Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRevoluce a svoboda! II.část
Autor
Markos123
II.část prvního dílu mé trilogie o Alexeji Navarovovi. Alexej se vzpamatovává z jednoho zhroucení, aby se rázem dostal do žáru příšerné bitvy... Prosím vyjádřete se a omluvte hrubki a chibki :) Post Scriptum: Stejně jako první část je i druhá celkem faktografická a stejně tak i následující části.
17.prosince 1918, 7:00, lékařská vojenská budova, lůžková místnost, andrejevská pevnost,
Začal jsem se pomalu probírat z bezvědomí.
„Soudruhu… komisař Navarov se probírá…“řekl někdo a za chvíli se nade mnou objevil rudoarmějský lékař.
„Komisaři Navarove? Slyšíte mě? Vnímáte mě?“
„A… an… ano…“dostal jsem ze sebe a zhluboka oddechoval.
„Komisaři, váš organismus nevydržel všechen ten nápor a na chvíli se vypnul… už byste měl být v pořádku… jsem doktor Anafasij Boroděnko, 701.Revoluční střelecký pluk, 1.jízdní armáda…“
Podíval jsem se kolem sebe. Všude leželi lehce i těžce zranění soudruzi, na zemi, na lůžkách i normálních postelích. V místnosti byla příjemná teplota, byla vyhřívána několika krby. Budova byla z cihel a dřeva, ale vypadala stabilní.
„Soudruhu, měl byste něco sníst…“řekl Boroděnko.
„Kde jsou… kde jsou mí soudruzi? Kde je Nikolaj a ostatní?“zeptal jsem se.
„Nahlásili se u velitelů a teď odpočívají…“odpověděl Boroděnko a nechal přinést teplé jídlo. První po několika dnech.
„Soudruhu, jsem rád, že je vám trochu lépe…“řekl Jánis Berzins, který právě přišel v uniformě komandarma rudoarmějských sil.
„Děkuji…“
„Mám pro vás dobrou zprávu. Za vaše zásluhy ve velení, za odražení prvního útoku ukrajinské armády, za úspěšné stažení z vesnice Majak s minimálními ztrátami a za skvělé velení pod palbou na shromaždišti našich jednotek, ukrajinská sekce Vojenského revolučního výboru a velitelského sboru Rudé armády společně se sekretariátem Strany rozhodli o vašem povýšení na plnohodnotného vojenského komisaře se stále přidělenou jednotkou a na konec, jako třešnička na dortu, vám udělujeme vyznamenání Rudého praporu…“řekl a mě se rozzářili oči. Všichni vypadali nadšeně a Berzins se usmíval.
„Až vám bude ještě lépe, zúčastníte se zasedání pevnostního vojenského štábu a tam vám předáme řád…“řekl Berzins a odešel.
15:00, pokoj s lůžky.
Vstal jsem z postele, ve své komisařské uniformě, na rukávech jsem měl již našité komisařské rudé hvězdy. Natáhl jsem holinky, kožené rukavice, brigadýrku a do ruky popadl svoji pušku a vydal se z nemocnice.
Venku byl strašný mráz. Bylo asi
„Soudruhu komisaři…“přispěchal ke mně jeden rudoarmějec.
„Ano, soudruhu?“
„Porada vojenských komisařů již probíhá… nacházejí se ve velitelském štábu v prvním patře, to je tamta budova…“řekl rudoarmějec a ukázal na třípatrovou cihlovou budovu obehnanou zákopy, kulomety a celými jednotkami rudoarmějců.
Došel jsem k domu. Kývl jsem na rudoarmějskou hlídku a ta mě pustila dovnitř.
Vevnitř bylo zase relativně teplo. Byla tam nějaká vojenská sekretářka a sekretář, několik nižších bývalých carských důstojníků, kteří přešli k bolševikům, dva komisaři a pět rudoarmějců. Kecali spolu o tom co se bude dále dít.
Prošel jsem kolem nich, po dřevěné rozbité podlaze a začal stoupat po rozvrzaném, téměř ztrouchnivělém schodišti. Budova byla dost stará, byla postavena již v roce 1816. Schodiště se zase stočilo na zpátek a tak jsem byl v chodbě nad vstupní chodbou. Na židli tam chrněl jeden rudoarmějec a nějaký rudý námořník taktéž chrněl u starého stolku na němž byli stovky nábojů do pušek a kulometů.
Chodba se tam rozdělovala. Cesta dopředu vedla do radiostanice, cesta vlevo k štábu rozvědky a cesta vpravo do velitelského štábu.
Přišel jsem ke dveřím a zhluboka se nadechl. Zaklepal jsem.
„Dále…“ozval se ženský hlas zevnitř.
Vstoupil jsem dovnitř. Byla tam sorta vojenských komisařů a komisařek. Místnost byla skromně zařízená. Jen jedna skříň, pár židlí, dva stoly, zabarikádovaná okna, malý krb a spousta dokumentů. Celkem tam bylo 8 komisařů a komisařek.
„Soudruhu Navarov… předpokládám…“řekla velitelka andrejevské pevnosti, Olga Pavličenková. Byla vysoká asi 160cm, měla krátce střižené hnědé vlasy, kulatou tvář, modré oči a plné rty. Stála za stolem na němž byli mapy a dokumenty.
„Dobře, představím vás ostatní, předáme vám Řád rudého praporu a pak budeme pokračovat v poradě…“řekla Olga a já přistoupil blíže.
„Po mé pravici stojí komisař Michajil Tuchačevský…“řekla Olga a já si prohlédl vyhublého mladíka, s velice výraznou pihou, vpravo pod jeho nosem. Měl pečlivě upravené černé vlasy a bylo vidět, že to nebyl Rus. Vlastně to byl Polák jak jsem se později dozvěděl. Na své komisařské uniformě měl již dva Řády rudého praporu. Přátelsky na mě kývl. Bylo mu tehdy pouhých 24 let.
