Sen

Nedokonalému světu o dokonalých slovech.

Usínám a na víčkách cítím, jak tíha šeptající hudby uspává moji bdělost. Obcházím bělostné
závoje. Tančím. Moje stíny dopadají na mramorovou zem. Nahá, jako samota bez tváře za
oponou bílou jako sama nevinnost. Sním a ve spánku procházím komnatou plnou zrcadel
a v každé vidím jinou tvář přesto, že jsem to vždycky já. V jediném okamžiku na sebe
prozradím tisíce svých podob. Přede mnou světlo, za mnou stín.
Saténový potlesk okeních závěsů a najednou jako by se svět zatočil a hodil na scénu rudou
růži. Bílý časoprostor ozdobil smíchem. Čistá-moje utkvělá představa o dokonalosti se
vznesla a všechno mělo podobu rudého sněhu. Z nebe padaly okvětní lístky lilií.
Už se tě nemůžu dočkat. Přijď a buď mým hostem. Odešel nevítaný a mě se stýská po tobě.
Díky, že žiješ v dálkách a mohu si na tebe sáhnout alespoň ve snách.
Labuťí peří. Tak lehká je zem pod mýma nohama, když pro tebe tančím. Můj nejdokonalejší
sne, krásná vzpomínko.
Dávám ti sbohem a saténový potlesk doznívá. Nejednou je ticho. Víčka pomalu odlehčuji
a mizí spánek. Svět bez představ mě volá zpátky. Zrácím se v závojích a pokaždé, když zavřu oči
místa, ve kterých se schovávám se spáncích, jsou prázdná. Na stěnách zrcadla. Saténová
okna drží přísnou mlčenlivost a jediný, kdo promlouvá je rudá růže- bodá do mého srdce,
pláče a volá. Probuď se k nám a nevracej se zpátky, neusínej do mrtvého světa, kde je
dokonalost jen pouhým slovem. Vrať se k nám a usni líbezná dívko. Patříš snům.
Zamkni ústa a prožij s námi celý den.

---