Košťata se slevou, štěstí bez záruky

Nevím jak vás, ale mě vždycky pálení čarodějnic pobaví. Ten svátek má dlouhou tradici. Kdysi pohanské čarodějnice pálily zlé duchy. Pak církev upalovala je. Dnes se maximálně připálí pár špekáčků. Holt doba pokročila.

Ten rok připadl třicátý duben na pátek, což se hodilo všem. Vracela jsem se v podvečer z knihovny a cestou potkávala různě vystrojené a nastrašené „čarodějnice“. Tedy sukni z takových cárů bych na sebe nevzala ani za nic a ta slečna to taky neměla dělat.

Výhodou toho, když člověk bydlí skoro v centru, je, že má všude kousek pěšky. Krámek mojí babičky stál kousek od centra. Krčil se mezi kavárnou U Hrocha a obchodem s oděvy a od obou se výrazně odlišoval už svojí vizáží. Zvenčí byl obložený černým dřevem a bílým, náležitě kostrbatým písmem na něm bylo vyvedeno jeho jméno: Čarodějova kapsa. Babička si potrpěla na stylovost.

Obchůdek to byl malý a prodával různé druhy koření, svíčky, amulety, kameny, ezoterickou literaturu a jiné různé propriety, bez kterých se pravá čarodějnice dvacátého století neobejde. Máma k tomu před pár lety přidala i zdravou výživu, když je to teď v kurzu. Bábina kupodivu neprotestovala, účty se z něčeho platit musí.

V obchůdku mě ovanula známá vůně koření a aromatických tyčinek. Identifikovala jsem jasmín, máma byla zasněná. Opírala se o pult a listovala v nějakém katalogu od dodavatele. Když cinkl zvonek, zvedla na chvíli oči a pak je zase sklopila. „Ahoj, udělala jsem guláš, bábi Hermína na něj měla chuť. Vem si, zbyl.“

Abyste si nemysleli, že máma nazývá svoji matku bábi, bábi Hermína byla moje prababička, matka mé babičky. Bylo jí už ke stovce, ale na svůj věk dokázala být nesmírně čilá. Komunisti jí v osmačtyřicátým sebrali krámek, co zdědila po rodičích, a živila se pak jako personalistka v jedné textilce. Kartářky jsou svým způsobem psychologové a bábi Hermína dokázala lidi odhadnout neuvěřitelně rychle. Po celou dobu bydlela s dcerou a pak i s vnučkou v bytě nad krámkem a moje babička prodávala v obuvnictví, které z něj udělali. To už si dokázaly zařídit. Po revoluci jim krám vrátili a ony z něj opět udělaly čarodějnické potřeby.

Když jsem stoupala po rozvrzaných schodech do patra, slyšela jsem dědu ve sklepě zpívat. Asi ho taky dneska chytala melancholie. Nakoukla jsem do kuchyně. Babička s bábi Hermínou hrály piškvorky. Ze zarputilých tváří bylo znát, že je to nerozhodně.

Vyběhla jsem ještě o patro výš, kde byl můj pokoj. Byl docela velký, i když by tomu možná průčelí domu s krámkem nenapovídalo. Na stejném patře byly i tři další ložnice, což by nezasvěceného pozorovatele hustě zmátlo ještě víc. Za všechno mohla moje prapraprababička a její dohady s berňákem, ale je to dlouhá historie a o té třeba jindy.

Ten večer byl totiž pro mě výjimečným. Poprvé jsem při něm neměla být jen přihlížející, ale i aktivní účastnicí. Marek mě totiž pozval na jedno opékání špekáčků.

Marek… tak to jméno se mi už před pár týdny zahnízdilo v hlavě. Byl to sympatický ajťák, který nám na etnologii v pracovně doktorandů spravoval internet. Dali jsme si u toho kafe, slovo dalo slovo, zašli jsme na další, pak do kina a všechno mělo docela přirozený průběh, až na to, že často odjížděl pracovně do Německa.

