1.1

     Probudil jsem se. Nechápal jsem ani kdo jsem (či snad co) jsem, jaký je rok, kde to jsem. Jen jsem nějakým způsobem zjistil, že jsem naživu. Instinktivně jsem se podíval na svou pravou ruku, kde byly mé hodinky. Samozřejmě stály. Ukazovaly 11 hodin a 4 minuty. Sklíčko i vteřinová ručička byly tatam. Dalším bodem programu bylo to, že jsem si snažil protřít oči. S velkými obtížemi jsem ruce zvednul a posunul k obličeji. Byl jsem zesláblý. Velmi zesláblý. Při cestě ruk k očím jsem zavadil o plnovous. To mě trochu vylekalo. Sice jsem si nic nepamatoval, ale nějak mi prostě k sobě plnovous neseděl. Že bych si nepamatoval opravdu nic a ta osobnost, která se probudila neví opravdu nic o té osobnosti, která předtím usla, či cokoliv jiného to bylo? Protřel jsem si oči a konečně zaostřil na prostředí kolem sebe. Vypadalo to jako nějaká stará půda, ale stále jsem nechápal, kdeže to jsem. V téhle poloze jsem moc neviděl. Řekl jsem si, že se pokusím aspoň posadit, jenže jak břišní, tak zádové svalstvo odmítalo poslušnost. Opět zafungoval instinkt. Otočil jsem se na břicho a začal jsem se plazit k nejbližšímu sloupu, na němž stála střecha. S jeho pomocí a za použití zbytku sil jsem se posadil. Konečně. Alespoň částečně vertikální poloha.
      Kolem mě byla opravdu půda. Byla velmi zaprášená a já jsem seznal, že i mé šatstvo nepatří k nejčistším. Kostkovaná košile, maskáčové kalhoty. Kdo jsem to ksakru byl? Copak tohle k sobě vůbec jde? Byl jsem způlky voják a způlky člen hnutí grunge? Pomalu se mi vracel sluch... O pár metrů níže jsem zaslechl povědomé tóny. Jako když něco znáte z dětství, ale potom to několik (třeba i desítek) let nevidíte, neslyšíte, necítíte. Byly to známé tóny a líbily se mi. Řekl jsem si, že zjistím, co to hraje; však najednou ačal jsem vnímat i jiný zvuk. Nejdřív slabý, poté čímdál silnější. Ten zvuk se mi nelíbil. Nevím věru, k čemu bych ho přirovnal. Něco jako... sekačka na trávu... ale zvuk jemnější, ne tak drsný. Byl to nějaký motor, ale příliš silný na automobil... Že by letadlo? To by sedělo, protože zvuk nešel zdola, ale spíš se ozýval nade mnou. Možná helikoptéra. A asi nebyla jedna.
      Pak se rozsvítilo. Skrz střechu pronikaly paprsky. Nevím jak, nechápal jsem to, ale světlo procházelo skrz a osvětlovalo vše kolem. Se zbytky sil jsem se rozhodl skoncovat. Tato situace se mi nelíbila a Musel jsem se dostat z půdy. Odplazil jsem se ke schodům a snažil jsem se slézt dolů. Avšak po 2 schodech mi ruka stoupla do čehosi slizkého, nevábně páchnoucího, a následně podjela. Dole jsem byl rychleji, než bych si kdy plánoval.
      Tady mě nenajdou, řekl jsem si. Schoval jsem se pod schody a čekal, až zvuky utichnou, či přinejmenším zeslábnou. Ale aspoň jsem se dostal blíže těm libým tónům, které jsem slyšel dříve. Bylo to tanglicky, to jsem poznal. Zdá se, že nemám paměť pryč celou, jen ... možná (jen) pár let? Nevěděl jsem o sobě nic. Naprosto nic. Akorát díky svému hustému plnovousu, který zjevně nebyl jen výsměchem maskérky, bych si odhadoval minimálně 30, či spíše 35 let. Vlasy také nebyly z nejkratších a ani ne z nejdelších, místy už prošedivělé. Takže to by vypadalo spíše na 40 let. Za každou cenu jsem chtěl zjistit, kdo je ta osoba, kterou jsem já. Nevěděl jsem, jak jsem se sem dostal, proč jsem byl sakra na půdě, jak dlouho jsem tam ležel a jediná moje aktivita byla, že mi rostly vlasy a vousy. Začaly mi mravenčet nohy. Něco, jako když sedíte několik hodin skrčeně a pak nevíte, co dělat, protože to vypadá, že vám noha upadne. Byl to strašný pocit, ale já aspoň zjistil, že mám v nohách cit. Ač je ten cit takovýhle a není příliš záviděníhodný. Pokusil jsem se pohnout palcem u nohy, ale bylo ještě příliš brzy na tyto experimenty s vlastním (od pasu dolů ještě veskrze bezvládným) tělem.
Tóny se ozývaly pořád. Stále stejný monotón, stále stejná písnička, přicházející kdesi z dávné minulosti a přitom jen asi 5 metrů ode mě. Mozek byl ještě příliš ospalý, po tom studeném restartu, který před pár hodinami zažil, a tak jsem nestíhal pobrat text, o čem se tam zpívá. Jediná slova, která jsem přes dveře zaslechl a která mi dávala nějaký smysl, byla slova "eye", nebo to bylo možná "eyes"? Potom slovo "face" a taky slovo "sun". Ale byly to jen záblesky, záblesky mé polorozbořené mysli, která čekala na rekonstrukci, či spíše na novou výstavbu. Byl jsem rád, že zůstaly alespoň základy.
      Zvuk sekačky na trávu velice zvolna utichal a světla na půdě pomalu ubývalo. To znamenalo jediné. Pravděpodobně přestali mít o tento dům zájem a opouštějí ho. A nebo... nebo hledali mě? A pokud ano, hledali mě, proto, že mě někdo hledá a nebo proto, že jsme něco udělal? Či mě dokonce hledají proto, že jsem něco neudělal?! Dostal jsem strach. Ale věřil jsem svým původním instinktům, které mi velily schovat se. Proto jsem raději zůstal ve stínu a raději jsem počkal, až skutečně zvuky ustanou.
Musel jsem čekat... Čekat stále a znovu... Čekal jsem až do naprostého spánku...

---