Fragment Franny

„Lidé žijí ve strašném bludu, že mohou všechno, že můžou dělat, co se jim zachce...a pak se diví,že jim umíraj rodiče.Přesně takhle to dopadá... Sakryš!“ povídá Franny zatímco kolem se procházejí a kochají různorodí návštěvníci. Někteří jen projdou bez sebemenšího náznaku zájmu, ale jiní si Franny důkladně přejedou očima – od hlavy až k patě chcete-li. „A co ty? Netrápí tě svědomí?“

Franny rozmlouvala s jistým panem v zeleném kabátě, hladila se přitom po stehně a houpala se ve vystaveném křesle zavěšeném podivně působivě ke stropu. Jemně se pousmívala a koukala po všech kolemjdoucích. „Moje maminka je –abys věděl- královna královen. Sára byla přímo překrásná, ale nikoliv tak zcela očividně jako tamta...nekoukej tak okatě prosímtě,“ oba tajnůstkářsky okoukli slečnu v krátké džínové sukni,  opodál pozorující expozici neskutečně modních příborů. „Ze Sáry se mi podlamovaly kolena. Jako malinkatý škrvňátko jsem ji třeba několikrát za hodinu objímala a pusinkovala její krásnou tvář. Nemyslim si, že to normální děti dělají, ale znáš přece naši rodinu?! Tam se tomu nikdo moc nedivil.“

O několik dní poté se jeden z tisíců studentů ve Stověžaté vracel tramvají na kolej. Dokonce máme tu čest s jedním z těch sympatických mladíků, kterému slečny rády věnují pohled i za jinak nehezkých okolností. Seděl na samostatném sedadle a koukal do malé černé knížky. Až po pár stránkách odpoutal zrak od písmenek a pozoroval, jak si sedá naproti němu vysoká, štíhlá a v obličeji přímo okouzlující slečna. Okamžitě odložil knihu a nasadil si nepřítomný pohled – jakoby mu právě vyvraždili národ a z okna tramvaje sledoval tu spoušť. Slečna si ho samozřejmě všimla, jednak kvůli jeho vylomeninám se sentimentalitou a také kvůli tomu, že navzdory přechladnému podzimu existoval pouze v bílem triku, černé košili a tenké šáličce. Jenže se jí ho ani omylem nezželelo, protože tyhle typy, co si samy se sebou povídají o počasí, moc dobře znala a z důvodu zachování duševního zdraví za nimi udělala tlustou čáru – zavřela je do malé černé klece, kterou pověsila nad postel. Slečna vystoupila dřív než on.Když už se nemusel předvádět, napsal jednu krátkou zprávu na mobilu. Cestou ze zástavky, předstíral, že je strašně opilý. Chtěl i křičet opilým dialektem variace na „Marie, vrať se,“ ale nebyl to ten typ, co by hrál svojí roli až do konce. Když vešel do svého pokoje, čekal tam na něj muž v zeleném kabátku. Mladík na něj bezvýrazně koukl, pochválil mu vzezření a zavřel za sebou dveře. Byl to jen další úzkostlivec, co byl odeslán na onen svět, bez zpáteční letenky, bez svačiny na cestu. Další člověk, co zmizel díky pánovi v zeleném kabátku. Lidé nevelcí, lidé duševně zarovnaní, odpadlící, neřádi, malomyšlenkáři a amorální bohové běžného dne. Nakonec skoro vždycky dojde na volbu mezi tím, co je správné a tím druhým. Tam, kde není Bůh nebo alespoň strach z nesmrtelna, tam těžko donutíte lidi věřit i v ono neustálé servírované. Tady ( myšleno před očima Franny v čase nula) mělo všechnozlésetijednouvrátí svoji fyzickou podobu.

