Duše a stín

V dáli se ještě mihotalo slunce, ale chlad pronikající hustým kožichem už dávno nepřipomínal rozpálený den. Na obloze se rýsovaly kopce zbarvené západem do ruda. Jindy by ten pohled byl důvodem zasněného úsměvu, dnes však vyvolal zvláštní melancholický odpor. Ten kdo nepoznal bolest ran na srdci, by nechápal.  Na kopci mezi stromy se v západu slunce rýsovala postava, mohla mít metr šedesát o moc více ne. Od hlavy k patě jí halil hustý těžký kožich. Jeho váha táhla tu nebohou duši k zemi. Na první pohled by nikdo nepoznal, jak málo vzdálená je od propasti zatracení, kolik práce jí dá stát rovně s hlavou vztyčenou. Stálo to hodně sil a přemáhání, postavit se zpátky na vlastní nohy a jít dál. Ještě teď měl každý krok kousek bolesti, strnulé pohyby, roztřesená kolena i známku rezignace. To všechno pro jedno objetí, jednu pečeť na rty a tu zvláštní touhu, která spálí vše, co potká, zábrany, výčitky i sebeovládání.

            Nepadla na kolena k modlitbě. V roztřesených rukou svírala křížek. Hřál i chladil. Snad jen ten kříž z kamene chápal její rozpoložení, podobně jako kdysi muž, který ho daroval. Slunce už dávno bylo na konci své pouti, postava odvrátila pohled od hvězd. Myšlenky jí nutily vzpomínat, nebránila se. Někde uvnitř tušila, že v nich se skrývá potřebná naděje, již  toužebně potřebovala. Klidným možná až podezřele rozvážným krokem se vydala dál po hřebenu hor. Cesta byla lemovaná roštím, trny ostružiní se jí zabodávaly do chodidel. Šla dál. Noc byla tmavá, z měsíce byl vidět jen malý srpek. Na obloze zářily hvězdy, poslové nadějí. Dnes však nebraly dech. Zachumlala se do kožichu, chlad si však našel cestu. Rozklepala se zimou. Chtělo se jí křičet, ústa však nevydala ani šepot. Ticho. Jen vzdálené vytí vlků do zimní noci. Mít o kousek méně sil, vítr by tu duši shodil do propasti, ale naděje a chuť žít mu v tom odhodlaně bránily. Duše si klestila cestu dál. Temnota kolem byla neproniknutelná a více než úmorná. Tatam bylo teplo lásky, bezpečí objetí, v němž pálil žár. Z toho všeho zůstal už jen pud sebezáchovy a ty střípky vzpomínek, jež dávaly poslední trošku síly. Cesta nebyla udržovaná, budila dojem, že po ní nikdo nešel snad stovky let. Najednou duši ujela noha. Po kamenné stráni se řítila několik metrů. Těsně před propastí se zachytila větve. Stěží vstala. Ruce měla sedřené do krve, kotník protestoval při každém našlápnutí. Od nicoty jí dělil kousek, přesto přežila. Zatřásla hlavou. Myšlenka na smrt nezmizela.

            Na druhé straně hor se procházel stín. Neměl v sobě už ani špetku naděje, láska dávno zmizela při léčení ran od trnů. Bolest ho zocelila. Ani tma nedokázala skrýt svaly a nelítostný pohled. Tolikrát se drásal od propasti, někdy marně a jindy s malým úspěchem. Obrnil se. Zvykl si. Jeho kroky duněly na kamení, listí spadlé ze stromů jen stěží tlumilo ostré nárazy. A tak šel dál. Nerozhlížel se, chtěl jen přežít. Už dávno ho nermoutili podobné trosky, jako byl on sám, duše propadlé nicotě. Soucit neznal. Něha mu nic neříkala. Jediné, co pro něj mělo smysl, byla odplata ran, které ho sem dostaly. Plášť mu vlál ve větru a ticho noci prolomilo jen občasné zavití vlků. Najednou uviděl duši padající ze svahu. Cynicky se usmál a těšil se její marnou snahou se zachytit o něco pevného. Rozkročmo stál a smál se. Umlkl. Duše byla odolnější, než čekal, na poslední chvíli se zachytila. Chtěl uvolnit pár kamenů a shodit jí, kam patřila, do propasti. Rozmyslel si to.

