Tumáš!

Je krásná suchá a teplá letní noc, něco po půlnoci, řekněme kolem druhé hodiny ranní. Celá osada v Loučeni spí. Už šli dávno spát jak vyznavači televizních programů tak i občasných hovorných hloučků kolem ohýnku. Dokonce i soused Belzebub vypnul dávno bednu a šel spát. Svítí měsíc skoro polovinou své tváře a občas přes něj přejde černý mračný pásek. Je krásné ticho, ozývá se pouze cvrkání kobylek v trávě, v dálce u rybníčku něžné kuňkání žab a občas dá o sobě vědět taky nějaký lesní pták.

            „Ten Belzebub. Ten se dneska zase vyznamenal. Takových problémů udělat kvůli takový blbosti. Přitom sám nejlíp ví, kdo tu dělá co nemá.“ Převaluji se nemůžu v horku usnout. „Co mu provést. Už mě to fakt štve.“ Pokouším se o telepatické spojení s jednotkou Alfa 3537. Chvíli se to nedaří, spojení se pořád hroutí. Nemůžu naladit mozek na správnou frekvenci práce. Buďto se předchází nebo opožďuje. Pokud je spojení navázáno, korekci už nelze provést. Je-li chyba malá, zkoriguje se sama. Velká chyba způsobí výpadek. Konečně se to povedlo. Vítá mě zelený nápis „Alfa 3537 terminal input ready“,dále „login:“. Píšu jméno, heslo. Žádné zprávy nebyly doručeny.

Mám ďábelsky škodolibý nápad. Pouštím program na ovládání plošiny. „Souřadnice 12/78, výška 50m.“ Ano, přesně tam. Je to přesně místo za sousedovou dílničkou, dřevěnou boudou, kde se nachází veliký 150cm vysoký, 70cm široký silnostěnný rezavý ocelový sud, do kterého se svádí dešťová voda ze střechy kůlny a poté s ní soused zalévá na zahradě. Nastavuji konfiguraci plošiny. „short expressions 2“, „preset = local“ Abych nemusel zadávat zbytečně dlouhá čísla, přednastavím vyšší cifry souřadnic na mou pozici. Dávám dobrý pozor, abych zakázal rozsvícení pracovních světel plošiny. Nemůžu potřebovat, aby tady nad osadou přelétalo UFO. Těch pár kilowattů by jistě způsobilo den. „Záchytný bod -48m.“ Sud je nyní prázdný, přesto je pořádně těžký. Určitě přes půl metráku. „Zachytit.“ No to je teda síla. „Mikroposuvem vzhůru.“ Sud se zachvěje, ozve se lehounké zaskřípění písku, opadá pár zrníček rzi. Pochvíli zase. A už je vidět mezírečka mezi dnem a betonovým podstavcem. Vidím to jak na dlani, otevřel jsem si další okénko s nadpisem „Active picture transfer“ svítím si infračerveně a nastavuji zoom. Pěkně pomalinku, 5mm, 1cm, 10cm, 30cm, stop! Trochu dopředu, tak 30cm, nahoře bude vadit okap. Zase vzhůru 80cm, stop. 40 dopředu a 40 doprava a už jsme se vyhnuli i větvím naší višně. Ani větvička se nezachvěla. Vzhůru volný prostor, „zvedat rychle na -10m“.

A jedem na nové souřadnice „18/75“. Plošina opět neslyšně klouže vzduchem, po hladké křivce spočítané podle mých instrukcí interpolátorem, svítí výrazný červený nápis „engines work“ a LED diodky jednotlivých šestnácti pohonů plošiny rytmicky poblikávají. Terén se tímto směrem zvedá ve svahu téměř 45 stupňů, osada stojí na pozemku bývalé vinice. Nahoře stojí sousedova chata a nad ní ve výšce necelých dvacet metrů se vznáší co? Sud! Přímo nad jejím hnusným plechovým hřebenem (z kradeného plechu). Mikroposuvem zajedu tak. Aby okraj sudu lícoval s cementovou trubkou komína na přední straně hřebene. Komín stojí samostatně mimo střechu a může ležet v její ose. „Vypnutí záchytné síly za 10 sekund!“ „Přeju dobrou noc pane soused.“ „5 - 4 - 3 - 2 - 1 - vypnuto“. Kdesi na plošině odpadlo relé. Jeho cvaknutí odstartovalo chviličku ticha před bouří. Sud padá. Hromová rána. Zavadí o rouru komína, ta odletí kamsi na jinou parcelu. Sud se zaboří do střechy ale zase vyskočí, s ukrutným rámusem se skutálí po pravém boku dolů, vezme okap a dole udělá ještě pár kotrmelců. Shodou okolností je ale v blízkosti schodiště a svah. Další salva hromů. Sud skáče z jednoho kamenného schodu na druhý. Hroutí se k dílně. Tam bere pár špalků na štípání dřeva a slisuje zahradní stolek. Všechny předměty se valí dál ze svahu. Pravý ze špalků proráží sprchový kout. Zkáza se valí ze svahu a nemilosrdně bere vše, co jí stojí v cestě. V půli svahu zahrada končí drátěným plotem, kde se špalky zastaví jak v síti fotbalové branky. Gól! A ještě jeden! Sud však díky své kinetické energii vybíhá na hromadu kompostu, přeskakuje plot a mizí kdesi v neprostupném houští a trní kde svah dále pokračuje. Z houští vyletí nadávající bažant. A je zase krásné ticho. Tedy až na osadu. Rozsvěcí se světla, lidé nechápavě vycházejí ven, koukají co se děje, někdo pomáhá sousedovi a jeho choti z šoku. „Logout“.