Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seII - Svět lva, Dračí země, bezejmenné pohoří
07. 11. 2009
1
1
2260
Autor
Gerrhen
Nový život, narození dalšího tvora by mělo být radostnou chvílí pro všechny okolo, jen ne pro právě narozeného. Tolik křičí, že se mu nechce do krutého světa, zatímco se ostatní radují.
Tvoreček je venku. Tento ale nepláče, už teď ví, že na sebe nesmí zbytečně upoutávat pozornost. Neřve, jen se zvědavě rozhlíží po okolí. Raduje se z něj někdo? Ne, vidí jen šedé hory s bílými vrcholy a pod sebou ze skalní římsy nekonečné zelené pláně, které místy přeřízne modrá žíla řeky. Slyší šumění stromů a zpěv ptáků, cítí vítr, jak se od hvozdu přehnal kolem něj. Ale kde je máma? Proč není vidět, slyšet ani cítit? Odešla bez něj. Nebo snad odletěla? Co to má na zádech? Vypadá to jako dlouhé kosti a mezi nimi silná kůže, kterou může napnout, když kosti roztáhne od sebe. Což takhle je použít? Ale jak? Zamával jimi a vznesl od země, ale výš se bál a také mu došly síly. Jeho tělo a kosti teprve tvrdly.
Dopadl na zem a po chvíli bezstarostně usnul. Máma, pokud ještě žije, je příliš daleko. Neřekne, že si musí najít bezpečné místo v horách, nejlépe jeskyni, aby ho při odpočinku nezabila nějaká šelma.
Nocí po skalních pěšinách v horách se pohyboval další tvor, nepochybně člověk. Rasa, které se za posledních let v této zemi daří nestydatě dobře, přemnožuje se a dostává se do míst, jejichž původní obyvatele ani v nejhorším snu neděsilo pomyšlení, že něco tak malého, ale o to drzejšího, může existovat.
Zkuste jim říct, že je to vaše země. Pro kousek pole, kde nikdy nic pořádného nevyroste, jsou schopni vyhlásit válku. Zkuste jednoho zabít, aby dal pokoj. Budou se v nenávisti rozmnožovat a za pár let, které jsou pro draka jako mrknutí oka, svou nedokonalost a slabost vyváží počtem.
Přesto tento muž již dlouhé měsíce nikoho ze své rasy neviděl. Byl šťastný, že konečně našel zemi, kde jsou lidská města vzdálena dost od sebe, aby se mohl dlouho toulat a nikoho nepotkat. Pro člověka je Dračí země nekonečná a skrývá nepředstavitelné bohatství. Pro křídla draků až tak rozlehlá není, ale milují ji, ne pro přírodní zdroje, nýbrž pro půdu, která je jim otcem a pro vzduch s větrem, kteří je naučí létat dřív než jejich matky.
K právě narozenému se blížil pomalu, ale jejich osudy se měly střetnout tak rychle, že ani jeden nestačí uskočit.
Nejdříve si muž všiml zvláštního objektu vystupujícího ze tmy. Na terase s nevlídnými podmínkami se to jevilo nezvykle, s ostny vystupující ve tmě proti světlejší skále až děsivě, ale nehýbalo se to, tudíž nežilo. Zastavil se a poslouchal. K jeho uším se pomalu doplazil zvuk připomínající klidný tichý dech. Rozžehl na své dlani kuličku teplého oranžového světla, kterou nechal vystoupat asi sáh nad sebe, aby osvětlovala nejbližší okolí. Popošel blíže. To, co mu ve tmě připomínalo něčí hřbet s ostny, byly dračí skořápky, jejichž barva byla úplně stejná jako většiny kamenů v okolí. Ještě nikdy dračí skořápku ani vejce neviděl, jen věděl, že dokud se drak nevylíhle, jeho vejce barvou, tvarem i tvrdostí připomíná veliký balvan. A že je nejzranitelnější první den po vylíhnutí.
A mezi tou zpola vyschlou slupkou ležel tvor, který svým rostoucím tělem způsobil prasknutí vejce. Dračí mládě veliké asi jako on sám. Začal přemýšlet. Když ho tady nechá, mládě možná nebude mít příště takové štěstí a druhý tvor ho zneužije buď k získání peněz, nebo potravy. Osobně z draka netoužil získat ani jedno. Také si uvědomoval, že ho sice právě vylíhlý drak nedokáže zabít, ale jeho matka ho uvidí na míle odtud a přiletí rychleji než vítr. Před jejím ohněm se v otevřené krajině nikam neschová. Bude lepší zmizet.
