Ozvěny Arény 2

Zdejší slovenská básnická hvězda Hagita nám předkládá text Výpravcom. Texty autora vždy oplývají zdařilou obrazností, a také zde: na kraji noci; besnota češe uniformy; svetlá pokosené & zviazané / ležia popri tratiach. Zbytek textu je vyskládaný z pozorovatelských dojmů a žádný hlubší než impresionistický pohled pozorovatele nenabízí. V závěru textu se koloběh sněhu, chleba a mouky zamotává do sebe, ale zdá se, že jde jen o bezradný samoúčel. Je zajímavé, že záplava textů reflektujících letošní výraznou zimu ovlivňuje i autory jinak tématicky bohaté. Z textu se nedozvídáme, co autor výpravcům vlastně přeje, zdá se, že jim prostě věnuje kus své pozornosti.

Autor Tady jsem nám předkládá sonet s názvem Splín. Zvolit si klasickou formu je v dnešní době závazek nad postmoderní síly leckterého autora. Rytmus s převahou trochejské stopy je dodržen. Rýmy jsou vcelku nápadité. Obraznost vztahovaná k předrevoluční minulosti je však strnule plochá, splňuje však evokaci doby. Nic nového pod sluncem, výměna klišé úspěšně pokračuje.

Valerie a týden divů nám předkládá text s názvem muži díky. Jedná se o vyznání dvěma mužům, které v životě všechny ženy-dívky potkávají: otce a partnera (první lásku?). Autorka poukazuje neobrazným způsobem na vnějškový pohled, který ženy vůči mužům často mívají. Popisuje nám jejich chování a vnitřní postoje lyrického subjektu k onomu chování. Je to vskutku feminní záležitost, neboť se vyjevované dotýká určitého způsobu ženského vnímání. Obraz mužů v tomto pohledu nevyznívá nikterak špatně, takže jde zcela jistě o pokrokovou formu feminního nefeminizujícího vnímání světa; nicméně neobraznost nedokážu tak snadno odpustit jako odpouštím autorce dovětek v závěru básně. Takových dovětků nebo prologů tu lze číst požehnaně a vždycky se v nich kazí charisma básníka, které se převádí rovnou na šaškování nebo lítostivé bolestínství.

Michal Té nám předkládá text s názvem autor se snaží zaujmout názvem. V případě tohoto textu opět čteme vyznání nějakého nejasného vkusu, který není definován žádnými obrazy, ale jen jakýmisi aluzemi na situace, které nejsou popisovány. Tento relikt dětství, kdy se autor domnívá, že jsme se jeho prožitku dívali přes rameno, bych do Arény nepředkládal; nelze k němu zaujímat žádný postoj pokud jsem autora nepoznal. Podobné texty mají voyaerskou příchuť a jsou určeny spíše separátnímu publiku, které autora obklopuje. Pro veřejnost nic, nic, nic.

ArtRoza nám předkládá text s názvem „Haiku“ o štěstí. Kupodivu je její kvazihaiku povedené a půvabné. Nicméně nejsem kritik, který by formě haiku jakkoliv věřil coby nosnému formátu. Teprve sada haiku zkomponovaná v nějaký tématický celek je schopna o autorovi říci, zdali zakrývá touto formou nedostatek syntetické schopnosti, kdy na základě jediného nápadu vytváří dojem poetického myšlení, nebo mu jde o určitý životní náhled, který v našem západním pojetí zkracujeme a redukujeme na pouhý významový text a opomíjíme jeho zvykovou a grafickou stránku. Haiku v latince je prostě nesmysl.

Autorka Garay nám předkládá text Dekadentní blondýnka. Opět zde platí, že jde o vyznavačský text, který se obrací v činorodé formě ke konkrétnímu čtenáři, jenž je do života autora nějak zasvěcen. Lyrický subjekt se obrací k nějakému ty a reaguje na neznámé události. Řada autorů si myslí, že když používají v básni slovesa, tak se něco děje, že snad takto vytvářejí příběhovost. Jde ovšem o omyl. Narativní význam se sice vytváří slovesným sledem, ale vyžaduje značné vykreslení kontextu. Poezie si ve své naraci musí vystačit s obrazností, s napětím a souvislostí mezi těmito obrazy.

Autorka Marťulka nám předkládá text s názvem Vězení. Zde si můžeme přečíst klasické vypsání nefalšovaných pocitů ze situace lyrického subjektu. Z pocitu „proč zrovna mne postihlo cosi“ (nejčastěji bolest) se otevírají šrámy kolorované klasickými klišé typu klíč, anděl, jiné světy a volání o pomoc. Nechci nijak zlehčovat možnou skutečnou situaci lyrického subjektu autorky a nejen její. Rozumím těmto psychoterapeutickým básním a je jistě lepší když vznikají takové básně, než aby se volání o pomoc roztříštilo o beton pod nějakým mostem. Jenom podotýkám, že k poezii mají podobné texty zatím dalekou cestu. Je třeba ještě zmínit, že konkrétně v tomto textu ani tolik nevadí nedbalý překlep v jinak srozumitelném slově pusťte (v textu je puste), ale mnohem více vadí nejasný rodový kontrast mezi slovesy: svázali, ustřihly, utrhly; protože pak není jasné, kterým subjektům se tato činnost přisuzuje.

