Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRevoluce a svoboda! V.část
Autor
Markos123
Karta ve válce se obrací, nejvyšší velitelé bílých armád začínají ustupovat před statisícovými bolševickými armádami...
09:00, vlak číslo 3.
Začali jsme procházet s Nikolajem vagóny, hledaje komisařský vagón. Byl to čtvrtý od lokomotivy. Ve vagónu bylo pár spoře zařízených kupé a v nich političtí a vojenští komisaři.
„Není to…?“zeptal se.
„Ano…“řekl jsem a zaklepal na dveře kupé, kde seděl jeden kompolk a komisař Frunze.
Iakir odemknul kupé a vešli jsme dovnitř.
„Soudruhu komisaři, komandarm Tuchačevský psal, že jste na sibiřské partyzánské frontě…“
„Byl jsem, když to psal, ale narychlo jsem se vrátil sem do Moskvy, abych Kavkazský revoluční regiment jako další část posil…“řekl muž s hustým černým knírem, modrýma očima, černými vlasy a velkým čelem.
„Můžeme se posadit?“zeptal se Nikolaj.
„Samozřejmě…“odpověděl Frunze a my jsme si sedli do kupé. Já vedle Frunzeho a Nikolaj vedle toho kompolka, jmenoval se Semjonovský a byl velitelem 4.střeleckého revolučního kavkazského pluku.
„Soudruhu komisaři, povězte, jaká je situace na zabajkalském frontu? Jak to vypadá s Kolčakovci?“tázal jsem se.
„Vy už máte třetí?“zeptal se, ale před odpovědí Frunze s podivem a pohlédl na moji uniformu, kde byl třetí Řád rudého praporu, za excelentní zničení povolžských separatistů.
„Ano, už třetí… a co tedy ti Kolčakovci?“zeptal jsem se.
„Tady je můj report, respektive kopie reportu odeslaného všem štábním komisařům a vojenským velitelům. Nechci o tom mluvit znova, neboť jsem o tom hovořil již pětkrát a začíná mě to štvát…“řekl Frunze a podal mi nějaký dokument. Raskolnikov se posadil na opěrátko lavice vedle mě a začal se mnou číst report.
ARMÁDNÍ REPORT 921/1/2a
PRO: Komisaře, spece a vojenské velitele 5.armády
Hlášení vojenského komisaře, Michajila Frunzeho, o situaci na zabajkalském frontu.
Povstalecké síly vedené Revoluční osvobozeneckou armádou provedli v posledních několika dnech rozsáhlé partyzánské akce. Výsledkem je zhoršení kolčakovské logistiky o 75%, zásobování o 80%, smrt 20% Kolčakových důstojníků a strategických poradců a ustanovení Sibiřské socialistické republiky, jakožto předsunutého spojeneckého pásma pro dělnicko-rolnickou Rudou armádu. Kolčakovci ztratili již velkou část svých zásob, dezerce se množí a celkově jsou velice dezorganizovaní.
Dne 17.července 1919 došlo k strategickému průlomu, když povstalecké komando vyhodilo do vzduchu ústřední vojenské velitelství v Čeljabinsku a zabilo 4 carské generály, přisluhovače Kolčaka.
Kolčak zahájil v reakci na to novou sérii bílého krvavého teroru. Tisíce dělníků a rolníků byli postříleny, všichni potencionální sympatizanti komunistického hnutí pověšeni a 20 vesnic srovnáno se zemí, za to, že podpořili revoluční povstalce.
Povstalečtí agenti v caristickém důstojnickém sboru nás informovali, že nálada je na bodu mrazu, vojska generála Vladimíra Oskaroviče Kappela jsou stále na cestě a ostřelovány čínskými revolučními regimenty pod vedením kombriga Iakira a rolníci i dělníci vyhlašují stávky.
20.7.1919
Podepsán: Michajil Frunze, 2.velitel zabajkalského revolučního frontu.
„Jak se zdá, vyvíjí se to dobře…“řekl jsem a Frunze přikývl.
„Pamatujte soudruzi na to co říkám, vždy si na to vzpomeňte než půjdete do boje, všechno co děláme, každý náš čin, by měl být shodný s nejvyššími ideály revoluce!“řekl pak Frunze a dodal nám tím odvahu a sílu.