„Po levici je komisař Pavel Lavrovič Lebeděv…“řekla Olga a já si prohlédl zarostlého muže s plnovousem a tmavýma očima. Měl silné sibiřské rysy a budil hrozivý dojem.
„Toto je jeden z vojenských odborníků, plukovník Boris Šapošnikov…“řekla a já spatřil jediného důstojníka neoblečeného v komisařské uniformě, ale v kvádru a kravatě, který měl pečlivě slízané vlasy do pěšinky a velkou hlavu, takovou podlouhlou. Hleděl na mě nepřátelsky. Dost nepřátelsky.
„Dále soudruzi Dimitrij Nadežnyj…“což byl statný komisař s autoritativním vzhledem a pečlivě upravenými vousy a vlasy. Pokývl na mě.
„Filip Kuzmič Mironov…“řekla a kývla na zarostlého statného muže v hnědém vojenském kabátu, hnědých kalhotách a vojenských holinkách. Taky se trochu přátelsky usmál.
„Vasilij Ivanovič Šorin…“také vzhledově upravený, menší postavy a v klasické komisařské uniformě.
„Jaan Anvalt…“spatřil jsem muže v černém kabátu, s takovou dělnickou čepičkou, pohublou tváří a modrýma očima, které na mě nepřátelsky civěli. Anvalt byl velitel estonských dobrovolců.
„Komisaře Berzinse už znáte… a toto je komisařka Nataša Georgijevna Lavrová…“prohlédl jsem si relativně na ruské poměry vysokou blondýnu, v komisařské uniformě. Ta na mě hleděla spíše unaveně.
„Soudruzi a soudružko, toto je Alexej Navarov, novopečený právoplatný vojenský komisař Rudé armády. Díky jeho velení se podařilo zabránit Děnikinovcům a ukrajinským reakcionářům zmasakrovat stovky soudruhů. Je zřejmě nejtalentovanějším novopečeným komisařem. Jeho vlastní jednotka ztratila 3 soudruhy, zbytek se podařilo evakuovat, zatímco on a jeho soudruzi pobili téměř 20 ukrajinských vojáků a při obraně shromaždiště desítky Děnikinových vojáků, včetně dvou desítek elitních kozáků!“
Tuchačevský, Berzins, Lavrová, Lebeděv a Nadežnyj spontánně krátce zatleskali.
Pavličenková pak ze stolu vzala Řád rudého praporu a přistoupila ke mně.
„Za osobní statečnost v boji s kontrarevolucí, efektivní velení, dobré velitelské schopnosti a disciplinované příkladu-hodné chování, vás ukrajinský Vojenský revoluční štáb, velení ukrajinského frontu a ukrajinský sekretariát Strany, vyznamenávají Řádem rudého praporu…“řekla Pavličenková a připnula mi řád na uniformu.
„Je mi ctí sloužit v Rudé armády!“
„Nevím jestli by tu měli být tak mladí nováčci…“odsekl Šorin.
Byl jsem překvapen tím přístupem.
„Cože, soudruhu?“tázal se Tuchačevský.
„Vy jste mladý, ale už jste bojoval v Rudé armádě od jejího vzniku a co tenhle odvedenec…“
„No dovolte, soudruhu!“vykřikl jsem naštvaně.
„Co prosím?!“
„Já jsem členem bolševické frakce už od roku 1911, aktivně jsem šířil revoluční defétismus a rozšiřoval bolševické letáky v armádních jednotkách, několikrát mě zatkly a nakonec poslali do Petrohradu, kde jsem hned po únorové revoluci spoluorganizoval rudé gardy ve vyborgském obvodu. Byl jsem dva měsíce vrchním velitelem vyborgských rudých gardistů. Spoluorganizoval jsem i vojenskou stránku červencového povstání a revoluční útok proti Zimnímu paláci a vy, soudruhu carský důstojníku? Jak si mě dovolujete osočovat, že jsem nějaký odvedenec! Do Rudé armády jsem dobrovolně vstoupil dva dny po jejím vzniku, moc jsem toho nenabojoval, ale brzy jsem se vyšvihl na komisaře oddílu…“tvrdě jsem bránil svoji čest.
„Soudruhu Šorine, prosím mírněte se… vaše chování novým komisařům je velice otřesné!“napomenul Šorina Lebeděv.
„Omlouvám se, soudruhu. To ty nervy… pokračujme v jednání…“
„Co se probírá?“tázal jsem se.
„Soudruh Berzins jakožto komisař vojenské rozvědky nám předal informace, že Děnikin dostane nové posily…“odpověděla Olga.
„Koho?“tázal jsem se.
„Jednotky Maj-Majevského se seskupují jižně od naší pevností. Jde o 2 000 elitních bojovníků. Sám Děnikin získal další posily z kavkazských divizí. Nyní má dohromady i s Maj-Majevského jednotkami kolem 9 000 mužů, těžké i lehké dělostřelectvo, několik letadel s kulomety, 1 tank a spoustu zbraní a munice. Soudruh Jegorov, komkor 1.jízdní armády, nás informoval, že pravděpodobně nepošle žádné posily. Je nyní vázán vojsky generála Pjotra Wrangela…“odpověděl Berzins.
„Obávám se, soudruzi, že jim budeme muset čelit zde a teď…“řekl Šapošnikov, který byl znám svým brilantním defensivním velením.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále…“řekl Tuchačevský.
Dovnitř vešel jeden rudoarmějec.