Emanuel Bonn nám předkládá text … Měla to být vtipná gnóma. Bohužel zde ovšem platí totéž co u většiny haiku a vyznavačské poezie obecně. Chybí kontext, k němuž by bylo možné úspěšně báseň vsadit. Není náhoda, že v odezvách píšou čtenáři, že jde o sdělení z Marsu, tj. že nechápou mimozemskou poezii. Také je možné, že řada autorů spoléhá na to, že čtenáři přečetli i ostatní publikované básně autora a spoléhají naprosto na tento kontext vykreslený jejich předchozími básněmi. To je značně riskantní a platí to u autorů známých a již čtenářskou obcí přijatých – sledovaných, k nimž zatím tento autor nepatří.

Autor Floridor nám předkládá text s názvem Před vánocemi 2007. Tento text je nutno především pochválit, že se snaží evokovat atmosféru z prožitku určitého času prostřednictvím obrazů. Nicméně obrazy jsou v tradičně popisné poloze příliš očekavatelné. Sdělují cosi notoricky známého, což mnohým čtenářům vyhoví, kritika se ovšem zakaboní a je to bohužel i můj případ. Obraz shonu podaný s nadhledem a bez vlastních postojů a připomínek je vlastně takovým fotografováním skutečnosti. I když jde o fotku s dodržením poetických pravidel, nic nového – výjimečného mi nepřináší.

Autor oleandr přináší text Ve víru. Vyznání o předsevzetí života, které koketuje i s pojmem víry a tedy nejenom kapalinového či společenského víru. Text je v podstatě neobrazný, ačkoliv je za ním tušit touha po obrazech a původní představy jistě imaginaci nepostrádaly. Situace jsou však asketicky vyprázdněny od estetických pilířů. Dovedu si představit co všechno lze vidět a cítit za „zrodem okamžiků“, ale je to aseptické, neosobní, příliš obecné – nekonečnoznačné. A tím bohužel nereflektovatelné.

Autor Traktora předkládá text s názvem Tak to je. Text je ovšem výlučně záležitostí zažívacího traktu lyrického subjektu a proto si ji jako nelékař netroufám hodnotit.

Autor Petr_Fonvald předkládá text Krev. Text neobrazně dokumentuje dárcovství krve s pošilháváním po výhodách dobra dárcovství a kořeněním ve věčné skepsi sebe sama.

Autor Kuchot předkládá text s názvem kus. Podle názvu by se mohlo zdát, že jde o kus nějaké věci, ale autorovi jde o kus ve smyslu vzdálenosti. Vzdálenosti od místa, kterému věnuje vzpomínku na dětství, vzpomínku již porovnává s dějem současným. Závěr textu je vyznavačský. Vztah k ženě je srovnáván s touhou poznat boha osobně. Je zajímavé, že přes logickou nejasnost textu, která je opět způsobena nejasným kontextem líčených událostí a míst, text přesto vyvolává jistý pocit sounáležitého porozumění. Bude to asi tím vyznáním touhy vůči ženě, která vyvolává leckdy závrať, kterýžto pocit je zejména mužům dostatečně znám.

Autor PetrP předkládá text s názvem S pláčem nad výdělkem. Zde trochu spláče očekávající čtenář. Text se tváří, že je rýmován, že má vázanou formu, což není totéž co rýmování; vázanost se odvozuje od dodržení rytmických stop (daktyl, trochej a spol.). Kde se nedostává gramatických rýmů založených na shodě skloňovaného stejného slovního druhu, tam se vypomůže jen s asonancí – např: omluvy / do huby. Začátečníkům v básnickém oboru bych doporučil raději zůstat u volného verše, když se nedokážou do pravidel poetiky včas zasvětit. Tématické pranýřování společenských nešvarů jen podtrhuje nevhodně zvolenou formu, takže i kdyby člověk s něčím chtěl souhlasit, forma dobrou vůli ubije do netečna.

Autor váleček nás poctil textem Etuda. A opět spoléhání na nepřítomný kontext. Hned v druhém verši zazní „kroky tety Hany“. Místo psa zde máme jakéhosi čtyřnožce; sic nakonec posypáváme lůžko v LDN růžemi. Zmatek a nejasnost by nijak nevadila, pokud by se s nimi viditelně záměrně pracovalo. 

Houmeles tentokrát se svým haiku XXII vrávorá jen na jedné noze.

