I tak chutná nový rok...

Dnes sedím na posteli. Moje prsty ubíhají po klávesnici. Obloha venku září. Zbarvily ji světla odcházejícího roku. A já jsem sama. Nemělo by mě to překvapit. Mám samotu ráda. Ráda v jejím tichu spřádám své sny a fantazie. I dnešní den jsem si vysnila. A teď mi po obličeji stékají slané slzy. Zasranej rok! Nepřinesl mi nic dobrého. Mám věřit tomu nadcházejícímu? Zvedá se mi žaludek. Typický jev Silvestrovské zábavy. Jenže můj žaludek už nemůže ustát můj život. Alkohol se mi dnes obloukem vyhnul. Začínám uvažovat o tom, že to byla chyba. Přemýšlím jestli by byl můj život snesitelnější, kdyby mi hrdlem protékala vodka. Minuty nás opouštějí jedna po druhé. Stejně je to nespravedlivé. Jiných minut si nevšímáme. Nelitujeme je. Netěšíme se z nich. Ostatní nám jen protečou mezi prsty. Přitom nás nenávratně každá z nich přibližuje ke konci. Teď bych si ho přála. Připadám si jako ztracená. Opuštěná. Malé zatoulané štěně, které nikdo nechce. Tak jen sedí samo pod okapem - mokré a sžírá ho samota a zima. Není to obyčejná zima. Tahle pochází zevnitř, ze samého srdce. Pět, čtyři, tři, dva…. A šťastnej novej rok, světe! Do mého hrdla steče doušek poctivě vychlazené Kofoly. Snad bude líp. Moje duše se začíná naplňovat falešnou nadějí. Tím pocitem, kterej má vždycky na svědomí tu největší bolest. Ale co jiného mi zbývá. Vždyť už hůř být nemůže. Rány se ozývají ještě hlasitěji. Jejich světlo se však schovává za siluetami ostatních domů. Dým pohltil tmavé uličky. Stejně jako samota pohltila mne.