Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Foki! Foki! Foki!

27. 10. 2009
5
16
1231
Autor
behram hrafn

Místo: Rozsáhlé baltské pláže.

Foki! Foki! Foki!

 

 

                                       Smutnej blog         

version: print friendly   

posted 25.4.07       

author: small.yellow

 

Chápete to? Nic nemá smysl. Celej tenhle svět je k ničemu. Absurdní. Bez cíle. Ráno se probudíte a jdete do školy. Nebo do práce. Pak se vrátíte domů. Pustíte si film. Pak jdete spát. Ráno se probudíte. A jdete do školy. Nebo do práce. To pořád dokola a dokola. Končí to až smrtí. Jeden velkej koloběh nudy. Jdete spát a víte, že další den bude stejně nudnej jako ten předchozí. Stejně k ničemu. Nedá se divit těm, co se oběsí.

Nikdy nechci mít děti. Přivést do tohohle světa člověka je zločin. Každý den je na této planetě počato miliony lidí – to znamená, že každý den je provedeno miliony zločinů proti lidskoti.

Když vidím v kočárku novorozence, tak na něj nešišlám, ale  je mi z něj smutno. Smutno z toho, všechno to utrpení má teprve před sebou.

 

version: print friendly   

posted 19.5.07       

author: small.yellow

To, jestli budete v tomto světě úspěšní nebo záleží hlavně na tom, jak se narodíte. A nejde o to, jestli se narodíte v bohaté nebo chudé rodině, na tom zase tolik nezáleží.

Spíš jaké vlastnosti zdědíte. Hlavní je, aby se člověk narodil hezký, s pořádnou dávkou charismatu. Pak už nezáleží na tom, jestli je chytrý nebo na něco nadaný.

Hezký člověk má všude otevřené dveře. 

Hezká holka má kolem sebe hrozen kluků, který jsou ochotní pro ni udělat cokoliv.

Hezkej kluk má pořádnou dávku autority, která mu pomůže prosadit jeho cíle.

Nemusím vám snad říkat, že já moc hezká nejsem. Už jako dítěti mi všichni říkali „slůně.“ Takže vím o čem píšu. Můžete být nejchytřejší ve třídě, ale pokud jste škaredí jako já, tak vám to moc nepomůže, každý se vás ignoruje a neuznává. Kluci o vás dělají blbý vtipy. Kolikrát si říkám, co všechno bych mohla dokázat, kdybych měla třeba menší zadek a větší prsa.

 

version: print friendly   

posted 21.6.07       

author: small.yellow

Nebaví mě to tady! Fakt mě to nebaví. Dodělám si gympl a někam vypadnu. Kašlu na vysokou! Zkusím si dát přihlášku na au-pair do Londýna.

Zmizet aslepoň jednou trochu dál od domova. Vydělám si nějaký peníze. Vždycky mě bavilo se starat o malý děti. Hlavně odsud zmizet. Už mě to tady tak trochu štve. Já myslím, že by mladý člověk mel vidět svět, nebo ne? Protože ta rutinna života mě fakt unavuje. Nehcci být jako ostatní, co furt doma sedí na zadku.

 

 

 

 

version: print friendly   

posted 10.7,.07       

author: small.yellow

Na severu musí být nádherně. Hlavně se mi líbí, že je tam málo lidí, hluboké lesy, čisté řeky, klid.

Proto když mi Honza nabídl, jestli s ním nechci o prázdnínách stopovat na sever, k Baltu, možná až do Finska, možná blíž, tak jsem mu řekla že s ním jedu.

Možná mám z toho trochu strach, Honza je o tři roky starší, no, doufám, že mě ochránní a taky že mě neznásilní :-)

 

uživatel serveru freeblogz.cz „small.yellow“ je offline

 

 

  

 

 

„Zítra už musíme jít domů,“ řekl Honza. 

„Jo, to budeme,“  řekla Marie. 

Seděli na pláži Baltského moře blízko města Łeba, záda měli podepřená dvěma velkými ašpinavými batohy. Jemně poprchávalo a vlny valící se na plážový písek tvořily monotónní hru jednoho zvuku. 

            Po cele obloze se táhla šeď mraků, která na obzoru splývala s šedí moře a žádná loď, člun nebo alespoň racek se nesnažili oživit tuhle vlnící se mrtvolu.

            „Jo, to budeme muset...škoda,“ zopakoval Honza.  

