Muž, který viděl příliš mnoho

Ze zdánlivě nekonečného spánku ho probudil až hlasitý zvuk otravně bzučící mouchy. Ještě rozespalý a s víčky slepenými jako od vosku se neustále oháněl rukama kolem sebe a snažil se dotěrnou mouchu zahubit. Intenzita mušího bzučení nebrala konců, neustále nabírala obrátek a jeho ruce, dvě obří, lidskou kůží potažené plácačky, nebyly s to přesně zamířit na hlučný cíl.

Konečně se mu zcela otevřely oči a on se tak mohl rozhlédnout kolem sebe. Seděl pouze do spodního prádla vysvlečený v rohu jak z alabastru bíle vymalované místnosti o deseti metrech čtverečních. Nikde nebyl žádný nábytek ani jiné doplňkové zařízení. Byl tam jen on, silné umělé osvětlení, které zároveň plnilo i funkci tepelného zdroje, neboť jakékoli vytápění zde rovněž chybělo a hlavně ta příšerná moucha!

V protilehlém rohu náhle uviděl malý, stříbřitý předmět. Vstal a musel se rychle rukama opřít o přilehlou zeď, aby neupadl. Nohy měl těžké jak z ocele a bolavé tělo ho jen těžko neslo. Znovu, teď už ale mnohem pomaleji a opatrněji se napřímil a vyrazil k tomu předmětu.

Nemohl se ani ohánět kolem sebe, aby chytil onu vlezlou a protivnou mouchu, okamžitě by zase skončil na zemi. Bzučení bylo ale už k nevydržení a moucha stále nikde. Její přítomnost byla tak hlasitá, že musela být někde blízko, sotva na dosah ruky, ale i přesto v té bílé, prázdné místnosti, kde drobné, načernalé muší tělíčko muselo být pěstí na oko, nebyla nikde k nalezení.

Po bližším prozkoumání zjistil, že malý předmět, ležící na druhém konci místnosti je revolver. Shýbl se pro něj, vzal ho do ruky, svraštil obočí a na čele se mu objevily hluboké čáry od usilovného přemýšlení. Snažil se vzpomenout, co se včera večer stalo a proč je teď tady:

Byl to celkem normální páteční večer a čím dál tím mladší osazenstvo se trousilo dál do tanečního klubu. Věděl, že mnohým z nich ještě není ani patnáct let, ale bylo mu to fuk.

Mezi nimi byl i jakýsi výrostek, který mu už od pohledu nepřišel ani trochu sympatický i vzhledem k hluboce naražené kapuci, díky níž mu vůbec nebylo vidět do obličeje. Navíc na něj působil jako nějaký feťák. Ale i toho pustil dovnitř, bylo mu to prostě fuk. Byl to zkrátka dobrák od kosti, anebo se radši o nic nestaral. Ono je to někdy tak lepší. Dokonce za dobu, co tady pracuje nikdy nikoho nezmlátil. Spíš tu prostě jen tak stojí a to je asi tak všechno, co se od něj a především od jeho proteiny nahoněné postavy čeká.

Většinou měl s sebou i neméně svalnatého kolegu, jenže ten se toho večera omluvil a on tak zůstal pro dnešek sám.

Když si zrovna potřeboval odskočit na záchod, vlídně požádal kolemjdoucí barmanku, aby to za něj na chvíli vzala. S úsměvem souhlasila.

Jakmile ale otevřel dveře od pánských toalet, uviděl dva chlápky v oblecích a s bouchačkami v ruce, kteří právě skončili se svou prací. Docela by ho zajímalo, jak se sem ti dva dostali. Hlavním vchodem, přes něj, tedy určitě ne. Každopádně, na studené, močí orosené podlaze se v kaluži vlastní krve válel ten kluk s kapucí, kterého před chvíli pouštěl dovnitř. Krev stékala po spárách bílých dlaždic monotónně dolů a drobné částečky právě vystřeleného mozku se pomalu plazily zpátky tam, kam patří. Ovšem, teď už marně. Vlk se nažral a koza rozhodně nezůstala celá.

