Setkání

Když jsme dorazili na místo, všichni zaraženě seděli a opatrně vykukovali z oken. Až zhruba po pěti minutách se všichni rozhýbali a postupně vystupovali z autobusu. Včetně mě. Pomalu jsem došlápla na třpytivou trávu, když mnou projela bolest. Udělala jsem krok. A zase mnou projel pocit jako by se v jednom okamžiku do mne zabodalo tísíce jehel. Až pak můj pohled zabloudil k nohám. Nadpozemská tráva mi totiž trčela z nohou. Nebo spíš jako by mou přítomnost naprosto ignorovala a rostla si poklidně skrz mne.

Po několika krocích jsem se přestala bolesti věnovat a naučila se jí potlačit. Můj zrak mnohem víc zajímalo okolí, do kterého jsme se dostali. Podobné místo byste jistě na zemi nenašli. Všechno doslova zářilo jako by zrovna někdo každé stéblo, každý list, každý plod, každou kapku rosy vyleštil tak, aby na něm nebyla jediná šmouha. Ta krása mne úplně oslepovala.

Všichni ostatní se také rozhlíželi a prozkoumávali okolí. Na očích jim bylo vidět jakési zahanbení při pohledu na nepoměr krásy této krajiny a jich samotných. Všichni jsme oproti té nádheře vyhlíželi omšele.

Najednou jsem uviděla světla, která se postupně blížila k nám. Když se dostali blíž, poznala jsem, že jsou to zářící postavy. Byli stejně nesmírně krásní jako krajina okolo nás, a také stejně hmotní. Zdálo se, že chůze po ostrém travnatém koberci jim nedělá problémy. Každý z nich zamířil k jednomu z průhledných návštěvníků, jako by čekali, že přijedou a přišli je vyzvednout. Vyklíčila ve mně naděje, že snad i za mnou někdo přijde, že na mě taky někdo čekal.

A opravdu. Jedna mladá žena se zářícími blond vlasy a umpřimnýma modrýma očima bez zaváhání zamířila přímo k místu, kde jsem stála já. Pomalým plavným krokem došla až ke mně.

,,Ahoj, Sáro" pozdravila mě dívka.

Do očí mi vhrkly slzy, když jsem jí poznala. Přece jen už to byla nějáká doba, co jsem jí viděla naposled. Nemohla jsem se nabažit pohledu na ni. Byla tak krásná. Už jako člověk byla moc hezká, ale teď byla nadpozemsky nádherná.

,,Ahoj, Pavlínko" oplatila jsem pozdrav, ale na víc jsem se nevzmohla. Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem hanbu. Slova lítosti mi připadala hloupá a zbytečná stejně jako otázky typu: jak se máš?...

,,Všechno je v pořádku. Máme čas si všechno povědět." pronesla mírumilovně s laskavým úsměvem jako by věděla, co se mi honí hlavou.

,,Je mi to tak líto." Slova lítosti mne nakonec přemohla. Cítila jsem potřebu jí vyjádřit svou lítost, která mě drásala od prvního okamžiku, co jsem jí viděla.

,,Ale to nemusí. Ty si přece nic neudělala."

,,No, právě."

,,Jak to myslíš?" nechápavě svraštila obočí.

,,Nebyla jsem mu oporou, když to potřeboval. Nebyla jsem ani schopná za ním přijít. Moc se za to stydím. Můžeš mi to odpustit?"

Usmála se. ,,A to je všechno?"

,,Mrzí mě toho víc, třeba tvoje..." Zarazila jsem se. Nedokázala jsem to vyslovit.

,,Smrt? To si chtěla říct? Nemusíš se toho slova bát, není prokleté." vysvětlila. ,,A nemusíš se tolik obviňovat. Zkrátka se to mělo stát. Svou roli jsem tam nejspíš splnila. Už se tím nemusíme trápit. Honzovi je dobře i beze mě, prostě to nebyl náš osud být spolu."

,,Co byla ta tvá role, jak si se o ní zmínila?"

,,To bych taky ráda věděla. Stále doufám, že snad tam, kam jdeme, mi to bude objasněno. Ale možná že na to musím přijít sama, a nebo to není tak důležité."

,,Můžu se na něco zeptat?"

,,Jistě."

,,Bolelo to?"

,,Posuď podle sebe."

,,Jak to myslíš?"

,,Bolelo tě to? Mezi námi mrtvými..." to mě zmátlo.

,,Mrtvými? Chceš říct, že jsem mrtvá???" vykulila jsem zděšeně oči.

,,A co sis myslela? Nebo ty takhle běžně rozmlouváš s mrtvými?"

,,A-ale já nemůžu být mr-mrtvá. Nebo j-jo?" vykoktala jsem ze sebe.

,,Jen klid. Pro mě to byl taky trochu šok, když mi to prababička řekla. Ale za chvíli se s tím smíříš a poddáš se tomu." usmála se líbezně. Zvláštní. Dřív se ani moc nesmála. Napadlo mě, že je to škoda.

,,A co se mi stalo?"

,,Nevím, ale na to si vzpomeneš. Jen hlavně nepropadej panice. Pojď, půjdeme se trochu projít."

Při pomyšlení na bolestivou procházku jsem se mírně otřásla.

,,Neboj, chodidla se ti zanedlouho zocelí. Než dojdeme do nebe, budeš je mít jako já." ujistila mne. Procházeli jsme se v naprosté tichosti. Asi chtěla, abych si všechno v klidu srovnala v hlavě, bylo toho na mě trochu moc. Každý den se vám nestane, že je z vás nebožtík.

Až po chvíli promluvila. ,,Tak se vydáme na cestu?"

,,Cestu? Kam?" nedocházelo mi.

,,Do nebe, přece" uchetla se.

,,Já si nejsem jistá, jestli bych měla."

,,Proč ne?" nechápala mé zábrany.

,,Nevím, jestli si zasloužím, abys mě ty vedla do nebe. Vždyť jsem ti ani nebyla na pohřbu, a když jsem se dozvěděla o té autonehodě, tak jsem ani nebrečela a když jsi ještě byla naživu, neměla jsem tě ani moc ráda. A ty mi tady teď chceš pomoct jít do nebe?!" vychrlila jsem ze sebe a vyčerpaně svěsila hlavu.

,,Ano, přesně to chci udělat. Víš, ty si to všechno moc bereš. Nejsi žádný vrah, jsi jen člověk. Nebo teda, byla jsi. A i ti vrazi mají šanci se dostat do nebe, tak proč ne ty? Nezabývej se tím, co bylo na zemi. Jdi dál."

,,Myslíš, že bych měla?"

,,Samozřejmě." přikývla.

,,Tak dobře. Tak já to zkusím."

Rozzářeně se usmála. ,,Tak jdeme." vzala mě za ruku a bok po boku jsme šli vstříc nebesům...