Venku ubíhala krajina a já ji chvíli sledoval. Pak jsem vstal a odešel najít pro mě vyhrazené kupé. Úspěšně. Zasedl jsem a začal psát dopis Maríně.
Drahá Maríno,
Již nyní je mi smutno a stýská se mi po tobě. Říkám si jak jednoduché by bylo žít v Moskvě, v klidu a bezpečí jen a jen s tebou, ale pak si uvědomuji… nejsem žádný super-člověk, ani dokonalý komisař, ale jsem dalším z těch, kteří se zbraněmi v ruce s čistou myslí zabrání tomu, aby armády bílého teroru vstoupili do rudé Moskvy.
Nebojuji jen za republiku sovětů, za socialismus, za radu lidových komisařů… bojuji za nás oba, za naši budoucnost a naši svobodu v socialistické společnosti.
Potkal jsem tu komisaře Frunzeho, váženého a dobrého armádního velitele, nyní jednoho z povstaleckých organizátorů…
Do Jekatěrinburgu dorazíme zítra odpoledne… je hloupé ti napsat, že tam dorazíme zítra odpoledne, když v době, kdy tento dopis dostaneš bude už při troše štěstí celá Sibiř rudá…J.
Tvůj milující Alexej.
Dopsal jsem dopis, zabalil do obálky, které jsme vyfasovali a odnesl ho telegrafistům.
Pak jsem uslyšel hluk a zpěv z jednoho z vagónů. Byl to jídelní vagón… rudoarmějci s komisaři tam zpívali hymnu Rudé armády a oslavovali před cestou na frontu. Všude byl kouř a moc se tam nedalo dýchat, ale bylo tam cítit přátelství a odvaha. Byli to dobrovolníci i veteráni, mladí i staří, muži i ženy, střelci i rudí kozáci…
„Osvobodíme Rusko… zachráníme republiku sovětů…“řekl jsem si a nalil si u provizorního baru skleničku vodky, abych se vzchopil. Byla to síla, ale bylo mi lépe.
„Soudružky a soudruzi, chci pronést proslov!“zakřičel kombrig Vitalij Primakov, velitel 1.sboru rudých kozáků. Všichni ztichli.
„Přátelé. Zítra, kolem 3.hodiny odpolední, dorazíme do Jekatěrinburgu, jakožto poslední posily, které doplní hrdinná a udatná vojska 5.armády komandarma Tuchačevského. Díky nám započne nová ofenziva. Tato ofenziva bude dalším hřebem do rakve kontrarevolučních psů! Ať žije socialismus! Ať žije dělnicko-rolnická Rudá armáda a zabajkalský revoluční front!“vykřikl Primakov za všeobecného potlesku a hvízdotu.
Doufal jsem, že budeme bojovat rychle… odhodlání v nás bylo… ale bylo v nás, zotavených veteránech a dobrovolcích. Jak velké odhodlání a nadšení je asi ve rudoarmějcích a komisařích umírající na frontě pod palbou kulek a to naštěstí ještě není ta prokletá zima…
Vrátil jsem se do svého kupé se prospat.
22.červenec 1919, 14:00,
Kolem 11.hodiny jsem vstal… den předtím jsem spal od asi půl desáté, do pěti večer. A pak jsem, až do dvou ráno ponocoval.
Nyní jsem byl již v uniformě kombriga, přes rameno pušku a oheň planoucí v očích.
„Kombrigu Navarove…“potkal mě komdiv Pavlantěvič, nový zástupce Tuchačevského odeslaný přímo z Moskvy.
„Soudruhu…“
„Do Jekatěrinburgu dorazíme za ani ne hodinu…“
„Kdy chce Tuchačevský zahájit ofenzivu?“
„Zítra, kolem 7.hodiny ranní. Večer na štábu dostanete rozkazy…“řekl Pavlantěvič a rozloučil se, aby šel informovat Frunzeho o situaci.
19:55, Jekatěrinburg, kasárna Rudé armády.
