Výslech

Čtyři stěny, jsem uvězněn. Protestuji. Bez pohybu, bez slova. Stůl a židle. Aspoň, že můžu sedět. Takové pohodlí. Ten přehnaný luxus. Ta nadměrná benevolence. Komu smím poděkovat? Vztyčil bych prostředníček - mít volné ruce.

A světlo, spousta světla, tisíce luxů. Už si na mě posvítili. Mírové rozhovory podporující válku nebo válka kvůli mírovým rozhovorům. Nikdy jsem neválčil. Vždy jsem byl smeten. Možná jsem jen hrál špatnou píseň na špatný nástroj špatnou stranou smyčce jinou rukou. Nevím. Nechci odpovídat. Nechci debatovat, pro vás, na tak vysoké úrovni.

Můj obličej se smaží na stole ve vlastní krvi vytékající z levé nosní dírky. Bublá. Bublinky. Bublifuk! Bavit sám sebe v takové chvíli. Drzost? Proč? Jsem jen já a myslet můžu, na co chci.

Ležím spokojeně v rakvi. A když se obrátím, budu prach. Ne! Jsem prach a v prach se i vypráším – dírkou po hřebíku.