Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRevoluce a svoboda! III.část
Autor
Markos123
Alexej se vydává do další bitvy v níž má získat slávu a čest... ovšem získá nejen to...
13:59, Doněck, Ukrajinská sovětská socialistická republika,
Vjeli jsem do Doněcku, velkého a relativně vyspělého města s přibližně 60 000 obyvateli. Všude byli revoluční vojáci, vojenské vozy, pár funkčních tramvají, barikády, obyvatelé Doněcka a strach z bílých. Obyvatelé východní Ukrajiny více méně podporovali novou socialistickou lidovou vládu.
Dojeli jsme, až na jedno z náměstí, kde se nacházel vojenský revoluční štáb Doněcké oblasti.
Doněcká posádka byla dobře vybavená, před budovou VRV bylo i několik obrněných vozů a jeden ukořistěný francouzský tank FT-17.
Zajeli jsme do stájí nedaleko VRV, kde na nás již čekal komisař Sapinský.
„Soudruzi…“řekl vysoký a pečlivě upravený muž s černými vlasy.
„Soudruhu Sapinský. Já jsem komisař Navarov, toto jsou velitel Šorin, velitel rudých námořníků Raskolnikov a několik hrdinných vojáků z andrejevské pevnosti…“řekl jsem.
„… komandér Jegorjev již je ve své kanceláři a čeká na váš report o situaci na střední Ukrajině…“řekl Sapinský a dovedl nás do budovy VRV. Budova VRV byla třípatrová, pevná a stabilní, z cihel, dobře vybavená, vzhledem k zabarikádovaným oknům trochu připomínala velitelství v andrejevské pevnosti. Rudoarmějci jež nás doprovázeli se šli najíst. Za Jegorjevem jsem šel já, Šorin a Raskolnikov.
Vstoupili jsme dovnitř. Všude byla spousta lidí, pracovali, sepisovali, hlídali, telefonovali…
Prošli jsme přes několik chodeb, dvoje schodiště a dostali jsme se, až ke dveřím náčelníka Jegorjeva.
Sapinský zaklepal, otevřel a vešli jsme dovnitř.
Za stolem seděl v komisařské uniformě muž středního věku, s již trochu prošedivělými vousy a zastřiženými černými vlasy. Levou rukou si podepíral tvář a pravou něco psal do nějakého bloku.
„Soudruhu komandére, vojenská delegace přijela…“ohlásil Sapinský. Jegorjev ani nezvedl oči od bloku.
Přistoupili jsme blíže a Jegorjev na nás konečně pohlédl.
„Soudruzi. Přijeli jste podat report o stavu centro-ukrajinské fronty?“zeptal se chladně.
„Ano, soudruhu komandére. Jsem komisař Navarov, byl jsem jedním z obránců andrejevské pevnosti. Situace na v centrální Ukrajině se vyvíjí špatně. Ukrajinští nacionalisté likvidují revoluční dělnické síly. Na druhou stranu silně poškodili i bělogvardějce a prohra bělogvardějců při dobývání andrejevské pevnosti byla posledním hřebíkem do rakve jejich působení v této oblasti. Z 9 000 útočících bělogvardějců generála Děnikina, padlo téměř
„V Novorossijsku je centrální velitelství Dobrovolnické bílé armády pro ukrajinský a jihoruský front. Toto velitelství je nožem na krku Carycinu. Soudruh Josef Stalin nás informoval, že potřebuje posily. Čelí dvojnásobné bělogvardějské přesile. Z Kavkazu už se řítí oddíly velitele Žloby a generála Sněsareva na pomoc obraně Carycinu. Carycin je pro nás strategicky důležitý. Dodává zásoby potravin do Moskvy a Petrohradu a samozřejmě na frontu… proto jim chci poslat 10 000 zkušených soudruhů… a vzhledem k tomu co jste prožili, vzhledem k tomu, že ukrajinští nacionalisté se nyní rvou s bílými a vzhledem k tomu, že Černá armáda Nestora Machna s námi uzavřela koalici, není nutné mít nyní všechny síly zde. Ukrajinský front spadá celkově pod Jižní front a do něj spadá i Carycin. Pošleme vás do Carycinu, ohlásíte se u soudruha Stalina a pak budete rozřazeni na různé operace, jako je obrana železničních stanic, mostů, vesnic a podobně… co na to říkáte?“
„To není špatný nápad. Potřebuji asi hodně ty posily…“řekl jsem. Šorin i Raskolnikov přikývli.
„Co na to říká Jegorov?“zeptal se Sapinský.
„Souhlasí…“odpověděl Jegorjev.
„Kdo je Jegorov?“zeptal se Raskolnikov.
„Alexander Iljič Jegorov, vrchní velitel jihozápadního frontu, bývalý levý SR… dnes bolševiky a důležitý vojenský komisař…“odpověděl jsem. Jegorova jsem bohužel neznal, ale slyšel jsem, že to byl dobrý důstojník.