,,Budeš vo tom držet hubu, slyšíš? Nic si neviděl,“ štěkl jeden z pistolníků.

,,Nás si neviděl,“ suše dodal druhý mafián a zároveň tak opravil svého kolegu.

Vyhazovač tam jen tak stál jako sloup a nic na to neříkal. Přestože je to chlap jako hora, právě viděl umírat mladého kluka a na jeho obličeji bylo znát známky zděšení, šoku, lítosti a přiznejme si to, hlavně strachu.

,,Určitě to vykecá a sme nahraný. Já bych mu nevěřil,“ pokračoval po chvíli mafián.

,,Ok,“ stroze přitakal druhý a cosi šeptl do malého mikrofonu, který měl připíchnutý na klopě na míru střiženého obleku.

Během nanosekundy přiběhl z dámských záchodků třetí z nich a vší silou udeřil vyhazovače pistolí zezadu do hlavy.

Když se probral, seděl přivázaný k židli ve spoře osvětlené místnosti, v níž to neskutečně páchlo. Zrentgenoval očima svůj nový ,,domov“ a upoutala ho především všudypřítomná krev na zdech, na podlaze i na tom, čemu se s trochou nadsázky dalo říct nábytek. Tak za tohle by je asi paní pokojská nepochválila, pomyslel si s notnou dávkou ironie.

Dveře se rozletěly jak křídla babočky admirála a dovnitř vtrhli dva jemu již dobře známí mafiáni a jen pár kroků od nich i vypasený chlápek v bílém obleku s dokonale pěstěnou pleší, kterou by mu i on sám mohl jen tiše závidět.

,,Ty teď asi čekáš, že tě budem napřed mučit a pak tě prostě jen tak bez milosti vodprásknem, že jo?“ promluvil hlavní kápo a na tlustém obličeji se mu objevil zárodek úsměvu.

Vyhazovač nepromluvil a jen se nervózně zavrtěl na staré, pomalu se rozpadající židličce, k níž byl pečlivě přivázán silným provazem.

,,Tohle sice konkurence běžné dělá, ale my teď testujeme něco lepšího,“ nepřestává se stupidně hihňat a hlasitě při tom luskne prsty.

Ze stínu se vynoří postava třetího mafiána. I s ním měl vyhazovač tu milou možnost se setkat. Zejména s jeho pistolí.

,,To je jeho vynález. On toho sice moc nenamluví, ale o to víc pak dovede překvapit,“ chlubí se plešatý boss.

Na to mafián vytahuje malé pouzdro, jež v zápětí otevírá. V pouzdru je celá řada větších či menších ampulek a všemožných injekcí a stříkaček.

Vyhazovač nejistě polkne. S tímhle tak trochu přeci jen nepočítal.

,,Neboj, to tě nezabije,“ uklidňoval plešoun. ,,Jen na chvíli uspí,“ vychutnával si při tom každé slovo. ,,O svym životě se budeš moct i nadále rozhodovat sám. Jen to bude trochu pestřejší a hlavně…zábavnější,“ zachechtá se šéf a vymění si pohledy se svými poskoky, kteří jeho zabijácký smích opětují.

Jejich vůdce už se dávno dosmál, nicméně ostatní se stále nevědouce hurónsky tlemí dál. Plešoun se zatváří přísně a zavelí: ,,Tak už dost! Mám přece i lepší fórky! Píchni mu koňskou dávku, bude ji potřebovat.“

Mafián – vynálezce přistoupí ke svázanému a vyděšenému vyhazovači a píchne mu obří injekci rovnou do krku.