Byl jsem v kasárně Rudé armády a vybaloval si věci. Jak jsem tušil, než jsme dorazili, mnoho vojáků zde bylo na pokraji svých sil, ale když viděli nováčky, dodalo jim to život a onu chybějící sílu. Jekatěrinburg bylo velké a rozvinuté, ale válkou dost poničené město. Tisíce mužů, žen a dětí zde zemřeli v boji, nebo na různé nemoci, zatímco se tudy prohnala Rudá armáda, pak Bílá armáda a teď znova a snad už definitivně Rudá armády. Vojenská základny Rudé armády byla vybudována na předměstí a za tím účelem jsme zkonfiskovali mnoho domů, respektive komandarm Tuchačevský zkonfiskoval mnoho domů.
„Soudruhu Navarove?“ozval se čísi povědomí hlas. Otočil jsem se. Čelist mi spadla…
„Nikito Poloněnko?! Jste to vy?“zeptal jsem se s úsměvem. Stál tam onen bývalý ukrajinský voják. Na sobě měl uniformu kompolka.
„Soudruhu, jste se teda vyšvihl!“dodal jsem a potřásli jsme si rukama.
„Ano… požádal jsem si o zařazení do vaší brigády. Jsem tedy nyní pod vašim velením…“řekl s úsměvem.
„Musím říct, že jste poslední člověk, kterého bych tu čekal…“řekl jsem.
„To jo. Od té doby co byla moje jednotka rozprášena vašim dělostřelectvem u vesničky Majak, jsem hodně bojoval v Rudé armádě…“řekl a podal mi nějakou složku.
„… to jsou operační rozkazy komandarma Tuchačevského, pro naši 105.Motostřeleckou brigádu…“
„Jen si to pročtu, pak zajdeme do jídelny, pokecat…“řekl jsem.
„Dobře, jdu tam zabrat nějaké místo…“
OPERAČNÍ BRÍFINK 191/7/99
OD: Komandarma 5.armády, M. N. Tuchačevského
PRO: Kombriga 105.Motostřelecké brigády A. Navarova
Brífink:
Soudruhu Navarove, vaše účast na této rozsáhlé vojenské ofenzivě je více než vítaná a jsem rád, že se znova uvidíme, leč za ne zrovna příjemných okolností.
Vaše 105.Motostřelecká brigáda bude mít velice důležité postavení. Kontrarevoluční divize jsou závislé na své jízdě a ta bude vystavena smrtelné palbě vašich obrněných vozů a tančíků.
105.Brigáda bude mít za cíl zničit důležité zásobovací a kasárenské středisko, téměř malou pevnost, severovýchodně od Čeljabinsku. Jakmile zaútočí 5.armády na Čeljabinsk, z oné základny budou vysílány posily pro bělogvardějce v Čeljabinsku. Vy musíte zničit nebo zajistit zásoby zbraní a munice a zlikvidovat vojenskou posádku.
Odhadované síly nepřítele:
2 500 pěšáků, 1 800 jezdců, 7 děl, 25 kulometů, 1 obrněný vůz a 1 tank FT-17.
Síly jež budete mít k dispozici:
5 000 pěšáků, 150 jezdců, 20 děl, 100 kulometů, 10 obrněných transportérů Peugote Armoured Car a 4 tanky FT-17.
Vaše mise bude, ať dopadne tak či onak, důležitou zkušeností pro vznikající obrněné síly Rudé armády.
Ona základna je bráněná jen proti-pěchotními zátarasy a kulometnými hnízdy. Mají k dispozici ovšem proti-pancéřové náboje do děl i velice účinné americké ruční granáty MK2. Vy máte, ale přesilo a navíc vám dám k dispozici 12 vojenských komisařů a speců, kteří budou vést společně s vámi útok…
Základnu musíte dobýt, soudruhu…
Michajil N. Tuchačevský, komandarm 5.armády
Odešel jsem z kasáren, nejprve na velitelský štáb a pak za Nikitou.
Na velitelském štábu jsem potkal část komisařského sboru diskutujícího a provádějícího závěrečné úpravy nadcházející operace.
„Ah, soudruh Navarov…“vyhrkl Michajil Tuchačevský a přišel ke mně. Hned jsem ho poznal, skoro vůbec se nezměnil.
