Babička a Šimon

            Život paní Svobodové byl v jisté době vyplněn velkým množstvím miniaturních činností do té míry, že jí pohodlně zaměstnaly na celý den. Jednou z nich bylo i odpolední dohlížení na syna svého syna, tedy vnuka. Žila již několik let sama, takže podobné příležitosti, jak využít životem získané zkušenosti, spíš sama vyhledávala, než aby se na ně dívala jako na povinnosti.

            Když zazvonil zvonek u dveří, zrovna balila do ubrousku kousek koláče. Šla otevřít a k nohám ji vesele přiskočil malý Šimon.

„Mamko, já pro něj přijedu po šesté.“ Řekl ji ke konci spíše nuceného rozhovoru Šimonův otec.

„Nespěchej Františku, dnes jdeme spolu na hřiště, viď prcku?“

„Dnes jdeme na hřiště, tati.“

            Protože bylo všechno připravené potřeboval Šimon už jenom na záchod. Přes dveře toalety na ni volal.

„Babi, dneska jsem ve školce zabil pavouka, byla to sranda.“

„A kde prosím tě?“

„Na zahradě, pleli jsme záhony a byl velký jak tarantule.“

„Určitě nebyl tak velký.“

„Standa říkal, že byl tak velký.“

Záchod spláchnul a vyšel ven.

„Ale paní vychovatelka říkala, že jsme prý udělali špatnou věc.“

„Ta tvoje paní vychovatelka z vás jednou udělá partu chudáčků.“

„Co?“

„To nic, prcku. Jsi hotový?“

            Na hřišti bylo ten den několik starších dětí než byl Šimon, ty jezdily na kolech kolem dokola a do vzdáleného rohu za keře a stromy, kde je nebylo vidět a kde se pokaždé na delší dobu zdržely. Jinak tam byly už jen mladší děti, které si šlapaly na jazyk a vrtali se umělohmotnými lopatkami v písku. Šimon nikoho neznal, protože šlo o děti z jiné školky než byl on.

„Baf!“ Vyskočilo na něj skoro stejně staré dítě zezadu.

„Čau Rosťo.“

„Jsi tady za bab..ehm..babičkou?“

„Dobré odpoledne paní Kostohryzová.“

„Zdravím vás paní Svobodová, přijel za vámi vnuk?“

„To víte, vždycky se s ním ráda vidím, mladí dneska malují.“

„Vole, pojď za prvákama, bude sranda.“

            Když Rosťa a Šimon přišli ke starším dětem, právě postávali kolem svých kol a povídali si o nich.

„S touhle přehazovačkou vyjedeš jaký kopec chceš a nemusíš šlapat pěšky jak šulin.“

„Jo, brácha ji má taky, ale já mám furt tohohle křápa.“

„Hele, malý Rosťa.“

Otočili se za těmi dvěma.

„Čau.“

„Nazdar, malí zmrdi. Jedeme stopovat kdo vyjede nejrychleji kopec ke škole.“

„Který?“

„Hehe.“ Zasmáli se na sebe.

„Ten kolem kláštera, jdete s námi?“

„Nemáme kola.“

„Tak si pro ně zajděte, ne?“

V okamžiku jimi problesklo dilema. Buď strávit odpoledne s malými mrmlali, kteří slintají a vrtají se v písku, nebo jet s prvákama a vidět jak závodí do kopce a možná i závodit s nimi.

„Vole, potřebujeme kola.“ Řekl mu Rosťa.

„Mám tu babičku a já bydlím 3km daleko a možná ještě dál.“

„Já ti půjčím.“

„Jo?“

„Mám dvě, ale to jedno nebrzdí.“

Šimon chvíli přemýšlel.

„Vůbec nebrzdí?“

„Trochu jo.“

„Tak trochu stačí.“ Mávl rukou poněkud nejistě. Dostat se mezi prváky bylo pro ně důležité i když nevěděli proč.

            Cestou k lavičce kde seděla babička se snažil vymyslet jak svůj výlet ke kopci ospravedlní, ale nic nevymyslel. Pořád tam seděla s Rosťovou matkou a povídali si o parazitech na zahrádce.

„Když s tím nebudete nic dělat, budete to mít všude, vždyť máte na jedné straně les a na druhé pole.“

„Copak prcku, už si nehrajete?“

„Babi, já bych chtěl jet s klukama na kopec.“

„Na který?“

„Ke škole, budou závodit kdo ho vyjede nejrychleji, mají kola s přehazovačkami.“

„Ale vždyť jsme dnes chtěli být na hřišti, miláčku.“

„Když tu nikdo není, jenom malí slintalové.“

Babička přemýšlela.

„To byl tvůj nápad, Rosťo?“ Zeptala se jeho matka.

„Já bych mu půjčil kolo, sám tam s prvákama nejedu.“

„Taky nepojedeš a domů!“

„Počkejte, paní Kostohryzová, když je ti kluci mezi sebe vezmou tak proč by si neměli jít hrát?“

„Já bych ho pustila, ale co když se jim něco stane?“

Paní Svobodová ji něco zašeptala do ucha a ti dva dostali povolení. Obě se na ně dívaly a paní Svobodová pokračovala.

„Šimon mě přesvědčil, protože má pravdu. Víte, pro děti je moc důležité jak se spolu dokáží samy domluvit a ti prváci je mezi sebe vzali poprvé.“

            Neuběhlo ani 20 minut a Rosťa se Šimonem měli na dohled kopec, kde u svých kol postávali prváci Jeden z nich jezdil poblíž bez řízení nebo na zadním kole a ostatní se na něj dívali.

„Už jsou tady, nazdar!“

„Čaute.“ Odpověděli dvojhlasně, byli ještě zadýchaní.

„Umíš používat stopky?“ Obrátil se jeden z nich k Šimonovi.

„Jo, to stačí jenom zmáčknout, ale musíš mi říct kde.“

Ostatní se rozesmáli.

„Tenhle. Je to nastavený pro pět závodníků. Jednou zmáčkneš při start a potom každému až projede cílem, chápeš?“

„Jo, start a zmáčknout každého u cíle.“

„V cíli.“

„V cíli.“

Zase se rozesmáli.

„Kurva, to bude techno.“

            Rosťa zůstal pod kopcem na startu a Šimon poklusem bez kola vyběhl na kopec až téměř ke škole, kde byl cíl. Prváci se nachystali. Dva z nich měli kola s přehazovačkou a tři z nich měli kola bez. Rosťa odstartoval závod tak, že třísknul velkým balvanem o betonový chodník. Prváci zabrali jakoby jim šlo o život. Pointa byla v tom dokázat předběhnout alespoň jedno kolo s přehazovačkou kolem bez ní. Ten, který by to dokázal, by si vysloužil náležitý obdiv. Závod nicméně dopadl očekávaným způsobem, do cíle dojeli dva s vypělejší přepravní technikou a ještě stihli slézt a usmívat se na zbývající tři opozdilce. Šimon se smál taky.

„Ty vole, to je bez šance, ty přehazovačky jsou moc vychcané.“ Rdousil ze sebe v cíli jeden z nich.

„12 sekund.“ Řekl Šimon.

„Co 12 sekund?“

„Rozdíl mezi posledním kolem s přehazovačkou a prvním bez.“

„Wow, chytrý chlapec.“

Zasmáli se všichni.

„12 sekund není tak moc.“ Řekl jeden z nich.

„Hej malej, pojď sem!“ Zařval nejvyšší prvák na Rosťu, který stál dole u startu. Rosťa se rozběhl nahoru.

„Jak se jmenuješ?“ Otočil se na Šimona.

„Šimon.“

„Schumi.“

Zasmáli se.

„Schumi, budeš s námi závodit?“

„Já nevím.“

„Půjčím ti svoje kolo.“

„S přehazovačkou?“

„Jasně.“

„Co blbneš?“ Obrátil se na něj kamarád.

„Zkusíme jestli předběhneme trpaslíky. Zeptej se toho druhého až sem doběhne.“

„Já mu kolo nepůjčím, co když mi s ním něco udělá.“

„Tak dostane přes držku, ne?“

„Za to si tak něco koupím.“

Chvíli tam jen tak stáli a koukali se na sebe.

„Nebuď kokot.“ Řekl další z nich.

            Netrvalo dlouho a stáli na startovní čáře.

„Ste mě nemuseli volat nahoru, když jsem musel běžet zase dolů.“ Stěžoval si Rosťa.

„Drž pysk, aspoň nebudeš mít v prdeli raketu.“

Ostatní se zasmáli.

Jeden z prváků třísknul kamenem o betonový chodník a všichni se rozjeli do kopce. Tentokrát šlo o velmi těsný závod. Na začátku byli ve výhodě prváci s obyčejnýma kolama, protože měl Rosťa i Šimon problémy s přeřazováním a hlavně neměli tak velkou sílu. V kopci už to bylo lepší a když ty tři doháněli, stavěli se jim prváci do cesty, aby je nemohli předěhnout. Rosťa dostal vztek a rozhodl se do jednoho z nich narazit předním kolem. Ty se však vzpříčily a oba v rychlosti spadli na zem.

„Ty hajzle!“ Zařval na Rosťu z cílové čáry majitel kola a rozběhl se k němu.

„Zdrhej!“ Zařval Rosťa na Šimona.

„Já za to nemůžu!“ Odpověděl v rychlosti ještě nahoru směrem k cíli. A rozběhl se dolů zkratkou zpátky směrem, kterým přišli.

Šimon se za ním otočil a v místě, kde zkratka začínala, položil v rychlosti, ale velmi opatrně kolo, které měl půjčené on.

            Následoval zběsilý úprk směrem k hřišti, ale už za rohem na kluky čekala na lavičce paní Svobodová s paní Kostohryzovou.

„Kam běžíte?“

„My jsme, my.. my jsme závodili a teď nás…“

Otočili se směrem, kterým vyběhli a tam nikdo nebyl, nikdo je nehonil.

„Co se stalo?“ Zeptala se ustaraně paní Svobodová.

Oba chvíli stáli v předklonu a ztěžka vydechovali. Paní Svobodová se mezitím podívala směrem odkud vyběhli a poté se usmála na paní Kostohryzovou.

„My jsme závodili na kolech s přehazovačkami proti klukům, kteří měli obyčejné kola a Rosťa spadnul, protože ho srazili.“

„Ano?“

„Tak jsme utíkali pryč, protože tyhle kola jsou drahé!“

„Rosťo, počkej doma!“

„Paní Kostohryzová.“ Řekla ji babička Šimona a opět ji něco pošeptala.

„Půjdeme pro kolo a domů.“ Obrátila se na Šimona.

„Tak jo.“

„Byla to zábava?“

„Jo, dost dobrý, na takovém kole jsem ještě nejel.“