hovory k sobě V.

Jsem socha

veřejně samotná

rtěnku otištěnou na cigaretě

osmaž můj mozek v trojobalu

nebe peklo očistec

všechno se opakuje ve smyčce

víno si vždy liju do výstřihu

už neumím odejít s noblesou

už si ani nepřijdu zneužitá

pokud se ti po tom všem podaří usnout

může se ti zdát o líbezné slečně

která ti uvaří dokonalou kávu

bude s tebou hodiny mlčet

a občas se pousměje

Jen jsem ti prostřelila lebku

skrz na skrz

ale nic z ní nevystříklo

jediná kapka krve

mozku

teď přemýšlím jestli by to u mě bylo stejné

třeba mě konečně jeřábníci přesunou na druhý břeh