Autor Norsko 1 nám předkládá text s názvem Step by step. Neobrazný, dokonale kontrapoetický text na nás volá z tzv. ajfru, tj. stavu, kdy v jednom okamžiku víme o světě s jistotou všechno. Naše univerzální zvolání je nejčastěji vztato z úst antického sofisty Sokrata, který možná první řekl: "Vím, že nic nevím!" Autor aktualizuje původní gnómu hovorovým jazykem a přidává argumenty, které ho zřejmě napadly při seriálovém sitcomu Krok za krokem. Život prostě není selanka a tuto skutečnost je třeba stále a do omrzení opakovat. Z původní Sokratovy pokory tak zůstává pouhá vzpomínka. Zůstává agresivní Sokrates dneška, moudrost jako zbraň a hrozba. Ale o tom já vím houby... Každý ví houby, protože výlučná schopnost lyrického subjektu autora je milovat... Což nikdo jiný nedokáže a neumí. Je to pravda, bez moudrosti marnosti neuděláme ani krok. Je však poezie pouhá pravda? V perkách Konzumentalistů rozhodně. Ornamentalisté ještě hledí pravdu ozdobit přinejmenším alespoň nadějí a přitakáním životu.

Slovenský autor Háber nám předkládá text s názvem Korčuliarska. Půvabné líčení atmosféry šťastného třeštění, kdy člověka napadá, že by mohl bruslit třeba ve vaně. Bohužel opět bezobrazné líčení bez kontextu a poslání. Prostě zachycený moment, básnická fotografie soukromě významného okamžiku. Další fotografie do soukromého alba, nad nímž bohužel cizinec bez kontextu nakonec usíná.

Autor Cypherion nám předkládá text s názvem Levis. Jde o nadějný mentalistický text, kde se uvažuje o lidských možnostech. Co člověk ještě zvládne a za jakých podmínek. Přísná logika uvažování je narušena metaforickými výhybkami, kdy je např. hlava možným ekvivalentem "informační koule". Určení vlastních pojmů pro výroky opět vylučuje jasný kontext ze hry. Ale mnohé tato hra přesto může bavit, i když se zde nekonečnoznačnost roztahuje nezvládnutelnou měrou. Faktem je, že letmým pohledem na některé další texty autora je možné získat větší vhled do způsobu nasazování básnických pojmů, jenomže i pak zůstáva logika výroků tím nejvíce čnějícím a zklidňující estetický ornament je k nezahlédnutí.

Autor nnn nám předkládá text s názvem Touha. Jde o sympatický projekt v němž je tato touha docela uvěřitelná, jenomže se nese v příliš vyčichlém ornamentu. Tato vzletná chtění lze vystopovat snad až k básníkům devatenáctého století, možná až k biblickým textům. Tomu odpovídají i nekvalitní rýmy upadající nejméně v jednom případě jen do asonance.

---------

Mohlo by se zdát, že neumím být s ničím spokojený. Opak je pravdou. Vidím, že mnozí autoři mají nakročeno. Vydrží ovšem pod tlakem postmateriální kultury jejich smysl pro veřejné gesto? U většiny autorů je jasně vidět, že nečtou svoje konkurenty zvučných jmen v tištěném stavu. Potom u nich snadno vzniká dojem, že básnit je snadné. Všem, kdo mají dojem, že se mi snad vůbec nic nelíbí, posílám text ivana diviše z výboru gejzír, kterou vydal Odeon v roce 2009.

TAKOVÍ JSME

Duše pápěrkové létají ze země do země

duše lehkovážné vyměňují zemi svou

                                                       za zem cizí

duše pevné ve své zemi setrvávají

a to ne za jitra na jihu ale o půlnoci na severu

Ale ty nejvyšší duše, duše přesvaté

do země padají, takže my chodíme po duších,

chodíme si po duších a berem chaos

                                               na lehkou váhu,

jako by bylo samozřejmé procházet chaosem -

a přitom vycházet z řádu!

K tomuto textu ze strany 64 sbírky gejzír, který se nachází původně ve sbírce Sursum z počátku sedmdesátých let minulého století, bych napsal: Milý básníku, téměř nemám slov. Nalezl jsi hranici ornamentalismu tak snadno a ještě se drze vydal dál vlastní cestou. Jsem duše pápěrková, lehkovážná a sem tam snad i pevná a moc mne mrzí, že jsem dodnes netušil po čem všem šlapu. Jsem jenom jeden z řady a tak ti mohu dát jen řadový tip a výběr - místní ocenění porozumění - ale zasloužil by sis neskonale víc. A jestli mne tam na břevnovském hřbitově alespoň trochu slyšíš, neobracej se nad námi v hrobě; my sic pápěrkové poezii nevzdáme a něco k tobě sem tam připíšeme..., ale ty bys to pochopil a objevil a měl z toho neskonalou radost a starost, aby nic dobrého nezapadlo. Buď klidný, tvoje slunce stále nezapadá a dokud budu, tak nezapadne. K