„Sára byla tak ohromně snesitelná. Zatímco ostatním holkám – jedno jakého byly věku - sem vždycky po čase, co mi vykládaly jejich barevný životy, přála, aby je přejel náklaďák, jí sem se nemohla nabažit,“ pokračovala Franny v líčení svých vzpomínek. Její společník pouze mlčky poslouchal a následoval jí, vykračuje vždy o krok za ní, aby mohl více než letmo sledoval ten rytmicky pozoruhodný pohyb jejího dokonalého pozadí. V této formaci došli až k exponátu jistého norského umělce, jenž rád propojoval umění s krutostí. Abychom byli přesnější –tentokrát se jednalo o rozřezaného koně uloženého do sta zavařovacích sklenic. Oba nejdříve zkoumali nechutné detaily a poté se navzájem obdařili pohledem, aby se ujistily, že jeden druhého nezačne poučovat. Jenže tento brilantní plán přerušila slečna v krátké džínové sukni. A tak umělecký zážitek vystřídalo zděšení a mrákoty. Náš muž jí poté odtáhnul stranou, položil na křeslo, kde se jí snažil oživit. Franny jen povzdychla: „To je tak typický, chtěj umění, ale neunesou ho.“ Založí ruce a prohlíží si slečnu, jejiž sukně se až příliš vyhrnula směrem k těm krásným partiím. „A to neplatí jen u umění, viď holka,“ a zaměřila zrak na podlitiny na stehnech. Oba očima pátrali kolem, ale nikde žádný mužský doprovod. Franny koukla na hodinky a chvilku dumala, pak vyhrkla: „Ježiš, já sem strašná, já už musím jít. Postaráš se o ní?“ Muž ve slušivém zeleném kabátku pouze zakýval hlavou, rozloučil se s Franny sledoval její odchazející tělo. Když už se nebylo čím kochat, hodil si slečnu přes rameno; nezapomněl jí dostatečně vyhrnout sukni, aby si kolemjdoucí mohli zpříjemnit jinak dost šedivý den.

Před obchodem s trezory a skříňkami na zbraně postávala nepříliš hezká, zato však vkusně a draze oblečená slečna s okázalou kabelkou od Louise Vuittona. Pokuřovala cigaretu, kterou byla připravena típnout hned, jak se osoba,na níž se čekala, objeví. Franny naráží do muže ve funkční bundě, rozvrkočuje vlásky děti, co jí pletou pod nohy a místy dokonce utíká; nechává se pohladit jak od tramvaje číslo tři, tak od třídvéřového golfa. Díky svému indianajonesovskému pohybu po Stověžáté příšla přesně včas. Bohužel nebyla ušetřena divadla s cigaretou – poté pusinka nalevo i napravo – „Kočičko, tobě to nějak moc sluší,“ zašvitořila Franny „možná ti tuhle halenku vezmu a hodim jí pejskovi, abych vedle tebe nevypadala jako nějaká umíněná bláznivá skautka.“ Zářivá raději zrychlila a po pár metrech zadýchaně povídá: „Budou se ti líbit, jsou děsně chytří a čtou!“ Franny jí moc neposlouchala a radějí hledala v okolí nějakého halenkožravého psa.

„Postmoderna je založená toliko na bludné ideji, že všechno už bylo napsáno a že originální být již nelze,“ přednáší klučina v manžestrovém saku – doplňuje ho podivín s beranicí „Toto tvrzení totiž obsahuje stejnou míru pravdivosti jako kdybychom pravili, že každý třetí kolibřík preferuje anální sex.Prímárně je to neprokazatelné.“ Franny se pousměje. Třetí prozatím nepředstavená postava u stolu nadhodí: „A myslíte,že Rushdie spíše konstruuje nové dimenze, než pracuje s těmi starými?“ Přičemž nezapomene rozepnout poslední knoflík na košili a odhalit svůj přemrštěně duchaplný nápis na triku. „Tak von je hlavně magickej realista, že jo. V Hanbě najdeme takřka totožné laitmotivy jako v Kronice ohlášené smrti,“ svoji troškou přišpel i dýmový oblak sedící naproti Franny, naštěstí nejdál od ní. Poté už Franny raději sledovala rybičky v akváriu nebo papouška ve zlaté kleci na baru. Jenže to se dalo vydržet jen chvilku – pak přišel na řadu Chomejní, McEwan, poststrukturalismus, téma odcizení ve světové literatuře druhé půlky dvacátého století a odkaz Kafky v Americe. Konstrukce a dekonstrukce. Zběsilé a nepřirozené pohyby kavárenských těl.Když přišla řeč na Nietzscheho, tak Franny prohlásila: „Promiňte mládenci, ale není mi dobře, asi omldím. Jsem dejmetomu nemocná nebo prostě tak nějak,  tak mějte se tu krásně,“ a kvapně opustila bojiště.

V tu dobu už zelený kabátek visel v teple a v kapse kabátku odpočívala bílá obálka. Žena, která nevědomě předvedla svůj kalhotkový vkus více lidem, než ráno doufejme zamýšlela, se proubouzela (velmi nudně dodejme) na pohovce v bytě na Karlově naměstí. První, co její oči pořádně rozeznali, byla velká postava muže s culíkem svírající ostrou řekněme kudlu. Nenechala nedorozumění na sebe dlouho čekat a utekla bez rozmyslu z bytu. Její malý plyšový sloník pro štěstí zůstal nadosmrti uvězněn v hlubinách sofa, na kterém se probudila.

