Osaměle

Osaměle

v modře vykachlíčkované místnosti popíjím brandy. Do nosu,

(smích), do mého francouzsky přerostlého nosu, se mi kopřivně

vkrádá esence najemno mletého tabáku a oné sladce trpké

"neg-ligeé" dámských punčoch, pohozených po mé levici.

Podlaha hříšně taje pod rozpálenými končetinami a šeptá mi:

"Co jste to zas prováděli?!" Ta ironická intonace mě irituje, ale

mé nevinné uprchlici z východu imponuje právě svou neomalenou,

jakoby záští prokrvenou touhou v očích a ona se shlíží v onom

odraze.

Doteky prstů jejích nohou, jež pouze letmo laskají mahagonovou

podlahu, saténovými tahy rvoucně kloužou k mým kolenům, ale

já jí nedopřeju ten pohled; ona to ví. Přiblíží se tak tiše, jako kočka,

a dmýchaje graciéznost opustí ji nevyslovenou, visící v závanu

kouře a dnem ztepaného těla. Opře se do mých třísel a zanechá

otisk rtěnky na spařeném filtru mé cigarety. Zatímco se na mě culí,

s pohledem neurvaného arabského jasmínu, nedokážu odtrhnout

zrak od pulzující červeně jejích ňader; volají na mne: "Pij do syta!";

přepadá mě mrazení po celém těle a já přestávám vnímat okolní

svět. Její havraní vlasy se rázem ocitají v neohleduplném sevření

mé levé ruky. Líbám ji horoucně, jako bych nikdy neokusil ambrosii

jejích rtů. Strhávám zbytky šatů a beru si ji na rozpáleném dřevě.

Namodralé šero roztříštěných bodů všude kolem mne polyká závoj

posledního doušku cigarety. Uvolněně stavím sklenici brandy na stolek

za sebou. Chladivá podlaha, punčochy na okraji postele... a dým.