Jednou...

Jednou takhle po ránu, hned jak padla rosa,
sbírám slzy do džbánu, duše má je bosa.
Jsou to slzy z radosti, bez smutku a soli,
zahánějí starosti, hojí to, co bolí.

Už nevím kdy a jak, vlastně proč a s kým,
já započal ten příběh psát, kde rým zas střídal rým.
Den za dnem sel, snad víc než tisíc let,
Já cil svůj mel, vsak nebylo co závidět.

Byl jsem jak slabý pramen, co gravitaci musí překonat,
když hledá si cestu na zem, když začne se krajem prodírat.
Nabral jsem rychlost velikou, hledajíc všechny zkratky,
vsak častěji musel jsem oklikou, někdy i dokonce zpátky.

Nejasný směr k jistému cíli,
překážka za překážkou,
já stával jsem se zdrojem sily,
odpověď za věčnou otázkou.

Já sílil, dál a dál, čas zrychloval rok co rok,
jak přítel po příteli přitékal,
my začli tvořit přemohutný tok.

Na své cestě kupředu, s přáteli a kamarády,
zaplnil jsem každou přehradu, zdolal všechny vodopády.

Když oceán mě pohltil, že cílem není do moře se vlít,
teprv já jsem pochopil, ale lidem na své cestě posloužit.
Poté, jsem se vypařil v prostoru, čase i bytí,
abych se znovu jak čistá rosa usadil, na květy lučního kvítí.