,,A než usne, skoč pro tu velkou sklenici. Musíme mu ji tam dát, dokud je ještě při vědomí. Chci, aby si to pak pamatoval.“

Tupě se zubící nohsled kývne hlavou a vzápětí se vrací se sklenicí od zavařeniny, ve které jako o závod létá, do skleněných stěn naráží a předně zběsile bzučí…

Moucha! Ta odporná, vlezlá, dotěrná a drzá moucha, ne a ne přestat.

Seděl na zemi a všechno teď do sebe najednou krásně zapadalo. Teď, když už z něj vyprchaly účinky toho svinstva, co mu včera píchli do krku.

Na chvíli se zaradoval, že už konečně chápe, ale pak mu to došlo: Ta moucha, ta proradná, hanebná, zdánlivě nepolapitelná a neviditelná moucha, bzučí v jeho vlastní hlavě!

Prudce vstal a přepadl ho chaos a zmatek. Poskakoval na jedné, pak na druhé noze a zoufale se snažil bláhově vytřepat mouchu z hlavy ven. Bušil, tloukl, mlátil se rukama do hlavy, pak zkusil i zeď, div, že ji neprorazil a ta, přestože sádrokartonová, tak speciálně vyztužená slabými, ovšem dostatečně odolnými plechovými pláty, bez problému - aniž by vyhazovači mohla ublížit – odolávala.

Moucha pořád bzučela jako o život a nehodlala s tím jen tak přestat.

Snažil se najít kliku ode dveří, ale ta nikde nebyla! Dlaněmi zoufale šmátral a přejížděl po celém obvodě místnosti. Někde tu přeci musí být východ, někde tu musí být cesta ven z tohohle pekla! A ta hrozná moucha. Velkou, svalnatou hlavu měl teď snad třikrát takovou a ani na chvíli neutichající bzučení ho už přivádělo na pokraj šílenství. Hlava mu musela v nejbližším momentě prasknout a rozprsknout se jako obří meloun všude kolem. Brzy pochopil a smířlivě musel uznat, že odsud není úniku. Zvedl hlavu ke křídově bílému stropu a jeho obličej jako sluneční paprsky ozářilo horké záření silného světla. Chvíli do něj jen tak bezúčelně zíral, pak se začal hlasitě a naprosto šíleně smát. Byl to smích člověka, co právě zešílel a který měl pocit, že mu Bůh dal zrovna znamení, aby udělal něco skutečně velkého.

Ze bzukotu mouchy už se mu točila hlava jako na kolotoči a žaludek se mu zvedal a houpal ze strany na stranu. Mouchu už ale najednou neproklínal. Vždyť ona chce ven, stejně jako on. A nemůže. A proto křičí. Křičí a doufá, že jí někdo pomůže. Jenomže pomoc zoufale nepřichází.

Vyhazovač se znovu podívá na malý, stříbřitý předmět v rohu místnosti a opatrně ho oběma rukama pomalu zvedne, skoro jako by měl snad až strach, že se rozbije.

Přiloží si revolver ke spánku, zhluboka se nadechne a hlasité bzučení, řev zuřícího býka a silná rána úderníku, dopadajícího do útrob revolveru se spojí v jeden ohlušující celek.

Vyhazovač leží na zemi a po dlouhé době si zase může užít trochu toho klidu, o který ho už nikdy nikdo nepřipraví.

Z jeho levého ucha se po malinkatých nožičkách vybelhá ven moucha a chvíli s sebou neohrabaně škube a klatí se ze strany na stranu. Pak ale otřepe lehce zakrvácená křídla a v bzuku-letu si to sviští do éteru.

Zdánlivě neviditelné dveře se rázem otevřou a moucha vylétá ven na svobodu. Zachránila se.

Bíle oblečený mafiánský boss splývá s barvami místnosti, že ho pomalu ani není rozeznat od bílých zdí.

,,Já říkal, že to takhle bude mnohem zábavnější,“ hrdě pronese a jeho levá noha, obutá do drahých, černých střevíců jen těsně uhne před k němu přitékajícím potůčkem sytě rudé krve.