O smrti

Že lidé umírají, jsem zjistila, když mi bylo pět. Máma měla žlučníkový záchvat a já se jí vyděšeně ptala: Co ti je? Asi umřu, zaúpěla. Tak já tady s tebou počkám, sedla jsem si k posteli. Vydržela jsem pět minut. Už jsi umřela? Ne, ještě ne. Ach jo, to to trvá, vzdychla jsem otráveně. Dávala tuhle historku k dobrému celý život.

Až v sedmi jsem se dozvěděla, že se smrt týká i mě. O rok starší bratr se vrátil z domova důchodců, recitoval tam nějakou báseň k Mezinárodnímu dni žen, byl hysterický a brečel, já nechci umřít, nechci, nechci, nechci. Máma přinesla sklenici vody a vyšoupla mě ven, aby to s ním probrala sama. Netrpělivě jsem přešlapovala za dveřmi. Bylo to tak tajemné. Dozvěděl se snad nějaké mystérium, o které jsem ochuzená? Když vyšla z pokoje, zeptala jsem se: Jaké to je, když umřeš? Usneš a víckrát se neprobudíš, odpověděla. A proč se toho bojí? nechápala jsem. Každý se toho bojí, řekla posmutněle. Toho, co bude potom. Já ne, odporovala jsem, co je potom? No právě že nic, pohladila mě po hlavě. Nic nevíš. Nejsi. Už nikdy. A já taky umřu? Taky. A kdy? Doufám, že až budeš stará jako ty babičky v domově. A běž utřít nádobí, postrčila mě do kuchyně.

Večer jsem zalezla do postele a představovala si stáří. Kdy je člověk starý? Před očima se mi zjevila stupnice let: osmnáct jako nekonečně vzdálený milník, nemohla jsem se už dočkat, až budu dospělá, pak kýžená dvacítka, potom třicet, v roce dva tisíce mi bude třicet osm, to už budu hodně stará,  pak čtyřicet a pak…. nad čtyřicet už má stupnice nesahala, tam bylo

velké černé prázdno. Tak tady se už usíná navždy. A zkusila jsem si to představit. To nic. Až nebude nic. Venku bude stát každé úterý naše obouchaná popelnice a já už tady nebudu. Zkoušela jsem to znovu a znovu, oči pevně zavřené, a zničehonic se mi do srdce zaryl dráp nicoty. Už tady nebudu. Už  nikdy tady nebudu. Chtělo se mi  mlátit hlavou o zeď a křičet jako on, já nechci umřít, nechci, nechci, nechci...

Od toho večera jsem na smrt myslela často, stala se z toho taková obcese. Bála jsem se svých představ a přitom se do nich ustavičně  nořila. A ten dráp, který mě nenechal nedechnout, tam stále byl, byl ve mně už navždy. Nedokázala jsem se se smrtí vyrovnat žádným způsobem. Nedokázala jsem uvěřit ve vysvětlení, které nebolelo. Ptala jsem se jednou manžela, byl věřící, já sice už vlastně taky, ale stále plná pochyb, to on byl pevný jako skála: A ty se nebojíš smrti? Ne, odpověděl trochu překvapeně. Proč taky? Pokud nic není, nebudu to vědět. Zavřu oči a nebude nic. Nebudu si to Nic uvědomovat. A tebe ta nicota neděsí? naléhala jsem. Ne. Nebudu si ji uvědomovat. A stejně se to stane, ať se toho bojíš nebo ne, tak proč se trápit? Ano, proč? Bylo to tak rozumné. Ukázněně jsem na velké hrůzné prázdno přestala myslet. Stejně to nezměním, až to přijde, tak to přijde.

Nicota mě nechala vydechnout a pak se mi důrazně připomněla. A hned čtyřikrát během dvou let. Nejdřív si vzala babičku. Vzala je možná silné slovo, babička do ní odešla sama. Bylo jí devadesát a dožívala v domově důchodců. Můžete si říkat, co chcete, ale tam už  to je jenom o čekání na konec. Bez naděje, a pokud máte smůlu a žijete příliš dlouho, tak i bez důstojnosti.

Ještě dva roky předtím se mě zeptala, věděla, že chodím do kostela: A potom něco je, viď? Souhlasně jsem kývla, a v duchu mě napadlo: Je možné, že se bojí umřít?  Copak si ten strach ponesu až do devadesátky?

