je už pozdě
a papír prý snese vše
tak dávám mu místo
prostor
a snažím se žít
tento pád nemá konce
když se sbírám
padám a padám
a na konci mě doráží
možná vlastní stín
možná tvá tvář
se slzami
možná naše přátelství
na které jsme si hráli
čert vás vem
ani nepočítám
ani nevnímám
všechno to zlo
naštěstí nemám křídla
která bych si potrhal
nestojím o vás
zmenšeniny člověka
nestojím o básně
překřičené touhou
zapatlané srdcem
co stejně jen lže
a na nejbližší křižovatce uteče
tak proč žít?
pro co?
proč ještě psát?
přes to všechno
někde na obrácené straně vesmíru
za dutým dnem
za kopanci přes míru
svítí světlo
ale to není vaše!
není od vás
na co se dožadovat lidí?
když jsou sami slepí
a nic než sebe nevidí?
na co se dožadovat lásky?
když jen přivádí na pokraj smrti
básníky a mladé básky
kdyby Země
neměla chyby nebylo by bouří
kdyby láska neznala odchodů
nebylo by vyznání a podvodů
kdyby přátelství nemělo zvraty
nebylo by setkání
..šachy, maty, paty
píšu ..a nic víc nemám
netluče mi srdce do kapot okřídlenců
píšu a nic tím nehledám
vavříny přelétavých věnců
píšu a nečekám pochvaly
návraty, pochopení
ne o tom psaní není
s větrem papírové
upomínky
zapomínám na přítomnost
a kradu si vzpomínky
vážně jsi tady?
kde?
a proč?
co to znamená?
otázky píšu pod ramena slunečních bohů
do prázdna
koukám
a nevěřím tomu
- jsi zmatená -