Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

variace na veverku

19. 10. 2001
0
0
451
Autor
horovic

Rychle se prosmýkla přes lávku, do vody se nikdy nedívala. Nemusela utíkat ,mrštnost jí byla zárukou. Počkala, až jí dohoní vlasy, co hořely, a přitom nevoněly kouřem, vlasy, které jako by se chtěly omotat kolem zábradlí. Neměla to tady ráda, podivně ji mrazilo v tříslech. Voda chrastila jak koroptví křídla nad usínající podzimní brázdou a listy olší se leskly hladinou. Zhluboka se nadechla. Teprve teď se podívala na smyčku potoka. Tušila v něm pstruhy a poztrácený hmat rybářů, ale neuměla si vysvětlit, proč jí tak znepokojuje. Vešla do lesa, který spíš vypadal jako zbytkové seskupení stromů. Ty tvořily malý tunel. Připomínal jí příjezdovou alej k nějakému hodně vzdálenému zámku. Měla ráda ten střet přírody a civilizačního stavebního nesmyslu. I když porost nebyl rozsáhlý, oplýval hustotou, v níž si muselo libovat hodně zvířat. Hlavně ve větvích cítila pohyb kun a zpěv ptáků. Konečně se úplně uvolnila a vyloudila blaženě nepřítomný úsměv. Vzápětí ji dohnala myšlenka, která se do ní vkrádala už od rána. Bylo jí sedmnáct pryč a začínalo ji bolet tělo zevnitř. Vzpomněla si na svoji ztracenou nevinnost a znovu se usmála. Pojmenovala to “Když tíha okamžiku si najde svou jamku”. Tehdy jí taky bolelo tělo,ale mohly za to spíš holčičí řeči zvenku. Teď cítila puls krve a byla na jehlách. Jak to nazve? “Když se nevinnost přihlásila podruhé”?

Procházela podkožním tukem města (jak říkala továrnímu trsu, který měl zřejmě nahradit hradby),když se odpoutala od vzpomínek a neuvědomovaných úsměvů. Instinktivně zahnula do leva, nechtěla dojít do středu města, bylo tam příliš opracovaných kamenů. Stoupala severní stranou k parku, zahnula do prava a prošla do zahradní restaurace utopené pod kaštany. Bylo něco kolem čtvrté. Chodili tu mladí, dělnické lopaty se shromažďovaly uvnitř. Venkovní vzduch byl na ně málo těžký. Mladí tu chodili po škole, po práci nebo po ničem, nezaměstnaní, ale spokojení. Bylo skoro plno. Odpolední špička baboletního dne. Odzívnuté prázdniny, tužení nových part, masa předávaných zážitků, nové lačné lovy mladistvé touhy i té, která chce být opakována. Kout města, kde si nemusela připadat cizí. Sedla si k volnému stolu, dost dozadu, aby měla dobrý rozhled. Před ní bylo asi deset obsazených stolů, pak veranda, další stoly, výčep a prostor, do něhož se občas vmáčkla koncertující kapela. Hlavně v létě tu bylo živelno a k jeho labutí písní ještě něco chybělo. Vnímala jen změť barev a zvuků, zatím je nerozlišovala. Pokřiky, přiťukávání, seznamování, bujaré hlášky. Dívala se do neznáma a přemýšlela, co tu vlastně hledá. Objednala si trochu ledové vody a oddávala se beztížnému pocitu. Tělo jí ovíval vítr, ona se houpala na hudbě slévaných zvuků. Zavřela oči. Nechtěla se na nikoho dívat, na nic se soustředit, jen se nechat unášet. Bylo jí lehko. Lehko až k neunesení. Pak jí zničehonic úsečka bolesti spojila hlavu s podbřiškem, až jí naskočila husí kůže. Zatetelila se a na tvář se jí vkradl letmý úsměv. Člověk by málem nevěděl, jestli je pod vlivem, nebo bláhová. Otevřela oči , zamžikala a uviděla před sebou černovlasatého kluka s volnými nohavicemi a černošskými rty. Nebyla si jistá, jak dlouho tam stojí a jestli se jí na něco ptal. “Tady je tvoje pití,” řekl napůl jako pingl, napůl jako ten, kdo si chce přisednout. Znejistěla. Seděl někde poblíž, nebo opravdu jen roznáší? Chvíli se mu vpíjela do tváře. “Díky,” řekla neutrálně. Ještě moment vyčkal. Pak odtáhl židli, sedl si, přitáhl k sobě stůl a podíval se na ni. Nedosáhla na sklenici a zadívala se do koruny kaštanu, co byl přímo nad nimi. Pohledem se vrátila zpátky k němu, hodila vlasy směrem ke kmeni, vstala a přisunula se. Netvářil se sebejistě, spíš s jistým zadostiučiněním. Naklonil se k ní a čekal, až udělá totéž. Řekl: “Jsi krásná jako tenhle kaštan, když kvete, jen nevím, jestli už nejsi tím pichlavým obalem plodu.” Teprve potom se naklonila i ona a odpověděla: “Když vyběhneš na ten největší kopec, kterému říkáte Opuštěný, vylezeš na největší borovici a doneseš mi čichový fousek veverky, jsem celou noc tvoje,” řekla potutelně, odtáhla se a jiskřivýma očima vyčkávala, jak zareaguje.