Když se otočil, ozvaly se za ním tiché zvuky, z nichž první polovinu slyšel, a druhá mu vplouvala do mysli telepatií. Za chvíli k jeho uším a mysli doletěly další, podobné předchozím. Zpozorněl. Nebylo pochyb, že se dráče probudilo. Až nyní si uvědomil světlo nad sebou. Potichu proklínal své bláhovství, ale nezhasl ho. Až napotřetí rozeznal, že dráče mluví svým rodným jazykem, který už dlouho neslyšel, naposledy snad před padesáti lety, když z něj skládal zkoušky na prestižní škole magie.
Přeložil si, že se ho ptá, kde je máma. Otočil se a spatřil obrovské smaragdové oči třpytící se v jeho světle jako dva měsíce v úplňku.
Muž odpověděl, že neví, kde má mámu.
Drak řekl, že na ni čeká od doby, kdy nahoře hořela obrovská koule a dokázala udělat i druhé dráče ležící na zemi, které se kolem něj pomalu pohybovalo, i když se hodiny nepohnulo.
Muž řekl, že už se nevrátí, když uslyšel otázku proč, nevěděl, zda má říci pravdu, ale velice rychle poznal, že ji před těma obrovskýma očima nikam neschová. Nakonec ho dohnaly k tomu, aby řekl, že vše, co dráče vidělo, když hořela ta veliká koule, patří drakům, ale lidé, kteří přišli do jejich země hledat zlato a drahé kamení, draky zabíjejí, aby jim nestáli v cestě. Draci totiž cítí, jak jim lidé kradou jejich země a stahují se do hůře přístupných míst, aby znovu nalezli svůj klid.
Najednou se dráče zeptalo, zda vejce, z něhož se vyklubalo, je dračí.
Muž přikývl.
Pokračovalo, že muž nemůže být drak. Nemá pařáty, křídla a nosí na sobě vícero kůži. Kdo je?
Člověk.
Zabil jeho mámu?
Ne, nikdo ji nezabil, musela odletět, upoutat na sebe pozornost a dát dráčeti aspoň malou šanci přežít.
Dráče se odklonilo a řeklo, že je rádo, že ho tam nechala. Může naklást další vejce.
Dlouho stáli proti sobě a mysleli na stovky svých věcí. Potom muž protrhl ticho s tím, že jestli tam zůstane, zahyne.
Dráče zvedlo oči s otázkou, zda si to přeje.
Muž zakroutil hlavou, že rozhodně ne.
Tak mi pomoz přežít.
Jak?
Dráče chvíli přemýšlelo a potom řeklo, že jediné, co umí, je přemýšlet a mluvit. Neumí létat a chrlit oheň. Pomoci přežít znamená naučit ho tyto dvě činnosti a vyhnat lidi z dračí země.
Muž namítl, že mu nemůže pomoci vyhnat celou jeho rasu. Kam by šli?
Země draků je jen jedna, ale zemí lidí desítky. Lidé mají vždy kam jít, ale draci ne, protože všude budou nenáviděni a považováni za vetřelce po právu. Ale v jejich zemi můžou nenávidět po právu oni.
Muž řekl, že je výjimečný drak. Neslyšel o žádném draku, který by tak brzy po narození dokázal cílevědomě myslet a plánovat tak daleko dopředu. Výjimečnost je nebezpečná.
Dráče odtušilo, že mu muž nepomůže.
Muž přitakal. Tasil svůj meč a přitom ještě řekl, že ho musí zabít. Neútočil však hned, nejdříve musel najít místo, kudy by nejsnadněji a nejúčinněji projelo ostří přes tvrdnoucí šupiny. V té malé chvíli se v dráčeti probudil pocit, který ještě nepocítilo. Strach o život, který dokáže zrychlit běh, rozvázat jazyk i zostřit zrak.
Právě kvůli strachu o svůj načatý život se v okamžiku, kdy se muž rozhodl k útoku, odlepil od země, vzdušný vítr zacloumal útočníkem a poslední, co viděl při znovuzískávání rovnováhy byl oslnivý záblesk, když na něj mířil sloup spalujícího.
Drak prohodil k hromádce popela a dohořívajících kostí, že ho stejně naučil, co potřeboval. Potom se nejistým letem odebral kamsi, kde si myslel, že by mohl najít své příbuzné.
Tvoreček je venku. Tento ale nepláče, už teď ví, že na sebe nesmí zbytečně upoutávat pozornost. Neřve, jen se zvědavě rozhlíží po okolí. Raduje se z něj někdo? Ne, vidí jen šedé hory s bílými vrcholy a pod sebou ze skalní římsy nekonečné zelené pláně, které místy přeřízne modrá žíla řeky. Slyší šumění stromů a zpěv ptáků, cítí vítr, jak se od hvozdu přehnal kolem něj. Ale kde je máma? Proč není vidět, slyšet ani cítit? Odešla bez něj. Nebo snad odletěla? Co to má na zádech? Vypadá to jako dlouhé kosti a mezi nimi silná kůže, kterou může napnout, když kosti roztáhne od sebe. Což takhle je použít? Ale jak? Zamával jimi a vznesl od země, ale výš se bál a také mu došly síly. Jeho tělo a kosti teprve tvrdly.
Dopadl na zem a po chvíli bezstarostně usnul. Máma, pokud ještě žije, je příliš daleko. Neřekne, že si musí najít bezpečné místo v horách, nejlépe jeskyni, aby ho při odpočinku nezabila nějaká šelma.
Nocí po skalních pěšinách v horách se pohyboval další tvor, nepochybně člověk. Rasa, které se za posledních let v této zemi daří nestydatě dobře, přemnožuje se a dostává se do míst, jejichž původní obyvatele ani v nejhorším snu neděsilo pomyšlení, že něco tak malého, ale o to drzejšího, může existovat.
Zkuste jim říct, že je to vaše země. Pro kousek pole, kde nikdy nic pořádného nevyroste, jsou schopni vyhlásit válku. Zkuste jednoho zabít, aby dal pokoj. Budou se v nenávisti rozmnožovat a za pár let, které jsou pro draka jako mrknutí oka, svou nedokonalost a slabost vyváží počtem.
Přesto tento muž již dlouhé měsíce nikoho ze své rasy neviděl. Byl šťastný, že konečně našel zemi, kde jsou lidská města vzdálena dost od sebe, aby se mohl dlouho toulat a nikoho nepotkat. Pro člověka je Dračí země nekonečná a skrývá nepředstavitelné bohatství. Pro křídla draků až tak rozlehlá není, ale milují ji, ne pro přírodní zdroje, nýbrž pro půdu, která je jim otcem a pro vzduch s větrem, kteří je naučí létat dřív než jejich matky.
K právě narozenému se blížil pomalu, ale jejich osudy se měly střetnout tak rychle, že ani jeden nestačí uskočit.
Nejdříve si muž všiml zvláštního objektu vystupujícího ze tmy. Na terase s nevlídnými podmínkami se to jevilo nezvykle, s ostny vystupující ve tmě proti světlejší skále až děsivě, ale nehýbalo se to, tudíž nežilo. Zastavil se a poslouchal. K jeho uším se pomalu doplazil zvuk připomínající klidný tichý dech. Rozžehl na své dlani kuličku teplého oranžového světla, kterou nechal vystoupat asi sáh nad sebe, aby osvětlovala nejbližší okolí. Popošel blíže. To, co mu ve tmě připomínalo něčí hřbet s ostny, byly dračí skořápky, jejichž barva byla úplně stejná jako většiny kamenů v okolí. Ještě nikdy dračí skořápku ani vejce neviděl, jen věděl, že dokud se drak nevylíhle, jeho vejce barvou, tvarem i tvrdostí připomíná veliký balvan. A že je nejzranitelnější první den po vylíhnutí.
A mezi tou zpola vyschlou slupkou ležel tvor, který svým rostoucím tělem způsobil prasknutí vejce. Dračí mládě veliké asi jako on sám. Začal přemýšlet. Když ho tady nechá, mládě možná nebude mít příště takové štěstí a druhý tvor ho zneužije buď k získání peněz, nebo potravy. Osobně z draka netoužil získat ani jedno. Také si uvědomoval, že ho sice právě vylíhlý drak nedokáže zabít, ale jeho matka ho uvidí na míle odtud a přiletí rychleji než vítr. Před jejím ohněm se v otevřené krajině nikam neschová. Bude lepší zmizet.
Když se otočil, ozvaly se za ním tiché zvuky, z nichž první polovinu slyšel, a druhá mu vplouvala do mysli telepatií. Za chvíli k jeho uším a mysli doletěly další, podobné předchozím. Zpozorněl. Nebylo pochyb, že se dráče probudilo. Až nyní si uvědomil světlo nad sebou. Potichu proklínal své bláhovství, ale nezhasl ho. Až napotřetí rozeznal, že dráče mluví svým rodným jazykem, který už dlouho neslyšel, naposledy snad před padesáti lety, když z něj skládal zkoušky na prestižní škole magie.
Přeložil si, že se ho ptá, kde je máma. Otočil se a spatřil obrovské smaragdové oči třpytící se v jeho světle jako dva měsíce v úplňku.
Muž odpověděl, že neví, kde má mámu.
Drak řekl, že na ni čeká od doby, kdy nahoře hořela obrovská koule a dokázala udělat i druhé dráče ležící na zemi, které se kolem něj pomalu pohybovalo, i když se hodiny nepohnulo.
Muž řekl, že už se nevrátí, když uslyšel otázku proč, nevěděl, zda má říci pravdu, ale velice rychle poznal, že ji před těma obrovskýma očima nikam neschová. Nakonec ho dohnaly k tomu, aby řekl, že vše, co dráče vidělo, když hořela ta veliká koule, patří drakům, ale lidé, kteří přišli do jejich země hledat zlato a drahé kamení, draky zabíjejí, aby jim nestáli v cestě. Draci totiž cítí, jak jim lidé kradou jejich země a stahují se do hůře přístupných míst, aby znovu nalezli svůj klid.
Najednou se dráče zeptalo, zda vejce, z něhož se vyklubalo, je dračí.
Muž přikývl.
Pokračovalo, že muž nemůže být drak. Nemá pařáty, křídla a nosí na sobě vícero kůži. Kdo je?
Člověk.
Zabil jeho mámu?
Ne, nikdo ji nezabil, musela odletět, upoutat na sebe pozornost a dát dráčeti aspoň malou šanci přežít.
Dráče se odklonilo a řeklo, že je rádo, že ho tam nechala. Může naklást další vejce.
Dlouho stáli proti sobě a mysleli na stovky svých věcí. Potom muž protrhl ticho s tím, že jestli tam zůstane, zahyne.
Dráče zvedlo oči s otázkou, zda si to přeje.
Muž zakroutil hlavou, že rozhodně ne.
Tak mi pomoz přežít.
Jak?
Dráče chvíli přemýšlelo a potom řeklo, že jediné, co umí, je přemýšlet a mluvit. Neumí létat a chrlit oheň. Pomoci přežít znamená naučit ho tyto dvě činnosti a vyhnat lidi z dračí země.
Muž namítl, že mu nemůže pomoci vyhnat celou jeho rasu. Kam by šli?
Země draků je jen jedna, ale zemí lidí desítky. Lidé mají vždy kam jít, ale draci ne, protože všude budou nenáviděni a považováni za vetřelce po právu. Ale v jejich zemi můžou nenávidět po právu oni.
Muž řekl, že je výjimečný drak. Neslyšel o žádném draku, který by tak brzy po narození dokázal cílevědomě myslet a plánovat tak daleko dopředu. Výjimečnost je nebezpečná.
Dráče odtušilo, že mu muž nepomůže.
Muž přitakal. Tasil svůj meč a přitom ještě řekl, že ho musí zabít. Neútočil však hned, nejdříve musel najít místo, kudy by nejsnadněji a nejúčinněji projelo ostří přes tvrdnoucí šupiny. V té malé chvíli se v dráčeti probudil pocit, který ještě nepocítilo. Strach o život, který dokáže zrychlit běh, rozvázat jazyk i zostřit zrak.
Právě kvůli strachu o svůj načatý život se v okamžiku, kdy se muž rozhodl k útoku, odlepil od země, vzdušný vítr zacloumal útočníkem a poslední, co viděl při znovuzískávání rovnováhy byl oslnivý záblesk, když na něj mířil sloup spalujícího.
Drak prohodil k hromádce popela a dohořívajících kostí, že ho stejně naučil, co potřeboval. Potom se nejistým letem odebral kamsi, kde si myslel, že by mohl najít své příbuzné.