Máma i obě babičky čarodějnice ignorovaly. Prohlašovaly svorně, že je to upomínka na krutá utrpení našeho stavu a vždycky v tu noc pálily svíce. Když jsem jim před týdnem řekla, že se toho rejdění hodlám zúčastnit, málem mě svorně proklely (a s tím není sranda, to mi věřte), ovšem smířilo je, že tam jdu s mužem.

Náhodou jsem pak vyslechla jejich rozhovor v krámě. „Konečně si snad najde milence,“ říkala máma. „A bude mít děti,“ přidala se babička. „A možná se i vdá!“ povzdechla si toužebně bábi Hermína, na čemž se všechny tři shodly. To se totiž nepovedlo ani jedné z nich.

O tom všem ovšem nesměl mít potencionální milenec­/otec/manžel zatím ani ponětí. Na střední jsem totiž chodila s jedním klukem a v návalu zamilovanosti ho přivedla domů.

No, nevybrala jsem si zrovna nejlepší den, to je fakt, protože bábi Hermína se tehdy rozhodla vykuřovat dům proti zlým duchům. Když bábi vykuřuje, tak vykuřuje, že sousedi skoro volají hasiče, a děda ve sklepě zuřivě haleká toreadorův part z Carmen,protože to bere jako osobní urážku. To jsem mu ještě vysvětlila. Přežil, i když mu babička vyčetla z ruky, že v šedesáti umře na cirhózu jater. V šestnácti je šedesátka děsně daleko. Co neřežil, když mu máma předložila nevábně vypadající nápoj ze sušených ještěrek pro povzbuzení mužné síly. V tu chvíli z něj veškerá ta mužná síla rázem vyprchala a on zbaběle prchl. Nutno dodat, že se před rokem a půl zabil na motorce. No jo, i bábina se občas sekne.

Neměla jsem chuť pozorovat Markova vzdalující se záda, proto jsem ho raději vzdalovala od své rodiny. Na ještěrky ještě nebyl připraven.

Snědla jsem guláš, upravila se a odcházela zrovna v době, kdy bábi Hermína zahajovala jejich každoroční seanci. Ve sklepě bylo už ticho, taky děda rozjímal.

Sraz jsme měli na zastávce tramvaje. Marek už tam čekal. Vysoký, hubený sympaťák se zelenýma očima. Hezky se oblékal, rifle, košile, sáčko, šála, klobouk. Když jsem se k němu natáhla, abych mu dala pusu, zavoněl kolínskou. „Kde to je?“ zeptala jsem se. „Tady kousek. Na chatě mýho kamaráda.“ Byli jsme na periferii v jakési chatové kolonii mezi stromy. Vzduch tu po dešti voněl. Brzy se k tomu přidal i kouř a vůně grilovačky.

Na zahradě kolem chatky seděla skupinka mladých lidí. Kluci byli Markovi spolužáci z vysoké, takže se rozhovor automaticky stočil k počítačům, ovšem měli s sebou své přítelkyně, které to stejně jako mě brzy přestalo bavit, a proto je donutily změnit téma. Pili jsme pivo, jedli špekáčky a zábava byla čím dál tím uvolněnější.

Petr, Markův spolubydlící z privátu, mezi jiným vyprávěl, jak se jednou u Markova oblíbeného hrnku utrhlo ucho a on se rozhodl ho přilepit. Skončilo to tak, že ho Petr dvě hodiny ředidlem zbavoval lepidla, ucha a novinového papíru, na kterém to dělal. Marek jen se smíchem pokrčil rameny: „Jo, ale já si tam aspoň ty noviny dal. Kdyžs to druhý den dělal ty, tak jsme ten stůl škrábali ještě další měsíc.“

Hlodů tam bylo hodně, ale tenhle si pamatuju, protože patřil k Markovi a přesně vystihoval jeho naprostou nepraktičnost. Ve svém oboru byl machr, ale na žárovku si musel volat opraváře. No dobře, přeháním. Ale chápete, co tím myslím. Domů jsem se vrátila asi ve dvě, všechno už spalo. Spokojeně jsem zalezla do postele a uvažovala o tom, že život je krásnej.

Ovšem to jsem ještě netušila, co přinese zítřek…