Jablkem

Přišel ke mně muž. V tu pravou chvíli. Šíleně jsem se nudil a už jsem v tom chtěl pokračovat, ale možná trochu jinak. Přišel přesně. Přesně, kdy člověk mění svá rozhodnutí.

Zda-li býti v jablku položeném na stole nebo býti přímo jablko. Jablko na stromě, spadlé v trávě, ve kterém již hoduje červ, jablko s červy, jablko shnilé a scvrklé, jako stařešinova tvář, či jablko právě strouhané na ostrém struhači rozklepanýma rukama staré ženy, nastrouhané jablko ve stravě právě pojídané, trávené, až nakonec nejablečně vyvrhnuté - vrchem či spodem, na tom nezáleží. Či státi se rozvrzanou židlí, tak tak držíc něčí zadek nebo podvyživeným zvířetem nevědomky sloužíc svému pánu.

Podával mi suchou větévku. Na co? Pomyslel jsem. A on mi podával druhou a třetí a další. S každou hrůznou myšlenkou mi podával větší a větší kus dřeva. Byla ho celá otep, pak kupa a halda. Hranice dřeva! Dost dobrá na upálení odsouzence. Stačila myšlenka a už tam byl i kůl. Dobrá, a co tak provaz? Se slastným výrazem ve tváři mi ho podával a já se v tu chvíli přivazoval ke kůlu. Sám sobě žalobcem, soudcem, porotou i odsouzeným. Vinen! Vinen! Vinen každou myšlenkou. Ještě louče hořící plamenem trestu smrti. Podpálil jsem se. Očividná radost v jeho očích nutila mě. Plameny pálí, evokujíc bolest a strach. Teď býti jablkem – třeba i malým a zeleně kyselým. Možná se pálím dřevem z jabloní, na kterých jsem nedozrál.

Už dost! Už nechci! Sklopil hlavu a smutně odešel. A já mohl být zase jablkem a být tak jablečný i nejablečný, jak jen jablko může.

Mohu být čímkoliv…