Jakmile sáhla po sklenici, pustil tětivu těla, vymrštil se a rozběhl k bráně.Neohlédl se, zato několik partiček zalapalo očima po dechu a dívky se dělaly chápavými před jeho zjevnou pošetilostí. Byl pryč a hlasy se vrátily k namotaným klubkům hovoru. Někde spadla sklenice a hbitá noha ji uklidila ěpod stůl. Ozval se zvuk útočícího hada, jemuž došla síla, sud byl prázdný. Do jejího klína spadl malý kaštan a do dvora zadul vítr nesoucí prašné slzy města. V povětří poletovalo chmýří, listí se kmitalo nazdařbůh. Žádná barva nemohla být ostrá, pohyb vládnul vším. Zezadu od záchodů zavanul puch, ale řehot ulevivších si mladíků, kteří odtamtud přicházeli, jako by ho polykal a posílal zpět.

Černovlasatec se zastavil až po drahné chvíli, když vyběhl nejprudší stoupání a ocitl se na rovince. Vedle silnice hučela další restaurace pro slunné dny. Ještě nestihl přemýšlet, co a proč to dělá. Podíval se kolem dokola, trochu se vydýchal a znovu se rozběhl. Věděl,co ho čeká: asi dva kilometry mírného stoupání a potom lesní pruďas dosti příkrý. Zastavil se, zvedl otevřené dlaně do výšky očí a chvíli se do nich díval. Jako by hledal obraz očí. Ohledával své odhodlání. Pak jednu ruku vsunul do kapsy a druhou si vjel kolem spánku do vlasů.

Dal se do běhu. Věděl, že si bude muset ještě několikrát odpočinout. Míjel protijedoucí cyklisty, rodinky vracející se s kupou dovádivých dětí od nedalekého rybníka, páry zamilované i sbližující se. Zdálo se mu, že zahlédl čápa nad polem,kde zmizeli tři lehkooděnci, následováni kradmo jdoucím zvědavcem. Byl už pod posledním svahem, lesním strmištěm. Zmenšil krok a v duchu uviděl veverku. Jak jí vyrve fousky? Co tím myslela? Veverka se proměnila v dívku usrkávající vodu a ta zase v ryšavou veverku. Konečně byl nahoře. Šel k nejvyššímu stromu, jehož větve byly husté k neprostoupení. Sahaly až téměř k zemi, takže neměl potíže dostat se do prvních pater. Byl v polovičce a pohlédl dolů. Široce vysekaný svah z druhé strany kopce sloužil v zimě za sjezdovku. Hluboko pod sebou viděl část města, tu moderní,panelovou, nepřehlednou. V hrozné dálce zahlédl někoho na střeše jednoho z domů, jak mává červeným praporem. Anebo ho neviděl? Šplhal dále.Ale když se chystal položit nohu na jednu z bočních větví, uviděl před sebou dívku sedící na silné větvi. Lekl se a zavrávoral. Civěl a hledal slova. Ona se usmívala, v rukou měla ptačí vejce, třepala jimi, jako by chtěla zaslechnout pohyb uvnitř. Naznačila hod a on se prohnul reflexem. Zachichotala se jako malá rozverná holčička a nepatrně zastříhala nosíkem, jako by ji něco šimralo. “Co tady děláš?” zeptal se vykuleně. “Co by?” řekla mu dívka a dál protřepávala vajíčka. Pak si to rozmyslela, upřela na něho pobavený pohled a řekla: ”Poslal mě tu ten, co se mi líbí. Řekl: přines mi kukaččí vejce a budeme svoji. A co tady hledáš ty,šplhoune?”

“Mě zase poslala jedna, která slíbila být mou, když jí odtud přinesu veverčí fousky.”

“A jak je chceš získat, běhale?”

“No to nevím. Myslel jsem, že tady najdu ňáké znamení nebo něco.”

“Hmm, a našel?” zeptala se posměšně.

Chvíli se na něho dívala a pak řekla: “Když jsi tak žhavý, snažile, dej jí tyhle,” a vytrhla si dva vlásky dlouhé tak akorát, aby nebylo jasné, kam patří. Zaváhal, vzal si je, ale zůstal sedět.

“Hele, nemohli bysme odsud odejít spolu, když jsem se tady tak sešli? Ukázal bych ti údolí, kde teče voda i do kopce,” pokoušel veveřici Černovlasatec. Zatvářila se, jako že má plno práce a že takových vod už viděla. Otočila se ke kmeni, objala větev nad sebou a něco zašuškala. Potom se zničehonic otočila, nepodívala se na něj a řekla:

“Dobře, ale nejdřív musíš donést té dole, co si poručila. A pak, pokud se vrátíš, můžeme odejít spolu.”