            Duše nevnímala okolí, ne že by jí nezajímalo, ale ostrá bolest v těle brala veškerou její pozornost. Nesmí to vzdát, blesklo jí hlavou. Snad by si ani nevšimla stínu stojícího nad sebou, kdyby neuslyšela podivné varovné zvonce. Zvedla hlavu. Srdce se jí rozbušilo. V jejím těle plála naděje a snad i zbytky štěstí, ale to co cítila ze stínu jí, otřáslo. Palčivá lítost jí pronikla jako blesk. Zarazila se v půlce kroku a pohlédla znovu vzhůru. V očích ucítila pálení slz. Stín se podíval jejím směrem, hleděli si upřeně do očí. V pohledu měl něco zvláštního. Už se netřásla chladem. Ostrost a neproniknutelnost jeho pohledu probodávala tmu, ale neubližovala. Byl to pohled nebezpečný, hřejivý. Uklidnilo jí to.

            Tohle neměl v plánu, on přece žár už dávno nezná. K jeho přežití patřila jen pomsta a sebelítost. Díval se do žhavých očí duše a přemítal, kdy ho naposledy přemohla podobná vlna. Nevzpomínal si, nechtěl si vzpomenout. Dlouhý čas mu dalo zapomínání. Pro tu chvíli nemělo smysl bourat dávnou zeď mezi ním a tou skálou, co kdysi bývala srdce. Stál tam a díval se dolů. Duše se opírala o malý strom a pozorně si ho prohlížela. Nemračila se. Její zvláštní úsměv pronikal tmou až k němu.

            Rozhodla se začít stoupat. Na každé dva kroky dopředu, připadal jeden dozadu. Začala se nervózně potit. Stín se díval ze svahu, strnule stál, snad ani nedýchal. Podařilo se jí dojít do půlky. Zamotala se jí hlava, klekla si na zem. Už nemohla. Bylo jí do breku. Zvedla hlavu a dívala se na vrchol. Stín zvážněl. Chytil se větve a pomalu jí pomohl do svahu. Třásla se. Neřekl ani slovo, nepodíval se už na ni. Pevně jí držel. Jeho klid a síla jí udivovaly.

            Odevzdaně mu spočinula v náruči. Čekal, že se bude bránit. Sám sebe udivoval, nechápal, proč jí pomáhá. Ale někde v hloubi duše tušil, že odpověď zná, jen se jí bojí. Dotáhl duši na vrchol a chtěl jí nechat jejímu osudu. Malinko povolil sevření. Podlomila se jí kolena a klesla k zemi. Zase jí pevně chytil a přitáhl k sobě. Z jejího pohledu čišela odevzdanost. Nezamlouvalo se mu to. U sebe mu to přišlo normální, ale k ní se vůbec nehodila. Pohladil ji po tváři. Zvedla hlavu a zadívala se mu přímo do očí. Usmál se. Nechápala ho. Přitiskla se k němu a lehce mu přejela rukou po hrudi. To bylo na něj moc. Sklonil se k ní. Cítil její teplý dech. V břiše se mu objevilo hejno motýlů a křídly ho hladili.

            Narovnala se. Stín na ni působil uklidňujícím dojmem. Dal jí novou sílu. Opřela se o něj, v tom gestu spíš než rezignace byla touha a něha. Tiše stáli, nic neříkali. Zvedla hlavu. Byl blízko. Stoupla si na špičky a pomalu ho políbila. Ucukl, pak jí jemně vzal hlavu do dlaní a políbil jí se vší touhou po lásce nastřádanou za stovky let plných bolesti.

             Noc prolomil východ slunce, obloha se zbarvila do růžova. Na kopci stál muž a žena. Objímali se a nedokázali se jeden druhého nabažit. Jeho síla budila bezpečí v ní. Její láska dávala do okolí i jeho srdce něhu. Den se blížil k poledni a oni se stále drželi jeden druhého. Už se nebáli tmy, díky ní poznali světlo, díky ní začali opět věřit.