Pak jsem ji dlouho neviděla, bydlela sice v sousedním městě, ale nač tam jezdit? Nebylo o čem s ní mluvit, nové věci nechápala, na vzpomínky jen pokyvovala a za dvě hodiny nevěděla, že jsem tam byla. Teta jí navštěvovala takřka denně, máma taky občas zajela, tak nač ještě já? Ale ona si najednou vzpomněla, že má někde jedinou vnučku a proč nepřijde? Teta rychle vzkázala, stav se.Šla jsem za ní, seděla v křesle u okna a pozorovala přikrývku. Ahoj, babi, usmála jsem se na ni. Vyděšeně se na mě podívala a zaprotestovala: Ale já vás neznám. Já jsem přece Lina, připomněla jsem s pocitem viny. Její stařecké vodnaté oči, kdysi tak jasně modré, se zalily slzami, Linko, sepjala ruce. Sedla jsem si a začala vyprávět, co je u nás nového, ukazovala fotky dětí a ona jen přikyvovala a upřeně se na mě dívala. A najednou mě nečekaně silně chytila za ruku, takový stisk byste od toho věchýtku nečekali, a řekla nazlobeně: Linko, proč to tak dlouho trvá? Řekni mi, proč to tak dlouho trvá?

Poprvé jsem si uvědomila, že na vysokém věku není požehnaného vůbec nic. Vaše děti jsou staré a sami potřebují pomoc, vnoučata, která jste tak láskyplně opatrovala a hlídala, zapomenou, že existujete. Špatně slyšíte a pokud něco zaslechnete, stejně tomu nerozumíte. Svět je najednou cizí, nerozumíte mu, ale víte, že všechno, čím jste žili a s kým jste žili, je pryč. I ta řeč, kterou jste celý život používali, se mění, slova mají jiný smysl, lidé mluví tak rychle a žijí tak rychle. Ničemu už nerozumíte. Sedíte každý den v křesle a nevíte, jaký je den nebo měsíc. Dají vám najíst a balí vás do plín, je to tak jednodušší, a když na ně zazvoníte, zvedají oči k nebi a povykují: Co zase chcete, babi? Máte právo jen sedět a čekat, čekat na tu s kosou. A tak sedíte den po dni u okna, díváte se ven na krmítko, kde poskakují ptáci, a občas s nadějí kouknete ke dveřím. Nejde už? Kde je? Je vám jedno, jestli něco po tom je nebo ne, chcete, aby TO už bylo.

Skončí to, neboj, řekla jsem hloupě a pokračovala ve zbytečných řečech, které ji nezajímaly. Mlčela, dívala se na mě, trochu se usmívala a občas kývla. Co se jí honilo v hlavě? Nebo to snad bylo jen takové zablýsknutí příčetnosti? Slíbila jsem, že zase přijdu, zamávala mi se slzami ke dveřím.

Už jsme se neviděly. Přestala jíst, uvědomila si, že delší dobu neviděla svou starší dceru a nějak vytušila, že umírá. Nechtěla ji přežít. Všimli si toho až po pár dnech a honem ji převezli do nemocnice. Pánové v bílém moudře pokývali hlavou: dehydratace a podvýživa, dáme jí sondu. Bratranec řekl ne a slíbil, že denně přijdeme a nakrmíme ji. Kdy jindy byste měli mít právo odejít, když ne v devadesáti? Volal mi a já si naplánovala svou poslední návštěvu. S oblíbeným bramborákem a slovy na rozloučenou. Smažila jsem první, když volal znovu. Smrt  kašle na naše plány, přijde si, kdy chce. Vyprovodili jsme ji, malý hlouček pozůstalých, všechny své známé přežila o léta. Nemocná máma plakala. Opřela si hlavu o mé rameno, může ti být, kolik chce, zašeptala, ale když ti umře máma, jsi najednou sirotek. Odešla ti máma.

Druhá na řadě byla teta. Představa prázdna ji nezlomila. Celý život přesvědčená ateistka vytrvala až do konce, žádné  modlitby k pojednou objevenému Bohu se nekonaly. Mně to nevadí, řekla mi. Požila jsem si, je mi sedmdesát, teď už by mě čekaly jen ty špatné roky, vzpomeň si na babičku. Přichází to tak akorát. Postupně likvidovala vše, co by po ní mohlo zůstat, tohle dej tomu, tohle vyhoď, nechala si jenom věci do rakve. Navštívila jsem ji týden před koncem, ležela tam pohublá a vysílená, jenom sípala, ale čišel z ní klid a smíření. Byla to odvaha nebo nedostatek představivosti? Strejda líčil, jak za půl roku oslaví zlatou svatbu a vytáhnou  jídelní servis, který dostali jako svatební dar… neodporovala, ležela na boku a jen se na něj shovívavě podívala. Věděla, že už tady nebude.