„Kdy vyrazíme?“zeptal jsem se.
„Hned… kolem 22.hodiny večer…“odpověděl Jegorjev.
„Takže zase na koni?“tázal se Raskolnikov.
„Ne. Dejte připravit vlak…“nařídil Jegorjev Sapinskému.
„Jak dlouho bude trvat než dorazíme do Carycinu?“tázal jsem se.
„Vzhledem k tomu, že pojedete rychlostí přibližně 50km/h, tak během 10 hodin… protože pojedete v noci, doporučuji vám využít toho ke spánku…“
Doněcké hlavní nádraží, 21:49,
Stál jsem s Raskolnikovem, Šorinem a 500 vojáky z polského Rudého pluku, maďarské Rudé armády a lotyšských střelců, narychlo stáhnutých z andrejevské pevnosti, jako další část posil pro carycinskou obranu, na nástupišti a sledoval nakládání zbraní a munice do vlaku. Nástupiště bylo plné lidí, rudoarmějců, civilistů, bezdomovců… bylo to trochu deprimující. Město bylo ve válečném stavu… oficiálně i duševně…
Vlak měl celkem 20 vagónů. V prvním, desátém a dvacátém byli střílny, kulomety a děla chránící vlak. Ve zbytku byly naloženy zbraně, munice, zásoby potravin a lékařského materiálu a vojáci.
„Soudruhu komisaři…“ohlásil se u mě nějaký voják.
„Soudruhu…“
„Zde je armádní report o vašich úkolech na carycinské frontě…“řekl a podal mi nějaký dokument.
ARMÁDNÍ ROZKAZ Č.721/2
PRO: Komisaře A. S. Navarova
Rozkaz č.721/2 s okamžitou platností zplnomocňuje komisaře Navarova převzít velení nad 115.Revolučním střeleckým praporem dislokovaným ve městě Kormežka a posilami 26.Střeleckého pluku.
Prapor se skládá z 800 elitních vojáků s dobrým výcvikem, ale nedostatkem zbraní a munice. Ty jim budou dodány společně s vámi.
Více informací v brífinku č.9951/26
18.12.1918
Podepsán: Vojenský revoluční výbor jižního frontu, V. Jegorjev.
Dočetl jsem a přikývl vojákovi, že rozumím.
„Nastupujeme…“řekl jsem Raskolnikovovi a Šorinovi a společně s příslušníky našich internacionálních jednotek jsme vlezli do vlaku.
Našel jsem si „velitelský vůz“ a vstoupil dovnitř. Byl třetí od lokomotivy. Vevnitř to bylo relativně komfortně vybavené, dobré židle, neskřípající stoly, několik důstojníků a komisařů, radiostanice a československý legionář, který přeběhl k bolševikům. Ve vagónu bylo co se teploty týče, velice příjemně.
„Soudruzi…“pozdravil jsem. Ostatní jen odkývli. Posadil jsem se na jednu sedačku a snažil se trochu relaxovat. Raskolnikov byl mezitím doprovodit vojáky do jednotlivých vagónů a Šorin zajišťoval telegrafické spojení s Carycinem…
Ozvalo se ostré zaskřípání, píšťala vojenského průvodčího a vlak se dal do pohybu.
Vstal jsem a došel k oknu. Sledoval jsem jak se vlak rozjíždí směrem na východ. Sledoval jsem zástupy lidí na nástupištích čekajících na další vlaky. Spatřil jsem vlak vezoucí zásoby obilí z Carycinu… byl vítán jako naděje sama…
„Soudruhu, jste komisař Alexej Semjonovič Navarov?“ozval se čísi hlas. Přistoupil ke mně nějaký mladý komisař.
„Ano, soudruhu…“
„Toto je brífink pro vás. Sepsal ho revoluční armádní štáb… posílají ho tímto způsobem každému komisaři…“řekl druhý komisař a podal mi nějaký dokument. Vzal jsem ho a odešel do svého kupé pročíst si ho.
Moje kupé bylo již trochu spoře zařízeno, jen malá postel, sedačka a stolek s tužkou a blokem.
Lehl jsem si na postel a začal číst report.
ARMÁDNÍ BRÍFINK, Č.9951/26
PRO: Komisař A. S. Navarova
KOPIE: N. Raskolnikovovi
Dle rozkazu 721/2, vojenského revolučního výboru jihozápadního frontu, na přímí rozkaz náčelníka vojenského revolučního štábu v Doněcku, V. Jegorjeva a na přímou žádost o posily od vojenského komisaře Carycinu, J. V. Stalina, jste byl převelen i s jednotkou 500 internacionálních vojáků do města Kormežka.
Vojenská posádka Rudé armády v Kormežce, saratovském kraji, se už více než týden hrdinně brání před útoky Freie Deutsche Armee – Svobodné německé armády.
SNA je polovojenský povstalecký ultra-nacionalistický útvar volžských Němců. Politickou záštitou je strana, Volžská národní aliance, čítající 210 000 členů a desítky tisíc přívrženců. Z jejího polovojenského křídla, Demokratische Milize vznikla SNA.
