba
Hudba bez naděje na horonář

Vánoční nálada ze mě pomalu vyprchávala. Vzpomínky a zase jenom vzpomínky. Člověk může stokrát zkusit něco nového, stakrát si může myslet že někoho našel a "puff"?? najednou je všechno pryč?. Vzal jsem si na sebe jenom lehkou bundu a vyrazil do ulic??.. Ve tři ráno nikoho moc nepotkáte, rozhodně né na sídlišti. Vydal jsem se směrem k Prokopskému údolí a pomalu se vzdaloval od tepla domova, od svých problémů - od sebe i od Něj?? Šel jsem dál a dál a říkal si, jaké by to bylo zapomenout. Jaké by to bylo změnit úplně všechno? Změnit a nebo skončit. Deprese, deprese, deprese. Najednou jsem před sebou uviděl klátící se postavu?? Opilce nemám rád a ještě méně je mám rád v noci na neosvětleném místě. Zastavil jsem se a čekal jsem co bude??. Opilec se bez jakýchkoliv řečí vydal rovnou ke mně?? Došel ke mně a já zjistil, že je to starý děda. Mohlo mu být tak od šedesáti někam dál. Chvilku si mě měřil očima a když se mu obě dvě podařilo zacílit do mého obličeje roztáhl ústa do ohromného bezzubého úsměvu. Chvilku jen tak stál a potom říká: "To víš, mladej, život se někdy posere ale vono to štěští stejně potkáš úplně jinde než bys čekal." Poklepal mi na rameno, otočil se a odešel?.. Pomalu jsem se začal vracet k domovu. Dostávám se na první osvětlenou cestu a najednou se ke mně přidává kluk ze sídliště. Známe se pouze od vidění, nikdy jsme spolu nemluvili a nikdy mě nenapadlo že ?? Když nad tím tak přemýšlím tak on vlastně nikdy neměl holku??? Pokradmu si ho prohlížím. Dělí nás asi dva metry. Není hezký, ale není ani ošklivý??. Najednou stojíme před barákem a já se slyším jak říkám "Tak ahoj." "Ahoj," zní odpověd, "a hezký vánoce" Doma beru do ruky mobil. Dvě zmeškaná volání. Samozřejmě On. Už máš smůlu, čekal jsem moc dlouho a teď už mám život ve svejch rukách. Stejně je život krásnej...