Životní

 „Vyhodili tě?“ opakuje nevěřícně máma. Táta si čte nezaujatě noviny a nejspíš ani nepochytil, co právě říkám.

„Ano, dnes večer si mám přijít pro svoje věci. Potíž je v tom, že nemám kde bydlet. Byla to pracovní ubytovna a z té mě teď vyhodí. Potřebovala bych u vás na chvíli zůstat.“vysvětluji hořečně.

Máma se podívá na tátu, ten odloží noviny a široce se na mě usměje.

„Annie, samozřejmě u nás můžeš na pár dní zůstat. A co se týče práce, možná bych se mohl poptat u nás ve firmě a…“ říká táta, ale už ho neposlouchám. Jakmile začne mluvit o práci v jeho firmě, je jasné, že nepřijde nic záživnějšího. Pracuje jako účetní ve firmě na kabelky. No jo, zní to trochu divně, ale to je můj táta. Naštěstí většinu času trávím mimo domov a tak se úspěšně vyhýbám jeho debatám o látkách a barvách, které k sobě ladí. Minule si dokonce navrhl vlastní kabelku.

A máma? V šestnácti letech se dala k hasičům a už jí to zůstalo. Proto nikdy nechci mluvit o tom, co moji rodiče dělají.

„A proč tě vyhodili?“ zajímá se máma.

„Nevím, potřebovali prostě propustit nějaké lidi. Nebyla jsem jediná. Sekretářku můžu dělat kdekoliv.“prohodím jakoby nic. Táta se zamračí a radši se znovu začte do novin.

Je půl jedné odpoledne a já dojídám dezert u našich v kuchyni. Navíc nezaměstnaná a v podstatě bezdomovec. To je život, řekl by táta.

„No, budu už muset jet. Chci se podívat po pár inzerátech, které jsem si našla v novinách a navíc si potřebuju vystěhovat všechny věci jak z bytu, tak z kanceláře. Večer se vrátím.“ oznamuji jim.
„Dobře, budeme tě čekat.“ odpovídá máma. Táta jako obvykle zabručí. Hbitě shrábnu klíčky od auta ze stolu a oblíknu si šedou mikinu s kapucí. Nakonec je ještě oba líbnu na tvář a už si to mířím k mému autíčku. To jediný mi ještě zbylo. Není sice nejnovější, ale pro mě je velké až moc a ta modrá barva je skvělá.

Nasednu do něj a automaticky si pustím rádio. Otočím klíčkem a můžeme vyrazit. Nejdříve sehnat nový byt. Peněz sice nemám moc, ale špatně na tom zase taky nejsem. Minulý zaměstnání mě slušně živilo. Třeba najdu něco ještě lepšího.

Tak jo, nejlepší byt, co jsem našla, by měl být někde tady. Hledám číslo osm. Ulice je úzká a moc lidí tudy neprojde. Míjím asi dva obchody s potravinami a jednu drogerii, jinak nic. No tak, pět, šest, sedm. Tady to je! Ale něco tady nehraje. Je tu kavárna, i když to vypadá, že nad ní by mohl být byt, ale ten určitě bude patřit majiteli. Zkusit se má vše a tak vejdu do kavárny. Sedí tady pár lidí a ticho narušuje pomalá píseň hrající potichu z rádia. Barmanka vaří kafe a snad si mě ani nevšimla. Jud za ní.

„Promiňte, ale v novinách jsem se dočetla, že tady sháníte nájemníka.“ říkám slečně za barem. Má černé společenské kalhoty a rudou košili. Na prstě se jí skví zlatý prsten a na ruce náramek. Zvedne ke mně oči.

„Běžte po schodech nahoru a zaklepejte na první dveře zprava.“ radí mi.

„Děkuji.“ odpovídám.

Byt nad kavárnou? Zajímavé. Vydám se tedy podle barmančiny rady po schodech nahoru. Pak se přede mnou objeví úzká dlouhá chodbička s mnoha dveřmi po stranách. Vzhůru doprava! Zaklepu na dveře.

„Dále.“ slyším říkat mužský hlas.

Vejdu dovnitř a rázem se ocitám v kanceláři. Po pravé straně je podél zdi luxusní černá pohovka s bílými polštářky. Vlevo je stůl, za nímž sedí dobře upravený a vypadající muž. Má krátké černé vlasy a zapisuje něco soustředěně do papírů. Všude je čisto a květinám se tu vesele daří. Muž ke mně pozdvihne svůj obličej. Má neuvěřitelně modré zářící oči.