Franny po několika minutách zběsilé chůze, naskočila do nějaké tramvaje. Pár zastávek pozorovala rozkošně tvarovanou šíji slečny sedící před ní. Když slečna vystoupila z tramvaje, byla Franny bytostně zklamána – jednak z toho, že zbytek její vzezření byl celkem fádní a jednak, že člověk, kterému skočila kolem krku vypadal jako řezník nebo jako někdo, kdo celé odpoledne zvedá těžké věci. Doba, která uběhla, než tramvaj znova zastavila, připadala naší maličké jako neskutečnost. Její bratr jí kdysi řekl, že když zavře oči, lidé v tramvaji se roztančí – byla tak zoufalá, že se o to, dokonce několikrát, pokusila. Jenže – nic se nestalo. Ani v nejmenším se stav věcí nezměnil; pouze nějaké nevinné škvrně se jí pokusilo sáhnout na prso. Zdálo se, že Franny vystoupila ještě dříve, než tramvaj otevřela dveře. Zapadla do první telefoní budky, vylovila v kapse drobné a vytočila číslo, které si v tramvaji napsala na pravé předloktí. Ve střevech Louise Vuittona zavibroval mobil, jednou, dvakrát, Louisovi toto nějak neudělalo dobře a musel si odběhnout na toalety – bez omluvy. „Haló, seš to ty Franino! Co se ti stalo? Seš oukej?“ křičí zářívá slečna v kabince; jednou ruku si cpe do pusy cigaretu a snaží se jí zapálit. „Kde seš?“ vyhrkne Franny.

„ Na záchodcích u France.“

„A ty kouříš? Seš si vědoma toho, že tam nejsou žádný stupidní kamery, který by tě natáčely!“

„Ty naděláš!“

„Co to říkáš? Chovej se prosímtě – prosím! Prstíčkem hrabu! Normálně!“

„Hele, nech toho!“

„Mám sto chutí ti zavěsit! Ale, že si to ty, tak se obětuju,“ povídá rytmicky ( jako metronom) Franny a má šteští, že jí na druhé straně hovoru nikdo neslyší, protože druhý učástník hovoru zrovna běduje nad propálenou halenkou.

„Co tak nutně potřebuješ? Proč voláš z budky? Co se děje sakryš!“

„Jak si poznala, že sem to já, když volám z budky?“

„Protože ze všech magorů, co znám, seš ty jediná, která by mi v týhle situaci volala z budky – ty mi něco povídej o skrytejch kamerách!“

„Počítaj se policejní kamery?“

„NE!“
„Škoda. Podívej, já ti musim něco říct. Ale nechci tě zdržovat – mohla bys propásnout něco strašně moc chytrýho od těch přemoudřelejch šmoulů, cos mi je hodila na talíř! Oni si určitě myslej, jak sem hloupá blondýnka, co čte tak maximálne Stephanie Mayer nebo podobnej hnus. Jenže ty moc dobře víš, že sem skoro všechny knížky, o kterejch se bavili, četla. Kdepak, to bych si moc fandila! Oni si podle mě ani nevšimli, že sem tam byla. Byli moc zaneprázdnění tím, jak se prožívali a onanovali. Stupidní kavárenský bukkake! Je mi z nich tak úzko, že si asi koupím rum nebo tak něco. Děkuju moc , kamarádko.“

„Proč si teda nic neřekla?! Já nevim, mohla ses přidat.“

„Asi je to pro mě moc osobní – to jako, kdybych se s někym měla bavit o víře.“

V tomto momentě – přesně za slovem víře –úplně mysticky, telefon náhle přestal fungovat. „Aha, ono to tam možná chtělo hodit ještě nějaký peníze,“ řekla Franny mladíkovi v dosti volných kalhotech a klokaní mikině na skle budky. „Ještě, že nasprejovaný postavičky neuměj mluvit!“ mrkla na něj Franny a začala ho hladit po rozkroku. Když ucítila pnutí, vytáhla z kabelky tužku a přikreslila oněm volným kalhotům zip.Když už se chystala kleknout, uviděla na protější straně ulice dva –pravěpodobně dost rozhozené- policisty. Nechala lihovku lihovkou a mladíka nevinným mladíkema a dala se na úprk. Ty dva to samozřejmě vůbec nezajímalo.