„Soudruhu Tuchačevský, velice rád vás znova vidím. Poprvé a naposledy jsme se viděli v andrejevské pevnosti…“
„Ano, slyšel jsem, že tam pak nastalo peklo… a slyšel jsem, že jste měl určité problémy… poté co jste rozmetal povolžské povstalce…“
„Ano, ale o tom rozhodně nechci mluvit. Četl jsem operační brífink, soudruhu. Vy mi dáte k dispozici jen 12 vojenských komisařů a speců?“
„Ano. Jen? Potřebujete více?“
„Určitě. Aspoň dvojnásobek. Co po mě žádáte je úplně nový druh vojenského útoku, koordinovaný útok pěchoty a motorizovaných sil… to se zatím mockrát nestalo…“řekl jsem a Tuchačevský přikývl.
„Chápu, budete mít k dispozici 39 komisařů a speců, kteří jsou nyní v záloze, ale víc vám určitě dát nemohu…“
„Děkuji, soudruhu komandarme… to by mělo být přibližně 139 vojáků na 1 komisaře nebo spece… ale to by mohlo stačit…“řekl jsem a rozloučil se, protože na štábu měli moc práce a už si zavolali Tuchačevského na další poradu.
20:15,
Vešel jsem do jednoho dobře zařízeného velkého domu. Dříve patřil místnímu velkostatkáři, nyní byl zkonfiskován Rudou armádou.
Nikita seděl u jednoho stolu a pil čaj. Rudá armáda byla nyní před ofenzivou dobře zásobená. Rada lidových komisařů nechala pro 5.armádu zaslat 15% všech zásob potravin a lékařského materiálu, které nyní byli v RSFSR, což byli stovky tun. Proto byl i ten čaj.
„Nikito…“řekl jsem přátelsky a posadil se na opačnou stranu stolu.
„Kombrigu. Musím říct, že jsem se o vás párkrát dočetl v novinách. Nejprve o vašem a vlastně i našem, podílu na obraně andrejevské pevnosti a pak, když jste rozmetal povolžské povstalce…“
„To jo, byl jsem párkrát v Moskevské Pravdě. Vítězství u Kormežky a porážka povstalců v čele s Eisenbergem, byla důležitým, ba přímo strategickým vítězstvím… na jehož konci bylo moje nervové zhroucení…“řekl jsem posmutněle.
Tou dobou, Omsk, sídlo Sibiřské národní vlády, konferenční místnost.
V konferenční místnosti u dlouhého stolu, seděl v jeho čele admirál Alexander Vasilijevič Kolčak, „hrdina“ občanské války, diktátor Sibiře a vládce vší Rusi. Vysoký a statný muž, s černými ulízanými vlasy, modrýma očima a ostříhanými vousy. Jeho režim byl poznamenán krví desítek tisíců nevinných lidí, jeho území bylo sužováno bílým terorem na jeho rozkaz… nyní tam seděl, v hnědé uniformě se zlatými nárameníky, v ruce držel tužku a sledoval své generály.
„…jak jsem již řekl, situace je špatná, admirále… se Skoblinem jsme ztratili spojení a naše rozvědka nám nehlásí žádné nové zprávy…“řekl generál Ivanov.
„Kdy byl Skoblin naposledy viděn?“tázal se Kolčak a sledoval upřeně stůl.
„To netušíme… naposledy zaútočil s regimentem svých vojáků na jedno stanoviště Rudé armády a poslal nám vzkaz, že tu rudou posádku porazil a že zajat 4 komisaře, 10 rudoarmějců a nějakou cigánku…“
„Cigánku?“
„Ano… pak jsme s ním ztratili kontakt…“
„K čertu…“vykřikl Kolčak a do místnosti vešel jeden bělogvardějec.
„Admirále, mám zprávu z Čeljabinsku…“ohlásil.
„Mluvte…“
„Bolševická vojska se shromažďují nedaleko Čeljabinsku. Je tam většina 5.armády pod vedením komandarma Tuchačevského a velitelů Frunzeho, Navarova a Primakova…“
„Kolik jich je?“zeptal se Ivanov.
„Podle zpráv, které jsme zachytili přes naši skomírající rozvědku, asi něco přes 300 000 rudoarmějců, 50 000 rudých jezdců, 2 000 děl, 12 000 kulometů, 250 obrněných transportérů a vozů a 25 tanků…“
„A my máme v Čeljabinsku kolik jednotek?“
„Ani ne 75 000 vojáků, 1 000 jezdců, 45 děl, 120 kulometů, 12 obrněných transportérů a 2 tanky…“
Kolčak byl před infarktem.