„Posaďte se prosím.“ řekne hlubším hlasem a pokývne na pohovku. Udělám, co mi řekne.

Dál si něco píše. Čekala bych, že se zeptá, co potřebuji, ale klidně si píše dál a tak je kolem jenom ticho. Po pěti minutách to už nevydržím.

„Promiňte, ale barmanka dole říkala…“ nedořeknu. Zvedne ke mně totiž svůj pohled a tím mě zmrazí.

„Máte ráda, když spolu umí dva lidé mlčet?“ ptá se vážně.

Jsme překvapená a chvíli nevím co říct. S takovým člověkem jsem se ještě nesetkala.

„No…“ začínám koktat „…ano. Ale jen s málokým je to možné.“ říkám uváženě.

„Ano, to je pravda. Tak proč to teď rušíte? Ovšem musím podotknout, že zatím jste vydržela ze všech nejdéle.“ odpovídá a konečně odkládá propisku. Pohodlně se opře do křesla a zadívá se na mě. Není to zrovna příjemné. Nemám ráda, když se na mě lidé moc dlouho dívají, a už vůbec ne, když je to cizí přitažlivý muž a dívá se mi do očí. To potom nevím jak reagovat a uhýbám pohledem. Zřejmě vidí moji rozpačitost a usměje se na mě.

„Předpokládám, že jste se přišla zeptat na bydlení.“ řekne jakoby nic.

„Ano.“ odpovím.

„Měl bych vám říct podrobnosti, které v inzerátu nebyly. Za prvé, bydlela byste tady nad kavárnou. Vedle tohoto pokoje je můj pokoj a potom by byl ten váš. Za druhé, nejsou tu povoleny žádné návštěvy v pracovní době kavárny, což znamená, že pány si sem můžete vodit až po desáté hodině.  A zatřetí, nesmíte dělat žádný hluk. Jinak je vše stejné jako v inzerátu.“ vysvětluje s klidem.

Přikyvuji. Ani jedna podmínka pro mě není nesplnitelná. I když ty návštěvy nejsou zrovna nejlepší, ale předpokládám, že za ty peníze se tu bude bydlet dobře.

„Dobře, to pro mě není žádný problém.“ řeknu mu s úsměvem.

„Myslím, že bychom si mohli rozumět. Mimochodem, naproti vám bydlí naše barmanka a pokoj vedle ní je pro příležitostní hosty. Máme samozřejmě svoje stálé zákazníky a občas tu chtějí přespat. Proto vás prosím, abyste na ty dveře nikdy neklepala a už vůbec je neotvírala. Vedle je koupelna a ještě dál záchod.“ říká. Stačím jenom přikyvovat. Pak zase oba chvíli mlčíme.

„No, mohla bych se nastěhovat už dnes?“ ptám se poněkud směle.

Usměje se na mě.

„Po pracovní době. A teď se prosím pojďte podívat na váš byt. Jsou to vlastně jenom dva pokoje. Kuchyň a obývací pokoj, který je dost velký, aby se v něm dalo spát. Pokud se budete chtít odstěhovat, dejte mi prosím vědět měsíc předem. Důvody mi sdělovat nemusíte.“ říká ještě.

Společná koupelna a záchod? To mě sice trochu štve, ale konec konců jsme tady jenom tři a přinejhorším čtyři.

Mezitím co si přemýšlím, odemyká pokoj. Napadá mě, že jsme se vlastně ani nepředstavili.

„Taky tady to máme.“ říká a otevírá dveře.

První místnost je vlastně taková chodbička s věšáky, botníkem, velkým nástěnným zrcadlem a menším stolkem. Na konci jsou jedny dveře a z boku druhé. Nejdříve jdu na bok a objevuji svoji novou kuchyň. Na mě je až moc velká. Je tu snad všechno na co si člověk vzpomene. Pořádná linka i s myčkou, ledničky, mikrovlnka, konev, stůl s židlemi, špajz,…A to všechno k sobě skvěle pasuje. Linka je samozřejmě plná pěkného nádobí.

„Je to tu nádherné.“ slyším se, jak říkám. Pokyvuje hlavou.

Poté jdu zpátky do chodbičky a do těch druhých dveří, kde je předpokládám obývací pokoj. A ten je taky úžasný. Vážně velký! A vybavení…Krásná pohovka se skleněným stolem, naproti tomu televize, knihovna, různé poličky a skříně a vedle velká manželská postel oddělené dřevěnou stěnou.