Obtočil se kolem hlavního stěžně, zhoupl se jako zavětřivší opičí samec, snadno zdolal spodní patra borovice a jen se dotkl země, už nasadil běžecké tempo. Dívat se o chvíli déle, člověk by zahlédl jen prach a dozvuky v pohybech listí. Zase míjel volně korzující milence, kteří jako by zestárli, rodiny s mokrými dětmi a jejich suchým skotačením byly pryč, z kukuřice se vracely tři bytosti více obnažené a více spokojené, ten čtvrtý se neobjevil, pouze černý stín ptáka se ohnal po polním strašákovi. V letním posezení se měnila osádka, pomalu přicházeli hosté, kteří odejdou až se zavírací hodinou. Dobíhal, ladnost se vytratila s narůstajícím vysílením, proto nasadil chůzi spěšnou, ale zároveň jaksi nezaujatou. Mířil pod kaštan, kde předtím seděla dívka, která slibovala noc. Místo však bylo prázdné, sklenice vypitá, pod ní čouhal papír. Vytáhl ho a četl: Když jsem tady byla předtím

opíjels mě pohledem.

Veverka ti oplatila

útok úskokem?

Dolehlo k němu několik posměšných hlasů, ale nevěnoval jim pozornost. Obrátil se ke kaštanu, postavil se na špičky a třel čelem o kůru stromu. Pak složil papír, podepřel jim kratší nohu stolu, obrátil sklenici dnem vzhůru a pomalu odcházel ze zahrady ven. Někdo zahrál na klaviaturu motiv deště, bičování kapek se zrychlovalo. Hukot hospody se s klavírem krásně doplňoval, nálada byla usedavá, cítil jak ho vánek ponouká k návratu. Ještě si uvědomil, že někdo za ním volá: “Kundimír, zvoní ti hrana nebo koule, že seš tak poraženej,vole?”

Když byl na křižovatce, rozhlédl se: dole bylo město, jehož půlka dodýchala prací a chystá se osvobodit v ulicích. Sáhl do kapsy a vyndal čichové fousky. Podíval se na ně. Zdálo se mu, že ztmavly a protáhly se. Vybavila se mu veveřice a její paže třesoucí se stříbrošedými vejci. Pod nosem měla ty fousky a směšně na něj ohrnovala nos. Vlnila se ve větvích, tančila s větrem. Zažonglovala s vejci, najednou přestala a nabídla mu sklenici s vodou. Poodstoupila a znovu se rozpohybovala. Točila se, házela vejci, které se proměnily v ostnaté kaštany. Za její hlavou se objevilo zapadající slunce,její vlasy ztemněly do uhlova, zmizely fousky. Usedla na větev, složila hlavu do dlaní a tázavě se na něj podívala.

Rozběhl se. Slunce lanařilo obzor, kukuřičné pole hltalo slábnoucí paprsky a lidí na cestě rychle ubývalo.Zahradní hospůdka byla plně vytížená, pingl začal sklízet velké slunečníky s nějakými nesrozumitelnými znaky a logy. Posedávající vypadali spokojeně, jeden ze žíznivějších se mocně hlásil o nový příval zlatavého moku. Zůstal nepovšimnut, příště bude pokornější. Stále běžel, ne příliš rychle, kochal se krajinou, plný očekávání, splýval s chládnoucím podvečerem a prostorem k obejmutí. Z pole vyšel nahý mladík a bezradně se rozhlížel, byl rozčepýřený a pomalovaný na zeleno a žluto. Černovlasatec dobyl vrchu a postavil se proti slunci, hned pod borovici. Vzhlédl do koruny, ale nic neviděl.

Sedl si na svah, tušil, že tady na něj taky nikdo nečeká. Díval se dolů, dovnitř vzdáleného sídliště velkého jako dvě sevřené dlaně, ale nevšiml si žádného pohybu. Nakonec přece jen vstal a vytáhl se do větví. Vystoupal až do míst, kde se předtím setkal s veveřicí. Sevření větví bylo pusté. Pak si všiml, že v rozsedlině jsou vejce kukačky a pod nimi zase kus papíru. Sáhl po něm. Bylo tam: Jedna jako druhá

veverka je prokletím.

Ale jenom jedna

potěší tě objetím.

Napůl usedl, napůl ulehl. Byl unavený a snad i rád, že je sám. Zamžoural na naskakující hvězdy, plivl na jehličí nad sebou a protáhl koutky. Na obloze už zářila Venuše. Ale on pod víčky uviděl veverku, kterak v zubech drtí kukaččí vajíčko. Otevřel oči a ústa se mu protáhla výkřikem.


ruby
22. 10. 2001
Dát tip
ujujuj tak tedy...musim pochvalit ze ses snazil rikat veci jinak, obejit obycejne nazvy a dat tak povidce trochu nadech do basnicka, ke konci uz to ale neni tak silne. libi se mi papirky se vzkazy, je to jako v pohadkach. zajimave cteni, chvalim za nej.

zoo
19. 10. 2001
Dát tip
No rozhodně velmi zajímavé. :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru