Sebeprezentace

„Tak kde zase vězí,“ říkám si v duchu, když čekám na svou nejlepší kamarádku. Zole je Androidka, ale na svůj druh je stejně vysoká jako já. Ne nadarmo je zapsána v Guinessově knize rekordů jako největší Androidka celého Guelzanského království.

„Ahoj Najo,“ pozdraví mě, ale já se jen významně podívám na svou pravou nohu. Digitální hodinky zabudované v mém koleni právě ukazují za dvě minuty osm.

„Promiň, ale musela jsem ještě naprogramovat Franka,“ vymlouvá se.

„Taky by ti neuškodilo, kdybys jednou uklidila sama,“ vytknu Zole. Máme doma sice taky na uklízení robota, ale náš Paul je zaparkovaný ve skříni a odpočívá. Nevím kde jsem takové zvyky vzala, ale i když jsou tu roboti na uklízení už od roku 2549 a dnes je to přesně tisíc let od jejich vzniku, doma uklízím já sama. Bez pomoci Paula.

„No jo, to bys nebyla ty, aby sis nerýpla. Stejně nevím, proč do té školy musíme. Kdo že to vůbec vymyslel?“ nadává Zole

„Myslím, že Marie Terezie ze Země v roce 1774,“ vzpomínám na hodiny dějepisu.

„Ještě, že byla Země zničena , kdo ví, co by tam ještě vymysleli.“

Jen mlčky zakroutím hlavou nad jejím výrokem a jdeme směrem ke škole, když v tom se zarazím, zastavím se a úplně ztuhnu. Na protější straně ulice totiž spatřím muže, který mi až moc dokonale připomíná toho muže ze snu. Vtom mě zpozoruje i on.

Okamžitě se otočím o 180° a prchám pryč nehledě na volání Zole.

Běžím k Ústavu historie světa a v duchu si přehrávám tu noční můru, která mě pronásleduje už měsíc. Ten muž mě sleduje a pořád mi opakuje tu jednu jedinou větu:

„Není všechno takové, jaké se zdá být.“

Poprvé jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost, ale když se sen den za dnem opakoval, začala jsem nad tím přemýšlet a dostala jsem strach.

Zabočila jsem do postranní uličky a vyčerpaně jsem se opřela o stěnu, zavřela oči a zhluboka se vydýchávala.

„Není všechno takové, jaké se zdá být,“ slyším najednou tak živě jako ve snu.

Vyděšeně otevřu oči a dívám se přímo do tváře toho muže.

Leknutím ze sebe nemůžu vydat ani hlásku.

„Jestli chceš vědět, proč tě neustále navštěvuji ve snech, pojď za mnou,“

Vím, že bych neměla, ale slepě ho následuji.

Projdeme spolu úplně jednoduše protější zdí do nějaké místnosti.

Kolem je spousta malých dětí v postýlkách a my stojíme právě u jednoho z nich.

„Kde jsme a kdo je toto?“ nechápavě ukážu na malou holčičku, která spokojeně spí.

„Je 26.6.1987, jsme na Zemi v České republice a toto maličké stvoření jsi ty v jednom z tvých předešlých životů,“ vysvětluje.

Začnu se neskutečně smát, zní to až hrozivě. Všimnu si, že muž se nesměje vůbec, spíš se na mě docela udiveně dívá.

„Tak fajn,“ začnu hrát jeho hru, „takže tohle je malá Naja, akorát, že před 1562 lety, jo?“

„Tak nějak, jen se nejmenuje Naja, ale Jana.“

„Hm, to ti určitě sežeru,“ říkám si v duchu, ale nemůžu se toho malého miminka nabažit a hraji si s jejími prstíčky. Vždycky jsem měla ráda děti, jakéhokoli věku.

„Máš ráda děti, že? Je to v tobě zakódované už hodně let, jak vidím. Ale k tomu se dostaneme, až trochu vyrosteš,“ řekne jako by se nechumelilo a vyzve mě, abychom znovu prošli zdí.

Poslušně jdu za ním, nic jiného mi také nezbývá.

Stojíme pod nějakým zastřešeným malým místem, jak jsem se později dozvěděla, říkají tomu zastávka. Kolem je několik větších i menších dětí a jedna starší žena. Na něco čekají.

Podívám se na muže a ten kývne hlavou k malé holčičce, která má něco podivného na zádech, a k té ženě.

„Jana?“ zeptám se.

Kývne hlavou na souhlas.

Jana tam stojí s maminkou. Zarazím se. To je vlastně tedy i moje maminka. Zrovna se otočí naším směrem a je úplně stejná jako ta moje v roce 3549, jen má jiný účes a oblečení.

Najednou něco přijíždí. Má to několikery dveře a když se jedny otevřou, všichni do toho monstra nastoupí. Já a muž také.

Sedneme si na něco, co naše židle v budoucnosti připomíná jen tím, že se na tom sedí, a vyjíždíme. Sleduji cestu z okna a zrovna míjíme ceduli s nápisem Brodek.

„Tak tady bydlí,“ řeknu si potichu.

 

Byl to Janin první den na Základní škole v Brodku, kam chodila celých devět let, které jsme s ní prožívali s tím záhadným mužem den co den. Byli jsme společně s ní, jejími rodiči a dvěma sourozenci.

Janiným největším snem bylo stát se učitelkou. Od té doby, co se naučila psát, si na ni hrála.

Když se v deváté třídě rozhodovala, kam jít na střední školu, rozhodla se jít na gymnázium.

Janina láska k učitelství jí vydržela až do roku 2006, kdy si podala přihlášku na Univerzitu v Hradci Králové.

 

Dnes je 1.3.2007. Moje budoucnost mi už ani moc nechybí, mám tady všechno, co v budoucnosti. Jdeme s Janou na novou budovu a já se těším, jaký dnešní den zase bude. Chtěla jsem Janu následovat do učebny A6, tak jako každý čtvrtek, ale ten muž mě zastavil.

„Dnes s ní nejdeme,“ vysvětlil.

Nechápu, co tím myslí, ale následuji ho. Jako už tolikrát. Procházíme zdí a ocitáme se v obrovském zmatku. Všude kolem je strašný hluk, vzduchem létají kulky, v dálce vybuchují bomby, slyším křik a pláč lidí.

Je to otřesný pohled.

„To je počáteční fáze zániku této planety.“

„A proč jsme tady?“ nechápu.

Muž se na mě podívá očima plnýma žádosti a prosby a jednou větou mi změní život.

„Musíš zachránit Zemi.“

  

---