Alex a semafor

Alex seděl na černo-zelený dece, zády se opíral o omítku staršího baráku, v ruce držel kytaru a brnkal na ni. Nedalo se říct, že hrál, spíš nutil kytaru vydávat tóny, který na sebe neměly žádnou návaznost. Bylo několik stupňů nad nulou, docela kosa. Alex si zapnul kabát až ke krku, z kapsy roztrhanejch riflí vytáhl cigaretu a zapálil si. Dál brnkal na kytaru.

Kolem pořád někdo chodil, bez zájmu o jeho hudbu. Proč taky. Moc se to hudbě nepodobalo. Většinu lidí to muselo spíš srát. Alexe to nezajímalo. ON sral na NĚ. Bušil do kytary, potahoval z cigarety a koukal do země. Čas od času před něj někdo hodil drobáky. Možná ze soucitu, možná se někomu prostě líbilo, co s tou kytarou vyvádí. Ale spíš to první.

Přišla žena, docela mladá, mohlo jí bejt kolem dvaceti – pětadvaceti. Chvíli stála a pozorovala ho. Alex ji přehlížel a pořád upřeně sledoval zem.

“Co to hrajete?“, zeptala se.

“Nevím.“

“Jak můžete něco hrát a nevědět co?“

“Nevím.“

“Umíte odpovědět i něco jinýho?“

“Neumím.“

Žena se ušklíbla, otočila se a její dlouhé bloňdaté vlasy s ní. Odcházela pryč, daleko od tohodle individua s kytarou. Alex přestal na chvíli brnkat, zvedl se, položil kytaru na zem a šel se vychcat. Stoupl si do blízkýho křoví a vytáhl ptáka. Vyteklo z něj pár kapek, moc toho ten den nevipil, ani nesnědl. Snažil se ze sebe vymáčknout maximum, ale nešlo to. Zapnul poklopec, otočil se a mířil zpátky na deku. Posadil se, zapálil další cigaretu a intuitivně šáhl po kytaře. Nebyla tam. Fakt, prostě tam nebyla. Alex si stoupl a rozhlížel se kolem. Všude jen davy lidí, žádnej z těch bastardů ale nedržel kytaru. Byla pryč.

Alex se znova posadil na deku a rozbrečel se. Neměl peníze, neměl jídlo, neměl pořádný oblečení, přátele, chlast. Neměl nic. Jen kytaru. A tu už neměl taky. Teď byl teprv na dně.

Co dělat, když nemáte nic? Vzdát se? Bojovat? Je to každýho volba. Můžete zkusit bojovat, ale jednou vás to unaví. Nejde bojovat do nekonečna. Někdo (nebo něco) vás jednou musí porazit. Alexovi se to právě stalo. Zvedl se, černo-zelenou deku nechal ležet na zemi. Šáhl do kabátu a nahmatal revolver. Popošel kousek dál za roh. Zkontroloval zásobník. Jedna kulka. “Bezva. Když zbraň na první tři pokusy nevystřelí, vzchopím se. Ať už to znamená cokoli, vzchopím se. Pokusím se z ničeho udělat něco. Třeba tu kytaru ještě najdu, třeba mi ji nějaká zasraná duše vrátí, čistě z lítosti. Třeba.“

Ukazováčkem roztočil bubínek a rychle ho zarazil do těla revolveru. Přiložil zbraň ke spánku a díval se přímo před sebe. Na lidi, na začátek jemnýho dešťe, na holuby chodící sem a tam ve snaze ukořistit nějakej odpadek. Po tváři mu stýkala slza. Nechal ji spadnout na zem. Prst se mu klepal a ani on sám nevěděl, co přijde. Život, smrt. Život, smrt. Život.. PRÁSK.