„Soudruzi, dostali jsme zprávu z ukrajinského frontu. Rozvědka hlásí, že v Kyjevu došlo k převratu. Po několika týdnech bezvládí a anarchie vtáhli do Kyjeva jednotky ukrajinské lidové armády a ustanovili diktaturu Centrální rady. Rada pod vedením nacionální pravice už dala zatknout přes 700 členů komunistické strany a židů… velkou část z nich i popravili…“
„K čertu!“vykřikl Lebeděv.
„Děkujeme, odejděte…“zavelela Pavličenková.
„Počkat, mám tím pádem i dobrou zprávu…“ohlásil rudoarmějec.
„DOBRÁ ZPRÁVA? COPAK ONO JEŠTĚ NĚCO JAKO DOBRÁ ZPRÁVA EXISTUJE?!“vyhrkl Šapošnikov.
„Ano, vojska UNLA napadla Děnikinovi základny a zahnala Děnikina na Krym, kde jedná s Francouzi a Brity. Ovšem přesto se stále chystá jeho ofenziva proti naší pevnosti. Vítězství zde je jeho jedinou nadějí. Pokud jeho vojska zde zvítězí, vylodí se s pomocí Britů na jižním pobřeží, posílí své vítězné jednotky a zničí Doněcko-Kryvojskou sovětskou republiku…“dodal a odešel.
„Takže co teď, soudruzi?“zeptal jsem se.
„Já, Berzins, Lebeděv, Šapošnikov a Šorin odjíždíme na sever, velet jednotkám v Bělorusku a Pobaltí. Vy se snažte co nejvíce posílit obranu. Již jsem zavelel zásobovacímu oddělení, aby vám poslali vojenské a stavební materiály…“řekl Tuchačevský.
„Díky. Pokusíme se vytvořit ještě nějaké menší palisády a příkopy proti jízdě…“řekla Pavličenková.
„A budeme potřebovat protitankové zbraně…“dodal jsem a Tuchačevský přikývl.
19:55, kancelář velitelského štábu.
Stál jsem nad Olžiným stolem a sledoval dokumenty a mapy. Tuchačevský a Berzins už odjeli. Šapošnikov a Lebeděv se chystali a Šorin se rozmyslel, že tu zůstane…
„Rozdělíme si zbytek velení…“řekla Pavličenková.
„Co byste chtěl, soudruhu Navarove?“tázal se mě Šorin, který se začal chovat už přátelštěji.
„Chtěl bych být v první linii boje… takže bych chtěl velet jednomu z úseků zákopů…“
„Dobře, povelíte všem oblastem druhých zákopů. První jsou vnější, druhé jsou blíže k palisádám. Budete mít dispozici 1 000 střelců a kulometčíků…“odpověděla Pavličenková a já přikývl.
„Dejte mi dělostřelectvo a minomety…“požádal si natvrdo Šorin.
„Jasně. Lavrová?“
„Obrana na palisádách…“
„Nadežnyj?“
„Logistika… budu zařizovat rovnoměrné zásobování a tak dále…“
„Kolik zbývá času?“zeptal jsem se. Pavličenková se podívala na hodinky.
„Přibližně 14 hodin… budeme muset budovat barikády na směny, aby soudruzi byli odpočatí…“řekla Pavličenková.
„Jednoduše dvě směny po sedmi hodinách?“tázal se Nadežnyj.
„Asi ano…“
„Dobře, jdu uvědomit ženisty a ostatní soudruhy, aby se rychle rozdělili a začali stavět poslední barikády…“dodal Nadežnyj a se spěchem odešel pryč.
„Jdu pomoci, soudruhům se naplňováním pytlů s pískem a rozestavováním na zákopech…“řekl jsem a kývl na zbytek lidí v kanceláři.
Souhlasně přikývli.
Vyběhl jsem pryč.
23:00, vnitřní linie zákopů,
Stál jsem v zákopech a upevňoval pytle s pískem. Za ty tři hodiny jsem tam položil asi třicet nebo čtyřicet pytlů s pískem, pomohl postavit dvě kulometná hnízda a jednu ostřelovačskou pozici.
Posadil jsem se po chvíli do zákopu a přemýšlel. Přivřel jsem oči a viděl před očima oheň… oheň, smrt, válku a vraždění… vše se mi to vrylo do paměti. Vše co se stalo v Janovce…
Po chvíli těžkého oddechování jsem se sebral a odešel do provizorních kasáren si odpočinout. Ty byli téměř stejné jako lůžkové oddělení v nemocnici, jen tu byli zbraně a munice navíc.
Do kasáren za mnou přišel Nikolaj, kterého jsem téměř celý den neviděl.
„Ahoj…“pozdravil mě.
„Nazdar. Zase…“řekl jsem.
„Co?“
„Zase jsem měl ty výjevy. Zase jsem viděl Janovku…“
„Jejda…“
„Tak nějak…“
„Co teď?“
„Nevím. Přál jsem si… přál jsem si, abych už nikdy, nikdy v životě to neviděl. Ale zase o tom mívám noční můry…“
„Alexeji, prožil si něco příšerného. Ani sis nevzal dovolenou, aby ses vzpamatoval…“
„Nemám čas na dovolenou, pomsta čeká…“
„Jestli si neodpočineš, tak se z té pomsty zblázníš…“
„Byla pro mě vším… a oni ji zabili…“odsekl jsem a lehl si na postel.
18.prosince 1918, 05:50, kasárna,
Vylezl jsem z postele, celý rozespalý a strhaný. Rozhodl jsem se jít trochu rozcvičit a už nespat. Zbývalo už jen pět hodin do útoku Děnikina… vlastně ani ne pět hodin, jen asi čtyři.
Vyšel jsem ven, abych se trochu rozcvičil a připravil k boji. Došel jsem si i na střelnici, kde jeden lotyšský voják a jeden námořník právě cvičili. Celá pevnost byla osvětlená loučemi, olejovými lampami i elektrickým světlem. Vůbec nesněžilo. Vše, ale bylo odporně zmrzlé… půda byla promrzlá, vzduch byl zmrzlý, že by se dal krájet…
„Čest práci, soudruzi…“řekl jsem a soudruzi přikývli.