„Nechápu, proč tu nikdo nebydlí.“ konstatuji po prohlídce, když sedíme v jeho kanceláři.

Zasměje se tomu.

„Naposledy tady bydlel jeden mladý muž, ale asi po půl roce se odstěhoval. Víte, zřejmě si připadal omezovaný těmi mými pravidly. Samozřejmě, že na začátku byl nadšený jako vy.“ říká energicky.

„Ale určitě už tady muselo být hodně zájemců.“ odpovídám.

Zdvihne obočí.

„Neberu všechny. Jsem velice vybíravý, zkuste to vzít takhle. No určitě to sama poznáte.“ řekne a podstrčí mi smlouvu. Pročtu si ji a pak podepíšu. Poté kopii obdržím i já.

„Víte, to je tak pro jistotu, mám rád věci v pořádku.“ vysvětluje, když se na něj nechápavě dívám.

Kývnu hlavou na souhlas, i když moc nechápu.

„Takže, snad se vám tu bude líbit.“ konstatuje a vstává od stolu. Odcházíme z kanceláře a vyprovodí mě ven z kavárny.

Nasednu do auta a jedu do práce pro věci. Jsem nadšená, že mám ten byt, teď ještě sehnat práci a všechno je v pohodě. Nový život začíná.

Balím všechny svoje věci do krabic a vzpomínám na to, co jsem tady s těmi lidmi prožila. Budou mi chybět. Katy, Jane, James,… Vždycky s nimi byla legrace.

„Takže doufám, že mě pozveš k sobě domů, abych se mohl podívat na ten tvůj nový byt.“ říká mi Dan.

Dan je můj nejlepší kamarád ze všech. Dokonce nemám ani lepší kamarádku než je on. Seznámili jsme se právě tady v práci před čtyřmi lety. Skamarádili jsme se rychle a navíc se vídali každý den v práci. Občas jsme zašli na večeři, někdy ke mně nebo k němu, jak se nám chtělo. Neznám lepšího člověka než je on. Tím, že mě vyhodili se nic nezmění. Akorát se nebudeme vídat v práci.

„Jasně že jo.“ usměju se na něj.

„Kdybys chtěla pomoci s tou prací, mohl bych se zeptat Judy. Možná, že by potřebovali sekretářku, nebo nějakou osobní asistentku.“ navrhuje mi.

„Uvidíme, nejdřív se po něčem podívám sama. Víš, spíš bys mi mohl pomoci se stěhováním, mám toho docela dost a dnes to chci vše odstěhovat. Nejde ani tak o tyhle věci z práce, ale spíš o věci ze starýho bytu.“ odpovídám a nepřestávám skládat věci do krabic.

V tu chvíli vyjde ze své kanceláře šéf. Nick Lickens, velký, až příliš uhlazený chlap se světlými vlasy a kráčí přímo ke mně. Snad ne ještě dojemná řeč na rozloučenou.

„No Anne, tady to je tvoje. Poslední výplata a doporučení pro další práci.“ říká a podává mi obálku. Trochu roztřeseně si ji vezmu.

„Díky.“ řeknu zdvořile.

Stejně jsme si nikdy moc nerozumněli, akorát pracovně to šlo. Není divu, že vyhodil mě, když jediná já ze všech kolegyň odmítla pozvání ke společné noci. Hodně dívek odsud s ním spalo, to ví každý. A to má manželku, prasák! Nechápu, že mu na to ještě nepřišla. Mně osobně se stejně nikdy nelíbil, tak co.

„Měj se.“ řekne ještě a odkráčí pryč. To bylo tedy velice osobní rozloučení.

„Pořád nemůže z hlavy vymazat vzpomínku na tvoje ne.“ popichuje mě Dan s úsměvem.

