Manifest Dimetrie

Kdo ví, proč vybrána byla tahle zádumčivá doba poledního hodování…

Ale co nemůže v hlavě dál setrvat, buď vyskočí a zaběhne pod první práh, nebo se telepatií rovnou přenese na cár papíru. Nebo pytlík od svačiny… Nu, prosím, říkejme tomu pracovní prostor. Může být dokonale vyčištěna, kdy jediné smítko prachu v urputném souboji s pánem – porodníkem – neuspěje, může hostit zbytky másla, předtím úhledně vlisovaného do dvou půlek vydatného rohlíku, vždy však bude hladově žadonit po kousku vlídného slova (nenechte se zmást: vlídným slovem se v jistém slova smyslu může stát i prachobyčejná přisprostlá nadávka) či dokonale rozvité věty asi jako tahle.

Pozn.:
Toto není manuál pro učitele českého jazyka, jak neskonale trápit své svěřence. Vezměte to prosím jako příručku pro „trenéry“ s několika málo radami „jak na to“. Rady se ale sluší předávat poskrovnu, jak se komu hodí.

Pokračujme:
Poslední myšlenka zkrátka hodila svou síť kamsi do historie a celkem jí nezáleží na tom, jak daleko. Z těch pár ryb, co se chytlo, ale neočekávaně nebyla žádná zlatá. Abychom blíže vyložili, o co tady kráčí, vyslovíme poněkud zavádějící tezi: I mustr je dobré psát podle mustru. Ušetříme se hromady nápadů „budižkničemu“, což by se každému, kdo chce mít svoje výplody pod kontrolou, vřele doporučovalo. Co se týče tohoto dokumentu, bude jistě více než vhodné postupovat podle již sepsaných a osvědčených textů podobného ražení.

Pozn.:
Dobrá.. tím rozuměj: Ne abys vzal kus nějaké skutečně geniální frašky v cizím jazyce a slovo od slova ji na vlastní nebezpečí přebásnil. I méně inteligentnímu publiku se bude zdát poměrně nelogické, že najednou začali pršet kočky a psi. Možná v noci za úplňku ve značně podroušeném stavu, kdy se chodník přemění v silný magnet.. áá bum!.. ale jinak.. no.. buďme soudní.

Tak dál:
Náhoda je vůl a říkanky na rozpočítávání, pokud nejste zrovna dětinští, v tomto případě nestačí. I když – neděláme si iluze, že tenhle blábol čte normální člověk – ano, zdravíme, pane ministře. Vraťme se však k pokusu s keserem. Na rekreační rybolov je to ideální řešení. Co jinýho na ty dravý potvory?! Jak se říká… podejte jim ruku a… překousnou vám ji v půli. A téměř se tak stalo. V síti skončilo skoro půl kopy dravců. Teď jen bleskem podebrat, hlavně, ať tomu nestrhnete drahocenné šupiny! Ryby jsou dosti neposlušný materiál. Na souš se podívaly jenom ty nejotrlejší. Budiž… podívejme se na ně pod lupou.

Píše se rok 1895. To se jen tak říká, aby se neřeklo. Poněkud obtloustlá štika, zdá se… Nebo je to jenom maska, pod kterou se schovává celkem střízlivé a suché jádro? Vezměme v potaz, že vypuštěna byla do světa za účasti velkých básníků, vědců a politiků. To samotné ještě nemusí nic znamenat. Nejdůležitější však je, že s sebou přinesla kapku moderní doby a to se může náramně hodit. Až na to diktování si, jak má vypadat podvodní vedení. Vlezte nám na záda s politikou! Černé skvrny se pod lupou docela dobře hledají… nu, víte co? Radši ji pustíme. Důkaz místo slibů se nekoná a vůbec proč koukat na svět s takovou nevraživostí a hnát se za každým hloupým kusem masa.

Pozn.:
I když je to s největší pravděpodobností zbytečné a trochu naivní… ale přesto se omlouváme pozůstalým rodu Macharů, Sovů, Březinů, Karásků, Hlaváčků a Šaldů. Jednak si chceme zachovat bezkonfliktní status a potom.. jejich počet se velmi přiblížil magické devítce, což je chvályhodné a znamenité. Sorry, dudes…

Ať to hřmí…!
Co by člověk čekal v rybníku horšího než štiku. Nemusíte hádat, stejně byste to neuhodli. Vysazená piraňa chcípla stejně rychle jako se ji povedlo vytáhnout na břeh. Války, pořád jenom války a kupředu! Ne, to uchu skutečně moc nelahodí. Snad jenom „kupředu“ v méně zavádějícím slova smyslu.

Znáte tichou poštu? Naučíme vás lepší hru. Pravidla jsou skoro stejná, jenom místo slovíček a vět pošlete štípavou facku. Třeba jen tak na probuzení. A jsou jen dvě možnosti (no dobře to možná vždycky, ale tady to platí dvojnásob).. buď se přidáte a začne vám chutnat, nebo radši sbalíte svých pár švestek a utečete s rychlostí dobře našlápnutého Ferrari. Člověk nemůže být jenom neutrální, někdy vytane na mysli kus oplzlé provokace a co s ní uvnitř. Beztak to zafunguje víc než uspokojivě: půl lidu vás zatratí a půl lidu vás bude vroucně uctívat. Ale narážky se otřou o všechny; to je onou podstatou věci.

No.. víc kladů tady snad ani nenajdeme. Nepočítaje, že rámus dělalo lidstvo, ještě než přišel člověk. Tak proč s tím znova vyrukovávat? Inu, naši kumpáni můžou tuhle víc než dravou rybku zahrabat pod zem, na světle světa by přeci jen smrděla. A zkusíme to ještě jednou.

Pozn.:
Pozor ale… po formální stránce se již přibližujeme jisté zlaté střední cestě, jazykově však příliš neodpovídající vlastním potřebám. Těžko se zavděčit…

Děkujeme, pane Freude.

Ano, máte velkou zásluhu na tom, že tenhle barevný a téměř neskutečný šupináč tolik bloudí ve své duši a hledá každý kousek dosud neobjeveného zákoutí. Páni, ani se moc nemrskala, že by nás přijímala s pokorou? Jestli je tomu tak, nechť tahle přívětivá atmosféra funguje oboustranně. To určitě neznamená, že z toho hned musí být láska na celý život, ale rozhodně není na škodu si ji čas od času nechat vtlouct do vlastní kreativnosti. Kdo ví, co se všechno odehrává, když vynecháme rozum. Nepřemýšlet a nechat se unést. Psychika kreslí úžasné obrazy a my už přece známe magickou telepatii, že? Ale zase tu cosi nevoní. Jsme přeci soběstační a nechat si pomáhat vyššími silami až do stavu celkového omámení je známka vlastní neschopnosti. Jistě, můžeme proniknout do druhého, potažmo třetího světa, ale k tomu stačí jen dobře sestrojený létací stroj. Osvěta se opět nekoná. Nic proti Vám, pane Freude, to jiní Vás zneužili k vlastnímu prospěchu.

NO COMMENT…

Jak se zdá, hledání poslušné zlaté rybky, která by co nejlépe odpovídala vlastním potřebám, zbylo na nás samotných. A těžko takovou vylovit. Bohaté trsy fantazie nás ale vždycky nakopnou dál, tak proč si ji nevybájit…

Na hlavě mohla by korunku míti,
do dálin nekonečných s ní dnem nocí svítit.
Než přijde chvíle uvědomění…
takových k vidění jsou stohy,
co téhle nasadit parohy?
Leccos se v mžiku změní.
Pak kostřička… tu na pokoji raděj nech,
pevnost a tvar každý tvor unosí,
do prázdna, do větru, čmárej si po zdech,
kde o smysl nikdo neprosí.
Proč malovat ji jednou barvou,
paleta vždy plná překvapení jest,
koukni, skrývá milióny cest,
už víš, proč motýl nezůstane larvou?
Teď obejdi ji ze všech stran,
jedna třebas rozsvítí tvé svíce,
jen rozhodni, co zavoní více
rozmarýn či tymián.
Kdyby čich ocitl se v propasti ztracen
a dech její k tobě nedoletěl,
nezoufej, vždyť můžeš smát se
v objetí hry stínů a světel.
A zpívá ti libou píseň,
uvidíš, nad ránem budeš kříšen,
odpolednem ať provází tě melodie věrná,
na noc buď svěřen do rukou Herma.
Však dávej pozor…
Vybírej z ní, co nejjemněji zahraje
na city a rozum tvůj,
neb ploutví třikrát zavlaje,
no tak, přeci neriskuj!

Základní povědomí je tímto nastíněno. Dá to celkem práci, abychom neopomněli žádné z pravidel slušného chování. Ale stačí, když ti na druhé straně moře zapnou bujné představy a nastartují hlavy na provozní teplotu. Udělejte to hned, odměníme vás lávkou spojenou s ostrovem utkaným životem s nádechem svobody, na kterém si každý najde plácek podobný jemu samotnému. Ostatní ať se brodí a zbytek ať se raději vůbec nepokouší byť jen zaměřit na obzor dalekohled. Za trvalé následky na mozku neručíme a vzhledem k tomu, že tahle listina je podepsána a schválena (v době psaní dokumentu sice ještě ne, ale to se k naší radosti brzy změní), vše se stává s okamžitou platností platným.

Pozn. (a varování):
Toto není legrace. Pochopte, že se musíme právně ochránit… a zvlášť v dnešní době bezpráv(n)í.

Na závěr vás ještě pozveme do jedné vesnice v Podkrkonoší, kde se udál nikterak zajímavý, ale zato velmi symbolický příběh:

„Dnes od devatenácti hodin se v hospodě „U Slepého střeva“ koná veřejná schůze zastupitelstva,“ znělo za slunného odpoledne z místního rozhlasu.“ Ano, opět se bude jednat o osudu celé vsi, právem zapomenuté, co ve znaku nosí dva kopce a mezi nimi hlubokou propast, která občas funguje jako sopka. Nejlepší nápad na přitáhnutí turistů bude tentokrát odměněn lahví nové Krakonošovy břečky zdarma. Nedivte se, že spolu s pravidelnými návštěvníky tentokrát vyrazily i jejich drahé manželky, aby tuhle promo (nevím, proč editor sám od sebe opravuje na porno) akci měli pod kontrolou.

Nápady mají vesničané vskutku originální, to je známá věc. Čekat se tedy dá leccos. Nikdo však netušil, že už dávno vyhrál starosta, když pro sebe podplatil celé zastupitelstvo i s obecním kronikářem. Ale sladké vítězství mu zřejmě právem patří. Posuďte sami:

„Ze Šmíráku byl vždycky fantastickej rozhled. Snad si to někdo z vás ještě pamatuje. Teď, jak víte, máme místo podívané do okolních údolí jen hromadu vzrostlých smrků. Ne, přece je nepokácíme, mějte rozum, ty vysazoval můj prapradědeček v době, kdy už měl jen jednu ledvinu. Nebuďte přízemní. Postavíme rozhlednu, lidi se rádi kochají krásou. Ze začátku přitáhneme náhodné kolemjdoucí svéráznými upoutávkami. Až se povědomí turistů roznese po kraji, nebude o návštěvníky nouze.“

Nejdřív se ozvalo brumlání, pak bzučení, pak několik otázek, ale nakonec solidní potlesk. Všichni přítomní se rozhodli pomoct při stavbě. Dobrovolně.

Pozn.:
Přeskočíme nezajímavou pasáž výstavby. Jednak na ní není co pozorovat a jistě už čtenáře nudíme natolik, že přemýšlí, co si dá dnes k večeři.

HEEEJ!! Ještě chvíli dávej pozor, pak tohle skopni pod postel, zahrabej hluboko do šuplíku, pokud je ti zima, zatop. Pak od nás ale nic nečekej.

Přenesme se do doby, kdy je krasavice pevně ukotvena a s nadhledem shlíží dolů na kouzelné stráně a zadumané rybníky.

„Občané musejí mít velký smysl pro humor,“ řekne si turista při pohledu na nápis nad vstupní brankou „Vstup na vlastní nebezpečí“. Tady se nevybírají peníze, rozhodněte se sami, kolik dáte. Uděláte ale nejlépe, když spásné místo doporučíte dalším. Někteří jistě rádi zavítají.

Vydejme se nahoru. Schodiště se odzdola vine kolem nosného sloupku, se kterým je neoddělitelně spojeno. Po každých devíti schodech jako by se směr otáčel – chvíli pádíte proti času, chvíli se necháváte unášet ubíhajícími vteřinami. Ve čtvrtině máte najednou na výběr. Dvě přímá schodiště uhýbající stranou věže, až k větvím vzrostlých smrků. A ještě se tu trochu zatočíte. Takovou hru jste zřejmě nečekali, ale berte to jako labyrint, kde každá cesta má nějaký smysl a záleží pouze na vás, kterému se oddáte. Uprostřed se nenechte zmást čtyřmi různými plošinami. Jsou důmyslně propojeny zkroucenými cestami. Při troše odvahy, hledání a rozhodování si pak snadno přelezete vedle k sousedovi. V poslední půlce určitě přehlédnete zleva opřený žebřík. Ten je jen pro zaměstnance vykonávající nutnou údržbu, takže se o něm nemá cenu ani zmiňovat. No… už se stalo. Poslední královské dělení, tentokrát na třikrát. Pokud jste bystří, snadno však prokouknete, že vyhlídková plošina je jen jedna. Všechny cesty vedou do jediného místa. Je na vás, jestli cestou nezabloudíte. Můžete chodit celé dny dokola, ale uznejte sami, ten opravdový výhled se zkrátka neukáže. Na směrovky už bohužel nezbyly síly a málem ani na dotažení šroubů nedošlo. Pak dělejte měsíce na obrovském monstru, když zapomenete na takovou zdánlivou banalitu. V prvním poryvu větru je celá práce zmařená a vám nezbývá než se chytat rukama za hlavu. Naše rozhledna však stojí a stát bude, dokud ji nesestřelí stáří.

Při křtu dostala jméno „Pokroucená vyhlídková věž na Šmíráku aneb S nadhledem do údolí“.

„V nejlepším přestaň“. My budeme soudní a přestaneme. Vše potřebné bylo řečeno, tak nás prosím za kus neotřelého zboží nehaňte. Účinnost musí bít do očí, jinak se v kaluži moči rozmočí.

Hezký den.
Keep smiling :)
Dimetria