Na nohách měl roztrhané tenisky a maskáčové kalhoty, které už byly tak zašlé, že se zelený vzorek skoro vytratil, jeho mikina, původně bílá, byla šedá jako to moře a obloha a vůbec svět kolem.    

            Jednou rukou držel Marii kolem ramene a druhou šmátral v malé příruční tašce,

vytáhl navlhlou patku chleba, rozdělil ji na půlku, jednu si strčil do úst a druhou Marii dal.

„Už máme jenom sto zlotých. To stačí sotva na vlak.“

„Mám hlad,“ řekla Marie, „ a potřebuju sprchu a trochu mě bolí břicho.....ale....., , cítím se fakt fajn. Po dlouhý době se cítím bejt... nechci aby to znělo úplně blbě, ale cítím se prostě šťastná.“   

Marie měla dlouhé blonďaté vlasy, byla nenalíčená, ale na její kráse to nebralo ani trochu, byla oblečená do kostkované košile a ošoupaných riflí, doma měla komplexy z toho, že má velký zadek a malá prsa, ale to teď bylo všechno pryč, když seděla  na mokrém písku, pršelo na ní, bylo jí trochu zima, ale cítila šťastná, absolutně šťastná, přesně tak, jak to řekla. 

„To je všechno jídlo, co máme?“ zeptala se Marie.

„Máme ještě dvě housky. Na zítřejší snídani.Ale jinak už nic,“ odpověděl Honza.

„A na oběd nic?“

„Ne.“   

„Nějak to přežijem. Zítra večer už jsme doma.“     

Jen tak si cosi prstem malovala do písku. 

„Foki už asi nepřiplujou, co?“ řekla. Myslela tuleně, polsky foki, kteří  byly hlavními atrakcemi polského Narodního parku Slowinskeho, a kteří se čas od času objevovali na pláži. 

„Asi ne,“ odpověděl.

„To je škoda. A já jsem se na ty tuleně tak těšila. A oni nikde.“  

  „Ve fokáriu si jich viděla spoustu.“ 

„Ve fokáriu. Ve vězení.“   

Najednou v písku nahmátla  nějaký papír.

„Deset zlotých!“ vykřikla radostně a začala se smát. 

V tu chvíli si  najednou připadla neskutečně bohatá. Doma, kdyby vzala do ruku deset zlotých, sedmdesát korun, nic závratného by nepocítila. Ale teď, když neměli peníze na večeři, ani na snídani, to bylo hodně moc.   

 „Celejch deset zlotých! Super!“ vykřikl také on.   

 „Budeme ještě čekat na tuleně?“ zeptala se.  

 „Kašlem na ně, jdeme se najíst,“ rozhodl.     

            Zatímco Němci v restauraci platili účet za 219 złotých a připadali si znudění,  

na ulici před restaurací šli Marie a Honza,  a v ruce pořád  otáčeli těch 10 złotých.

Vlezli hned do prvního obchodu.   

Koupili chleb, prodavač se netvářil moc přívětivě, když mu dávali mokrou, pomačkanou a na horním okraji trochu roztrženou bankovku, ale se zamručením, kterému nerozumněli, ji přijal.  

 

Chleb stál 5 złotych, dalších pět jim ještě zbylo. Pořád jemně mrholilo, tak si šli sednout na krytou zastávku autobusu. 

     Rozlomili chleb na dvě poloviny a jedli.

K zastávce šla jakási paní s malým chlapcem. Chtěla se jít pod střechu taky schovat, ale když viděla ty dva, když si prohlédla jejich pomačkané oblečení, zůstala raději stát na dešti. 

Chlapec se paní vytrhl a sedl si na lavičku vedle nich, ale paní ho hlasitě okřikla a rychle vytáhla za ruku ven na déšť.        

Za chvilku přijel autobus a odjeli. 

Najedli se chleba, chvilku si povídali a když přestalo pršet,  procházeli se Łebou, dívali se do Smażalen ryb, jak kuchaři  na pánvi připravují různé druhy mořských živočichů, v přístavu omývali dělníci lodě, po ulicích vedoucích k moři chodili turisté, které se snažili zaujmout pouliční muzikanti, malíři a mimové a najednou byla noc a bylo třeba někde přespat.        

Šli na pláž a hledali nějaký přístřešek, kde se schovávají plavčíci, nic takového tam ale nebylo, tak chtěli přespat pod terasou jednoho rychlobčerstvení, ale tam bylo spousta odpadků, blízký lesík byl zase plný toaletního papíru, přespat přímo na pláži, to nepřipadalo v úvahu, protože by se mohlo kdykoli znovu rozpršet. 