Dveře s cedulkou – muž, který nechává lidi zmizet – zůstali po úprku slečny v džínové sukni otevřené. Když je šel zavřít, povšiml si náš hrdina nenápadné obálky ve svém zeleném kabátku. Ihned ji netrpělivě otevřel, uvnitř byl krátký dopis napsaný poměrně úhledným písmem. Sedl si, opřel se o nejbližší stabilní stěnu a četl. Nejdříve letmo – poté pořádně, větu po větě.

Prosímvás moc! Nezabíjejte mojí maminku! Nevím , jak pevně jste se rozhodl, či snad jak striktně musíte dodržovat pokyny ( jsou-li nějaké). Doufám, že je vám propůjčená alespoň malinkatá diskrece. Ať už vám následující příběh pomůže při mnouvymodleném rozhodování či nikoliv, pokládám za nutné vám jej vyložit. Je to skutečnost, nikoliv fikce – ať už to v dnešních časech znamená cokoliv. Jedná se o ten moment, kdy se naši dali dohromady a je to jedna z tisíců věcí, o kterých nejsem s to mluvit vůbec a psát pouze v krizových okamžicích, jako je tento ( i když si popravdě nedokáži představit situaci alespoň obrysově podobnou této).

 V labutí osadě – jako na každém podobně zvířecím místě – je spousta hospod a putyk. A to bez jakéhokoliv romantismu, který by jim mohl někdo prostoduší připsat. V jedné z nich – nikoliv v té nejhorší, nejsme přece v pohádce nebo něcem podobně stupidním – obsluhovala svého času také mladá, krásná, hebká, milá, přátelská, usměvává, vtipná, roztomilá, prostě nejlepší-nejúžasnější slečna jménem Sára, v té době sice seznámena se Sebastianem, ale nikoliv ještě spojena. Nikdy to nebyl ten typ člověka, co by přemýšlel o smyslu zákona zakazujícím pít dětem alkohol, ani o tom, zda-li je tato hranice správná nebo nikoliv. Brala to jako fakt; žádné impotentní filosofování. Když přišli k jednom z těch zbytečně normálních stolů tři evidentně nezpůsobilí chlapci, ani se neoběžovali lhát a zkoušet své nedospělé štestí a rovnou řekli, že si nic nedají a jestli s tím má slečna problém, ať jim přinese, co uzná za vhodný. Podle mě Sára pronesla jenom to její rozkošné „hihi“ a odešla zpátky za bar, kde se jim rozhodla natočit kofolu nebo něco podobně bezpáteřního. Jenže moje maminka byla a navzdory všem Sebastianovým kecům&slzám i vždycky bude citlivá a vnímavá; navíc v té době nepochybně zaláskovaná ( i když ona by spíš řekla, že v jejím srdíčku už měl Sebastian svoji komůrku s polštářkem a kočkolitem). Jeden z těch hochů totiž pustil v jukeboxu Měsíční sonátu, což Sáru oukouzlilo natolik,že  nalila všem klučinům dvojitou whiskey, kterou jim zbytek večera poctivě dolévala. Když už vypadali evidentně opile, zavolala na sebe policii. Když policisté přijeli a zatklí jí, seděla na baru a nožičkama houpala do rytmu. A podle toho co vím, hned poté, co byla propuštěna, ji Seby v těch obrovských vězeňských dveřích poprvé políbil. Takže tak prosímpěkně.

Franny.

PS: Pokud byste chtěl opravdu někoho odstranit. Pokud máte nějaké limity a kvóty, minima odeslanců, tak co kdybyste raději zbavil svět ( myšleno mě) všech těch tragédu, mých dobrých kamarádů, kteří ale Bůhvíproč sešli z cesty ( pokud zůstaneme u mystické terminologie) a stali se z nich nesnesitelní komedianti jednou nohou v neexistujícím románu. Všech těch, co mi uprostřed noci píšou, že spatřili zjevení Panny Marie ve svém ejakuláturu, že mají chuť poprat se naživotanasmrt se svojí židlí, že se bojí v noci kytky v květináči. Proč trápit moji maminku jen proto, že opustila Sebastiana, který jí bytostně miloval? Raději potrestejte ty, co v noci běhají nazí po Žižkově. Co se převlíkají do mramorových kůží. Zabte ty, co se dělají lepšími, než ve skutečnosti jsou. A především ty, co hledají potřebu být zajímavějšími, než jakými je Pán stvořil.

PS2: Bberu to zpátky samozřejmě. Nemyslela sem to vážně, vždyť já ani nejsem věřící. Jsem jen člověk s n-e-z-t-e-n-č-e-n-ý-m-i silami.