Dům Marii Aureliové

Dům stál na prašné cestě kousek od řeky. Výhled z okna jídelny na vodu byl kryt závojem palmových listů stromů, které si rostly od nepaměti vždy tam, kde se jim zachtělo. Po staletí vedli lidé boj s tímto zdejším plevel, ale vždy prohráli. Jarní deště změnily prašnou, krutou zem v požehnanou úrodnou půdu, ze které se rodily palmy se svou neutuchající snahou žít.

Nebyla to žádná chatrč, dům Aureliových dominoval celé vesnici a byl symbolem toho, co tato rodina znamenala. Třináct pokojů bylo zařízeno stejně už od dob, kdy pra pra děd Dominica Aurelia, slavný Gabriel Dominic Aurelius, připlul do této země za lepším životem, doprovázen svou ženou, která byla ve Španělsku považována za nejkrásnější z nejkrásnějších. Její pleť byla jako jemná perleť, světlá a sluneční paprsky se od ní odrážely jako od bílého zlata. Byla velice drobná a hubená, přesto nepůsobila zranitelně a těšila se uznání a respektu až do své smrti.

Teď byl dům na prodej. Nikdo z místních jej nechtěl koupit, ne tak proto, že by snad neměli dosti peněz, cena nebyla příliš vysoká, ale obávali se toho, co se v domě dělo. Prošla jim spousta lidí, obrovská rodina, mnoho cizinců a poustevníků, kteří se v něm zastavili třeba jen na trochu jídla, které jim nabídla jedna z žen z rodiny, které byly proslavené svou nekončící pohostinností, a šli zase dál, nebo zůstali, protože se zamilovali do dcer a vnuček svých hostitelek. Každý, kdo měl s domem něco společného, nechal svůj otisk v jeho zdech, v pokojích byla cítit jejich přítomnost, na chodbách se ozýval  jejich smích a pláč, v kuchyni vonělo pečené maso s lilkem. Povídalo se, že žáden z Aureliů se nevzdá svého domu, a kdo v něm bude chtít bydlet, bude se muset smířit s tím, co se v něm děje.

Na lodi přijel do města obchodník, který chtěl založit kousek za posledními domy obrovskou plantáž s granátovými jablky. Jediný dům, který byl v té době na prodej, byl právě starý dům po Aureliových. Nic netušící muž ve středních letech jej koupil, byl rád, jak ještě ušetřil. Nikdo z městečka mu neřekl, co se v domě má dít. Muž byl trochu plachý, příliš nechodil na náměstí, ani do hostince. Jediný, kdo ho poznal, byl starý holič, ke kterému chodil pravidelně každý pátek v deset hodin ráno. Ten pak vyprávěl, co se o obchodníkovi dozvěděl. Pocházel z Bogoty, nikdy se neoženil, neměl snad ani děti. Veškerý čas věnoval své práci a psaní filosofických textů, které ale nikoho nezajímaly.

Jednou se objevil v kostele v bílém svátečním obleku, po mši přišel požádat kněze o datum obřadu, chtěl se ženit. Zpráva se rychle rozšířila po městečku a všechny překvapila. Začalo se klábosit o tom, kdo bude nevěsta, protože se obchodník s žádnou z místních žen nestýkal, myslelo se, že přijede na lodi a půjde o dohodnutý sňatek, kdy se nastávající poprvé uvidí chvíli před plánovanou svatbou, nebo až v její den. Nešlo o nic neobvyklého, sňatky z rozumu byly výhodné a často zachránily nejednu rodinu od bankrotu a žebračení. Jednou se obchodník pochlubil, že jeho vyvolená se jmenuje Maria, ale že více říct nemůže, protože si to snoubenka nepřeje. Ve městě žádná Maria, která by se mohla vdávat, skutečně nebyla, jen stará bába, nemanželská neteř Dominica Aurelia, dcera jeho sestry, která se jmenovala taky Maria, po níž děvčátko také dostalo jméno.

Maria Aureliová starší se zapletla s tmavým, chudým a negramotným potomkem otroků, čímž se vzepřela přání svého otce i bratra provdat se za postaršího úředníka, a prakticky byla vypuzena z rodiny. Jednoho říjnového rána roku 1909 ji našli, jak pluje po řece obličejem dolů v rudém závoji krve. Zatčen byl otec jejich dítěte, onen statný černoch, prý proto, že žárlil na její krásu a zájem, který v mužích vyvolával každý její krok. O malou Marii se staral její strýc Gabriel, dokud sám neumřel tragickou smrtí 15. října 1920.

Ve svatební den obyvatelé městečka již od rána vyhlíželi loď s nevěstou, která zatím nedorazila. Obřad byl plánovaný na sedmou hodinu ranní, aby skončil ještě dříve, než začne vedro. Když se neukázala nevěsta ani ženich do desáté hodiny, poslal farář strážníky do domu obchodníka. Ti jej našli, jak leží na dvorku, oblečen do svého nejlepšího obleku, s rozraženou lebkou. Vypadalo to, že ho někdo vší silou praštil zezadu nějakým tupým a velkým předmětem. Jeho obličej byl zkroucený děsem, oči mu lezly z důlku a jazyk měl prokousnutý. Dům byl zamknutý, všechna okna zavřena a vrata do dvora zadělaná na petlici. Vedle těla ležel otevřený medailon s fotkou krásné Marii Aureliové, kterou kdysi našli v řece.

A dům byl zase na prodej.