A do třetice vztáhla nicota ruku po mámě.  Boj s rakovinou prohrála, nohu měla  hrbolatou od metastáz a její život se změnil v peklo plné bolesti utlumované opiátovými náplastmi. Myslíte si, že jsem se už poučila? Že mi došlo, že tady panuje jiná vůle než ta moje? Ani náhodou. Zase jsem plánovala, držet si tu hrůzu od těla pečlivým rozvrhem byla jediná šance, jak ji zvládnout. Nedělejte to, vážení, neodkládejte slzy. Brečíte potom mnohem víc a nemůžete přestat. Vypadala pořád dobře. Brala silné léky a často zvracela, ale tak nějak klidně a bez námahy, zvykli jsme si na to. Táta se o ni k mému úžasu staral, a tak mohla být stále doma, vleže pletla, dívala se na televizi nebo jen tak podřimovala. Nepřipouštěla si, že se neuzdraví, bránila se smrti jako lev.Bála se jako já? Nikdy jsme o tom spolu nemluvily. Chtěla jsem si vzít volno, až přijde čas,  sednout si k ní a říct ji, jak jsem ji měla ráda, přiznat se k hříškům, které jsem od dětství zatloukala, třeba s ní probrat i věci víry. Až přijde čas. Nemůžete s někým, kdo umírá, probírat poslední věci, když sám nechce začít, jak by to vypadalo? Dodnes nevím, nač jsem vlastně čekala. Že uvidím smrťáka v nohách postele, jak mi kyne? Že dostanu avízo dvacet čtyři hodin předem?

Na konci listopadu  jsem jela na obvyklou návštěvu, ještě jsem se stihla pohádat s manželem, a odjela bez něj, může jet příště, chci mít klid. Druhý den odcházela do nemocnice, protože náplasti už nezabíraly a bolest nebyla k vydržení, tak na týden nebo na dva, než přijdou na správné dávkování injekcí, a pak se zase vrátí domů. Vrátím? nejistě se na mě podívala. Prosím tě, řekni jí, že tam neumře, obořil se na mě táta, nechce tomu věřit a myslí si, že se jí chci zbavit. Jasně, že vrátíš, potvrdila jsem nazlobeně, za týden jsi doma, vždyť mám pro tebe dárek na vánoce. Proč se toho života drží zuby nehty, když už je to jenom bolest a trápení, napadlo mě. Zapomněla jsem na ten dráp nicoty, který mi drásával srdce. Asi ho taky cítila, právě tenkrát. Zničehonic si sundala náušnice, řetízek i hodinky a podala mi je, tady máš, vezmi si to. Svírala jsem je v ruce a nevěděla, co říct, já to přece nosit nebudu, ale odmítnout jsem nemohla, to gesto bylo tak symbolické. Nazí jsme přišli na svět, nazí z něho odcházíme. Přivezla jsem kazetu, že se spolu podíváme, Deník Bridget Jonesové, byl to tenkrát hit. Pustila jsem televizi a občas  ji upozornila na zvlášť povedenou scénu. Většinu času poklimbávala nebo se dívala na strop. Na co myslela? Chtěla o tom začít mluvit, ale nenašla odvahu?

Promarnila jsem poslední společné hodiny, tak hloupě jsem je promarnila. Je tolik věcí, na které jsem se jí chtěla zeptat, tolik věcí, které si vzala do nicoty s sebou. Myslela jsem, že je ještě čas a neslyšela ohlušující zvuk gongu. Druhý den ji odvezli a ten čtvrtý se všechno zlomilo. Seděla jsem u ní, skoro o sobě nevěděla, dávali jí jednu injekci za druhou, už  bylo jedno, jestli na nich bude závislá, jenže nezabíraly a ona šílela bolestí. Mluvila z cesty, motala všechno dohromady, ale najednou se na mě podívala a řekla naprosto jasně: Jsi dobrá dcera. Jen jsem kývla a přemýšlela, do jakého hospice ji odvezeme, přece nemusí tak trpět, tady to jenom neumí, co by člověk chtěl od nemocnice v takovém zapadákově. Zase napůl v bezvědomí cukala nohou, bolí to, bolí, strašně to bolí, sténala. Vracela jsem se domů a brečela z beznaděje. Za kopcem jsem zastavila, vyběhla z auta a začala křičet do černé oblohy: Tak s tím něco udělej! Vezmi si ji konečně, to jsou pořád kecy, jak ten tvůj Ježíš trpěl, jenže trpěl necelý den! Jaká je to útěcha pro lidi, kteří trpí měsíce jako ona? Kteří trpí roky? Bez naděje na slavné vzkříšení, s pohledem do nicoty? Skonči to! Skonči!

Do týdne byla pryč. Ještě jsem odjela na služební cestu a ona umřela čtyři hodiny před mým návratem. Dodnes jsem z toho vyděšená a moc dobře zvažuji, o co Ho požádám. A stále se užírám, jak jsem to zvorala. Její poslední slova ke mně byla: Jsi dobrá dcera. Měla jsem říct, jsi dobrá máma. Byla jsi dobrá máma, díky za všechno. Vím, tohle neřekne spousta lidí, smrt  k jejich blízkým přijde znenadání, ale já tu šanci měla a promarnila, tak hloupě jsem ji promarnila. Na pohřbu jsem si nechala otevřít rakev, cítila jsem, že ji dlužím aspoň poslední pohled. Za týden zestárla o dvacet let. Smrt není vůbec milosrdná, obere vás o všechno. I o milovanou tvář.

