Odraz duše

V rozpálené bílé poušti černá kdysi svěžímu růžovému keři plátek po plátku, lísteček po lístečku. Jen suchý a dřevěný stonek, kmínek s pahýlem větví nebo možná jen vysušený kořen pod záplavou bílých, štiplavě pálících krystalků, zůstanou jako vzpomínka, jako upozornění na záhadu, kde se vzal v poušti růžový keř! Člověk jen pokrčí rameny, prohodí něco chytrého jako třeba: “Je jasné, že uschnul. Každý přece vidí, že něco takového se sem vůbec nehodí. A kde se tu vzal? To přece není moje starost to zjišťovat!” Pak člověk se zamračeným výrazem odejde aniž by se nad tím zamýšlel.

“Kde ste kdo?” Naše volání, tisíckrát odražené bílými skalisky na bílé pláni pod bílým nebem navíc pod zrakem bílého slunce, nenachází citlivé ucho.

Za zelenou oponou lesa se odehrává věčný souboj. Slabí jedinci se stávají potravou, aby ti silnější mohli přežít. Nikdo proti tomu nebojuje. Je to příroda. Je to kruté? Každý je se svým osudem smířen. Je to život.

Pod mlhavým nebem, za oponou ze smogu a mlh se odehrává podobný zápas, podobná pravidla, leč jiný závěr. Nerozhoduje síla, moudrost, štěstí. Život je tak složitý, že rozhoduje zkušenost.

Narodil se jedinec. V přírodě zmírá z tisíce příčin. Věda nebezpečí oddálí, někdy vymýtí, zmírní. Jedinec se narodil! Postavme mu dům a na něm sto a jednu věžičku. Jeho blíženec z říše lesa se nikdy narodit nemohl. Jeho matka uroní slzu, ale její hluboké oči brzy upoutá krásné paroží pasoucího se samce. To je příroda. To je věčný koloběh. Lidské dítě zatím roste a stává se lovcem. Netuší, že jeho blížencem by ve šťastnějším…jiném… případě byla jeho kořist. Netuší to a to je dobře. Jen jednou ho bodne u srdce. U viny ale není on! Pytlák přeci nemá právo lovit v jeho lese! Kořist patří lovci! Podle pravidel kořist patří silnějšímu! I když jde jen o obyčejnou laň, jejíž měkce jemné, temné a kdysi snad hluboké oči dávno vyhasly. Ano. Je to boj. Co na tom, že matka blížence už není! Lidský tvor žije dál! Člověče, žij!!!

Na mostě se ohlédneš na obě strany. Ještě je čas! Lidi, stůjte! Neznáte mne a já neznám Vás. Prosím! Lidi! Zoufalý výkřik se k jejich zastřeným uším neprobojuje. Zmírá v hrdle. Jen zoufalý pohled… Ne, ani ten nesevře jejich srdce soucitem. Proč sis vybrala zrovna tenhle den? Nevidíš, že máme své starosti? Běž si po svých, nebo skoč! Hlavně nás neotravuj svými hloupostmi! My jsme přeci ti, co všechno vědí!  Oči zalité slzami už nedokážou rozeznat okraj. Mám tedy skočit? ANO_NE_ANO_NE_ANO_NE  Hlavně nikoho neotravuj! Neopatrný pohyb a pád.  Žbluňknutí konečně vzbudí kýženou pozornost. Byla to sebevražda? Ne, tedy myslím, že ne úplně. Jo. Dyk tam lezla sama. Ale já slyšel výkřik. Já jí chtěl pomoct, ale neposlouchala. Hluboce cítíme s pozůstalými. Cože? Žádní nejsou? Snad nebudeme platit pohřeb my?!? Voda ji pohřbí. Obřadu netřeba.

Tobě je to ale jedno. Plyneš po vodě a v ruce svíráš zčernalý okvětní plátek plané růže. Přilétl po větru s vůní tepla, moře a malou ozvěnou růžového dechu. Růžový keř znovu ožívá v bílé krajině. Je to přece sen! Všechno je možné! Svět neskončí smrtí jednoho článku. Řetěz se znovu napojí. Nikdo si toho ani navšimne. Ve snu je všechno jednodušší. Ve snu…