SNA čítá dohromady 72 000 mužů a žen. Jsou špatně vycvičení, ale odhodlaní a navíc zásobováni interventy. SNA vytvořila několik důležitých opěrných bodů, základen a obsadila 4 města. Ovládá kaspické pobřeží odkud je taky zásobována potravinami. Volžští Němci s námi odmítají spolupracovat, drtivá většina z nich je pobožná a odmítají naše pokrokové myšlenky.
SNA má velitelskou strukturu, nejvyšším velitelem je Adolf Eisenberg, druzí velitelé Josef Steinmaier a Hans Karlowsky.
Podle zpráv z astrachaňského velitelského štábu vojenské rozvědky chystá SNA během 24 hodin ofensivu proti 7 vojenským pozicím Rudé armády. Využívají toho, že jsou naše vojska vázána na frontě a nemohou s nimi bojovat. Jednou z oněch vojenských pozic je město Kormežka, kde je strategicky důležitá železniční centrála zásobující jednotlivé úseky jihovýchodního frontu. Pokud Kormežka padne do rukou německých separatistů, bude to velká rána pro naše jednotky.
18.12.1918
Podepsán: náčelník vojenského revolučního štábu jihovýchodního frontu,
Joakim Joakimovich Vacietis
„Tak to bude ještě dost zajímavé…“řekl jsem si. Pak jsem odložil dokument, svlékl se a šel spát.
Zdál se mi sen… zase noční můra… zase stejná.
Stál jsem na poli, na sobě uniforma řadového rudého vojáka. Nemohu se pohnout, z očí mi tečou slzy, slyším strašlivý hluk a křik, vidím celé to šílenství. Čekrovka je v plamenech. Temný dým zahaluje nebe… z vesnice uhání jako s větrem o závod kozáčtí barbaři. Nemohu nic dělat…
19.prosince 1918, 00:55, moje kupé,
Ozval se slabý náraz vlaku a já se probudil. Pokračovali jsme v jízdě. Vstal jsem z postele, oblékl se a vydal se do jídelního vozu. Všude bylo prázdno. Všichni, až na rudoarmějce na hlídkách, spali nebo něco dělali ve svých kupé.
Z okna jsem sledoval nádhernou noční oblohu a přemýšlel o hvězdách nad námi. O světech jinde… přemýšlel jsem co asi je s mojí Magdalenou. Zda je v nebi… kdyby mě slyšel soudruh Lenin asi by mě nakopal do zadku za takové ne-dialekticko ne-materialistické myšlení…
„Nemůžete usnout?“uslyšel jsem téměř dívčí hlas. Prudce jsem se otočil. Stála tam mladá rudoarmějská komisařka. Měsíc ji osvětloval. Byla vysoká asi 170cm, což bylo na tehdejší Rusku dost, štíhlá, oblečená do polo rozepnuté komisařské uniformy a v ruce držela skleničku s vodou, nebo vodkou. Vlasy měla hnědé, svázané v culíku, až po ramena. Oči modré.
„Lekl jste se?“
„Trochu jo. A vy jste?“zeptal jsem se a snažil se působit příjemně.
„Marina Jelovová, komisařka 16.Střeleckého družstva při 115.Revolučním střeleckém praporu. Vy musíte být komisař Navarov, velitel praporu…“
„Ano…“odpověděl jsem a opřel se o jeden stůl. Marina byla velice přitažlivá a líbila se mi dost.
„Zatracený sny…“řekl jsem.
„Cože?“zeptala se Marina.
Do vagónu totiž přišel zelený medvěd a začal tancovat kozáčka.
„Takže vás tu asi nebalím a jen se mi zdáte…“
„Už to tak bude…“odvětila s úsměvem. Pak jsem se konečně skutečně vzbudil.
8:00, Carycin, moje kupé,
Vylezl jsem z postele a oblékl se do komisařské uniformy. Vlak začal zpomalovat a já z okna viděl velké průmyslové město Carycin a v předaleké dálce jsem viděl výbuchy, ohně a dým z bojišť a zničených vesnic.
Vjeli jsme do Carycinu. Na ulicích byli barikády, obrněné vozy, všude rudoarmějci, nádraží bylo téměř podobné andrejevské pevnosti.
Ozvalo se silné zaklepání na dveře kupé. Stál tam Raskolnikov.
„Soudruhu komisaři…“dobýval se do kupé. Odemknul jsem.
„… situace je dost špatná. Nemůžeme se tu vůbec zdržet! Musíme okamžitě vyložit a nasednout do obrněných vozů a náklaďáků!“
„Proč?“
„Děnikinova armáda zahájila ofenzivu a prorazila linie na jihu. Carycin bude ubráněn, ale hrozí reálné nebezpečí, že bělogvardějci přetnou silnici do saratovského kraje…“
„Doprdele…“vykřikl jsem na celý vlak a ten mezitím zastavil u nástupiště. Všichni jsme okamžitě začali vylézat ven, vynášet zásoby, zbraně a munici a přenášet je do náklaďáků.
Všude byla stejná výzdoba… to bylo první co mě ještě napadlo, když jsem se ocitl na nástupišti – rudé vlajky, portréty s Marxem či Engelsem… a sem tam i s Leninem.
„Soudruhu komisaři…“ozval se hlas nějakého rudoarmějce.
„Soudruhu…“
„Mám ohlásit, že do Kormežky dorazili nové posily, 200 milicionářů z řad jednotek levých socialistů-revolucionářů…“
„Skvěle. Pokračujte…“řekl jsem chladně a po dlouhé době si zapálil cigaretu.
Začalo trochu sněžit. Vločky dopadali na moji tvář a oči…
17:25, kabina nákladního vozu,
Seděli jsme v kabině jednoho z nákladních vozů, uprostřed konvoje a mířili směrem ke Kormežce, kde se již revoluční jednotky zoufale bránili před nápory kontrarevoluční SNA.
Už se dost stmívalo… a my jsme začali slyšet výstřely. Povolžští Němci se nevzdávali a snažili se marně prorazit jižní linii u Kormežky.
Za pár minut jsme doprovázeni palbou přijeli ze severozápadu do města. Celé město, nebo spíše městečko, bylo těžce opevněné, všude barikády a zátarasy. Železniční trať byla dost silně hlídaná. Pokud by Kormežka padla do rukou kontrarevoluce byla by to těžká rána pro zásobování 5.armády bojující na východním frontu. Jednotky SNA útočící na Kormežku měli asi 1 000 mužů. Posádka Kormežky maximálně 600, špatně vyzbrojených a vycvičených. My jsme byly vycvičené a zásobené posily.
Náš konvoj 20 nákladních vozů zaparkoval nedaleko stájí a všichni jsme vyskákali ven.
Hned k nám přiběhli maďarští dobrovolníci v rudoarmějských uniformách, jeden z nich na nás začal lámanou ruštinou.
„Soudruzi, Němec postupuje proti ves. Dobře, že konečně, vy tu jste. Několik stovka Němců nás postupuje z… jak to slovo, opak severu…“
„Jih…“odsekl jsem.
„Z jih na nás postupujou!“
„Kdo tady tomu velí?“zeptal se Raskolnikov.
„Komisař Leonid Kravčuk, ukrajinský důstojník rudý…“
„Vyložte muže, uskladněte většinu zásob a část rozdejte bojujícím jednotkám, ať všichni lotyšští střelci a rudí námořníci jdou se mnou, pomůžeme bránícím se jednotkám!“zakřičel jsem na ostatní.
„Kde je komisař Kravčuk?“zeptal jsem se pak Maďarů.
„On sebevraždu spáchal…“
„Paráda…“vyhrkl jsem a rozeběhl se společně s Lotyši pod velením Joachima Racise a rudými námořníky pod velením Raskolnikova, do městečka. Všude se ozývali výbuchy a střelba z pušek i kulometů.
„Běžte na linii, najdu radisty…“řekl jsem a ostatní běželi napřed. Já začal prohledávat jednotlivé cihlové a dřevěné budovy, zatímco všude pobíhali rudoarmějci, celkem nadšení že vidí posily.
Vpadl jsem do prvního domu… a hned se mi zvedl žaludek. Bylo to něco jako márnice… všude zkrvavená těla revolucionářů, kteří padli v boji.
Vyběhl jsem zpět na kamennou cestu a vpadl do malého dřevěného domku naproti. Tam byl nějaký komisař, radista a dva rudoarmějci.
„Soudruzi, jsem komisař Navarov…“představil jsem se.
„Konečně!“vykřikl onen komisař a spráskl ruce.
„Zavolejte do Saratova, ať okamžitě pošlou motorizované posily… jak se tak dívám, bez nich to neudržíme…“zavelel jsem a radista začal telefonovat. Došel jsem k oknu a částečně jsem z něj mohl sledovat probíhající bitvu.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se komisaře.
„Z původních 600 nás tu zbylo už jen 450… na bojišti před vesnicí zařvalo asi 400 Němců. Ale vůbec jich neubývá. Podle zpráv, které máme vyčlenili kontrarevoluční povstalci na ofenzivu 16 000 mužů… dost více než jsme si mysleli, že mají… a mají i moderní německé zbraně… díky neschopnosti protileteckých kulometčíků Rudé armády se podařilo německým vojskům téměř sebevražedná letecká mise a shodili rozsáhlé zásoby zbraní a munice nad Německou svobodnou republikou…“
„O jakých zbraních hovoříme?“
„Jde převážně o střelné zbraně jako skvělá puška Gewehr98, účinné a kvalitní samopaly MP18 a plamenomety, kterými zničili už dvě naše kulometná hnízda. Taky dostali pár lehkých polních děl, ale ty už jsou relativně zastaralé FK96…“
„Tak to jsme v pořádné šlamastice… co máme?“
„25 kulometů MAXIM, 4 lehká děla a 5 minometů… ale dva se rozbily…“
„Soudruhu komisaři Navarove, máme na drátě saratovský vojenský revoluční výbor…“ohlásil radista a podal mi telefon.
„S kým budu hovořit?“zeptal jsem se.
„S kombrigem Rastislavským…“
„Kombrig Rastislavský?“tázal jsem se, když jsem vzal telefon.
„Ano, komisaři Navarove. Jsme rádi, že jste tam dorazil. Sami jsme teď ve špatné situaci, kozáci se chystají k proražení fronty…“
„Co máme dělat?“
„Pokračujte v obraně. Za hodinu vám tam dojede vlak s posilami z 2.Formace, 1.Armády…“ohlásil kombrig.
„Rozumím…“
„A pro tuto chvíli vám saratovský VRV propůjčuje hodnost kompolka…“
„Děkuji, soudruhu. Nezklamu vás…“řekl jsem a Rastislavský zavěsil. Kompolk byla hodnost Rudé armády a znamenala „komandýr polka“ – velitel pluku. Získal jsem tudíž pravomoci nad všemi vojáky.
„Soudruzi, po dobu této bitvy mám propůjčenou hodnost kompolka. Soudruhu komisaři, máte nějakou specializaci?“
„Těžké zbraně…“
„Dělostřelectvo?“
„Ano…“
„Převezmete velení nad minomety a děly…“nařídil jsem. Komisař přikývl a odběhl pryč.
„Soudruzi, okamžitě svolejte všechny spece a komisaře, kteří nyní nejsou potřební a shromážděte je do nějakého z domů. Zahajuji operativní schůzku… RYCHLE!“řekl jsem a nakonec i zakřičel na rudoarmějce. Ti si pospíšili, aby sehnali komisaře Lutájeva, Stěpanovovou, Nikolajeviče, al-Rashida a Ibragimova a taky bývalého carského kapitána Koskova…
Vyšel jsem z budovy ven, do 10 stupňového mrazu a doběhl k linii, kde se bojovalo. Probíhala tam přestřelka mezi rudoarmějci za kamennými zídkami a rozbořenými domky a německými nacionalisty za provizorními barikádami. Němečtí povstalci bojovali s obrovskou urputností. Jejich oficiálním konečným, ale nereálným cílem bylo dobytí Saratova. Ovšem téměř nikdo tomu nevěřil a ani jejich vůdci nevěřili. Dohodli se, že zastaví útok a požádají o mír ve chvíli, kdy dobijí toto městečko a několik další stanovených cílů jako jsou mosty, vesnice a základny. Už nyní začali pogromy na Rusi a Kazachy žijící v oblastech povolžských Němců.
„K čertu už s tím vším…“vypadlo ze mě při pohledu na ten šílený boj.
„Soudruhu kompolku…“
„Ano?“
„Komisaři už jsou shromáždění v budově železniční stanice…“
„Jdeme…“řekl jsem a odešli jsme do budovy železnice. Tam už stálo všech 5 komisařů a 1 spec.
Prohlédli si mě a já si prohlédl je. Šlo většinou o zarostlé a statné muže divokého vzhledu. Jen ta komisařka vypadala relativně civilizovaně.
Budova byla relativně malá, bylo tam jen několik sedaček a pár stolů s papíry a dokumenty.
„Soudruzi, jsem kompolk, Alexej Navarov, nový velitel všech sil v tomto městečku a okolí. Podejte report!“nařídil jsem.
„Soudruhu kompolku. Hlásím, že si nemusíme dělat starost o obyvatelstvo. Němečtí obyvatelé přeběhli k povstalcům a ostatní obyvatele jsme evakuovali do Saratova…“informoval mě Lutájeva.
„Pokud jde o situaci se zásobami zbraní a munice, máme jich i s vaší dodávkou nedostatek…“dodal al-Rashid.
„Na jak dlouho máme zásoby?“tázal jsem se.
„Nejdéle 24 hodin. A němečtí kontrarevolucionáři chtějí ofenzivu vést téměř týden…“odpověděl Koskov a prohlížel si mapy.
„Pokud jde o zásoby lékařské materiálu, je to stejné. Máme ho relativně málo, ale aspoň něco…“ohlásila Stěpanovová.
„Podle hlášení komandarma Vacietise jste měli dost zásob. Skoro čtvrtinu všech zásob lékařského materiálu co je v Saratově… co se s tím stalo?“zeptal jsem se naštvaně.
„No máme hodně zraněných revolucionářů i zajatých Němců…“
„Vy léčíte kontrarevoluční vojáky?! TEĎ KDYŽ MÁME VŠEHO NEDOSTATEK!“zakřičel jsem vztekle a třísknul pěstí do zdi.
„Okamžitě vyhoďte všechny zajaté Němce a nechte pohovky a léky pro vojáky revoluce, ne pro vojáky kontrarevoluce!“nařídil jsem rozkaz jimž jsem odsoudil mnoho zraněných zajatců k smrti.
Stěpanovová odešla, aby zdravotníkům předala tento rozkaz.
„Soudruhu, navrhuji taktický ústup…“řekl spec Koskov.
„Cože to prosím?“zeptal jsem se.
„Tady se v žádném případě neudržíme. Pokud ustoupíme, přeformujeme své síly a udeříme na město, bude to vést k drtivé porážce povstalců…“
„To je největší hovězina co jsem, kdy slyšel…“odsekl Lutájev.
„Souhlasím s komisařem Lutájevem…“řekl jsem a Stěpanovová se zrovna vrátila.
„Soudruzi, nesu novinku. Němečtí vojáci se stahují, aby se přeskupili. Chtějí znova zaútočit zítra v poledne…“
„Dobře. Ať si vojáci jdou odpočinout… ve 4 ráno přejdeme do protiútoku…“řekl jsem a všichni na mě překvapeně pohlédli.
„Kolem 2.ráno začneme s přípravami, informujte i ostatní oblastní velitelství a základny, ať shromáždí své síly. Nejlepší obrana je útok!“řekl jsem.
„Takže co máme dělat?“
„Připravíme všechny zbraně, munici a s maximální dělostřeleckou podporou se vrhneme proti předsunutým německým základnám, prorazíme linii, obsadíme základny a zničíme tak většinu jejich sil. Zavolám na vojenský revoluční štáb v Carycinu, ať nám okamžitě pošlou obrněné vozy a lehké tanky…“
„Carycin je nedá. Vede to tam slabý komisař Stalin, který se snaží udržovat svoji pozici jen terorem a vraždami… ale Tuchačevský bude radostí bez sebe, když uslyší, že mají být tanky v rámci Rudé armády využity už i pro ofenzivu a nejen defenzivu. Určitě nám pošle… možná i družstvo tanků…“odvětil Lutájev.
„Kolik má Rudá armáda vůbec tanků?“
„Asi
„Jestli se to povede, tak vás asi nastálo povýší na kompolka…“řekl Lutájev.
„Hmm…“zamručel jsem a prohlížel si mapu.
„Tak na co čekáte?“zeptal jsem se. Ostatní přikývli a odešli instruovat vojáky, aby si šli odpočinout a pak začali připravovat všechno pro naši ofenzivu.
00:00, 20.prosince 1918, pole za městečkem,
Seděl jsem na poli, v ústech cigareta a hlava zdvižená k nebesům. Sledoval jsem tisíce hvězd… bylo to něco tak nepředstavitelně nádherného. Vesmír mě vždy fascinoval. Už jako malý jsem se o něj zajímal. Přemýšlel jsem o rodném městě… o mém starém životě… o mé minulosti.
Najednou jsem uslyšel podivné kroky. Instinktivně jsem prudce vyskočil na nohy, popadl pušku, nabil a zamířil směrem odkud to šlo. Šlo to směrem od lesů. Vytáhl jsem baterku a rozsvítil tím směrem. Stálo tam něco… něco příšerného. Vypadalo to jako člověk, ale bylo to popálené a rozstřílené. V očích bylo vidět zoufalství a z úst onomu „člověku“ tekla krev. Byl oblečený v klasickém povolžsko-německém farmářském oblečení, jedna ruka mu chyběla a v druhé držel rozbitou pušku.
Ozval se jeho hlas.
„Warum sind Sie der Behandlung von Behinderten? Warum müssen wir sterben?“řekl. Začal jsem do něj střílet. Vůbec nic to s ním nedělalo, kulky jako by prolétali skrze něj.
„Wir werden dich jagen immer, in Einklang gebracht werden mit...“řekl zase a já se dal na útěk. Hrůza mnou projížděla jako vítr, strach mě bodal jako tisíce malých jehliček a já neměl odvahu se zastavit. Doběhl jsem zpět do města a div jsem nesrazil jednoho z rudoarmějců na hlídce na zem.
„Soudruhu kompolku, co se děje?“zeptal se rudoarmějec překvapeně.
„POLE! POLE!“křičel jsem vyděšeně.
Rudoarmějec se vydal na pole a za chvíli se vrátil.
„Kompolku, nikdo a nic tam není…“řekl mi a díval se na mě s podivem.
„To nic… jdu se prospat…“řekl jsem a odešel do jednoho z domků, kde byli provizorní kasárny. Lehl jsem si na postel a hned usnul.
01:55, kasárna,
Probudil mě hlas Lutájeva.
„Soudruhu kompolku, vzbuďte se!“řekl Lutájev a snažil se nevzbudit ostatní soudruhy.
„Ano?“zeptal jsem se.
„Je už skoro 2.hodiny ranní. Začínáme s přípravami…“
„Díky… podejte mi oblečení…“
„Soudruhu, skočil jste do postele už oblečený, asi ve velkém spěchu…“namítl Lutájev a já si všiml, že má pravdu. Slezl jsem z postele a v jeho doprovodu vyšel ven.
„Kompolku, tanky už jsou tady… Tuchačevský byl skutečně nadšen myšlenkou obrněné ofenzivy a chce, abyste mu hned po útoku poslal zprávu. Komandarm žádá všechny podrobnosti… poslal nám celkem 10 tanků FT-17… víc postrádat nemůže…“informoval mě Lutájev a já viděl jak do vesnice přijíždí tanky a na nich i pár vojáků jako pěchotní posily. Ale nebylo jich moc.
„Jaká je situace v Podgererovce a Holinsku?“zeptal jsem se. Podgererovka a Holinsk byli další štáby Rudé armády nacházející se nedaleko Kormežky.
„Už taky shromažďují zbraně a munici a dali dohromady dvě jízdní brigády, jednu motorizovanou četu a asi 2 000 vojáků, to v Podgererovce… my máme 1 100, 10 tanků FT-17, asi stovku jezdců a pojízdné dělostřelectvo. V Holinsku je 3 000 vojáků, 1 000 jezdců a kulometný transportér… Saratovský Vojenský revoluční výbor pro nás již přichystal těžké dělostřelectvo, které se shromáždilo kilometr a půl západně od Kormežky, konkrétně děla M1910. Ta zahájí od 3:30 rozsáhlou dělostřeleckou palbu na spící povstalecké tábory, dva kilometry jihovýchodně odsud. Způsobí jím nepochybně těžké ztráty a dezorganizaci… v tu chvíli udeříme ze tří směrů a prorazíme linii povstaleckých táborů. Pokud vše půjde dobře, měli bychom postupovat rychlostí
„Jakou dává operační štáb speců naději na úspěch této mise?“
„70%“
„A Vojenský revoluční štáb?“
„50% a vy soudruhu kompolku?“
„90%. Hraje pro nás moment překvapení, mechanizovaní síly a rudá jízda…“řekl jsem a Lutájev přikývl. Vrátil se k přípravě ofenzivy.
03:25, náměstí městečka,
Městečko bylo prozářeno loučněmi a několika málo pouličními lampami. Vojáci, prokřehlí a probuzení kávou nebo čajem, se již shromáždili na náměstí. Většina si nasedla na tanky nebo na korby nákladních vozů a čekala na rozkaz.
„Kompolku. Vše je připraveno. Dejte rozkaz a dělostřelectvo zahájí půlhodinovou dělostřeleckou palbu. Jednotky v Podgererovce a Holinsku jsou již taky připraveny k ofenzivě…“ohlásil al-Rashid.
„Zahajte palbu. Čím méně budou povstalci vyspalí tím lépe…“řekl jsem a al-Rashid doběhl za radistou.
Za pár vteřin se začali ozýval tlumené rány a podivný hvizd. Popadl jsem dalekohled a doběhl na konec města, sledujíce jihovýchodní horizont. V dáli se ozývali již ostré výbuchy a sledoval jsem velké exploze. Dokonce jsem přímo viděl výbuchy táborů a to jak povstalci létali doslova do vzduch.
3:55.
Palba trvala již půl hodinu a celá povstalecká linie byla zničena. Povstalci ustoupili podle naší předsunuté jízdy o téměř
„VŠICHNI VPŘED!“zakřičel jsem z plna plic a naskočil s puškou v ruce na jeden z tanků FT-17. Al-Rashid informoval komisaře z Podgererovky a Holinsku, aby vyjeli do útoku. A oni tak učinili. Ofenziva „Svobodný Kaspik“ začala. Doprovázeni sněhem a prudkým větrem, jeli jsme po zamrzlých pláních vpřed, směrem na jihovýchod, projeli přes hořící povstalecké tábory, které byli už opuštěné nebo vyhubené palbou. Dělostřelectvo se již taky začínalo přesunovat.
„Jak daleko jsme?“zeptal jsem se tankisty skrze jeden průzor.
„Jsme ještě skoro
„Za vlast sovětů!“křičel jsem a revoluční vojáci do toho křičeli „URÁÁÁÁÁ!!!“
4:39.
Jeli jsem zmrzlou tundrou a narazili jen na malý a slabý odpor ustupujících jednotek SNA. Naše Kormežská ofenzivní skupina ztratila 2 vojáky a zabila přes 40 ustupujících povstalců.
Najednou kolem nás začali létat tisíce kulek. Ustupujícím povstalcům se konečně podařilo zformovat smysluplnou obranu a začali kosit vojáky na korbách tanků. A málem i mě… Seskočil jsem z tanku. Náklaďáky zastavili a z nich vyskákali ostatní revoluční vojáci.
„Urá! Vpřed!“křičeli komisaři a postupovali jsem proti povstaleckým barikádám. Tanky ničili barikády a kosili povstalce. Rudá jízda na východní i západní skupině mezitím překonala barikády a rozmetala odpor povstalců.
46 mrtvých revolucionářů, 400 mrtvých povstalců… nepřítel měl téměř desetinásobné ztráty…
Přeskočili jsme barikády a pronásledovali ustupující Němce.
„Střílejte jim do zad!“zakřičel jsem a vyběhl na jeden kopec. Odtamtud jsem společně s Raskolnikovem a 4 lotyšskými střelci ostřeloval povstalce skryté za jedním kamenem. Úspěšně!
Poté jsme seběhli z kopce dolů, proběhli kolem několika stromů a připojili se zpět k postupujícím jednotkám.
5:55.
Morálka povstalců byla na nulové úrovni. Jejich organizovanost byla na bodu kolapsu. Jejich velitelé utíkali. My jsme ztratili už přes 250 vojáků, 1 tank FT-
Dělostřelectvo znova zahájilo palbu, neboť jsme byli už jen
Jeden z granátů dopadl jen pár stovek metrů přede mnou… přímo na jednoho opatrně ustupujícího povstalce. Výbuch ho roztrhal na kusy… a pak se to stalo.
Něco mi spadlo přímo na tvář a já padl na zadek. Hlava mě bolela a já neměl chvíli ponětí, kde jsem. Pak jsem se rozkoukal a spatřil, že přímo přede mnou leží ohořelá lidská hlava. Celý jsem se začal šíleně třást, v břiše jsem cítil křeče a do očí se mi nahrnuli slzy. Svinul jsem se na ledové zemi do klubíčka a začal plakat. Nevěděl jsem proč. Potřeboval jsem brečet… byl jsem k smrti vyděšený. Můj revoluční heroismus byl tu tam…
7:59, Scholenburg,
V Scholenburgu se shromáždila revoluční vojska, která právě město dobyla téměř bez odporu. Krátce po příchodu Rudé armády do města vpadl oddíl čekistů a pozatýkal všechny předáky povstalců, křesťanské kněze a představitele inteligence. Sovětská vláda na tomto území oficiálně rozšířila teritorium Volžsko-Německé Sovětské Autonomní Socialistické Republiky.
„Soudruzi! Soudruzi!“křičel Lutájev a doběhl ke komisařům.
„Co se děje?“zeptal se spec Koskov.
„Kde je kompolk Navarov?“tázal se Lutájev.
Všichni se na sebe překvapeně podívali.
„Naposledy si vzpomínám, že byl s Raskolnikovem a těmi lotyšskými komunisty…“odpověděla Stěpanovová. Lutájev se vydal najít Raskolnikova. Ten ho informoval, že jsem se od něj po chvilce odpojil a šel vlastní cestou proti povstalcům a pak už mě neviděl.
Lutájev dal okamžitě zorganizovat pátrací oddíly, aby mě našli.
8:40.
Už téměř tři hodiny jsem ležel na zemi, zhluboka oddechoval, rukama si zakrýval tvář a svíjel se v křečích.
„KOMPOLKU!“uslyšel jsem křik Lutájeva a vojáků Rudé armády. Ti ke mně přiběhli.
„Soudruhu, jste v pořádku? Jste zraněn?“zeptal se Lutájev.
Nebyl jsem schopen říct ani slovo. Nebyl jsem schopen nijak zareagovat. Jen jsem plakal.
„Přivezte sem auto, myslím že soudruhu kompolk potřebuje pomoc… a odpočinek…“řekl Lutájev.
Moskevská pravda, 20.12.1918, Kaspické vítězství!
Dnes, 20.prosince 1918, dosáhli jednotky Rudé armády pod přímím velením kompolka Alexeje Navarova a komisařů al-Rashida, Lutájeva, Stěpanovové a vojenského poradce Koskova, drtivého vítězství u Kaspického moře.
Kolem 8.hodiny ranní, dorazili jednotky Rudé armády vítězně do Scholenburgu, hlavního velitelství reakční nacionalistické Svobodné německé armády a ustanovili zde sovětskou moc. Reakcionáři byli tvrdě potlačeni.
Toto vítězství představuje strategický průlom na jihovýchodní centro-asijské frontě. Díky tomuto vítězství už nejsou ohrožovány zásobovací trasy Rudé armády a 2 elitní střelecké divize již mohli doplnit posily proti-kolčakovských vojsk na východním frontu.
Ale i toto vítězství mělo svoji cenu. Rudá armáda a internacionální dobrovolníci ztratili kolem 550 mužů a žen, včetně 4 důležitých vojenských komisařů, dále 3 tanky FT-17, 700 rudých jezdců a několik obrněných náklaďáků. SNA ztratila celkem 6 900 mužů a žen, 4 000 dalších bylo zajato a 500 popraveno. Bohužel, kompolk Navarov, po tomto vítězství okamžitě povýšen na kombriga, se ztratil a prozatím se neví co se s ním stalo.
Vojenský komisař Vasilij Zakájev.