„Bolševici se rozhodli s námi definitivně zatočit…“řekl a promnul si oči.
„Musíme se bránit, jinak žid ovládne Rusko!“zakřičel vztekle jeden z bělogvardějských velitelů.
„Jak se můžeme bránit, když nám Američani zastavují dodávky zbraní a munice?! A Britové už taky nejsou moc nadšení z naší vlády!“namítl další velitel.
„A proč nejsou nadšení? Protože zde přítomný ctihodný admirál Kolčak terorizuje venkov a zdiskreditoval tak věc naší národní obrany!“zakřičel sarkasticky generál Grigorewský.
„Vy admirále, jste zhouba Ruska! To díky vám se žid dostane k moci!“vypadlo vztekle z Grigorewského.
Kolčakův štáb byl v rozkladu…
20:17, rudoarmějská jídelna.
„Tak Nikito, povídej. Co se dělo po andrejevské pevnosti?“zeptal jsem se.
„Již oficiálně jsem se zapsal do řad Rudé armády. Byl jsem převelen na severozápadní front a bojoval jsem v Pobaltí, po boku lotyšských, estonských a litevských komunistů, za ustanovení revolučních diktatur v těchto státech… a zatím jsme dostávali na prdel… něco ti ukážu…“řekl a z pod stolu vytáhl svoji pušku a podal mi ji. Šlo o klasický Mosin-Nagant a na dřevěné pažbě bylo 17 zářezů.
„Ty si skolil 17 kontrarevolucionářů?“
„Ano… a podívejte…“dodal a ukázal mi Řád rudého praporu, který získal.
„To je za bitvu v orlím pásu, kde má 10člená jednotka více než 24 hodin úspěšně odrážela kozácké útoky a vázala na sebe hned 2 regimenty kozáků… z mé jednotky padlo 7 mužů a žen, kozáků padlo asi 200…“
„Doufám, že zítřek přežijeme…“řekl jsem.
„Bojíte se, že to nezvládneme…“
„Nevím…“
26.července 1919, 12:00,
Stál jsem na korbě obrněného náklaďáku plného vojáků Rudé armády. Vedle nás jeli další náklaďáky, obrněné vozy, tanky a rudá jízda. Směřovali jsme k zásobovacímu centru nedaleko Čeljabinsku.
„Všichni sesedat!“nařídil jsem a všichni jsme vyskočili z obrněných vozů jakmile jsme se dostali na jeden velký kopec za nimž už bylo vojenské středisko bělogvardějců.
„Do rojnic…“nařídil jsem komisařům a 5 000 vojáků Rudé armády společně s děly, jezdci a obrněnou technikou se zformovalo do rojnic. Po malé chvilce se děla zastavila, aby mohla zahájit ostřelování bělogvardějské základny.
„Vpřed!“zakřičel jsem a všichni jsem se rozeběhli proti základně. Dělostřelectvo mezitím zahájilo palbu na základnu. 10 dělům se podařilo zasáhnout několik předsunutých kulometných hnízd a tím nám vyčistit částečně cestu. Doběhli jsme na úpatí kopce a zalehli, ostřelováni palbou bílých ze základny. Ta byla čtvercového tvaru, obehnána ostnatými dráty, slabým minovým polem a několika málo děly. Uvnitř základny bylo několik budov, včetně skladiště s 500 tunami zbraní a munice.
Obrněné transportéry vyjeli napřed a zahájili palbu z kulometů na bílé kulomety. Mě se podařilo zasáhnout jednoho z obsluhovačů děl.
„Za republiku!“vykřikl Nikita a se svým oddílem vojáků se rozeběhl vstříc základně. Kryly jsme je úspěšně palbou. Bílý se stáhli do vnitřního perimetru základny.
Seběhli jsme z kopců, překonali ostnaté dráty, prošli kolem minového pole a skryly se u budov v základně.
„Do útoku!“nařídil jsem a úspěšně zastřelil bělogvardějského důstojníka na jedné pozorovatelské věži.
Rudým vojákům se podařilo prorazit další část obrany… bělogvardějci začali utíkat… vítězství bylo rychlé… až překvapivě rychlé…
Zastavili jsme se uprostřed základny a bez násilí odzbrojili zbytek vojenské posádky bílé armády. Kolčakovci byli v prdeli. Tak se skutečně dala charakterizovat jejich situace. Morálka na nule, velice špatné zásobování, dezertující důstojníci… jejich řady se rozpadali.