Na konci pláže byla dvě obrovská betonová mola, která chránila vjezd do přístavu. Na jednom z nich byl na konci maják a  měl před svým vchodem stříšku a tak se rozhodli přespat tam.   

Převlékli se do spacího oblečení, roztáhli spacáky a karimatky. Chystali se spát.

Mořská voda pravidelně pleskala o beton a bylo to příjemná ukolébavka, takže brzy usnuli.

 

K jedné hodině ráno se zvedl silný vítr, ten se sebou přinesli bouřku, oblohu pročísl první blesk mizející kdesi v moři, vichřice lomcovala zvonem kostela ve městě, není zoufalejšího zvuku, než divoké zvonění přicházející uprostřed temné noci odkudsi z dálky;

ti dva se probudili a pod ochranou krytého vchodu majáku to všechno pozorovali. Marie měla trochu strach a Honza se smál jejímu strachu a říkal, že je to krásný. 

            Ale to už vítr hnal k pobřeží velkou vlnu. Vlnolam, i když jí vzal velkou část energie, nebyl schopen ji zadržet, přeskočila ho jako nic.  

„Samotnej Satan sestoupil na Zem!“ vykřikl Honza, uchvácen krásou blesku, který zrovna proběhl napříč oblohou a vzduch naplnil ohlušujícím hromem, v tu chvíli, kdy to vykřikl, vlna skočila na molo, přímo na ně.      

 

Ne, nespláchla je. Ale dolů do vody šly všechny jejich věci, oblečení, batoh, karimatka, vlastně jim zůstalo jenom to, co měli na sobě a spacáky, ve kterých  leželi. 

Honza chtěl za batohy skočit do vody, ale když viděl, jak voda pod molem vře a navíc se vše se ztrácelo v temnotě,  batohy šli určitě něk am ke dnu a kdovíjaká je tady hloubka a navíc molo bylo víc než pět metrů nad hladinou.Pocítil strach a neskočil.

„Jdeme rychle pryč!“ zakřičela mu Marie do ucha, „než přijde další vlna!“

            Šli směrem k centru Leby a pršelo čím dál víc, oni byli promočení, mořem a deštěm,  proto, když narazili na nonstop bistro, vešli dovnitř.  

Prodavač se ptal na objednávku, tak Honza řekl jenom: „Prší.“

ˇČíšník, když viděl jejich těla třesoucí se zimou, tak se rozhodl  je nevyhodit.

            V bistru se nudilo pár Rusáků, kteří čekali na konec bouřky, aby mohli jít dělat svou noční, špatně placenou práci na blízké stavbě.   

Honza a Marie  si sedli naproti sobě. On měl jenom jenom kraťasy. Jinak nic.    

Ona měla oblečené pomačkané tričko nadměrné velikosti a kalhotky. Jinak taky nic. 

            Chytili se za ruce a začali se smát.  

Jeden z Rusů si všiml Mariiných odhalených stehen, to ho rozkurážilo tak, že jí  poručil vodku.  

Když ji dostala, upozornil na sebe hlasitým „Nazdravje!“  

„Nazdravje!“ zopakovala a vypila ji. Otřepala se a řekla: „Prastite, kupte nám čaj.“

„Što?“

„Čaj. Čááááááj. Čhaj.“

„Á!“  udělal Rus.“Dva razy herbata!“ křikl lámaně polsky na obsluhu bistra.     

„Co teď?“  zeptala se Marie, když se napila čaje.   

„Co by. Je to jednoduchý. Ráno půjdeme do nějakýho hotelu a zavoláme nejdřív někomu, kdo by pro nás mohl přijet. A taky zavoláme na českou ambasádu, že máme problémy. Oni sem už někoho pošlou, nebo alespoň řeknou co máme dělat.“  

„Takže je všechno v pohodě.“

„Absolutně.“

 

V bistru byli dlouho, až do svítání, v šest ráno k nim přišel jeden z obsluhujících a řekl polsky, ať jdou pryč, že za chvilku začnou chodit hosti na snídaně, oni to pochopili a šli.   

            Zamířili k prvnímu hotelu, vlezli do vestibulu a hned se je snažili vyhodit. 

Honza divoce gestikoval a pořád dokola říkal:  „My, problém, telefon, proša pana.“

Recepční, když konečně uviděl, že to nejsou žádní opilí  vagabundi,  vzal Honzu  za ruku, dovedl ho přes recepci do nějaké místnosti a tam byl na stole telefon.  