„Jak to jde?“tázal jsem se pak.
„Celkem dobře…“odpověděl přátelsky Lotyš.
Spatřil jsem jeho dobré zásahy.
„Jste ostřelovač?“
„Ne, soudruhu komisaři…“
„Hodil byste se k nim… jestli chcete přeřadím vás k ním…“
„Ne děkuji, soudruhu. Na to bych neměl nervy a hlavně trpělivost…“
„Škoda, nemarněte svůj talent…“dodal jsem, popadl svoji pušku, nabil a namířil na jeden z papírových terčů podepřených dřevem. Byl na střelnici dlouhé
„Komáři?!“vyhrkl rudý námořník. Otočili jsme se na něj.
„Cože?“zeptal jsem se.
„Poslouchejte!“řekl a skutečně jsme uslyšeli zvuk velice podobný silnému komářímu bzukotu. Ale ve chvíli, kdy je venku téměř 20 stupňový mráz komáři nelétají.
„Ale ne…“vykřikl jsem a rozeběhl se k palisádám. Rychle jsem vylezl po žebříku a podíval se směrem na západ odkud ten zvuk šel.
„VŠICHNI VSTÁVAT!“zaječel jsem z plna plic, když jsem uviděl francouzská bojová letadla Breguet 14 jak míří k pevnosti.
„VSTÁVAT! VSTÁVAT! VSTÁVAT!“křičel jsem zoufale a začal bít na zvonkem na poplach. Vojáci v zákopech se okamžitě probrali a hned taky spatřili ty tři letadla. Zaujali bojová postavení.
Z kasáren začali vybíhat sotva oblečení rudoarmějci a vojenští komisaři.
„Co se děje?“zeptal se Šorin, který byl krátce předtím na brzké snídani ve vojenské jídelně.
„Děnikin!“odpověděl jsem s křikem.
Letadla k nám letěla dost rychle, asi
„Budou tu za minutku nebo dvě… ke kulometům!“nařídil jsem a rudoarmějci zaujali postavení na kulometech.
„Soudruzi… za vlast sovětů!“vykřikl jsem a začal z pušky střílet taky po letadle.
Breguet 14.
“Communistes troisième heure, ouvrir le feu”velitel letadla ohlásil, že komunistické síly jsou na třetí hodině a nařídil, ať střelec zahájí palbu z kulometů.
”Oui, mon commandant, vous qu'il n'ya anti-armes à feu des avions”střelec odsouhlasil a dodal, že tam jsou kulomety.
05:59, vnitřní zákopy,
Seběhl jsem z palisád a vraty jsem se dostal z pevnosti do vnitřních zákopů, kde jsem zaklekl k pytlům s pískem. Kulometčíci mezitím zahájili palbu na letadla. Více méně neúspěšně. A letadla palbu opětovala. Kulomety letadel zkosili jedno z našich kulometných hnízd ve vnějších zákopech, dohromady 4 rudoarmějce a jednoho námořníka. Pak nám proletěli nad hlavou a přeletěli pevnost. Začali se otáčet.
Vytáhl jsem dalekohled a podíval se na západní horizont. Měsíček znova stál při nás a tak skvěle osvětloval… osvětloval… osvětloval tisíce pochodujících Děnikinových vojáků, jeho obrněné vozy, jezdce a tank. Měl tam 10 obrněných kulometných vozů Rolls-Royce Armoured Vehicle a francouzský tank Renault FT-17.
PRÁSK!
Onen tank vystřelil, spíše jen zkušebně a naslepo, proti pevnosti. Zasáhl vnější zákopy a zabil dva lotyšské vojáky.
Na palisádách už stáli stovky rudoarmějců, námořníků a mezinárodních dobrovolníků. Zahájili palbu ze všeho co měli proti Děnikinově pěchotě.
Já mezitím doběhl k jednomu z kulometných hnízd.
„Soudruhu komisaři, máme tu nedostatek munice!“ohlásil kulometčík.
„Jak to?“zeptal jsem se.
„Munice měla být rozdána teprve ráno…“
„K čertu! Jdu pro to… kolik potřebujete?“
„My samotní tak 2 000 nábojů, ale celý vnitřní okruh, kde je taky jen málo munice do kulometů asi tak 150 000 nábojů…“odpověděl a já se vrátil do pevnosti.
„Vy čtyři! Rychle se mnou!“křikl jsem na tři silné a statné rudoarmějce a jednu rudoarmějku. „Musíme dodat kulometčíkům munici!“řekl jsem a vběhli jsme do skladiště. Začali jsme brát munici a zbraně. Za chvilku se tam vynořil i Nadežnyj s četou 15 pomocníků včetně dvou těch ukrajinských chlapců.
„Soudruzi, vraťte se do boje… budou vás tam potřebovat, my jdeme hned rozdávat munici…“řekl Nadežnyj a my jsme aspoň vzali pár tisíc nábojů pro jedno nebo dvě kulometná hnízda a vydali se zpět do zákopů.
Děnikinova armáda už byla jen kilometr a půl daleko a kulky z jejich kulometů a pušek už létali kolem nás.
PRÁSK!
FT-17 znova vystřelil a zasáhl malý bunkr v němž byla naše radiostanice, která zajišťovala spojení mezi velitelským štábem a vnějším perimetrem obrany. Jeden komisař a jeden rudoarmějec byli okamžitě mrtví. Letadla se konečně otočila a začala prolétat znova nad naší pevností. Z kulometů zkosili dvacet rudoarmějců a komisařů a shodili dvě bomby. Jedna dopadla vedle, někam na střelnici a druhá zasáhla jídelnu.
