Ztracená

Bloumám se tmou, životem tápu,

utíkám před tebou srdce své matu.

Všude a ve všem stále tě vidím, za ty promarněné chvíle sama sobě se divím.

Otevřela jsem ti  svou třináctou komnatu,

nechala tě vejít hluboko do svého nitra.

Ty naložil jsi se mnou, jako bych byla prachsprostá cifra.

Spaluje mě žárlivost, smutek, láska,

opositum nenávist, prohraná sázka.

To vše jsi ve mě vyvolal, jako roj včel jsi mé city udolal.

Jen tak bezeslov odešels z mého života.

Bez udání důvodu z tvých úst pouze cudná němota.

Nevěřím nikomu, ničemu, ba ani sama sobě, snad odpustím ti až hluboko v hrobě.

Schovávám se před zítřkem, věnuji vzpomínce každý svůj den,

 vypadni z mého života, ----- srdce, ------ vypadni ven!

Každou minutou, vteřinou snažím se utéct, pronásleduješ mne jako stín,

tak věrný, věčný to splín.

Vypiju kalich hořkosti, polknu poslední slovo, přes všec trápení,

chci ti říct naposled mnoho slov, ----- mnoho.

Navždy až do konce, dokonce toho prašivého života,

budu tě milovat, proklínat, milostnou nit protínat.

Své city, ---- srdce, stranou dám, ----- to je to jediné, sic věrné co teď mám.