Tak nějak lidsky

„Já vás sice lidsky chápu, ale...“ Znáte tu větu? Většinou končívá tím, že dotyčný to a to udělat prostě musí: policista vám musí dát trestné body, revizor tučnou pokutu a učitel zpravidla nedostatečnou. Přitom pro toho policistu, revizora či učitele je to prý hrozně těžké rozhodnutí, neboť vidí vaši nelehkou situaci; když ho posloucháte, máte pocit, že vlastně trpí víc než vy. Dali byste mu v tu chvíli korunu, tak zkroušeně vypadá.

Ale počkejte, něco tady neštymuje. Stojí-li před vámi rameno spravedlnosti, pak má jednat rozhodně, jako někdo, kdo je přesvědčen o správnosti toho, co dělá. Ty omluvy, to je jen známka nejistoty, nebo spíše známka - špatného svědomí. Ten člověk vás sice lidsky chápe, jenže jak vlastně jedná? Nelidsky? Tedy po způsobu gorily, klokana či želvy sloní? Ale vidíte, na to ani nejsou v češtině ta správná příslovce, jak by tedy bylo něco takového možné.

Ta osoba, která stojí před vámi, se nejspíše řídí jakýmisi řády. Tyto předpisy mají údajně vyšší moc nežli ten chudák člověk sám. Není prý svobodný, není vlastním pánem, řády jej svazují. Ve skutečnosti se nejspíše jen vymlouvá, dobře ví, že jedná zle, ale není ochoten nést za to odpovědnost. Anebo ještě hůře, je skutečně přesvědčen, že je správné, aby řády měly za každé situace moc nad člověkem.

Lidé se ohánějí vlastní totožností ve chvílích, kdy si jí vůbec nejsou jisti. V devatenáctém století bylo hitem těch, kteří nic neznamenali, dávat na odiv svoje vlastenectví. V jisté fázi století dvacátého bylo nejjistější být přesvědčeným komunistou. Dnes žijeme v Čechách v postpolitické společnosti, hlásit se k idejím nějaké strany nebo zájmové skupiny se nenosí. A tak se staří známí schovávají za to, že jsou lidmi.