Čas

Každý by chtěl někdy vrátit čas a udělat nebo říct něco jinak. Jenže co když někdo v tak krátkém životě nadělal tolik chyb, které už nejdou napravit, i kdyby se o to pokoušel? Bohužel neumím obrátit neúprosný čas, který mi s každou vteřinou odtikává. Některé věci asi dělám zbytečne, snažím se o nemožné, mrhám časem, ale té snahy mi líto není. Ne, není mi líto jí, ani mě. Je mi líto lidí, kterým jsem, i když někdy neúmyslně, ublížila. Nevím, co všechno jsou schopni mi odpustit. Za těch 14 let, které je znám, jsem je nestihla poznat natolik dobře, abych mohla hádat, co udělají. Hodně věcí bych chtěla udělat jinak, napravit je, nebo je vůbec neudělat.
Proč mi někdo neposkytne návod na život? Nikdo mi nedokáže poradit, pomoct. Všichni si myslí, jak jsou moje problémy nepodstatné a jejich jsou nejdůležitější. Je to tak? Nevím, nikdo mi na tuhle otázku neodpověděl, jako na žádnou, kterou jsem kdy sama sobě položila.
Za tu dobu, co žiju, jsem si uvědomila podstatnou věc. Lidé, které mám ráda, dokáží snadno zradit a ublížit, dokáží využívat, navádět, spiknout se, přetvařovat se, dělat , že jsou kamarády, i když jimi nejsou a pak odkopnout. Hlavně lidé v mojem věku jsou na tohle přímo odborníci.
V takových chvílích by měl mít člověk někoho na blízku, někoho, komu důvěřuje a může se mu svěřit, kdo mu poradí a pomůže, vyslechne ho. Takoví se hledají těžko. A nakonec se všechno, co řeknu, obrátí proti mě. Přála bych si žít ve svojí vlastní bublině, nikoho do ní nevpustit a byla bych šťastná. Proč to tak nemůže fungovat?