Když jsem sledoval odvádění zajatců tak ke mně přiběhl radista.
„Soudruhu kombrigu… dostali jsme zprávu z Čeljabinsku…“
„Ano?“
„Čeljabinsk padl… téměř bez odporu. Zemřelo tam 42 vojáků Rudé armády, 260 bělogvardějců a 25 000 dezertovalo a 50 000 včetně 10 důležitých generálů padlo do našeho zajetí a ještě k tomu 2 000 tun zbraní a munice…“
„Tak, to je definitivně Kolčakův konec…“řekl jsem s úsměvem.
11.listopad 1919, 10:00,
Drahá Maríno,
Děkuji ti, že mi stále píšeš. Zde na frontě se věci vyvíjí přesně tak jak chceme. Kolčakova armáda je na pokraji kolapsu, Zabajkalský revoluční front osvobozuje jedno území za dalším, socialistický pořádek se rozšiřuje po celé Sibiři, rolníci stojí na naší straně, revoluce již brzy zvítězí. Kolčak ustupuje do Irkutsku, kde probíhají rozsáhlé nepokoje, vydávaje nám na pospas Omsk, své staré mocenské sídlo. Brzy dosáhneme Omsku a rozmetáme poslední silné jednotky Kolčakovi armády. Čechoslováci a francouzští imperialističtí generálové už jsou v koncích. Američani zastavili dodávky zbraní a munice a poslední kdo podporují Kolčaka jsou britští konzervativní armádní hajzlové, jako Knox a spol.
Jakmile porazíme Kolčaka, půjdu do posledních bojových ofenziv, půjdu společně s komandarmem Bljucherem a vojsky Dálně-východních divizí Rudé armády osvobodit Dálný-východ. Komandarm mě již informoval, že tam sídlí neznámí kozáčtí vojáci, které se nepodařilo identifikovat. Docela by mě zajímalo o koho jde.
Zatím se měj krásně a těším se strašně moc na tebe.
Alexej…
Tak zněl můj další dopis předtím než jsem měl jít do další ofenzivy, tentokrát proti Omsku. Strana levých socialistů-revolucionářů vyvolala revoluční povstání v Irkutsku a jakmile dobijeme Omsk, chtějí získat a popravit Kolčaka. Komandarm Tuchačevský a rada lidových komisařů rozhodla, že po obsazení Omsku budu přes zabezpečené teritorium vyslán do Irkutsku jakožto bolševický zástupce v Politickém komisariátu, který bude soudit Kolčaka za jeho zločiny proti sovětskému státu, lidu a revoluci…
14.listopadu 1919, 12:45,
Kousek ode mne explodovala budova a začala se sypat na zem. Zasáhlo ji sovětské dělo. V budově totiž bylo několik kulometných hnízd Kolčakovi armády, které znemožňovali našim střeleckým regimentům postoupit. Stál jsem nyní na rohu jedné budovy a sledoval ulici, kudy ustupovali kolčakovci.
„Kombrigu…“přiběhl ke mně Nikita.
„Co se děje?“zeptal jsem se a vystřelil z pušky do ulice, na jednoho kryjícího se bělogvardějce. Minul jsem.
„Kolčakovi vojáci se drží a ustupují do centra města. Motostřelecké jednotky našich sil už obklíčili město z východu…“
„Oni udělali obchvat? Na čí rozkaz?“
„Přímí rozkaz komandarma…“
„Tuchačevský se zbláznil. Takhle rozdrobit naše síly…“vykřikl jsem a znova se pokusil vystřelit. Znova jsem minul a stejně tak ten bělogvardějec minul mě.
„Zformuj zpět naši brigádu, postoupíme do centra…“nařídil jsem a Nikita odběhl pryč. Já vběhl do jednoho zchátralého cihlového domu, vyběhl po schodech a skočil k jednomu oknu, u kterého stáli dva rudoarmějci.
„Soudruzi, jak to vypadá?“zeptal jsem se.
