Kopretinový příběh

       „Já jsem tu a ty jsi tam,“ řekla jsem do tmy. Nikdy by mě nenapadlo, že to může takhle skončit. Vzpomínám si na naše první setkání, byla už skoro půlnoc a já nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad životem, co nám dává a co bere. Tehdy jsem byla se vším smířená, s tím, že milovaní lidé opouštějí naše životy, aniž by ses námi rozloučili, že láska je krásná a život krutý. Přesto je důležité žít ho naplno. V mém pokoji byla cítit vůně černého rybízu z aromalampy, pod kterou už dávno dohořel plamínek malé čajové svíčky. Měla jsem zavřené oči, když jsem ucítila něčí pohled, který směřoval přímo na mě. Bála jsem se otevřít oči, věděla jsem, že tu nikdo nemůže být. Byla jsem přeci sama doma. Stále jsem cítila onen pohled. Moje oči se pomalu začaly otvírat. V tom sem tě spatřila, stál si u stolu, vylekal si mě tak, že jsem se schovala pod peřinu a celou noc tam zůstala. Když jsem se ráno probudila nikdo tam nebyl, pochopitelně! Ale na stole ležela krásná kopretina, netušila jsem co tam dělá, udělala mi ovšem obrovskou radost. Hned jsem jí přinesla vázu a tou nejčistší vodou.

         Celý den jsem uvažovala nad tím, co se mi přihodilo v noci. Vybavoval se mi strach, vzrušení, co jsem pocítila. Nesmírně jsem si přála, aby se to další noc opakovalo, ale s tím rozdílem, že bych se tentokrát neschovala. Těšila jsem se tolik, až přijde noc, že jsem nemyslela na nic jiného. A když padla tma ležela jsem v postely a tajně doufala, že se to bude opakovat. Ale marně, brzy jsem usnula a nikdo nepřišel. Na včerejší noc mi zbyla jen vzpomínka.

         Po další noci jsem začala uvažovat, že se mi to všechno jen zdálo. Kopretina pomalu vadla a moje vzpomínky se začaly rozpouštět, jako pára nad hrncem. Když jsem byla nucena kopretinu vyhodit, pokoj mi připadal tak prázdný, jako studánka bez rybky, byla jsem smutná. Přišla noc, ulehala jsem do postele a brzy usnula. Nečekané překvapení přišlo ráno po probuzení, na mém psacím stole ležela kopretina. U ní ležel vzkaz: „Ať projasní tvůj dnešní den.“ Na mé tváří se vykouzlil úsměv, který mi tak dlouho chyběl. Opět kopretina dostala čistou vodu a své místo. Toto se opakovalo celý týden, každé ráno na stole ležela kopretina a vzkaz. Mé oči zářily, po dlouhé době jsem byla zase šťastná.

         Zdál se mi tajemný sen, byla jsem na rozkvetlé louce a šla k lesu. Někdo na mě
volal : „Lásko počkej, nemůžeš tam jít sama.“ Ohlédla jsem se uviděla ho, ale šla jsem dál, bezmyšlenkovitě. Přede mnou se rozestupovaly stromy, došla jsem k malé mýtince, kde uprostřed stála studánka a vedle stará dřevná lavička. Sedla jsme si zavřela očí. Kolem mě se rozléhal zpěv ptáků, bublání vody a šumění listů. Byla to nádhera. Když se moje oči otevřely, stál tam kluk. Byl vysoký, štíhlí s krátkými hnědými vlasy a očima s té nejsladší čokolády. Dívala jsem se na něho a on na mě.

         Ve spaní jsem ucítila něčí přítomnost. Pomalu se probouzím z toho snu, otvírám oči a vidím tě tam stát s kopretinou v ruce, když píšeš vzkaz. Jsi to ty, kluk z mého snu. Mé rty se pomalu otvírají a chtějí tě pozdravit. Ty si ovšem všimneš mých otevřených očí, nevěřícně na mě koukáš. „Ahoj, jak se jmenuješ,“ zeptám se. Ještě si ze mě nespustil oči. „Jmenuji se Tom, neměla si se probudit, když jsem tu. Měl to být nevždy jen sen.“ Na chvíli jsem zavřela oči a když jsem je zase otevřela nebyl si tam. Však stále byla cítit tvoje přítomnost a tajemný plášť halil tajemno této chvíle. V mém srdci jsem cítila smutek, když si beze slova zmizel. Chtěla jsem tě zase spatřit, najít kopretinu na mém stole, vidět znamení toho, že ti nejsem lhostejná. Nic se z toho ale nestalo. Moje rána v srdci byla velká, vlastně ani nevím proč. Neznala jsem tě, nevěděla jsem jak se objevuješ u mě v pokoji, ale jedno bylo nad slunce jasné, zamilovala jsem se do tebe. Nechtěla jsem to přiznat, tak moc jsem se toho bála!

         Jednou v noci jsem nad tím, co se stalo přemýšlela. Tak moc si mi chyběl a chtěla jsem tě vidět, že jsem si nepřála nic jiného. Tenkrát si promluvil první: „Ahoj, opravdu si mě tolik toužila vidět?“ Srdce se mi rozbušilo, ocitla jsem se v sedmém nebi. „Ano, chtěla bych o tobě vědět všechno,“ odpověděla jsem. Povídali jsme si skoro celou noc, on na mě upřeně hleděl, ale nehnul se z místa, stál tam jako přibitý. Když padla otázka na to, odkud přichází, nic neřekl rozloučil se a zmizel. Kam? To byla jeho největší záhada, která mi byla utajena po celý můj život.

         Tak to šlo celý rok. Noc pro mě byla dnem a den nocí. Náš rozhovor se od té doby nijak zvlášť nezměnil, jen v něm bylo čím dál více lásky a emocí. Ale vždy stál u stolu, já se nemohla přiblížit, jinak si prostě zmizel. Byl si úžasný člověk, dokázalo si mě rozesmát, už jen tím, že si pozdravil, smála jsem se celou noc. Byl si v mém životě nepostradatelný, ovšem přišla noc. Zase jsem si povídali, já vstala z postele, chtěla jsem tě políbit. Ty si o krok ustoupil a řekl: „Promiň, ale tohle nemůžu.“ V mých očích se objevily slzy. Už jsem neměla sílu takhle žít dál. Křičela jsem, jak to mám dál snášet, když tě nesmím ani políbit, že si ničím život. Slzy ne a ne se zastavit, kdyby místo slz padaly diamanty budu milionář. Když už jsem neměla slov podlomily se mi nohy, já dopadla na chladnou zem. Jen ses na mě podíval a řekl: „Já jsem tu a ty jsi tam,“ políbil mě tím nejsladším polibkem a zmizel. Já klečela na zemi a vůbec jsem si neuvědomila jak bylo tobě, že si cítil to samé co já, lásku a bezmoc. Byla jsem sobecká, nenáviděla jsem se! „Já jsem tu a ty jsi tam,“ řekla jsem do tmy.