Pak se kulometčíci konečně zaměřili jen na jedno z letadel a sundali ho – rozstříleli mu křídla a letadlo spadlo i s piloty do nedalekého lesa. Stále, ale zbývala dvě letadla.
Nad hlavou nám z ničeho nic začali létat stovky těžkých kulek. Děnikinovi obrněné vozy proti nám začali střílet z kulometů a zasáhli řadu 7 rudoarmějců v předních zákopech. Většina z několika tisícové posádky naší základny už byla zmobilizována a rozmístěna na palisádách a v zákopech. Šorin a jeho dělostřelci a minometčíci zahájili útok proti kontrarevolucionářům. Pět nábojů z děla zasáhlo první řady bělogvardějců a minomety rozprášili rotu 80 kozáků. Konečně nějaké „dobré zprávy“. Po tom co se stalo v Janovce před půl rokem jsem bělogvardějce bytostně nenáviděl. Přál jsem si vidět je všechny umírat za to co provedli mě a…
Kozáci se začali znova formovat a bělogvardějská pěchota dosáhla několika starých stavení, kde se narychlo opevnili a začali nás ostřelovat. Další pěšáci zaklekli a začali postupovat skrčeně. Na sobě měli klasické hnědé uniformy s holinkami a na ramenech výložky a našitou ruskou vlajku. Na hlavě brigadýrky nebo zimní beranice.
„Soudruhu komisaři, ale to nejsou jen Děnikinovci!“vykřikl komisař Marčenko, který stál vedle mě a ukázal na levé křídlo bělogvardějců. Dobře jsem se tam dalekohledem zadíval a spatřil jsem tam skutečně jiné bělogvardějce. Měli na sobě černé kalhoty, černé kabáty, s černorudými nárameníky, brigadýrkami a… a byli to Kornilovci!
„To jsou přece vojáci generála Kornilova!“řekl jsem a Marčenko přikývl.
„Zdá se, že někdo po něm ještě zůstal a přidali se k Děnikinovi…“dodal Marčenko, zamířil a vystřelil z pušky. Podařilo se mu na vzdálenost kilometru trefit s velkým štěstím jednoho z Děnikinovců do ramene.
Děnikinovci mezitím získali další výhodu, přirozený terén. Když už se dostali na třičtvrtě kilometru k pevnosti začali rozmisťovat lehké i těžké kulomety na kamenní a do zbytků starého opuštěného předsunutého rudoarmějského tábora.
Z pevnosti vybíhali desítky rudoarmějců a doplňovali ztráty v zákopech. Francouzská letadla se mezitím na nebi otočila a znova se rozletěla našim směrem.
„STŘÍLEJTE NA TO VEPŘEDU!“zakřičel jsem na kulometná hnízda a kulometčíci skutečně zahájili palbu. Po chvilce urputné a nervy drásající střelby se jim podařilo silně poškodit motor prvního letadla, ten explodoval a letadlo dopadlo do prvních zákopů a při dopadu zabilo dva lotyšské vojáky.
Ovšem třetí zvládlo přeletět nad kulomety a shodilo bombu do pevnosti, dopadla na stáje. Střecha velkých stájí se propadla a zasypala nebohé koníky. Jen pár jich přežilo a vyděšení prchly pryč. Námořníci se je ještě pokusili chytnout, ale utekli z pevnosti a už je nikdo neviděl.
Za malou chvilku ke mně přiběhl jeden z revolučních komisařů.
„Co se děje?“zeptal jsem se.
„Soudruhu komisaři. Mám špatné zprávy…“
„Ony snad existují i dobré?!“zeptal jsem se sarkasticky.
„Našim radistům se nepodařilo spojit se štábem soudruha Jegorova. Nedostaneme sem žádné posily… a zadruhé, bělogvardějci budou bojovat obzvlášť zuřivě. Zaútočili o čtyři hodiny dříve totiž protože ukrajinská lidová armáda obsadila jejich centrální velitelství. Oni teď potřebují nové velitelství…“
„Sakra práce… takže budou bojovat do posledního muže…“řekl jsem.
„Přesně tak…“
Pak se nad nás snesl mrak těžkých kulek a zasáhl první zákopy a palisády. Nám se jen těsně vyhnul. Byli to tisíce těžkých kulek z Děnikinových obrněných vozů. Celá první řada rudoarmějců a ostatních vojáků revoluce padla mrtvých na zem.
„Máme tu příšerné ztráty! Musíme se stáhnout do pevnosti!“řekl jsem komisařovi.
Pak mě zasáhla zbloudila kulka.
Ustřelila mi kus nosu… sekl jsem sebou do zákopu a dlaň jsem měl hned plnou krve. Když jsem se nedopatřením pokusil nadechnout nosem začal jsem se dávit krví. Rychle jsem ji ze sebe vyplival a zase dýchal ústy.
„Soudruhu…“komisař ke mně zaklekl, ale nevěděl co dělat.
„Jdu pro lékárničku…“
„Doneste jen obinadlo, vydrží to chvíli… pak se vrátím rychle na ošetřovnu…“řekl jsem a komisař doběhl k jednomu zdravotníkovi.
„UŽ!“ozval se čísi výkřik a z pevnosti konečně vyjel náš jízdní regiment doprovázen tačankami.
Jezdci se vrhli přímo proti bělogvardějským obrněným transportérům, ale podařilo se jim úspěšně uhýbat před kulkami kulometů. Souběžně s tím naši dělostřelci a minometčíci dostali další munici. Rychle nabili… a vystřelili. Dělostřelecké a minometné náboje nám proletěli nad hlavou. Dva dělostřelecké náboje úspěšně zničili tři Děnikinovi obrněné transportéry, které byli blízko u sebe. Třetí zasáhl provizorní polní nemocnici Děnikinových jednotek a zabil asi padesát jeho vojáků.
