Nezaměstnaní

Nezaměstnaní den co den bloudí špinavejma ulicema,

na cestu si při tom svítí plešatejma palicema.

Chtějí dát svému životu řád,

víc jak práci znaj pracovní Úřad.

V době krize, to musí mít člověk konexe,

na netu šílený požadavky, chtěj sto let praxe.

Ne každej může bejt hned manažer junior,

pro ty, co nerozumí, je tu obchoďák Prior.

Všude dveře zavřené, to jsou Věci veřejné,

nekonečno dní k výplatě, už nechtěj tě ani k lopatě,

ukřivděnej jak hrabě Monte Christo,

bejt dělníkem je dneska lukrativní místo.

Každá druhá holka maká v bance, podle toho si i hledá k sobě samce.

Nezaměstnaní volají si ku pomoci levici,

hanba těm, co by porušili tradici.

Sen o sociálních dávkách, neutápět se dál v hádkách a nadávkách,

v zemi, kde každý má nějaký ten vroubek,

nic se neděje, spasí nás pan Paroubek.

Je pro zrušení poplatků u lékaře,

proti je ale Heidi Janků: ,, a co lék proti choleře?"

Chceme vládu, co s nezaměstnaností zatočí,

zatímco v NHL se  zase popral bitkař Kočí.

Mládež je prý ztracená generace,

návštěva Úřadu je pro ně jak Griffithova Intolerance.

Milan Cajs už jim tesá pomalu pomník,

vilně se na něj usmívá oranžový Škromík.