Pochod klaunů

Procházela se dolů ulicí. Byl to jeden z těch dní, kdy jí bylo prostě jen dobře. Nechtěla po nikom nic, jen se dívat po všech těch krásách a tiše si pobroukávat svou oblíbenou píseň. Věděla, že neumí zpívat, ale copak na tom záleží? Trocha falešných tónů přeci ještě nikoho nezabilo. Zasmála se a svět jí ten úsměv oplatil. Poskočila si radostí z té souhry a prvně pohlédla do ulice.

     Zajímavé, nikdy si neuvědomila, že dnes jí procházel průvod klaunů. Jak vtipné, stovky červených nosů a namalovaných úsměvů. Někteří měli dokonce u očí načrtnuté malé hvězdičky. Jen tak tam stála a chvíli si je prohlížela. Nepoznávala nikoho. A přitom si byla jistá, že by tu měli být. Všichni její známí se přeci zmiňovali, že zrovna dnes se půjdou na tržiště projít. Kde je však má najít? Klaunské masky vypadaly všechny tak podobně.

A nyní, čím déle tam tak postávala, tak si začínala všímat, že budí jejich pozornost.

Ona jediná totiž nebyla bílá. Nos měla drobný a jen mírně narůžovělý. S těmi jejich jistě nemohl konkurovat a na tváři jí hrál jen mírně udivený výraz, který v oceánu úšklebků svítil více než slunce nad nimi. Skoro by se zdálo, že i ono si dnes nasadilo masku. Neuvěřitelné, pomyslela si.

     Dobrá nálada se pomalu změnila v mírný nepokoj. Byla najednou tak jiná. Všechno se to kolem ní smálo a jako by ty ostatní úsměvy pomalu, ale jistě zabíjely ten její. Cítila se tolik jiná, tak…divná. Najednou sem nezapadla. Byla vyvržena z vlastního města, ze své domoviny. V očích se jí zaleskla malá slza lítosti.

     Ještě ani neopustila víčko a už u ní stál jeden z těch klaunů. Očividně si povšimnul zvláštního výrazu cizí dívky a rozhodl se jej jít blíže prozkoumat. Podívala se mu do očí a ucítila radost. Ty oči nebyly cizí! Byly to ty dobré, milé oči, co jí tahali z problémů, co jí chlácholily, když jí bylo ouvej. Byly to ty její hodné dobré oči, kterým mohla věřit.Na které se jistě mohla spolehnout. Kterým nevadí, že nemá obličej pocákaný bílou barvou.

     Usmála se do nich. Byla si jistá, že i ony se usmály. Nebo si to snad jen namlouvá? Ne, jistě jí ten úsměv oplatily. Opět pocítila radost. Teď už se nemusí bát. Má tu alespoň někoho. Není vyvrhelem, nemusí odejít. Dokud tu budou oči přítele, může zůstat.

     „Viděl jsem, že pláčeš,“ řekl, „pojď.“ Uchopil ji za ruku a jemně zatáhl směrem k tržišti. Nechala se vést. Věděl, co potřebuje. Věděl, jak ráda se prochází mezi stánky a dívá se na všechna třpytítka aniž by si musela nějaké koupit.

     Jaké nemylé překvapení ji však čekalo. Stánky se třpytily, ne, že ne. Nebyly však plné lákadel a cukrátek, ale jen prázdných lesklých obalů a občas se tu našla krabička s prapodivnými nebarevnými bonbóny uvnitř. Podívala se na něj, hrál mu však na tváři stále stejný úsměv a oči se mu leskly.

    Možná na těch bonbónech přeci jen něco bude, říkala si. Všichni kolem si totiž kupovali krabičky jak šílení. Div se o ně neporvali. Jedny slibovaly štíhlou linii, druhé zas nekonečné mládí a ty úplně na kraji, ty o které byl, alespoň podle fronty soudě, největší zájem, ty byly prý budičem dobré nálady.

     Zaujaly jí. Jak může jedno takové malé cukrlátko vyvolat bezdůvodné štěstí? Podívala ještě jednou do očí kamaráda, jako by v nich hledala odpověď. Byly spokojené, smály se. Jako by jí vybízely k tomu, aby se nebála a ochutnala. Věřila jim, natáhla tedy ruku a sáhla po bezbarevné pastilce.

     Procházela se dolů ulicí. Byl to jeden z těch dní, kdy jí bylo prostě jen dobře. Nechtěla po nikom nic, jen se smát. Podívala se dolů ulicí a povšimla si, že i dnes je zde průvod klaunů. Na chvíli zastavila a jen chvíli si je prohlížela, vypadaly tak vtipně. Moře rudých bambulí. Dnes se však nikdo neohlédl. Vplula mezi ně s rozzářeným úsměvem. Cítila se skvěle. Byla konečně zase doma.