Náboje z minometů pak zasáhli rotu postupujících Kornilovců a silně poškodili francouzský tank FT-17. Pásy tanku se rozpadli a byli neopravitelné. Stal se demobilizovaným, ale stále mohl střílet a jedním ze svých nábojů zasáhl palisády kousek od nás, které se rozletěli na stovky kousků.
Rudá jízda mezitím překonala těch
Prolezl jsem ze zákopů pryč a vraty vběhl rychle, doprovázen nepřátelskou palbou, do pevnosti. Tam bylo skutečné pozdvižení. Nadežnyj a jeho pracovníci všude pobíhali, rozdávali pušky, pistole, munici, granáty a náboje do děl i kulometů. Z kasáren vybíhali poslední připravující se vojáci a běželi na své pozice.
Držíce si krvácející nos bez obvazu, doběhl jsem na velitelství. Revoluční vojáci drželi pozice u dveří a oken.
Vpadl jsem do dveří, kromě několika vojáků a komisařů plánujících obranu, byli všichni na palisádách nebo v zákopech, či dělali jiné důležité úkoly. Vyběhl jsem po schodech a doběhl do velitelského štábu.
V kanceláři štábu byl Šorin a Pavličenková.
„Soudruhu, co se vám stalo?!“vykřikl zděšeně Pavličenková. Já jsem si zapomněl držet krvácející nos a tak jsem měl celou tvář a část uniformy od krve.
„Bělogvardějci mi ustřelili nos…“zachroptěl jsem a došel k nim. Stáli u stolu s mapami pevnosti a okolí. U jednoho okna byl radistický důstojník a zajišťoval spojení s jednotlivými částmi pevnosti.
„Jaké jsou ztráty?“zeptal jsem se.
„Jednotlivé úseky zákopů hlásí různá čísla. Došli jsme zatím po součtu k číslu 750 mrtvých vojáků revoluce a více než 1 000 lehce či těžce zraněných. Pozorovatelé hlásí asi 500 mrtvých bělogvardějců a přes 1 500 raněných… a taky zničené dvě letadla, poslední letadlo zmizelo bůhvíkam asi se ztratili a tady soudruhu Šorinovi se podařilo poškodit část Děnikinových mechanizovaných sil…“ohlásila Pavličenková.
„Vím, viděl jsem… přišli o dva transportéry a jejich tank je nepojízdný…“
„Soudruzi, začíná docházet munice!“vykřikl radista.
„Cože?“zeptal jsem se.
„Začínáme dostávat zprávy, že v muničním skladu už jen pár desítek tisíc nábojů…“
„Naší výhodou je, že bělogvardějské dělostřelectvo bude útočit málo…“přerušila ho Pavličenková.
„Jak to?“
„Přišli o 80% svých zásob dělostřelecké munice, když je ukořistili ukrajinští nacionalisté…“
„Můžeme dostat nějaké zásoby?“zeptal se Šorin.
„Teoreticky ano. Bělogvardějcům se nepodařilo obklíčit nás. Můžeme dostat pomoc z 20kilometrů vzdáleného Dobrohirska. Tam je ustanovená sovětská moc…“
„Soudružko, dovolte mi vzít koně co nám zbyly, několik vojáků, povoz a vyjet pro zbraně a munici do Dobrohirska!“požádal jsem.
„Kolik budete schopni dovézt munice?“tázala se Pavličenková.
„Mohli bychom dovézt až několik miliónů nábojů, nové pušky a modernější zbraně, lepší granáty… vím, že v Dobrohirsku je důležitý muniční štáb vojsk Doněcko-Kryvojské Sovětské Republiky… a mimo to, nepochybně se nám podaří odtamtud dostat nějaké posily…“
„Co je tam za jednotky?“zeptala se Pavličenková.
„Podle toho co vím tam je několik praporů elitní rudé pěchoty, pár obrněných transportérů a brigáda rudých kozáků… ti by pro nás mohli být klíčovský…“řekl Šorin a pohlédl znova na mapu.
„Dobře, vezměte si co potřebujete, tady je mé písemné pověření…“řekla Pavličenková a něco načmárala na kus papíru. Pak mi to podala, já ten papír složil a vydal se pryč.
6:39, zbytek stájí,
Konečně jsem si ošetřil nos…
Již jsem seděl na koni, dostavník byl připravený a byl řízen dalším rudoarmějcem a doprovázeli nás dva další rudoarmějci na koních.
Vydali jsme se na cestu. Poslední zprávy hovořili o tom, že bělogvardějci dosáhli linie
Projeli jsme zadní bránou a vydali se po zmrzlé cestě vstříc Dobrohirsku a jediné záchraně, která nás mohla ubránit před bílými gardami.
„Co všechno naložíme?“zeptal se mě za jízdy rudoarmějec Simon.
„1 milión nábojů do pušek a kulometů, 400 německých ukořistěných granátů M24, 1 000 pušek Mosin-Nagant a pár dalších věcí… snad to uvezeme, musíme doufat, že nám Dobrohirská posádka pomůže…“
6:50,
„Za chvíli tam už budeme, soudruzi!“vykřikl jsem na povzbuzení, když tu se z ničeho nic ozval dusot stovek koňských kopyt. Doslova stádo koní jako by se prohánělo nedaleko nás. Zastavili jsme se a otočili směrem nalevo od nás. Po zmrzlých pláních táhla armáda… ale nebyla Rudá… a ani to nevypadalo na ukrajinské nacionalisty a už vůbec ne na bělogvardějce.
„Kdo to k čertu je?!“vyjekl jsem překvapeně.
„Co budeme dělat?“zeptal se rudoarmějec řídící dostavník.