V telefoním seznamu si našel číslo na ambasádu.  

Všechno bylo v pořádku, paní v telefonu byla laskavá, až do chvíle, kdy se zeptala:

„A na noc jste samozřejmě byly přihlášení, že?“

„Prosím?“

„Jestli jste se na noc přihlásili v nějakém kempu nebo hotelu. Nebo domácnosti.“  

„Ne, to ne, nepřihlásili.“ 

„To není dobře.“

„Co tím myslíte?“

„Že jste porušili zákon Polska. Podívejte se, samozřejmě  vám pomůžeme, ale budete muset zaplatit pokutu, abychom dodrželi polské zákony.“ 

„A ta pokuta je kolik?“

„Od pěti set zlotých do půl roku vězení. Ale pochybuji, že by se zrovna ve vašem případě přiklonili k vězení.“  

„A nešlo by to nějak obejít?“

„Po jistých problémech máme pokyn přímo od ministerstva zahraničí, že se máme striktně držet polských zákonů. Lituji.“

„Tak to mě napadá, že jsem neměl říkat celou pravdu. Že by stačilo říct, že mě prostě jenom okradli a nebyl by problém.“

„To nebudu komentovat.“

„Pět set zlotých jste říkala?“

„Pět set až půl roku.“

„Dělal jsem si z vás srandu. Žádný problém nemám. Ha ha ha.“

„Jste si jistý?“

„Ano.“

„V tom případě nashledanou.“

„Naschle.“

 

Naštvaně to položil. Pak zavolal pár kamarádům, až pátého se podařilo přemluvit, přezdívalo se mu Harakiri, protože se bezhlavě pouštěl do jakýchkoli akcí,  aby pro ně zajel tisíc kilometrů až k Baltu.

Pak Všechno  vysvětlil Marii a dodal:

„No nic, musíme to do zítřka přežít, než Harakiry přijede.“

„Jak přežít?!“ vyštěkla podrážděně, „nemáme peníze! Nemáme oblečení! Nemáme nic! Jak chceš přežít do zítřka?!“

Pokrčil rameny a řekl:  „Nevím. Ale není tohle právě to dobrodružství, jaký jsme hledali až v Estonsku? A dostihlo nás až tady?“

 „Tohle určitě není dobrodružství,“ rozčílila se Marie „tohle už je úplná zoufalost. hápeš to?  

Nemáme nic, než mokrej spacák. Nemůžeme ani žebrat, protože nemáme klobouk, do kterýho by nám házeli mince, nemáme ani tužku, abysme na kartonovou krabici napsali „Proše pana, jsme v prdeli, davaj zlotý.“  

 „Jsi nervózní. Uklidni se.“

„Jsem nervózní protože mám důvod, ty vole!  Co budeme dělat? Co budeme doprdele dělat?“  „Co by,“ odpověděl klidně, „budeme se hrabat v plážovým písku a třeba něco najdem.“ 

            Hrabali se v písku přes dvě hodiny, ale kromě dvou trenek,  pár pivních plechovek, náramku s nápisem „Zakopane 2001“ a roztrhané knihy Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną od Doroty Masłowske nenašli vůbec nic.  

„Mám hlad,“ řekla Marie „je mi zima! Mám na sobě jenom tričko a kalhotky!“

„Zkusíme projít celou pláž znovu,“ uklidňoval ji Honza, „nějaký peníze tady musí být. A teď půjdeme naproti sobě. Abysme se navzájem nerozptylovali řečma.“

            Šel až k tomu velkému betonovému molu, kde spali a brouzdal se pískem.

Najednou uviděl na kraji pláže stánek.  

Byla z něho postavena jenom kostra, přes kterou ještě ani nebyla přehozena plachta, ale hlavně, na jedné tyči byly na provaze pověšeny námořnické čepice s nápisem „Łeba“. Vedle sice stála dodávka, ale jinak nikde nikdo.

V tu chvíli ho to napadlo.

Šel ke stánku, obešel ho třikrát dokola, liduprázdno.

Sundal provaz a s čepicemi utíkal pryč.

 

Marii to stále nedocházelo. „Co budeme proboha dělat s  čepicema?“ 

„Až přijdou na pláž lidi, tak je budeme prodávat. Jednu za deset zlotek, počítej, máme padesát klobouků, pět stovek. Koupíme si oblečení a jídlo. Jenom musí být hezky, aby vůbec někdo přišel.“                                            

Hezky bylo.