„Kolčakovci se stáhli do divadla v centru… jejich tam několik tisíc… ještě před chvílí se tu ulice doslova hemžili bělogvardějci. Raději jsme moc nevykukovali…“
„Udělali jste správně…“řekl jsem a jednoho z nich poplácal po rameni, abych jim dodal odvahu.
Vrátil jsem se zpět na ulici a doběhl na roh budovy, kde jsem předtím stál. Zeď přes ulici explodovala a několik kusů kamenní mě málem sejmulo.
„Nikito, doprdele zavolej dělostřelcům, ať přestanou střílet do vlastní řad!“zakřičel jsem z plných plic. Nikita doběhl k radistům a nařídil jim, ať zavolají dělostřelcům. Za malou chvíli skutečně dělostřelecké granáty začali dopadat již na centrum města a především na divadlo v centru.
Přeběhl jsem přes ulici a proskočil dírou ve zdi. Za mnou přiběhlo několik desítek příslušníků mé brigády.
„Soudruzi, kontrarevoluční svině jsou u konce svých sil! Nyní zvítězíme!“pronesl jsem, vytáhl jeden granát, odjistil a hodil na křižovatku, kde byli bělogvardějské barikády. Zničil jsem je, ale bělogvardějce jsem akorát omráčil.
Toho jsme využili a moji rudoarmějci je zkosili dříve než vstali.
„Za vlast sovětů!“vykřikl jsem a přeskočili jsme přes zničenou zeď, abychom jediným rychlým a přímím útokem zničili bělogvardějskou jednotku na křižovatce. Zabrali jsme křižovatku, obnovili barikády a ostřelovali bělogvardějskou eskadru na další křižovatce. Pak konečně překonali zátarasy i naše tanky a obrněné vozy a začali definitivně lámat odpor kontrarevoluce.
Omsk, velitelský štáb kontrarevoluce, byl na pokraji kolapsu. Posledních 15 000 bělogvardějců se bránilo náporu 90 000 rudoarmějců.
Za malou chvíli palba ustala. Netušili jsme proč a pak jsme spatřili jak bělogvardějci naproti nám odhazují pušky a revolver a dávají se na útěk nebo se vzdávají.
„Zvítězili jsme…“řekl jsem potichu s úsměvem. Téměř 15 000 bílých padlo do zajetí… s nimi i 4 důležití vojenští velitelé a stratégové. Ti přešli výměnou za „svobodu“ na naši stranu.
24.12.1919, 19:00, Omsk, kasárny.
Seděl jsem v kasárnách a začal sepisovat další dopis své milované Maríně a po strašlivě dlouhé době, i mé drahé sestře. Ta se mezitím přestěhovala do Moskvy a spřátelila se s mojí ženou.
Má milovaná Maríno,
Vojska admirála Alexandra Vasilijevič Kolčaka, vládce vší-Rusi, krvavého carského velitel byli včera poraženy mocnou Rudou armádou. Rudoarmějské síly osvobodili Omsk a rozšířili sovětskou moc do další části neprostupné a zapovězené Sibiře. Kolčakovci prchají a Kolčak sám ztratil podporu mezinárodního kapitalismu. Naše socialistické síly brzy Kolčaka dopadnou. V Irkutsku, kde Kolčak chce vytvořit své nové politické sídlo už levicových socialisté-revolucionáři svrhli caristickou vládu a ustanovili Politický výbor. Vladimír Iljič Lenin mi poslal dopis v němž mě žádá, abych se ujal členství v tribunál s Kolčakem jakožto zástupce Komunistické strany. Poté se konečně vrátím do Moskvy, abych jako zástupce Vše-sibiřského vojenského revolučního výboru informoval vojenské sověty o situaci na sibiřském frontu.
Doufám, že jsi v pořádku… miluji tě…
Alexej.
Drahá Káťo,
Jsem rád, že jsi v bezpečí v Moskvě a že bydlíš u nás. Doufám, že tvůj syn je v pořádku a zdraví. Hledal jsem tvého manžela v našich dokumentech, v tuto chvíli slouží na jihozápadním frontu, na Ukrajině a bojuje proti Děnikinovým ustupujícím jednotkám, má pozici kompolka(velitele pluku) a je v pořádku.
Během pár týdnů se snad vrátím do Moskvy a znova se s vámi shledám.
A jak jde stranická práce?
Těším se na vás.
Alexej.