A stále ještě nebyl konec, nevěřte, že platí do třetice. Za čtvrt roku jsem se dívala do další rakve, tentokrát tátovy. Zase to jednou přehnal s pitím,  spadl do potoka a utopil se. Když si vzpomenu, jak jsem si dělala hlavu, co budu dělat, až máma nebude! K sobě jsem ho nechtěla a sám by zůstat nemohl. Vyřešilo se to samo. Od té doby beru  starosti tak, jak přijdou, třeba nepřijdou vůbec. Místo nich přišel policista, rozpačitě stál a v ruce žmoulal nějaký papír, máme pro vás špatnou zprávu, řekl s pohledem upřeným do země. Pocítila jsem nekonečno, takový ten zpomalený záběr z filmu, kdy vidíte jednotlivá políčka. Kdo? Manžel? Starší syn nebo ten mladší? Když vyslovil tátovo jméno, málem jsem se rozesmála úlevou. Čekala jsem něco horšího. A pak mi došlo, že mezi mnou a smrtí už nic nestojí. Když zemřou rodiče, jste na řadě vy.

A tak jsem si znovu začala představovat nicotu. Už ne obouchanou popelnici stojící lhostejně a osaměle každé úterý u silnice, ale černé prázdno, velké tiché nic. Bolí to stále stejně jako před čtyřiceti lety, ten dráp je zaťatý v mém srdci už navždy. Jsem zbabělec nebo realista? Můžu doufat až do konce jako můj manžel, tím nic neriskuji, vždyť zklamání nebude mít ke komu přijít. Ale doufat v co? Ve věčnost? Mně slovo věčnost temně zní, zpívá se v jedné písni. Mně taky. Představa věčnosti je strašná. Skoro stejně strašná jako představa nicoty. První den vstanu, pozdravím se s blízkými a zazpívám Bohu spolu s anděly  haleluja. Tisící den vstanu, pozdravím se s blízkými  a zazpívám Bohu spolu s anděly  haleluja. Bilióntý den vstanu…a tak dále, na věky věků. Život bez konce, hojnost a blahobyt, tráva vždycky zelená, vlk s beránkem se přátelsky pošťuchují, ano, je to krásná představa. Na den, na rok, na deset let. Ale na věky? Znáte to nekonečné je čekání na vlak, na toho správného muže, na důchod, na vnoučata…na věčnosti nečekáte na nic. Jste. A je to stejně strašné jako nebýt. Věčnost patří Bohu, na nás je příliš silná. Nebo mám snad věřit v znovuzrození? Co když se narodím jako pátá dcera v nějaké zapadlé africké vesnici? Předurčená k obřízce a ponížení, k pohledu na umírání svých dětí hladem nebo jejich přeměnu v malé zabijáky…to už raději do prázdna, co říkáte?

Každý večer zhasnu a přemýšlím, jestli se ráno probudím. Vlastně trénuji každou noc, jaké to bude. Usínám strašně rychle a nemám sny, odpočívám hluboko zanořená do nicoty. Ráno mě pouští zpátky. Otevírám oči a děkuji za další den, který přibyl na korálcích mého života. Třeba je poslední. Třeba přijde další. Třeba ke mně bude smrt milosrdná a umřu bez bolesti. Třeba ne. Nechci umřít náhle. Je tolik věcí, které si člověk prožije jenom s výhledem na jejich konec. Tolik věcí odkládáme, až na ně bude čas. Teprve ve stínu smrti si uvědomíte, že ten čas je právě tady. Uvědomujete si každou vteřinu, užíváte si každou vteřinu. Dá se ale žít s jízdenkou do Nikam v ruce, když pomyšlení na konečnou stanici tak strašně bolí? Snad ta fyzická bolest přehluší tu psychickou… slabá útěcha, já vím, ale přesto nechci umřít náhle. Za všechno v životě se platí a tenhle účet platíte utrpením.

Ne, nedaří se mi srovnat se s konečností. Rázně zaháním pokušení vybavit si nicotu. A vím, že se mi jednou znovu připomene. Nenechá mě na pokoji a zatne znovu ten svůj dráp. Kdo to bude tentokrát?  Kolika let se musím dožít, abych ji vítala? Co všechno musí člověk prožít, aby pro něj byla vysvobozením? Nechci to prožít. Nechci. A umřít taky nechci. Jenže umřu. Všichni umřeme, to vím už od sedmi let. A bojím se. Stejně jako vy. Já to přiznávám.