Mrazivé poledne

   Psal se 18.prosinec, kdy jsem se brouzdal z nemocnice od bleskové inspekce mé stomatoložky. "Tak za půl roku nashle." zněla její slova na rozloučenou. "No, to čekej!" odvětil jsem si pro sebe a vydal se do náruče všudypřítomnému mrazu.
   Foukal ostrý a ledový vítr. S klidem mě vlastním, jsem si razil cestu sněhem zavátými chodníky, ledem pokrytými přechody v letních keckách, které by za svůj vzhled u slušné společnosti neměly šanci. Jsem to ale zmetek! Myslím si však, že v dané zimě si každý všímal víc svých červených nosů. I já! Měl jsem tak zmrzlý obličej, že pokud by někdo chtěl mermomocí spáchat sebevraždu a nikdo mu v tom nechtěl pomoci, stačilo mne střelit do čela a kulka by se zcela jistě odrazila do toho jeho. A kdyby si povyskočil, měl by to rovnou do srdce. Ale kdo by v takové zimě vyndával ruce z kapes, natož skákal. Mě se hlavou honila jediná myšlenka: "Mám nosit bundu s kožíškem na kapuci?"  Nakonec jsem to nedořešil, ale jednou se k tomu určitě vrátím. Zatím ji nosit budu a kdo ví, třeba i potom.
   Ze všeho toho zápalu a dřiny se mi začaly vracet vzpomínky. Hodně tomu napomohla různá znamení, upozorňujíc na to.. proběhnuvší pes, dáma u stánku s hamburgery, projíždějící pekárenský vůz, telefonní budka, má sportovní šála, chůze na červenou. Ah, ano. Musím běžet nakoupit a dojít si vsadit.
   U vchodu supermarketu mne vítá billboard s nápisem : Malý dárek každý den. "No, lepší než když to myslí upřímně!" říkám si a vstupuji na bojiště, kde vítěz bere zboží v akci. Je tu spoustu otevřených front, já jdu dobrovolně do první linie a skoro ihned přicházím prodavačce na ránu. Dlouze vybírám a ukazuji, než mi mrazem prokřehlé tváře poleví a já mohu naplno projevit svůj řečnický um. "Deset rohlíků" povídám "a TADYTEN chlebíček!" Ochotně neochotně jsem byl optán, zda-li je to vše a já horlivě souhlasil. Nebylo proč nesouhlasit. Jenže pak to přišlo, záblesk! Mrkl jsem na čekající prodavačku,ona na mne. Tvářil jsem se božsky, ona ďábelsky. Musela si myslit, "Co ten vůl ještě chce?!" A já  povídám: "Půlku chleba." Měl jsem štěstí,  že jich bylo už velmi málo, koneckonců je to velmi žádané zboží. Díky Bohu! Jinak by ho po mě bez rozpaků mrskla. Vykročíc pravou nohou jsem ochotně uháněl do sázkové kanceláře, inu, štěstí nepočká. Tam už ta paninka, to byla jiná skupina. Milá, samý vtípek, legrácka. "Ještě že mé tipy nejsou nákup a mám je napsané." pomyslím si. Nic neříkám, pozoruji, dychtivě hltám každý její opětovaný pohled, culím se na ni a nejraději bych ji.. už zaplatil a odešel, byl jsem rudý kdovíkde, kdovíkdo ví zda z ní, či z tepla v místnosti.  A o nervech, to se nedá mluvit, adrenalin ve mě pumpoval jak v 89.minutě vsazeného zápasu. "Tak snad dneska!" říkám si a mileneckým mrknutím se loučím.
   Naopak, vítám se zas s mrazem. V čase obědů mířím domů rušnou ulicí a můj zrak se zaměřuje pouze na výlohy okolo stojících domů. Bar, kuchyně, jídelna, realitka, sexshop, auta, bar. Jak poetický začátek a smyslný konec cesty.  Jako, kdyby se mi něco vyššího snažilo něco naznačit. "Že bych byl tak zmrzlý a šeptalo mi podvědomí?" Ne, já jen hledám zas záminku. Ale dnes budu večer doma. Mít psa, raději bych ho osobně naučil na mísu, než ho hnát do toho mrazu. Aniž bych si to moc uvědomoval, den předtím mi začaly Vánoční prázdniny.