 Na pláž přicházeli první lidé, kteří  rozkládali  na písek své deky, případně za sebou táhli obludné konstrukce lehátek z nedaleké půjčovny, pak dámy rozložily své masitá stehna a pánové svá tučná břicha do slunečních paprsků, a Slunce se je nestydělo opalovat. 

            Povytáhl si kraťasy, kolem krku omotal padesát klobouků, vzal Marii za ruku a šel prodávat. Jenže když udělal první krok, tak se zastavil. Uvědomil si, že neví, jak se polsky řekne klobouk, natož třeba čepice a vůbec už nevěděl jak říct „Kupte si čepice!“  

            Dal se znovu do kroku. Měl za sebou  devět let studia angličtiny, čtyři němčiny a půl roku ruštiny. K tomu dvaadvacet let praxe češtiny. Prostě to bude vykřikovat ve všech jazycích, co zná a někdo se chytí. 

„Very good hats! And cheap! So gut hut! Und bilig! Ja ja! Charašo  šljápy!  I tanie! Bardzo tanie!“  

Zamával ně něho jeden z rekreantů. Měl na sobě nevkusné sluneční brýle, které byly v Łebě na tržnici prodávány po stovkách. Nejlevnější model. 

„Ile to kosztuje?“  ¨

„Deset zlotych.“  

„Preposzsa?“ 

„Deset. Desjať.“  

„Dziesięć. Tanie.“

„Barzo. Nejvíc tanie na miru,“ míchal dohromady češtinu, ruštinu a polštinu.

Polák si hned jednu koupil.   

A Honzu  napadlo, že by se mohl zeptat, jak se řekne polsky klobouk.  

„Proše pana, kak zavut šlapje v jiziku polskim?“

Polák chvilku přemýšlel, překládal si velice špatnou ruštinu okořeněnou o ničím nemaskovaný český přízvuk a pak řekl:

„Czapka“

„Čapka. Díky!“

Chodil po pláži a vyřvával „tanie čapky! Bardzo charašo čapky z Leby! Nejlepší na světě! Bardzo charašo na miru! Desjať zlotych!  To jest zadarmo! Panímajéte? So gut! The best! Vorstehen?“

Za hodinu bylo pryč všech padesát čepic. Na tržnici stáli dvacet zlotých. On je prodával za polovinu.Vyplatilo se to oběma stranám.

Kapsu u kraťasů měl narvanou 500  złotými.Tři a půl tisíce v přepočtu. Takže úplně v klidu můžou přečkat do zítřka, kdy má přijet Harakiry.  

Můžou jít na tržnici a koupit si všechno potřebné.

„Já počkám,“ řekla Marie, „nechci chodit po městě v kalhotkách. Na pláži se to snese, ale ve městě ne.“  

Tak Honza odešel nakoupit a Marie na něj čekala na pláži.

Po chvíli se začala nudit, tak si otevřela nalezené Quo vadis a v nepřehledném spřežkovém pravopisu se snažila luštit děj.   

Na pláž přišli policisté. Někoho hledali. Vyptávali se rekreantů, dobrý pozorovatel by si všiml, že jenom těch, co mají u sebe námořnickou čepici „Łeba.“

Jedna paní ukázala na Marii, tak se k ní policisté vydali.

„Paszport“ řekli. 

„Pasport? Na hotelu,“ řekla Marie.  

„Na hotelu,“ zasmál se jeden z policistů, „nie wierze Tobie.“  

„Preposza, mluvi panstvo po anglicky? Protože já nerozumím.“   

„Yes, I do, a little bit“ řekl , „you are not from Russia? Nejsi z Ruska?“

„Ne,“ řekla, „já jestem z Čech,“ řekla Ona naučenou polskou frází, aby jim zalichotila.

„We are sorry, omlouváme se, ale někdo tady bez povolení prodával čepice, pravděpodobně kradené, a jedna žena, ukázala na vás,  identify you, ale když jste z Czech republic, tak to si vás asi spletla. Protože ten co to prodával, si pomáhal ruskými slovy, help in speaking with russian words,“ vysvětloval policista anglicky a přestože se snažil, tak se nedokázal vyhnout gramatickým chybám a špatné výslovnosti.

„Rusové? Jste si jistý? Are you sure?“ zeptala se Marie a po zádech ji běhal mráz.  

