Večerní řeka

...Zamyšlení na břehu tiché řeky za soumraku...o samotě i touze po lásce...

Na lednovou krajinu se snáší tichá tma, zadumaným příšeřím protéká řeka, temná, chladná, kovově lesklá, téměř nezčeřená. Světlo a stín se střídá v uhrančivém kontrastu – -bílá stráň, černá řeka, bílá kra, černá řeka, bílá stráň. Nad hladinou proletělo hejno ptáků, neslyšně jako stíny, nezachytitelně jako myšlenka zrozená pozdě v noci. Na kře nehybně stojí volavka, popelavě šedá na bílém ledu v černém proudu. Stromy střežící řeku, vážné až teskné, melancholicky zasněné, vnímají chladivé šedomodré ticho nehlučně, bez hnutí, a šero je hladí drobnýma, jemnýma rukama. Večerní řeka se obejde bez jásavých barev, přesto je v čistých hladkých liniích nevtíravá, naléhavá krása, je v nich prostá pravda, jíž není třeba slov. A voní, zvláštně voní… Celá scéna vyjadřuje samotu – klidnou, chladivě hladkou, jež dává možnost zahledět se hluboko dovnitř sama sebe, možnost zastavit se a rozhlédnout se kolem. Samota je krásná, dokud vím, že na mě někdo někde čeká, že se od studené řeky mám kam vrátit, že existuje nějaké Doma, plné světla, slov a barev, lidí a zvyků.V oknech pod lesem se svítí, a v každém je kdosi Doma, v každém někdo čeká, aby se ten druhý měl kam vrátit, až se nabaží nekonečné tklivé melodie, kterou brouká večerní řeka…

---