Drahý příteli

21.června 1424

Drahý příteli,

píši Vám a svíce již dohořívá. Mihotavé světélko hladí zdi svým stínem a přeskakuje ze strany na stranu.

Píši Vám, aniž bych věděla, co Vám vlastně napsat chci.

Píši Vám a slova uvázla kdesi ve mne.

Řekli jsme si tak moc a tak málo.

Pověděli jsme si vůbec něco?

Co nás vlastně svedlo dohromady?

Co o sobě víme?

Pamatuji si na nebe proseté zlatavými hvězdami. Jedna vedle druhé, nerovnoměrně rozeseté, jakoby je černokněžník narychlo rozsypal na černý háv tmy. Měsíc shlížel na zem a opatroval její srdce. Tenkrát jsem seděla na břehu tichého rybníku a rozmlouvala s Nocí, plna smutku- Vy jste přišel. Jen tak si přisedl a mlčel. To mlčení bylo zvláštní. Nevím, co Vás ke mně přivedlo. Nevím, proč jste si jen tak přisedl a mlčel. Nevím, proč jste na mne nezavolal, když jsem odcházela.

Celý zbytek noci jsem na Vás myslela …

Pak jste  se jako zázrakem zjevil a pověděl jste. Pověděl jste mi své jméno. A já jsem Vám pověděla své. To odpoledne bylo krásné…

Začali jsme víc mluvit. Řekli jsme si hodně a přece tak málo…

Marně přemýšlím, jak by teď mluvili básníci.

Řekli by …. Řekli by …..

Nejsem básník.

Mluvím svými slovy.

Omni thesauro sapientia praestat et auro.

Arai