„Tak,“ odpověděli, „na co šáhnou, to ukradnou, they steal often, a všechni drogoví dealeři  a prostitutky jsou z Ruska, all bitches are from Russia,  dávej si na ně pozor, protože se jim nedá věřit, russian are very  dangerous,  ale Čechům my věříme, Česko, to je takové Švýcarsko Slovanů, slavic Switzerland.“ 

Marii to uklidnilo.  

„So, so. Russian. Strange people,“ přizvukovala jim.

Kdyby nebylo Rusů, if russians do not exist, Polsko by bylo  most powerful nation in Europe, nejsilnější národ v evropě,“ řekl s povděkem policista. 

„Look!“ vykříkla najednou Marie a ukazovala směrem k moři. Na hranici moře a pláže se převalovalo něco šedého. „Batohy! To jsou batohy!“ zakřičela a  rozběhla se k nim.  

            Policisté se rozběhli také, ačkoli nevěděli, kam a proč běží. 

Ona doběhla k té šedé věci a strašně se lekla, to nebyly batohy, to bylozvíře!

Byl do dodělávající šedý tuleň, pokrytý černými skvrnami,  silně krvácející ze skoro odřízlé ploutve, krev zabarvovala písek a vodu všude dokola,hlasitě funěl a odfrkával a prosebně na ni upíral své černé oči, chyběli jim jenom slzy, došla k němu a pohladila ho mezi těma smutnýma očima, tuleň už byl natolik vyčerpaný, že se ji ani nepokusil kousnout a řekla polským policistům:

„Pomoc.“  

: „Má velké bolesti. He has big pain. Pomůžu mu. Odejděte od něho dál.Go fahrer from the seal.“  

            Vytáhl pistoli a střelil tuleně do hlavy.  

„Co si to proboha udělal?!!! Ty polskej dobytku! Ty polský prase!“

Měla štěstí, že ji policista nerozuměl.

„Zavolám veterináře.I will call vet.Ať si ho odveze.“

Marie brečela.Nemohla se dívat na ty oči, ve kterých už nebyl život, ani smutek, jenom tichá výčitka čehosi neurčitého. 

Pořád v ruce držela nalezenou knihu, kterou přikryla ty  tulení oči. 

„Celej svět je pytel sraček,“ řekla Marie.  

Slunce ohřívalo studený baltský vzduch, příboj si hrál s plážovým pískem a na obzoru plula velká výletní loď.     

 

 

 

Smutnej Blog

version: print friendly  

posted: 30.7.07

author: small.yellow

Každý den přináší bolest. Tuto bolest bych dokázala překonat jednou, dvakrát, možná i desekrát. Ale ne tisíckrát.

Proto se mi už nějak tak vůbec nechce žít.

Já vím, měla bych být šťastná,  žiji na té bohatší části planety, všeho mám dostatek.  Ale nejde to.

V uších mi pořád zní mořské vlny, v nose cítím sůl a na rukou jemný plážový písek, ale v očích pořád mám mrtvolu nádherného tuleně.

Každý den přináší bolest.

Tuto bolest bych dokázala překonat jednou, dvakrát, možná i desekrát. Ale ne tisíckrát.

 

uživatel serveru freeblogz.cz small.yellow je online. Pokud chcete, můžete mu zaslat vzkaz. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


16 názorů

Je mi to jaksi povědomé. Zkus si to po sobě přečíst a odstranit chyby a překlepy. t

medíček
28. 10. 2009
Dát tip
Bylo by dobreé si to po sobě přečíst - překlepů je tam dosti. Ale to je pěkné, tip:)

Petrusha
28. 10. 2009
Dát tip
škoda tých chýb :)

aby to bylo zábavnější

aby to bylo zábavnější

Proč ty hrubky a překlepy??

Sebastiana
27. 10. 2009
Dát tip
*

Beed
27. 10. 2009
Dát tip
Já to pořád dopisuju, piluju a piluju, přepisuju, kontroluju, do toho rozepisuju nové věci a snad nikdy se k tomu vložení neodhodlám...

Beed
27. 10. 2009
Dát tip
Hehee... já jsem sem nehodila zatím ani jednu :)) a to si troufám být členem PM :)

Beed
27. 10. 2009
Dát tip
Já Behrama čtu ráda, Marvine, ale dneska už mám unavený oči a hlavu ;) Ale člověče, Marvin má pravdu - chce to trochu se krotit...! A koukat taky ostatním na díla, hodnotit, kritizova atd. Dávej si na to pozor.

Beed
27. 10. 2009
Dát tip
Uff, mrknu ti na to zítra... Zrovna se chystám do betle a ty přijdeš s tímhle :))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru