Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRevoluce a svoboda! IV.část
Autor
Markos123
Alexej se ze všeho toho šílenství nervově zhroutil... přišel o mnoho... ale stále věřil. Nyní se dozvíme i více o Alexejově životě a budoucnosti... PS: Hodinu jsem upravoval odstavce... ale pochybuji, že je to přehlednější.
10:00, 21.prosince 1918, vlak R-1, kupé kombriga Navarova,
Ležel jsem ve svém kupé pod peřinou a kašlal za doprovodu 40 stupňové horečky. Lékaři říkali, že pokud bych zůstal v Kormežce nebo třeba i v samotném Saratovu, měl bych šanci na přežití asi 5-10%... šance na přežití cesty do Moskvy 70% a šance na uzdravení v moskevské centrální nemocnici 99.9%. Z toho ležení na promrzlé zemi jsem totiž chytil těžkou chřipku. Za mé vítězství nad německými povstalci jsem dostal tu nejlepší péči. Přesto se o mě vojenští zdravotníci báli a dávali mi málo šanci na to dostat se z této chřipky. Nyní jsem jel do Moskvy, abych se tam zotavil. Saratovský Vojenský revoluční výbor a Joakim Vacietis zařídili, abych byl přeložen na pozici poradce vojenského štábu v Moskvě, abych měl méně povinností a více volného času na odpočinek a zotavení. Zjistil jsem, že nejsem jediný na koho ta válka tak pekelně působí. Mnoho povstalců spáchalo před našim příchodem sebevraždu, nejen povstalci, ale celé rodiny… a i 5 našich komisařů a 10 vojáků se zhroutilo v boji. Já jsem prožil… nevím co. Ale zjistil jsem, že to co se stalo tehdy na poli… že to byla halucinace.
Podíval jsem se k dveřím kupé a začal znova plakat. Halucinace byla zpět. U dveří kupé stáli tři muži, všichni zmrzačení a zkrvavení. Jedno byl bělogvardějský voják generála Děnikina… další zase ukrajinský nacionalista a poslední a aby toho nebylo málo bezhlaví, německý povstalec. Stáli tam a snažili se dostat do kupé. Ale nešlo jim to.
„NECHTE MĚ! NECHTĚ MĚ!“křičel jsem ve svém šílenství.
Skutečně odešli… ale nevěřil jsem, že mě opustili navždy… bál jsem se, že mě budou pronásledovat do konce mého života…
Venku ubíhala krajina… vlak je velkou rychlostí… ve vlaku jsem samozřejmě nebyl jen já. Byla tam i spousta dalších těžce raněných soudruhů a soudružek. Většina z proti-povstalecké ofenzivy.
Ozvalo se klepání na dveře. Stál tam nějaký raněných rudoarmějec s rukou v obvazech.
Vstal jsem a celý rozklepaný zimnicí jsem mu odemknul dveře do kupé.
„Soudruhu komandére brigády… rád bych vám předal pozdravy od celého vlaku. Všichni rudoarmějci a jiní revoluční vojáci účastnící se vaší operace Svobodný Kaspik vám děkují. Nebýt vaší odvahy, rozhodnosti a hrdinství, ještě teď bychom se bránili v nekonečných bojích před hordami povstaleckých barbarů. Zároveň vám přejeme brzké uzdravení a hodně síly do dalšího revolučního boje…“řekl mi ten voják potěšující slova.
„Děkuji soudruh… zůstaňte tady prosím chvíli… nechci tu být pořád sám…“řekl jsem a rudoarmějec za sebou zavřel a posadil se na lavici naproti mně. Já si lehl na bok a sledoval ho.
„Povězte mi, co se dělo než jsme dorazili?“zeptal jsem se, protože jsem věděl, že tohle byl jeden z původních obránců Kormežky.
„No, jak jsem říkal, byli by to nekonečné boje. Viděl jsem tam mnoho přátel zemřít. I má snoubenka tam byla raněna, ale podařilo se ji evakuovat a já se s ní setkám v Moskvě… slyšel jsem, že vás potkalo…“
„Nervové zhroucení… PTSP… deprese…“
„PTSP?“
„Post-traumatická stresová porucha… obávám se, že se už nikdy nevrátím do boje za socialismus…“
„Máte v Moskvě nějakou milou?“
„Bohužel jsem sám… víte… ale nic…“nejdříve jsem mu chtěl říct co se mi, kdysi stalo, ale nakonec jsem se rozhodl, že ho tím nebudu zatěžovat.
„No nic, asi půjdu…“řekl.
„Dobře, stejně děkuji, že jste tu chvíli byl, ať mi prosím vás přinesou ještě nějaký aspirin…“
„Ano, hned… mějte se…“dodal a odešel. Za malou chvíli přišel jeden ze zdravotníků a přinesl mi aspirin. Zapil jsem ho a doufal, že se mi sníží teplota a přestane mě bolet hlava.
19:55, Moskva, předměstské nádraží,
Zastavili jsme konečně v Moskvě a hned pro mě a ostatní zraněné připravili automobily. Pro ty, kteří měli horečky připravili vytápěná auta.
I samotná cesta z vlaku těch pár metrů k vytápěnému automobilu byla úplným peklem. Zimou jsem se třásl jako pes na severním pólu.
Rychle jsem vlezl do automobilu a ten, řízen jedním z pracovníků Komunistické strany mě odvezl do Moskevské centrální nemocnice.
„Soudruhu kombrigu Navarove. V nemocnici by vás rád někdo navštívil…“
„Kdopak?“zeptal jsem se.
„Byl jste druhý člověk, který získal Řád rudého praporu a tak by se s vámi rád setkal komandarm Bljucher, první držitel Řádu…“
„Už se těším… ale taky se těším, až budu v pořádku…“řekl jsem a sledoval noční Moskvu. Na ulici jezdilo jen pár aut, nikdo nikde a jen občas někde popoběhli milicionáři, či nějaké přepadové komando čekistů na nákladních vozech. Na zdech byli vyvěšené pro-sovětské plakáty, z oken vláli rudé vlajky… rudá Moskva. Byl jsem šťasten, že tam jsem.
21:10, Moskva, Moskevská centrální nemocnice, pokoj 206,
Ležel jsem v pokoji 206 s dalšími rudoarmějci a lotyšskými vojáky, kteří se účastnili operace Svobodný Kaspik. Měl jsem na sobě příjemné pyžamo a stejně jako ostatní hrdinové občanské války jsem byl dobře zařízen. Byl jsem tudíž rád, že jsem nebyl mezi úplně cizími lidmi… ale stále tam byli „oni“. U dveří stepoval „povstalec“ bez hlavy a na jedné židli u zdi seděl zmrzačený bělogvardějec.
„Jděte už k čertu!“vykřikl jsem a všichni ostatní se lekli. Bezhlaví „povstalec“ zmizel, ale překvapený bělogvardějec zůstal sedět na židli.
„Soudruhu kombrigu? Co se děje?“zeptal se jeden z Lotyšů, nějaký Pavlič.
„Pronásledují mě halucinace, viděl jsem bezhlavého německého povstalce a támhle sedí další halucinace, zmrzačený bělogvardějec…“
„Soudruhu kombrigu, asi si budete připadat trapně, ale ten bělogvardějec je bývalý poručík donské dobrovolnické armády…“
„Já existuji…“vypadlo z toho bělogvardějce a pořád na mě překvapeně civěl.
„Promiňte… jak vidím zmrzačené kontrarevolucionáře myslím si, že to jsou jen halucinace…“řekl jsem a usnul.
Znova noční můra… noční můra o mém městě. O Čekrovce. Tentokrát stojím na okraji města, zase se nemohu hnout. Stojím uprostřed silnice. Proti mně jede celá brigáda kozáků s ukrutným a šíleným řevem a všude kolem sebe máchají šavlemi nebo hořícími loučemi.
„Za svobodu matky Rusi!“zakřičeli plní nenávisti ke všemu skutečně svobodnému. Projeli kolem mě a začali házet na domy hořící louče. Lidi na ulicí sekali šavlemi a nebo stříleli revolvery. Lidé se snažili utéct. Marně.
7:50, 22.prosince 1918, Moskevská centrální nemocnice.
Vstal jsem z postele, protože jsem potřeboval udělat potřebu. Bylo mi už trošičku lépe, ale lékaři rozkázali, abych zůstal v nemocnici, až do 3.ledna. Takže přes celé vánoce. Odešel jsem na chodbu a vydal se potichu směrem k záchodům. Všude bylo celkem čisto a příjemně, což bylo na situaci občanské války dost nezvyklé.
Vešel jsem na záchod a vykonal potřebu. Vstal jsem a vrátil se na chodbu. Tam prošel jeden rudoarmějec – hlídač a pozdravil mě.
Najednou jsem vrazil, nedívaje se na cestu, do jedné sestřičky.
„Pardon…“vyhrkl jsem, když spadla a rychle jsem ji pomohl zase na nohy. Byla velice mladá, měla do culíku svázané rovné černé vlasy, modré oči, malý nos a úzké rty.
„Dávejte příště pozor…“řekla trochu naštvaně. Hned se mi do paměti vryla její nádherná tvář.
„… kdo vůbec jste a co tady děláte?“zeptala se nabručeně.
„Jsem kombrig Navarov a zotavuji se tu z horečka a nervového zhroucení…“představil jsem se.
„Aha… dobře, uvidíme se na vizitě, nashledanou…“odpověděla a trochu se pousmála. Pak odešla. Ještě jsem se za ní ohlédl a vrátil se na pokoj. Znova jsem šel spát.
10:00.
Probudila mě vizita. Šéf lékař Anton Kirenskij společně s dalšími lékaři sledoval zotavujícího se bělogvardějce, který dostal jakožto přeběhlík zvláštní péči. Sledoval jsem lékaře a byla tam i ona sestřička.
„Dobře, poručíku Anatoliji Fjodorove, zdá se, že ta ruka se dobře hojí… ještě tak dva týdny a propustíme vás…“řekl k Anatolijově potěšení Kirenskij.
Pak přešel k zraněným rudoarmějcům. Mě měl až jako posledního.
Tou dobou jsem se už těšil na návštěvu komandarma Bljuchera. Měl mě navštívit na po obědě, v návštěvní době.
Postupně obešli všechny pacienty, všechny zraněné, až se dostali ke mně.
"Ah, kombrig Navarov... hrdina kaspických bojů..."pronesl šéf lékař Kirenskij. Kirenskij byl vysoký, postarší muž s prošedivělými vlasy a vousy. Působil takovým dědečkovským způsobem.
"Kombrig Navarov trpí vysokou horečkou. Co se týče fyzického stavu a horečky, situace se zlepšuje. Ale nyní je největším problémem PTSP... zároveň se projevuje lehká paranoia a halucinace. Zdá se mu, že na chodbách a různých místech potkává zabité bělogvardějce, první halucinace byla podle jeho popisu zmrzačený německý povstalec na jednom poli. Poslední halucinace je německý voják bez hlavy... jde o těžkou duševní poruchu..."oznámil šéflékaři jeho asistent.
"A vy se divíte?!"vykřikl jsem vztekle.
"Prosím uklidněte se..."požádal důrazně Kirenskij.
"Přímo do hlavy mě trefila hlava jednoho z německých povstalců, který byl rozstřelen našim dělem... určitě z toho mám být nadšený, že?!"zakřičel jsem ještě nepříčetněji a začal se pomalu uklidňovat.
„Kombrigu, jakmile vám ještě více klesne teplota, zastavte se za mnou, pohovoříme o léčbě vaší duševní poruchy…“řekl chladně Kirenskij a s vizitou odešel pryč. Sestřička se na mě ještě posmutněle podívala a taky odešla.
13:10, návštěvní místnost, MCN,
Seděl jsem v nemocničním oblečení za jedním stolem a pil horký čaj. K obědu jsme předtím měli jen chleba se sýrem… zásobování začalo váznout a na vesnicích se pomalu, ale jistě začal šířit hlad. Čekal jsem na Bljuchera a přemýšlel o ostatních. Přemýšlel jsem co se asi děje s Pavličenkovou, kde je asi Raskolnikov a další…
„Soudruh Navarov?“zeptal se čísi hlas. Stál tam vysoký muž v uniformě komandarma, upraveným knírkem a hustými černými, taky upravenými vlasy.
„Vasilij Konstantinovič Bljucher?“zeptal jsem se, i když jsem znal odpověď.
„Ano, smím si přisednout?“zeptal se.
„Jistě…“odpověděl jsem a Bljucher si sedl naproti mně.
„Až do 15.prosince to byla sranda. Více méně jsme nebojovali…“řekl jsem.
„… ale pak, během 4 dnů, jsme prožili to nejstrašlivější peklo… já jsem prožil to nejstrašlivější peklo… a vy jako spec? Bojoval jste v první linii?“zeptal jsem se.
„No, nepovažuji se za spece. A ani nikdo jiný mě za spece nepovažuje, přestože jsem přešel z carské armády jako důstojník k bolševikům. Aktivně jsem se už od mládí účastnil proti-carského hnutí, byl jsem za to vyloučen z gymnázia, později jsem vedl stávku v jednom podniku za což jsem byl vyhozen… při revoluci sem se seznámil s Valerijanem Kujbyševem a ten mě poslal zagitovat pro věc lidové revoluce 102.střelecký pluk… stál jsem u zrodu Rudé armády… bojoval už i ve Velké válce… na frontě pod palbou nepřítelem jsem strávil už více než 2 roky…“
„Já jsem se začal sypat poté co jsem nařídil zakázat ošetřování zraněných povstalců, abychom neplýtvali zásobami… pak byl posledním hřebíčkem do rakve mého rozumu dopad lidské hlavy ustřelené dělovým výbuchem přímo na mě… přestal jsem být revolučním hrdinou a zhroutil jsem se na úroveň kontrarevolučního zbabělce…“
„Hrdinové neexistují. Existují jen lepší a horší lidé…“řekl mi Bljucher. Pohlédl jsem mu do tmavých očí a zamyslel se.
„Komandarme… existují hrdinové a existují i zbabělé nestvůry… nejsem hrdina, ale ani nestvůra… nejsem nic…“
„Prokrista pána co to melete za hovadiny!“vykřikl, až se všichni v místnosti lekli.
„Nebýt vaší odvahy při ústupech by padlo mnohem více revolucionářů… nebýt vašeho odhodlání zvítězit a statečnosti, padla by andrejevská pevnost… nebýt vaší rozhodnosti a skvělé taktiky ještě teď bychom se babrali s těmi německými povstalci!“okřikl mě. Přeháněl, ale na druhou stranu jsem si uvědomoval, že jsem nijak a nikoho nezklamal. Ale v tom nebyl problém. Problém byl v těch odporný halucinacích…
„Zemřelo kvůli mně obrovské množství lidí… přímo nebo nepřímo jsem zabil podle toho co mi řekl těsně před odjezdem do Moskvy Lutájev, ve všech bitvách a přestřelkách od února tohoto roku, více než 15 000 kontrarevolucionářů… i když téměř 10 000 z nich v posledních 5 dnech…“
„A taky proto jste jedním z našich nejlepších velitelů… stratégů a taktiků… proto vás dokud se nezotavíte úplně, převelíme jako poradce strategického vojenského štábu, zde v Moskvě…“řekl Bljucher.
„…samozřejmě, pokud budete chtít…“
„Chtěl bych dovolenou… a klid…“
„Samozřejmě. To pro vás mile rád zařídím… ale musíte mi slíbit, že se vrátíte do boje… potřebujeme… skvělé hrdiny jako jste vy…“žádal mě vroucně.
„Budu o tom přemýšlet, komandarme…“odpověděl jsem mu.
„Revoluce potřebuje lidi jako jste vy a já… jako jsou soudruzi Lenin, Trocký, Tuchačevský, Vacietis, Jegorov, Kameněv či Zinověv!“dodal.
„A kde bych podle vás měl bojovat?“zeptal jsem se.
„Jakmile, či obávám se, že musím říct, pokud… porazíme bělogvardějce na jižním frontu budou se rudá vojska přesunovat na východ… co byste řekl na post jednoho z komisařů Dálně-východné Rudé Armády…?“
„To je dost…“
„Dost předčasné, já vím… chceme na Dálném východě zřídit loutkový stát, který bude nárazníkovým pásmem mezi RSFSR a okolním světem… budou tam tudy moci volně odcházet kontrarevoluční předáci a bojovníci…“
„Budiž… jestli se vše bude vyvíjet dobře, tak mi to místo rezervujte… ale teď chci opravdu klid…“řekl jsem.
„Budiž. No nic. Odcházím, zařídím vám byt tady v Moskvě a pak odjedu na východní front… čest práci, soudruhu…“řekl Bljucher a já jen přikývl.
17:50, kancelář doktora Kirenského.
Seděl jsem v doktorově kanceláři a čekal, až se konečně dostaví. Můj stav se co se týče fyzické stránky podstatně zlepšil, co se týče psychické stránky… halucinace neustávali a nabývali ještě hrůznějších podob… jako například, když se na jedné z chodeb proti mně rozeběhl voják v uniformě Kornilovce, bez rukou a hlavy… ale těsně přede mnou zmizel…
„Omlouvám se, soudruhu Navarove, že jsem vás nechal čekat…“řekl Kirenský a posadil se do své židle.
„To je v pořádku…“
„Takže vás dneska navštívil armádní velitel Bljucher…“
„Ano… bylo to celkem zajímavé…“odpověděl jsem chladně.
„To je to co nyní, při psychické poruše jíž trpíte, potřebujete. Co největší lidský kontakt, nezůstávat sám, mít přátele… máte zde v Moskvě přátele nebo příbuzné?“
„Bohužel ne. Přátelé jsou v Petrohradě a příbuzní, ti kteří nebyli povražděni bělogvardějci, žijí na venkově, který je nyní bělogvardějským teritoriem…“
„Aha…“
„Takže…?“
„No… problém je v tom PTSP, která zároveň vede k halucinacím, kdy se vám zdá, že vidíte mrtvé nebo těžce zmrzačené kontrarevolucionáře… bohužel zatím nejsou žádné vhodné léky pro vás a ani celkově. Máme nedostatek zásob. Ovšem za nejlepší vyléčení považuji lidskou společnost, hudbu, čtení a psaní. Nenapadlo vás třeba sepsat paměti?“
„Paměti? Tak brzy?“
„No proč ne… když se budete soustředit na nějakou práci halucinace ustoupí a časem úplně zmizí, ale bude to samozřejmě obtížnější než, kdybyste měl stálou lidskou společnost…“
31.12.1918, 23:45, MCN, pokoj 206,
Stál jsem u okna v tmavém nemocničním pokoji odkud už většina pacientů odešla do jídelny a sledoval noční Moskvu, kde už lidé střídmě se chystali oslavit Nový rok. Všeho bylo málo, mnoho potravin šlo na fronty, ale i tak byli lidi šťastní. Pacienti jak jsem již řekl byli v jídelně oslavovat.
„Co na mě pořád tak čumíš?“zeptal jsem se zmrzačeného Kornilovce. Už jsem si na ty halucinace zvykl a ony už nebyly tak dotěrné. Asi to bylo i tím, že jsem se dostal z horečky a už mě nebolela hlava. Ještě jsem měl, ale rýmu a kašel.
„Je s tebou nuda…“řekl a odešel. Mé halucinace už nabrali tragikomických prvků.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Dovnitř vešla ona sestřička.
„Kombrigu Navarove? Jste to vy?“zeptala se opatrně. Otočil jsem se a mile se usmál.
„Aspoň, že někdo přišel…“řekl jsem.
Zavřela za sebou dveře.
„Proč nejste v jídelně na oslavě?“
„Mám rád samotu, ale ne zase takovou to… jak se máte, slečno…?“
„Marina Pavlovová… dobře a chci vám poděkovat…“
„Za copak?“
„Můj bratr, Jevgenij Pavlov, je komisařem rudé jízdy, pod vašim velením zvítězil nad povolžskými Němci…“
„Před týdnem poslal tento dopis, došel teprve dnes… chcete ho přečíst?“
„Můžete…“
„Drahá Maríno, včera jsme dosáhli strategického vítězství. Vítězství, které nám otevřelo cestu. Poslední dva týdny jsme se zde úporně bránili. V mrazu, hrůze a příšerném strachu, kdy reakcionáři zahájí svou ofenzivu. Pak se zde, ale zjevili zachránci. Skvělý rudí komisaři v čele s Nikolajem Raskolnikovem a Alexejem Navarovem. Převzali velení a vskutku brilantním odvážným krokem rozmetali povstalecké divize… nyní si můžeme oddychnout a odpočinout si. Jak se má matička? Doufám, že se o ní dobře staráš… vrátím se snad brzy…
J. Pavlov“.
„Velice vám děkuji… povzbudilo mě to…“řekl jsem.
„Tak já asi zase půjdu…“řekla po chvilce.
„NE! Prosím, neodcházejte! Nechci tu být zase sám…“řekl jsem posmutněle a ona se na mě příjemně hřejivě usmála.
„Dobře…“dodala a posadila se na jednu postel. Nyní jsem si ji pořádně prohlédl, byla mimo službu, měla na sobě civilní šaty.
Posadil jsem se vedle ní a pohlédl jí do očí.
„Povězte mi víc o sobě…“požádala.
„Copak byste chtěla vědět?“
„Povězte mi o svém životě. Bratr vás popsal jako hrdinu a skvělého taktika revolučních vojsk…“
„No budiž. Všechno začalo v mých 5 letech. Žili jsme s rodiči na Ukrajině, nejsem Ukrajinec, jsem čistokrevný Rus… no… žili jsme na Ukrajině, v jedné vísce Čekrovka. V sousední vesnici, kde žili většinou židé a Ukrajinci, žila i moje teta, která se přivdala do rodiny, s mým strýcem, otcovým bratrem a mými bratranci. Teta byla pro změnu čistokrevná židovka. V roce 1895, 3.dubna, jak jsem již řekl v mých 5 letech, vtrhli do vesnice kozáci. Začali bezuzdně zabíjet všechny lidi, muže, ženy i děti. S posvěcením pravoslavných kněžích vypálili vesnici do základů. Se zbytkem rodiny, celkem 8 lidmi, jsme žili v jednom malém domku. Otec byl tvrdě pracující rolník, matka švadlena, já si vydělával prácemi na černo… mí předci byli nevolníci. Vždy žádali a bojovali za svobodu. Můj pra-pra-praděd vedl rolnické povstání na severu Kavkazu. Bylo krvavě potlačeno, ale bylo jedním z prvních ohnisek odporu proti carskému samoděržaví… měl jsem bratra. Staršího. Jmenoval se Arkadij. Byl to zapřísáhlí nacionalista. Ovšem také nenáviděl cara. Chtěl mě dostat do Spolku národního osvobození Ruska. Skupina krajních nacionalistů a antisemitů tvrdících, že car je agent židovské buržoazie. Byli to paranoici. Ovšem ten, kdo mě dovedl k politice, respektive ta, byla moje starší sestra Jekatěrina. Když ji bylo
„Tam jsem taky byla. Hlasovala jsem jako delegátka jedné městské čtvrti… taky jako ty jsem hlasovala…“řekla a usmála se. Poslouchala mě a já byl rád.
„Když zvítězila revoluce, byl jsem poslán na Ukrajinu rozšířit sovětskou moc. Úspěšně. Zezačátku. Brzy se vzbouřili ukrajinští a polští nacionalisté, antisemitští banditi a první bělogvardějci. V červnu 1917 jsem se stal kombatem, velitelem batalionu a dostal jsem za úkol potlačit povstání atamana Dutova. Úspěšně. Dutov byl poražen a stáhl se. Ale pak se stalo něco… něco co zničilo můj život… zapomněl jsem zmínit jistou osobu. V roce 1902 se k nám do vesnice přistěhovala rodina Natálie Korčakové, byla to židovka, ale rodina přešla na křesťanství. Skamarádili jsme se a velice blíže seznámili. Od roku 1910 jsme spolu chodili. V roce 1913 jsme se vzali. Pak jsem ji dlouho neviděl, protože jsme se odstěhovali k Moskvě a ona zůstala s rodinou na Ukrajině. Byl jsem s ní neustále v kontaktu. Ale netušil jsem, že jsem ji 7.srpna 1915 viděl naposledy v životě… tehdy jsme právě odešli, protože se k vesnici blížila 4.rakousko-uherská armáda. Odešlo mnoho rodin a mnoho i zůstalo… když jsem 4.července 1918 se vrátil na Ukrajinu, v čele elitního jízdního bataliónu nově formované Rudé armády, rozhodl jsem se ji navštívit… vesnice se totiž nacházela na území, které Rusku ještě z Ukrajiny zbylo, ale byla těsně na hranici s teritorii Centrálních mocností… projeli jsme devatero lesy a devatero horami… až jsme se dostali na rozlehlou pláň nedaleko níž byla vesnice Čekrovka. S hrůzou jsem pojal zjištění, že z vesnice vychází obrovský dým. Domy byli v plamenech… rozjeli jsme se k vesnici a dostali se, až dovnitř. Vše bylo zničené, domy hořeli, zvířata i lidé byli zabiti, potraviny ukradeny… bílý kozáci se prohnali vesnicí, nešetřili a zabíjeli každého, se jménem báťušky cara na rtech… ruské a ukrajinské civilisty jen rychle zabili, komunistické předáky umlátili k smrti, některým vyřezali oči a část z nich ještě živé hodili se závažím do vesnického rybníku a židé… když jsem našel Natašu měla zlámané ruce i nohy a vyražené zuby…“řekl jsem a všiml si, že mě Marína teď už sleduje s hrůzou.
„… to samé její otec a matka… jejich dům stále hořel… padl jsem tam tehdy na kolena a plakal… ti vrazi byli záporožští kozáci, předsunuté síly nově vznikající Děnikinovi armády… odpřísáhl jsem krevní mstu Děnikinovi a jeho vojákům… odpřísáhl jsem krevní mstu všem nepřátelům sovětské moci… všem těm sviním…“řekl jsem a zatínal pěst.
„Nebojte se… zvítězíme…“snažila se mě Marína povzbudit.
„Ano… můžeme si tykat, jsem Alexej…“
„Marína…“
„Už za pár dnů mě pustí, komandarm Bljucher mi zajistil byt nedaleko Kremlu a práci ve strategickém vojenském štábu…“
„No, takže budeš mít klidnou práci…“
„Ano. Doktor Kirenský mi tak říkajíce předepsal lidskou společnost. Bohužel tu nikoho nemám a mí soudruzi za mě válčí na východním frontu…“
„Pokud chceš, mohla bych tě navštěvovat… párkrát v týdnu…“
„To bych byl velice rád. Kde bydlíš?“zeptal jsem se.
„V podstatě na ulici, respektive přespávám v nemocnici nebo u jedné kamarádky…“
„Pokud by si chtěla můžeš se nastěhovat ke mně. Byt bude dostatečně veliký, nechci tam být sám a tak…“
„Mohla bych… půjde vlastně o lékařskou terapii…“řekla s úsměvem.
„To budu šťastný…“
Najednou se ozvali výbuchy a výstřely rachejtlí a petard. Revoluci už byl rok a čtvrt. A sovětský stát měl za sebou třičtvrtě roku úporných krvavých bojů…
Vstali jsme z postele a dívali se z okna. Na Kremlu vlála rudá vlajka… na nebi vybuchovali rachejtle… na ulicích oslavovali lidé.
„Nyní začneme budovat socialistické pořádky… vzpomínáš si na tu větu?“zeptal jsem se.
„Lenin, 2.všeruský sjezd sovětů…“odpověděla s úsměvem Marina.
19.června 1919, 12:00, byt Navarova a Pavlovové,
Seděl jsem na sedačce a četl zprávu z Moskevské Pravdy. Už téměř půl roku jsem působil jako taktický poradce sovětského velení pro východní frontu. Poslední měsíc už jsem navíc neměl ani jednu halucinaci. Měl jsem pevné zdraví a přestal jsem kouřit a nasávat. To vše díky Maríně. Ta nyní byla v kuchyni a četla si jednu lékařskou knížku. Studovala totiž vysokou školu, aby se stala přímo lékařkou.
Ozval se zvonek.
Vstal jsem od novin a došel otevřít. Ve dveřích stál Raskolnikov.
„NIKOLAJI!“zakřičel jsem s radostí a padli jsme si do náruče. Marína se trochu lekla, vstala a vydala se podívat co se děje.
„Ty starý suchozemský pse!“vykřikl pro změnu on a pozval jsem ho dovnitř. Všiml jsem si, že v ruce drží nějakou obálku.
„Maríno, to je Nikolaj Raskolnikov, můj dobrý přítel a soudruh ve zbrani… Nikolaji, toto je má žena Marína…“řekl jsem.
„Gratuluji…“vypadlo z Raskolnikova a já zavřel dveře.
Odešli jsme do obývacího pokoje, já jsem dal vařit vodu na čaj a pak jsme se usadili v pokoji. Raskolnikov na židli, já a Marína jsme si sedli vedle sebe na sedačku.
„Nikolaji… jsem tak šťastný, že tě zase vidím, pověz jak se daří?“tázal jsem se.
„Relativně dobře. Boje na Kavkaze jsou ukrutné a nebezpečí pro pád Carycinu stále hrozí. Ale snad to udržíme… před třemi dny padl do rukou Wrangela… před dvěma dny Wrangel ustoupil…“řekl se smíchem Raskolnikov.
„A co teror?“zeptala se Marína.
„No teror. No jistě. Probíhá. Zrovna včera skupina dělnických milicionářů zajala dvacet militantních anti-bolševiků, svázali je a shodili z mostu do jedné řeky ještě s několika kameny jako závaží. Bez soudu jsme popravili 16 pravicových teroristů a pogromistů. Nemáme čas na to konat zbytečné soudy… náš revoluční teror je odplata za jejich kontrarevoluční teror…“
„A co udělali oni?“
„Před týdnem Rudá armáda vstoupila do oblastí kudy protáhl, tzv.Hrdinný pochod bílé armády generála Konstantina Mamontova. To co jsme tam viděli nikdy v životě nezapomeneme. Dělníci, rolníci, příslušníci inteligence, revoluční komisaři, sovětový pracovníci, příslušníci kombědů… všichni kdož nechtěli znova carský režim… všichni byli podřezaní a jejich těla visela na telegrafních tyčích, nebo byli oběšení na stromech… muži, ženy i děti… vytvořili jsme tzv.10.Speciální prapor… pod vedením dvou polských rudých komisařů za ten týden tento prapor zajal a postřílel přes 200 kontrarevolucionářů…“
Ozvalo se zapištění konvice. Vstal jsem a šel udělat čaj. Po pár minutách jsem se vrátil a položil tácek s hrnky a cukrem na náš dřevěný stůl.
„Moc neslaď. Cukru je málo…“řekl jsem.
„To vím moc dobře, poslední sladkost jsem měl před měsícem… zásobování vázne… ale ještě… no… já… no dobře, teď jdu k tomu podstatně těžšímu…“řekl Nikolaj a na chvíli se zarazil.
„Až ti řeknu co ti řeknu… budeš si přát, abych se tu dneska neobjevil…“řekl Nikolaj a hodil dvě kostky cukru do svého hrnku s čajem.
„Co se děje?“zeptal jsem se trochu vyděšeně, když jsem zpozoroval Raskolnikovův posmutnělý výraz.
„Vím co je s tvým otcem… dlouho jsi o něm neměl zprávy. Před nedávnem jsem zjistil co se s ním od počátku revoluce dělo… toužíce nebýt zahanben svoji apolitičnosti a tvoji političnosti, vstoupil 2.února do Komunistické strany. Byl aktivním rolnickým agitátorem, podílel se na založení 4 kombědů na Ukrajině a 6 u Carycinu. Před třemi týdny vedl revoluční agitaci ve vísce Gorodovo. Drtivá většina obyvatel díky jeho skvělé agitaci se přihlásila do Komunistické strany… na svůj věk byl aktivní…“
„Proč si řekl poslední větu v minulém čase?“zeptal jsem se a po těle mi běhal mráz.
„Byl ubytován v oné vísce, ale i mezi těmito revolucionáři se našel zrádný pes. Za peníze informoval místní bělogvardějskou rotu o přítomnosti bolševického komisaře a ustanovení kombědu. Kozáci, velkostatkářští žoldáci a vrazi, vpadli do vesnice. Všechny domy vypálili, všechny potraviny zkonfiskovali, popravili všechny pracovníky vesnického sovětu a kombědů. A tvého otce, jakožto komunistického funkcionáře… zabili…“řekl mi a já nebyl schopen se pohnout. Oči se mi zalili slzami.
„Jak ho zabili?“
„… no… zastřelili…“řekl po chvilce. Já vstal a odešel do ložnice se nadýchat z okna čerstvého vzduchu.
„Soudruhu, proč vám trvalo tak dlouho říct, to zastřelení?“
„Bělogvardějci ho nezastřelili… byla to milosrdná lež… oni… oni ho probodli kůlem…“odpověděl Raskolnikov a Marína jen s hrůzou žasla.
Marína vstala a došla za mnou. Raskolnikov pil čaj a přemýšlel.
„Aljošo…“řekla a položila mi ruku na rameno.
„… kdy tohle šílenství skončí… kdy konečně lidé přestanou trpět…“zeptal jsem se s pláčem. Pak jsem si, ale sám odpověděl:“Až zvítězíme…“.
„Miláčku ne… ještě ne…“řekla zoufale Marína, protože si dala dohromady co jsem tím měl na mysli.
„Dej mi pušku a uniformu…“nařídil jsem chladně.
„Ne!“vykřikla na mě, až jsem se lekl.
„Jdu do boje…“
„Počkej aspoň měsíc ještě…“žádala mě úpěnlivě.
„Radši ještě počkej…“řekl Raskolnikov.
„Ale teď probíhají ty nejtvrdší boje…“namítl jsem.
„Tuchačevského 5.armáda se teprve formuje k hlavní ofenzivě proti Kolčakovcům. Ofenziva nastane teprve 23.července. Odpočiň si aspoň ještě ten měsíc…“řekl Raskolnikov. Já se uklidnil a přikývl.
„Stejně informuji Bljuchera, že se chci připojit do měsíce k Tuchačevského vojskům…“řekl jsem a Raskolnikov se podíval do země.
22:00, naše ložnice.
Seděl jsem na posteli a chystal se jít spát. Raskolnikov odešel k večeru, ještě jsme chvíli kecali o příjemnějších záležitostech.
Marína si sedla vedle mě a opřela si hlavu o mé rameno.
„Přemýšlela sem o nás a o tom, že chceš znova do války. Věděla jsem, že to přijde, ale netušila jsem, že tak brzy…“řekla smutně.
„Chci bojovat za nás, za naši lepší budoucnost…“řekl jsem a pohladil ji po tváři.
„Pokud opravdu půjdeš válčit na Sibiř… nechci abychom spolu nyní měli dítě…“
„Proč?“zeptal jsem se.
„Jestli zplodíme dítě a ty zemřeš na frontě… nechci, aby naše dítě vyrůstalo bez otce…“řekla s žalem Marína. Nevěřila, že bych se mohl vrátit živ a zdráv z frontu a to mě deprimovalo. Ale přesto jsem byl odhodlán vrátit se do války.
21.července 1919, 08:55,
Uplynul více než měsíc a já stál na nástupišti Hlavního nádraží v Moskvě. Do několika vlaků nasedali vojáci Rudé armády, příslušníci 701.Střelecké brigády, posil pro Tuchačevského.
Tuchačevský mě a ostatním velitelům Rudé armády přijíždějícím na frontu zaslal dopis.
Soudruzi a soudružky, komisaři a komisařky…
Jménem Revoluční vojenské rady republiky, Všeruského sjezdu sovětů a Komunistické strany Ruska(bolševické) vás jakožto dobrovolníky, nováčky i veterány již válkou ostřílené, vítám v řadách mocné a silné Rudé armády!
Kontrarevoluce se začíná rozpadat v základech, bělogvardějští generálové se navzájem nenávidí a bojují více proti sobě než proti nám!
Proto nyní můžeme započít ofenzivu Rudé armády proti kolčakovské Sibiřské národní republice a jejím všemocnému vládci, admirálu Alexandru Vasilijeviči Kolčakovi!
Republika sovětů již není ve smrtelném ohrožení a stovky tisíc nových vojáků, dělníků i zemědělců vstupují do našich řad, aby pozvedli prapor své velké revoluce!
Vzhledem k dostatku zbraní, munice a vojenských sil, každému z vás přidělíme jednotku podle vašeho postavení. Nováčci navíc dostanou staršího a zkušenějšího vojenského komisaře jako rádce pro začátek.
Ofenziva Rudé armády proběhne ve třech fázích: 1.Za Uralem překonáme obranu kontrarevolucionářů a spojíme se s rudými partyzány pod velením revolučního komisaře Zuravleva a vojenského komisaře Frunzeho. 2.Vpadneme do hlavních center sibiřské kontrarevoluční moci – Čeljabinsku a Omsku. 3.Zničíme zbytky Kolčakových vojsk. To je jen velice stručně…
Operaci zahájíme 23.července, popř.poté co dorazí poslední posily z Moskvy.
ZA VLAST SOVĚTŮ! ZA SOCIALISMUS A REVOLUCI!
Michajil Nikolajevič Tuchačevský, 9.7.1919, štáb RVR-R.
Tak zněl dopis od komandarma 5.armády, Michajila Tuchačevského. Nádraží bylo nyní plné i rodin vojáků a komisařů. Marína stála vedle mě a objímala mě kolem boku.
„Nemusíš se o mě bát. Brzy Kolčak padne na kolena a bude nás prosit o slitování… zabajkalští povstalci vyhazují do vzduchu tunely a železnice, ničí telegrafní systémy a zabíjejí elitní důstojníky… než tam vůbec dorazíme bude Kolčakova armáda v úplném chaosu a šílenství…“řekl jsem a pohladil Marínu po vlasech.
„Vojáci a komisaři Rudé armády, odjezd za pět minut!“ozvalo se z amplionů.
Do zásobovacího vlaku už odnesli poslední zásoby zbraní, munice, lékařského materiálu a potravin.
Pět z šesti vlaků pro vojáky a komisaře už byli naplněné, celkem to bylo 15 000 rudoarmějců, polských dobrovolců a lotyšských střelců. Každý vlak měl 20 vagónů. Byl to asi nejdelší vlakový konvoj. Jednotlivé vlaky měli vyrazit pět minut po sobě, aby někde nehavarovali. Sovětská vláda nechala vyčlenit koleje nutné pro to dostat se přes Ural, až na front, aniž by do cesty vjel jiný vlak. Bylo před námi téměř
„Až to vše skončí, vrátím se zpět a budeme už navždy jen a pouze spolu…“řekl jsem a políbil Marínu.
Rudoarmějci už naložili i poslední děla a první vlak s vojáky vyrazil na cestu. Mezitím na sedmí, speciální vlak, naložili obrněné transportéry a tanky.
„Alexeji…“přispěchal ke mně Nikolaj, již definitivně rudoarmějec a přímo kompolk.
„Ano?“
„Jedeme…“ohlásil Nikolaj. Naposledy jsem Maríně pohlédl do očí, políbil ji a rozeběhl se s Nikolajem na rozjíždějící se třetí vlak. Rychle jsme naskočili do posledního vagónu… a já ještě sledoval oknem běžící Marínu, která mi zplna sil mávala.
Dokud to šlo sledoval jsem ji… pak jsme, po pár vteřinách, ale vyjeli z hlavního nádraží a za další malou chvilku jsme byli už za Moskvou.