„Jeďte do Dobrohirska. Ti jezdci míří k andrejevské pevnosti, zkusím je prubnout… když nic jiného, aspoň mě nezabijí bělogvardějci…“řekl jsem, otočil koně a rozjel se k oněm vojákům. Bylo to docela šílené a odvážné… myslel jsem si, že jsem se zbláznil.
Když jsem konečně ony jezdce dohnal uviděl jsem černou vlajku s bílým nápisem:“SVOBODU NEBO SMRT!“
„Soudruzi… počkejte!“vykřikl jsem z plna plic.
Jezdci se ke mně otočili a začali zpomalovat a obkličovat mě.
Ke mně přijela nějaká relativně mladá žena, přes tvář černá rouška, na zádech puška a pásy nábojů a zhluboka oddechovala. Byla celkem malá a měla krátce střižené černé vlasy a hnědé oči.
„Jsem Maria Nikiforová… vůdkyně Svobodné bojové družiny… toto jsou vojáci ukrajinské svobodné revoluce… a vy jste?“
„Alexej Navarov, komisař sovětských vojsk v andrejevské pevnosti. Byl jsem na cestě pro zbraně a munici do nedalekého města… moji soudruzi jeli napřed. Potřebujeme pomoc. Slyšel jsem o vás anarchistech, že bojujete proti kontrarevolucionářům, andrejevská pevnost, poslední opora sovětské moci v této oblasti, potřebuje urgentně pomoc! Děnikin přišel o své centrální velitelství u Krymu a chce za každou cenu dobýt pevnost, aby tam ustanovil své velitelství a nastolil vládu bílého teroru a tyranie!“řekl jsem udýchaně.
„Naši rozvědčíci nám ohlásili, že probíhají rozsáhlé přesuny bílých sil směrem k andrejevské pevnosti, ale nevěděli jsme, že pevnost je v rukou bolševiků…“řekl jeden z anarchistických bojovníků.
„Dobře, veďte nás k pevnosti… pomůžeme vám…“řekla Nikiforová a já se rozjel do čela těchto asi 500 anarchistických povstalců.
„Svobodu nebo smrt!“vykřikli společně.
„Socialismus nebo smrt!“dodal jsem zase já a anarchisti se začali přihlouple šklebit.
7:15, vnější perimetr andrejevské pevnosti,
Slunce už velice, velice pomaloučku vycházelo a první rudé paprsky zalévali krajinu. Naše síly, já a příslušníci Svobodné bojové družiny Revoluční povstalecké armády Ukrajiny, jsme dorazili k andrejevské pevnosti. Obránci pevnosti už téměř ztratili veškeré naděje. Děnikinovi vojáci již byli tak blízko, že mohli na rudoarmějce házet ruční granáty což taky houfně dělali se zásobami tisíců ručních granátů od Němců a Britů.
Dorazili jsme k pevnosti a rozdělili se na tři skupiny. Jedna skupina objela pevnost zleva, aby vpadla Děnikinovi do jeho pravého křídla, druhá zprava, aby napadla levé křídlo a třetí se mnou včele vjela do pevnosti, aby se přidala k obráncům pevnosti.
Se mnou jela i Nikiforová, kterou jsem chtěl představit velitelům pevnosti.
Rudoarmějci nám pomohli sesednout z koní a soudružsky se přivítali s anarchistickými bojovníky. Já a Nikiforová jsme se vydali na velitelství.
7:17, obranná linie,
Černá jízda projela kolem andrejevské pevnosti, velice rychle překonala naše zákopy a zátarasy a vrhla se do tvrdého útoku proti překvapeným bělogvardějcům, kteří netušili, která bije. Než se nadáli, anarchističtí jezdci je už začali zasypávat granáty, střílet po nich z revolverů a sekat je šavlemi. Bělogvardějské formace se pomalu, ale nejistě započali rozpadat. Morálka bílých klesla zvláště poté co se černým podařilo granáty zničit i poslední tři obrněné vozy, které je nestihli postřílet.
Když to Děnikin a Jankowský na západním návrší zpozorovali, mysleli si, že vidí svoji smrt.
„Co teď generále?“zeptal se Jankowský a spatřil jak jeden starý dům, kde měli bělogvardějci tři kulomety a 10 svých mužů, explodoval pod útokem anarchistických granátníků.
„Západ je v rukou ukrajinských povstalců, východ je rudý…“
„Generále, pokud smím poradit, na jihu jsou stále teritoria držená francouzskou generalitou…“
„Jsou oddělená…“
„Krymská oblast v rukou Francouzů a naší armády je oddělená, nikoliv však jižní pobřeží západně od Doněcko-Kryvojské Sovětské Republiky, na azovském pobřeží…“
„Kolik teritoria tam Francouzi mají?“
„Ovládají skoro
„Informujte generála Fauryho, že chceme, aby nás jeho transportní lodě přesunuli do Novorossijsku…“
„A co s našimi jednotkami útočícími na pevnost?“
„Stáhněte jezdce a to co zůstalo z našich motorizovaných sil. Ať pěchota na sebe váže bolševiky i tu ostatní lůzu. Já se vracím na provizorní štáb, abych seskupil to co zůstalo. Nechám kontaktovat velitelství v Novorossijsku, aby zahájilo shromažďování našich jednotek pro novou ofenzivu proti bolševickému Carycinu…“
„Ano, generále… jedu splnit vaše rozkazy!“řekl Jankowský a generál se s 2 svými elitními jezdci vydal na provizorní štáb.
7:24, sovětské velitelství – velitelská místnost,
S Marií jsme již byli ve velitelském štábu a informovali Pavličenkovou, Lavrovou a Šorina o situaci. Nadežnyj koordinoval, vzhledem k tomu, že bělogvardějci zahájili ústup a už tolik neostřelovali základnu, první opravné práce.
„Doněcko-Kryvojská Sovětská Republika nás informovala, že nám konečně může poslat nějaké posily. Na cestě už je 1 000 jezdců 1.Jízdní armády společně s 2 000 pěšáky 2.armády pod velením Iony Iakira…“řekla Pavličenková.
„Tak to je dobře. A co zásoby zbraní a munice z Dobrohirska?“zeptal jsem se pak.
„Dorazí za půl hodiny, hned na několika povozech a bude tam dost munice na 48 hodin nepřetržitého boje…“
„Skvěle, soudruzi. Zdá se, že už si poradíte bez nás…“řekla Marie.
„Kam jedete?“zeptal jsem se.
„Na severu chystáme ofensivu proti nacionalistům… kdybyste snad chtěli oplatit pomoc…“
„Můžeme vám poslat maximálně regiment jezdců…“řekla Pavličenková.
„Děkujeme…“odvětila Nikiforová a odešla pryč. Odjeli s ní i ostatní anarchisti, až na 50, kteří zůstali, aby pomohli obnovit pevnost, popřípadě pomohli s obranou a zahnáním posledních Děnikinovců.
„Jaké máme ztráty, soudruzi?“zeptal jsem se, když Nikiforová odešla.
„Hrůzné… celkem jsme ztratili 3 000 mužů a žen, máme přes 1 500 lehce nebo těžce raněných a nemáme dostatek lékařského materiálu. Bělogvardějci ztratili 3 000 bojovníků a na bojišti se válí ještě asi 500 raněných. Zakázala jsem je ošetřit, kvůli nedostatku našich materiálů. I se zásobami, které dorazí budeme sotva zvládat zachraňovat naše lidi a ani se nemůžeme dovolit luxus dávat těm chudákům na bojišti rány z milosti…“odpověděla Pavličenková.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vešel jeden z vojenských komisařů.
„Soudruhu…“
„Soudružko, komisařko. Děnikinovci se už definitivně stáhli. Palba skončila. Začali jsme sbírat od Děnikinovců zbraně a munici. Zjistili jsme, že velká část z nich u sebe měla pušky Springfield 1903, americké výroby…“ohlásil komisař.
„To není žádná novinka, že Američani vyzbrojují bílou armádu… ty transportéry byli britské a ten tank francouzský… světový imperialismus proti nám vede krvavou válku…“odvětil Šorin.
„Každopádně jsme začali ty zbraně a munici odnášet do zbrojnice…“dodal a odešel.
„Soudruhu Navarove…“řekla Pavličenková ke mně a já zpozorněl.
„Potřebuji, abyste odjel do Doněcku a informoval bývalého carského velitele, nyní komisaře Rudé armády, Vladimíra Jegorjeva, o situaci. Již jsem sepsala report… zde je…“řekla a podala mi obálku s dokumenty. Zandal jsem ji do náprsní kapsy na uniformě.
„Jak daleko odsud je vlastně Doněck?“zeptal jsem se.
„Asi
„Paráda. Počkáme než se trochu rozední a nebude mrznout…“řekl jsem.
„Mimochodem, soudruzi. Chystám se sepsat seznam rudoarmějců, komisařů, speců a dalších bojovníků revoluce, kteří dostanou Řád rudého praporu. Chci, aby na tom seznamu byli všichni přeživší a aby ten řád získali in memoriam i padlý soudruzi…“řekla Pavličenková.
„Takže budu mít už dva Řády rudého praporu…“řekl jsem s úsměvem. Velice mě to motivovalo, byl jsem pyšný jako páv.
12:30, opravené stáje,
Já, Nikolaj, Šorin a dva další rudoarmějci jsme si vzali koně, nasedli na ně a chystali se vyrazit k Jegorjevově velitelství. V 11:50 jsem já a další vojáci a komisaři Rudé armády a další účastníci obrany dostali Řád rudého praporu. Nyní se na mé uniformě již nacházeli dva Řády rudého praporu.
„Soudruhu komisaři, hlavně nebuďte teď moc nadšený…“řekl s úsměvem Nikolaj, již sedící na koni.
„Neboj se, pokusím se nezpyšnět!“řekl jsem a ušklíbl se.
„Tak pojeďme!“řekl Šorin a já si všiml, že většina pevnosti už byla opravena. A dorazil i konvoj několika tun zbraní a munice.
Vyjeli jsme z pevnosti a rozjeli se po již trochu zasněžených pláních. Po pár minutách jízdy jsme před námi spatřili chumel koní a lidí. Byla to 22.Jízdní brigáda Rudé armády pod velením Jana Hamarnyka, či také Jakova Gamarnika.
„Hurá!“zakřičeli jsme společně, když jsme je míjeli. Mávali na nás a Gamarnik se odtrhl od jednotky. My jsme se zastavili a Gamarnik k nám přijel. Byl to zarostlý, ale upravený muž menšího vzrůstu.
„Zdravíme, soudruhu…“řekl jsem. Gamarnik přikývl.
„Jedu z Dobrohirska, dozvěděli jsme se, že jste již odrazili generála Děnikina, ale měli jste velké ztráty, jedeme posílit vaší posádku…“řekl komisař Gamarnik, jinak také člen ÚV ukrajinské sekce Komunistické strany Ruska.
„Co pak?“zeptal se Šorin.
„Já tam ještě chvíli zůstanu a pak pojedu do Doněcku. Mí soudruzi tam zůstanou… a vy jedete kam?“
„Právě, že do Doněcku. Máme se setkat s náčelníkem Jegorjevem a politickým komisařem Sapinským…“odpověděl jsem.
„Hodně štěstí…“řekl Gamarnik a vydal se zase na cestu k andrejevské pevnosti doprovázen tisícovkou elitních jezdců.
My jsme se zase vydali svou cestou k Doněcku.