Dívka

Seděla naproti mně v autobuse. Měla na sobě jen vytahané domácí tepláky, bundu a na klíně velkou sportovní tašku. Vlasy měla stočené a schované pod čepicí. Když nastoupila, myslela jsem si, že je to kluk. Kluk, co jede na trénink. Pravda, bylo to trošku divné, byla totiž neděle odpoledne. Ale když si sedla naproti mně, věděla jsem, že to kluk být nemůže. Ve tváři měla jemné dívčí rysy a její modré oči byly orámované dlouhými řasami. Když jsem si ji tak prohlížela, něco mě zaujalo. Neustále si otírala oči a já po chvilce pozorování poznala, že je uplakaná. Často zavírala oči a víčka pevně tiskla k sobě, nejspíš proto, aby zpoza nich nevyklouzla ani jediná slza. Ale já přesto pár kapek viděla. Stékaly po její tváři a dopadaly na tmavě modrou sportovní tašku. Každou chvíli si urovnávala vlasy pod čepicí a dbala na to, aby jí nevyklouzl ani jediný pramen. Snad chtěla, aby si jí každý spletl s klukem. Nebo jí její vlasy překážely. Jednou se její pohled setkal s mým. Ucukla jsem. Ani už nevím proč.

Přemýšlela jsem, co se jí mohlo stát. Útěk z domova? Ublížil jí někdo doma a tak popadla tašku a utekla? Nebo tu tašku měla připravenou už dlouho a jen čekala na vhodnou chvíli?

Ať to bylo cokoliv, rozhodla jsem se, že to zjistím. Že se jí nějak nenápadně zeptám. Jen to chtělo počkat na vhodnou chvíli. Mohla bych se jí třeba zeptat, jestli je v pořádku nebo zda nepotřebuje pomoct. A pak se mi ta příležitost naskytla. Do autobusu nastoupila paní. Trošku korpulentnější paní. Rozhodla jsem se, že ji pustím na své místo a sama se přesunu na volnou sedačku vedle té dívky. Už jsem si sedala, když vtom se ta neznámá dívka zvedla a vystoupila z autobusu. Na chodníku si ještě párkrát otřela oči a pak zahnula za roh. Já tam zůstala sedět a jako omámená zírala na prázdnou sedačku vedle mně. Co když opravdu potřebovala pomoc? A nebo to byla jen dívka v teplácích s taškou, která má na něco alergii? Kdo ví? A ani já už se to, bohužel, nedozvím...