Podařený výlet

Podařený výlet

Jezero šumí svou píseň samoty. Slyším jen tiché ššš, jak malé vlnky naráží do strmých stěn břehu.  Nikde není slyšet živáčka či ptáčka. Cítím chlad. Tělo mám ztuhlé a bolavé. Nic si nepamatuji. Oči stále zavřené. Opatrně zvedám ukazováček. Výborně dokážu s ním hnout. Postupně palec, malíček a prostředníček s prsteníčkem. Pomalu si ohmatám obličej. Zdá se být v pořádku. Ale mám pocit, jak kdybych nežila. Za nějakou dobu pohnu i s druhým ukazováčkem, palcem a malíčkem s prsteníčkem a prostředníčkem. Mnu si oči, jsou lehce oteklé. Otevírám, ne nejde to. Znovu se o to pokouším.  Bolí to. Najednou mi projede silná bolest zády. Nedokážu ani ucuknout. Co to se mnou je? Ležím na zádech, ale nohu mám pod nimi. Pokouším se opět otevřít oči. Ano! Mlha? Ne, jen nevidí m ostře. Mžourám do tmy, teda pokud je tma. Chvilku to trvá. Ano, je tma. Je jasná noc na nebi rozeznávám světlé flíčky. Asi hvězdy.  Snažím se pohnout hlavou. Spánkem mi projela silná bolest. Ne, já krvácím. Jak jsem se tu ocitla?

Vybavuji si, polibek, teplý vlahý polibek. Nějaká holčička v roztomilých zelených šatičkách mi ho vtiskla na tvář. Šarlotka, tak sem jí říkala. Moje dcera? Nemohu si vzpomenout. Začínám se třást. No tak, vzpomeň si na něco! Křik hrozný křik. Au, to bolí. Bolestí zavřu oči. Po tváři mi stéká slza. Vybavuji si tvář muže. Hezký, velice pohledný a smějící se na mě. „Slibuji, že tě budu vždy ctít jako svou manželku.“ Obraz zmizel. V dálce slyším zvuk motoru. „Pomoc.“ dere se z mých rozpraskaných úst. Jako by to říkal někdo jiný. Chraplavý tichý hlas. Hlas motoru zmizel. Cosi teplého mi stéká po čele. Teplá tekutina se přehoupne přes obočí a utíká dál, přes oko, po nose až na tvrdou zem. Opatrně se přehoupnu na bok. Ta bolest! Noha, která je tak nešťastně skroucená pode mnou, je nehybná. Nemůžu s ní pohnut. Ach.

Vydechla jsem a  ztratila vědomí. Kolem prolétl netopýr. Tiše zapištěl. Můra, která zachytila jeho signál, padala volným pádem k zemi. Předstírala smrt a těsně nad hlavou bezvládného těla vyrovnala svůj let. Unikla tak ze spárů svého nepřítele.

 Opět jsem otevřela oči. Co se to stalo? Omdlela jsem? Ležím tady dlouho? Jsem mrtvá? Kdo jsem? Hlavou mi opět projela silná bolest a já si vzpomněla na ten křik. „Furt mluvíš jen o jednom! Chci k moři, chci k moři, chci k moři. Já k moři nechci a nepojedu s tebou, ani kdyby padaly trakaře a slepice nám snesla zlaté vejce.“ „Tak pojedu s někým jiným.“ Plesk. Přilétla mi facka. Vrhám na něj ten nejhorší pohled, jaký jsem schopná vyčarovat a odcházím. Najednou jsem si vzpomněla na něco jiného, na toho samého muže, co mi sliboval věrnost a lásku „Miláčku, nezlob se na mě. Nechtěl jsem tě udeřit. Prosím odpusť mi.“ Žádná odpověď. „ A s kým bys tam chtěla jet? Já se rozhodl, že bych s tebou klidně jel. Ale jedině autem…“ Ticho, jen to tiché šumění. Převalila jsem se na břicho. Jednou nohou už můžu hýbat. Teplý větřík mi zcuchal vlasy a já zase otevírám oči. Hlavu mám na pokraji srázu. Dole cosi plechového zaskřípělo. Vybavila se mi holčička stejná jako předtím. „Mami, a budou u moře i krabi?“ Bylo jí asi pět let. Moře milovala stejně jako já.

 Proboha! Opět jsem uslyšela křik, ale jiný. Tentokrát jsem ujížděla autem. Neřídila, řídil ten muž. Na jméno si nemůžu vzpomenout. „Pořád jsi chtěla k moři. Tady to máš! Zácpa na dálnici! A žádná objížďka.“ „Prosím tě zpomal. Měl jsi zůstat na dálnici. Tahle silnice není zakreslená na mapě.“ „No a co! Chtěla jsi k moři! Tak tady to máš!“ agresivita hulváta vzrůstala.  „Prosím tě zpomal.“  Žadonila jsem. „Mamí já se bojím.“ Kňourala vzadu Šarlotka. „Drž hubu!“ zařval vztekle a šlápl na plyn. Na kluzké vozovce auto dostalo smyk. Opět jsem byla zpět na tvrdé zemi. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem vidět co je dole. Hořké slzy mi stékaly po tváři. Věděla jsem co je dole! Za všechno můžu já! To já chtěla k moři. To já naléhala! Rozbrečela jsem se ještě víc. Jediná já se nepřipoutala. Né!