Kdo na druhém konci Stébla?

ve druhé strofě se lyrický subjekt vzpírá pochmurnosti vykresleného obrazu; vnitřní radost jde dokonce tak daleko, že nekuřáckému lyrickému subjektu chutná pachuť partnerova cigaretového ozónu vše je přijatelné a řešitelné, zmítá-li lyrickým subjektem ničím neodůvodněná radost; takovou záplavu optimismu však zná každý, přichází si kdy se jí zachce, někomu nikdy neodchází (to jsou ti nejšťastnější);

dovětek se vrací k prvnímu verši první strofy a s lehkou obměnou připomene opět “nespočet louží”;

Úvaha: ocenitelné je, že si autor uvědomil sám, co se na této básni nejvíce povedlo, je to obraz nespočtu louží; ten obraz je pro každého libovolně představitelný; rozsah pojmu nespočet je dostatečně obecný, aby mohl patřit všem. Ocenitelná je snaha rozprostřít ve druhé strofě optimismus, který by měl každého nakazit. Nicméně báseň proto nezavdává žádné důvody. Jen konstatuje, že lyrický subjekt má optimismu přehršel. Toto povzbuzení je zřejmě onou mimoestetickou hodnotou, s níž se řada čtenářů identifikuje, přivlastní si tuto nabízenou energii a stačí jim k ocenění celého dílka. Čtenáři vůbec mají sklony sdílet a věřit radosti druhých pokud štastlivé osůbky znají a nebo s nimi komunikují. I já, coby nesmlouvavý kritik, věřím v dobré úmysly autorky, potažmo lyrického subjektu. Ale stačí k poezii pouze tato důvěra a nic navíc netřeba? Pak by nejzdařilejší básní muselo být již přání všeho nejlepšího. Každé povzbuzení, každý kompliment, každý projev přízně - to vše jsou skutečné básně. Všechno ostatní jen zdržuje od konzumu nadbíhání, kterému jsme tak uvykli díky reklamnímu průmyslu. Kdyby měl člověk spočítat, kolikrát za den nás reklamní masáž probere k samostatnosti, dokonalosti, zdraví apod., neměl by čas ani na esemesky…

Pravda, autorka zde nemluví přímo k nám, povzbuzuje svého vyvoleného, ale to je právě aspekt oné speciální důvěry, kdy jí přiznává tolik čtenářů nárok na hodnotu a kvalitu oceněnou tipem. Nahlížíme tak fiktivně jakoby do soukromí lyrického subjektu, dostáváme příležitost úcastnit se povzbuzování a chtěli bychom sami mít takového smíška, který nám odpustí i zápach cigaret.

Smůlou kritika je, že ve všem vidí prostředek a potom nevidí hodnotu, řekne si zde mnohý čtenář. Smůlou kritika je ovšem navíc i to, že přečetl již mnoho podobných básní. Je sice pravda, že na Písmáku jsou texty s vyplazeným jazykem taškařice vedle většiny textů žalujících na samotu, milostný neúspěch, na celej svět - kurva, na generační vykolejenost v menšině, ale literatura se neodehrává jen na Písmáku nebo jen na internetu a nejen včera a dnes. Pokud by se zde kritik měl vzdát nároku na originalitu sdělení a obrazu, nemělo by to být nějak kompenzováno? Je však vůbec originalita zátěží, nepotřebným haraburdím? Chceme se vidět jen takoví, jaké se známe? To je náš cíl? Pokud ano, jsme zde všichni na nejlepší cestě vytvořit literární sektu kýčovitých povzbuzování. Nežiju na Marsu, abych neviděl jak současná generace náctiletých prožívá přátelské svazky provázené neustálou komunikací, setkáváním, obdarováváním. Leckdy z toho vzniká dojem, že mladí založí komuny a budou žít ve společenství obklopujícím nějaká optimistická guru. Není už na čase říci, že kritika “tohle” nemůže pochopit? Klasický svět vycházející z desatera považoval a stále považuje mezilidskou přízeň za samozřejmost. Dnes je odvaha dodat někomu optimismus “novou originalitou”. S tím samozřejmě nemohu souhlasit, ale také to nepovažuji za nijak škodlivé. Věřím, že je to etapa. Že se skutečný život zas odněkud objeví a nějaké autory i čtenáře svou svěží a jasnozřivou plností oslní a zase bude originalita ceněna.

Pád originality je ovšem závažná věc. Je samozřejmé, že v době, kdy jsou natolik dostupné prostředky k uplatnění vlastní tvorby, musí nutně produkční moment - zdánlivě inovační mnohost převažovat nad rozpoznáním a potřebou skutečné kreativity či objevováním. Objevování je riskantní, může se stát, že váš objev nikdo nepochopí a zůstanete s Černým Petrem v peněžence sami mezi bezdomovci. Časy elity, intelektu, duchaplnosti a ctností jsou nenávratně pryč. Nač se zdržovat hloubkovými sondami, když je všechno jasné a dávno objevené. Nejdůležitější je udržet a uhájit si svou radost, optimismus, štestí. Napadá mne nakonec, že jsem se vlastně zatím nedobral toho, proč se báseň jmenuje “Stébla”. Zdálo by se to zanedbatelné, ale název básně je velice důležitý. Rozhodně by báseň měla svůj název podepřít, abychom mohli nabýt skromného uspokojení z porozumění tématu. V daném textu nic o chytání se stébla nenajdeme. Nechce se mi věřit, že by těmi stébly měly být cigarety… Takže jen nějaký asociační šotek? Tomuhle tajemství asi na kloub nepřijdu…

Závěr: nemohu předložený text považovat za plnohodnotnou či plnotučnou poezii. Nehledě k výtkám ohledně formální způsobilosti jsem navíc přesvědčen, že kýč zůstává kýčem, i kdyby byl sebelépe ospravedlňován, vysvětlován, zakrýván. Kýčem je zejména lakování skutečnosti narůžovo, ale i vzorová nápodoba úspešného sama sebe resp. Téhož, co mi již prošlo a zabralo to u většiny čtenářů; je to také kýč dojímavý, který burcuje svědomí Evropana, aby poslal peníze chudákům do Afriky nebo kamkoliv někomu potřebnému. Takový kýč je prospěšný a potřebný, možná i tento imressivní je prospěšný a potřebný, pozoruhodnou poezií ovšem nikdy nebude, protože život je neskonale složitější a klade ve skutečnosti na člověka značné nároky, jež lze zjednodušujícím a redukujícím kýče vždy jen odložit. Je možno s neustálým odkládáním život neprožít ve všech jeho možných aspektech a nuancích a eschatologických bolestech (kontaktu se smrtí), ale o to více nároků na uchopení životních zklamání potom na člověka čeká. Tím nevytýkám této jedné básni poetickou neoprávněnost mezilidského povzbuzení, ale u této jedné z mnoha podobných zmiňuji značně alternativní možnost vidění světa a jeho poetického zkoumání.