Haha. Pamatuju si to jako dnes, když za mnou dva měsíce po mém nástupu přišel Nick do kanceláře s lahví vína. Byli jsme tady už sami a řekl, že se nesmíme tak přetěžovat a chvíli si odpočinout. Rozdělal víno a nalil nám. Pak jsme si začali povídat. Velice šikovně zavedl řeč na svoji ženu, na to jak jim to neklape a jak ho nechápe. Prý je velice smutný a neví, co má dělat. Nemám nějakou radu? Já, jakožto psychologická povaha, která ráda řeší problémy druhých a poradí jim, jsem mu začala jmenovat různé věci, které by mohl udělat. Na to mi odpověděl, že má hroznou chuť pomilovat se s jinou ženou a neví, jak dlouho se tomu ubrání. Začalo mi být trochu horko a víno stoupalo do hlavy. Přisedl si ke mně blíž a začal mi lichotit, že jsem krásná žena, a že se mnou by se styku žádný muž neubránil. Pak mi položil ruku na koleno a pokoušel se mě políbit. Jenže mně se nikdy nelíbil a věděla jsem, že má manželku. Zarazila jsme ho a řekla, ať na to zapomene. A bylo to.

„Tak to je všechno.“ konstatuji, když dám do krabice poslední kousek.

„Budeš mi tu chybět.“ říká Dan a obejme mě.

Zasměju se tomu.

„No tak, s tebou se přece nevidím naposledy.“ odpovídám, když se objímáme.

Dan je prostě skvělej chlap. Pěknej, chytrej, zajištěnej a vtipálek. Jednou jsme se opili a líbali se spolu. Naštěstí jsem byla tak utahaná, že jsem řekla, že budeme spát. Druhý dne ráno jsme se vymluvili na to, že jsme byli akorát moc opití. Od té doby jsme spolu nic neměli, i když jistá přitažlivost by tu byla a já bych nebyla proti, ale on asi ano. A nechceme si přece pokazit naše kamarádství že? A navíc má už jinou přítelkyni. Nikdy mě nepřestává udivovat, jaký typ si vybere. Pokaždé se ty holky úplně liší. S Buffy jsme se viděla zatím jednou a to jenom na krátkou dobu. Je šílená, nejenže vypadá mnohem starší než on, i když je stejně stará, ale není vůbec pěkná a je příšerně nudná. Skoro nemluví a nosí brýle. Vysoká je asi stejně jako já a postavu má hubenou. A on je prostě ten typ, který potřebuje být neustále v páru. Sám nevydrží déle jak dva měsíce. On si musí někoho najít. Zatím měl jeden vážnější vztah na pět let, ale nakonec ho podvedla. Pak byl s jednou rok a teď tohle. No uvidíme, jak dlouho jim to vydrží, i když u něj se dá předpokládat, že dlouho.

Já jsem ve věcích vztahů pravý opak. Málokdo mě zaujme tak, že pomýšlím na vážný vztah. Až když už je to člověk něčím zajímavý a odlišný. Možná by se i dalo říct, že divný. Navíc jsou to většinou takové vztahy nevztahy, takže nic vážného. Taky se mi občas stávají různé drobné úlety. Někdy ne zas tak drobné.

„V kolik se mám u tebe stavit? Myslím ve starým bytě.“ ptá se a já jsem mu vděčná, že mi pomůže.

„No vidím to tak na devátou.“ řeknu po chvilce přemýšlení.

„Tak pozdě?“ diví se a typicky zakoulí očima.

„No jo, kvůli provozu kavárny musím dělat, že neexistuju, až se kavárna zavře, můžu dělat co chci.“ odpovídám a zdá se mi to vlastně úplně normální a logické.

Zakroutí nad tím hlavou, ale slíbí mi, že tedy v devět přijede. Pak se ještě se všemi rozloučím, dostanu několik pus na tvář a odcházím pryč. Ještě jim naposledy zamávám. Zvláštní, čtyři roky jsem tam byla a teď vím, že už se tam nikdy nevrátím.

Krabice naskládám do kufru a trochu s melancholickou náladou se rozjedu k našim. Budou koukat, že jsem tak brzo doma. Vlastně jenom máma, táta je v práci. Občas pracuje i v sobotu odpoledne. Cesta ubíhá rychle jako vždy. Zaparkuji na parkovišti kousek od domu.

Odemykám dveře a mířím do kuchyně. Prázdno. Zkouším obývák. Taky nic. Tak se jdu podívat do ložnice, jestli tam máma nespí. Ráda bych jí hned řekla, že už mám bydlení, ale jestli spí, nebudu ji rušit. Potichu otevírám dveře, kdyby náhodou.

„Mami!“ vykřiknu zděšená.

Máma je uvnitř, ale ne sama. Kouká na mě ještě víc překvapeně než já na ni a ten její chlap taky. Rychle se zakrývá tátovou peřinou, ale stejně už jsem stihla vidět vše, co mu Bůh nadělil. A málo toho teda není. Navíc vypadá tak o deset let mladší než máma.

„Kdo to je?!“ vyhrknu.

Máma pokrčí rameny. Zalapám po dechu.

„Ty tady spíš s cizím chlapem a ani nevíš, jak se jmenuje?!“ ptám se rozčíleně. On se mezitím obléká.

Máma má slzy na krajíčku. Nevím co dělat, bezmocně stojím a zírám. Tohle se mi nezdálo ani v nočních můrách, natož aby to byla pravda. Ve snu by mě nenapadlo, že máma tátu podvádí!

„Kolikrát už?“ ptám se. Nezbývá mi ani nic jiného, než se jen ptát.

„Jednou.“ špitne máma potichu.

„Zato pořádně.“ ušklíbne se na mě ten chlap.

Nejradši bych mu nakopala ten jeho zadek. Výhružně se na něj podívám.

„Vypadněte!“ odpovím mu. Stejně už se stihnul oblíknout.

„Jak si přejete.“ řekne s klidem. 

Když prochází kolem mě, vtiskne mi do ruky malý papírek.

„Pro vás bych měl slevu.“ pošeptá mi do ucha a s úsměvem odchází.

Slevu? Co to má být? Rozčileně se podívám na papírek, který mi dal.

Erotické služby všeho druhu. Gigolo Mark. Vše co budeš chtít: anál, oral, sado maso,  fetish,…

Zatočí se mi z toho hlava a sednu si radši vedle mámi na postel. Tohle je fakt nemožný. Máma si najala gigola?!

„Gigolo Mark? Jak jsi k tomu přišla?“ ptám se nevěřícně. Sedí vedle mě jako hromádka neštěstí zabalená v peřině.

„Jedna známá mi ho doporučila.“ řekne jakoby nic.

„Ale proč?!“ rozčiluji se.

„No, poslední dobou nám to s tátou neklape. Nespali jsme spolu už přes půl roku a já nevím, proč nechce. Začala jsem si myslet, že se mu to se mnou nelíbí, že se mu hnusým, a tak jsem myslela, že tohle by mi mohlo pomoct. Nám oběma.“ vysvětluje a občas se do toho vmísí její vzlyk.

Nevím co na to říct.

„Je mi trapně, že si mě tady takhle našla. Říkala si, že se vrátíš až večer.“ říká máma.

„Mami, myslím, že byste si s tátou měli promluvit. Nic jinýho to nevyřeší. Zeptej se ho, proč s tebou nechce spát, a uvidíš. Určitě se to vyřeší. Hlavně s ním o tom mluv.“ radím jí.

Je to to jediný, co mě v tu chvíli napadá. Sama nevidím důvod, proč se táta takhle chová, ale když si promluví, třeba se to vyřeší.

„Asi máš pravdu.“ přikyvuje máma.

„Určitě.“ říkám.

Ještě pořád jsem z toho trochu v šoku. Možná, že kdyby to nebyla zrovna moje máma, připadalo by mi to i k smíchu.

„Neříkej to prosím tátovi.“ řekne potichu.

„Neboj, nic mu neřeknu, ale ty bys měla.“ slibuju jí.

Zajímalo by mě, co všechno spolu stihli mít, dokud jsem je nevyrušila. Ale Mark říkal, že pořádně. Proboha!

„Obleč se, udělám nám kafe.“ končím debatu. Vidím, že se mámě uleví.

Jdu do kuchyně a postavím vodu na dvě kávy.

„Jakto, že jsi tak brzo doma?“ ptá se máma.

„No, bylo to lehčí, než jsem čekala. Našla jsem si pár inzerátů a hned ten první vyšel. Mám teď byt nad jednou kavárnou. Je to tam úžasný. No a pak jsem si zajela do práce pro věci. Dan mi nabídl, že mi pomůže se stěhováním věcí ze starýho bytu do novýho. Jenže to bude až večer, takže jsem zatím jela sem. „ vyprávím jí.

Nevím, jestli mě poslouchá, ale za chvíli vychází z ložnice, oblečená a s úsměvem na rtech.

„Jsme moc ráda, že sis našla byt tak brzo. Ještě najít si práci a budeš mít zase normální život.“ říká a sedá si ke stolu. Voda už vře a tak zaliju kafe. Sednu si naproti ní.

„Díky.“ řekne mi, když jí podám hrnek.

Pokračování příště...